29 ICdo 175/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS 12088/2012 193 ICm 2060/2013 29 ICdo 175/2023-271 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Josefa Cupky, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka Česká Unigrafie, a. s., zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Swiss Bee GmbH, se sídlem v Luzernu, Matthofring 32, PSČ 6005, Švýcarská konfederace, zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 2060/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Česká Unigrafie, a. s., se sídlem v Praze 9, Poděbradská 540/26, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 61858200, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 12088/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 193 ICm 2060/2013, 103 VSPH 828/2022-230 (MSPH 93 INS 12088/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. října 2022, č. j. 193 ICm 2060/2013-199, zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Josef Cupka, jako insolvenční správce dlužníka Česká Unigrafie, a. s.) domáhal určení, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 29. prosince 2011 mezi dlužníkem jako postupitelem a alovaným (Swiss Bee GmbH) jako postupníkem je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí ve věci, když první (vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 7. února 2017, č. j. 193 ICm 2060/2013-47, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného zrušil usnesením ze dne 25. dubna 2019, č. j. 193 ICm 2060/2013, 103 VSPH 196/2018-118 (MSPH 93 INS 12088/2012), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud (v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku a spisu) vyšel v rozhodnutí zejména z toho, že: [1] Dlužník měl pohledávku za J. Č. ve výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 152/2009 (dále jen „pohledávka za J. Č.“). [2] Žalovaný a dlužník uzavřeli dne 29. prosince 2011 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), kterou dlužník postoupil pohledávku za J. Č. Úplata za postoupení byla sjednána ve výši 10 000 000 Kč se splatností 1. března 2012. [3] Společnost CTY Group a. s. postoupila žalovanému dne 29. února 2012 své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 10 000 000,23 Kč. Žalovaný téhož dne provedl jednostranný zápočet vůči pohledávkám dlužníka. [4] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 18. května 2012 podáním věřitelského insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na prohlášení konkursu. [5] Insolvenční soud usnesením ze dne 11. června 2012, č. j. MSPH 93 INS 12088/2012-A-43, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobce insolvenčním správcem. [6] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 8. října 2020, č. j. 193 ICm 646/2013-328, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 20. května 2021, č. j. 193 ICm 646/2013, 101 VSPH 37/2021-348 (MSPH 93 INS 12088/2012), vyloučil na základě žaloby žalovaného pohledávku za J. Č. z majetkové podstaty dlužníka. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2023, č. j.193 ICm 2060/2013, 103 VSPH 828/2022-230 (MSPH 93 INS 12088/2012), změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 4. října 2022 tak, že určil, že smlouva o postoupení pohledávek je neúčinná vůči věřitelům dlužníka (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu dospěl k závěru, že se dlužníku nedostalo reálného protiplnění, které by mohl využít k úhradě svých závazků. Smlouva o postoupení pohledávky proto představuje právní jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Předestírá přitom dovolacímu soudu k řešení otázku, zda je smlouva o postoupení pohledávky neúčinná, jestliže nabyl pohledávky za dlužníkem až po jejím uzavření. 7. Žalobce navrhuje dovolání odmítnout. 8. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace dovolatele. 9. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v následujících závěrech: 10. Protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních a rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 110/2020]. 11. Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sb. rozh. obč. 12. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015. 13. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sb. rozh. obč.]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sb. rozh. obč. 14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněném pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč., dále přijal a odůvodnil závěr, že lze-li na základě konkrétních okolností té které věci usuzovat, že k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku došlo v bezprostřední věcné a časové souvislosti coby následek uzavření kupní smlouvy, která nebránila byť i jen jednostrannému zápočtu pohledávky kupujícího na dohodnutou kupní cenu, pak určení neúčinnosti takové kupní smlouvy (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní nedostalo žádného reálného protiplnění) nepřekáží okolnos