29 ICdo 29/2017 – Nejvyšší soud

KSPL 52 INS XY 152 ICm XY 29 ICdo 29/2017-615 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Soni Ulčové, se sídlem v Plzni, Klatovská 1204/125, PSČ 301 00, jako insolvenční správkyně dlužníka P., proti žalovanému ČEPOS - Česká potravinářská obchodní a. s., se sídlem v Praze 6, Žukovského 888/2, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 25 31 34 61, zastoupenému JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 152 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 152 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 152 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Soňa Ulčová, jako insolvenční správkyně dlužníka P.) domáhala vůči žalovanému (ČEPOS - Česká potravinářská obchodní a. s.) určení neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník vydal žalovanému dne 9. února 2013 zboží ve svém vlastnictví v celkové hodnotě 3.856.396,93 Kč (výrok I.), zamítl „požadavek“ na zaplacení částky 3.856.396,93 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Dne 6. prosince 2005 uzavřeli dlužník (jako kupující) a žalovaný (jako prodávající) kupní smlouvu č. 36/2005, kterou si upravili vztahy při nákupu zboží (dále jen „smlouva“). Žalovaný měl dlužníku dodávat zboží na základě jeho objednávek, cena zboží byla splatná o 7 dní dříve, než nastala splatnost závazku žalovaného vůči jeho dodavatelům. Podle čl. VIII. smlouvy, který upravoval přejímku a reklamaci zboží, nabýval žalovaný (správně „dlužník“) vlastnické právo k prodávanému zboží až úplným zaplacením ceny. Pokud by dlužník neuhradil cenu ve lhůtě splatnosti, byl žalovaný oprávněn na dlužníkovy náklady převzít zboží zpět. Žalovaný si mohl vzít zpátky neuhrazené zboží, a pokud by dlužník již toto zboží na skladě neměl, pak měl žalovaný právo odebrat z dlužníkova skladu jakékoli jiné zboží v ceně odpovídající nákupní ceně nezaplaceného zboží. Ve smlouvě nebylo uvedeno, zda ujednání o možnosti odvozu zboží má platit i po zániku smlouvy odstoupením, ani jak jinak by po odstoupení byly řešeny dluhy. Podle čl. X.2. bylo možno změny a dodatky smlouvy provádět jenom písemně. Podle téhož ustanovení měl žalovaný právo odstoupit od smlouvy v případě hrubého porušení smlouvy dlužníkem. Ke smlouvě bylo postupně uzavřeno 6 dodatků, jimiž byly měněny některé podmínky smluvního vztahu, žádný z nich se však nedotkl ujednání o možnosti zpětného odběru nezaplaceného zboží či možnosti odběru náhradního zboží za nezaplacené. 2) Dne 8. února 2013 žalovaný odstoupil od smlouvy s ohledem na dlužníkovo prodlení s úhradou splatných závazků ke dni 6. února 2013 ve výši 7.853.614,79 Kč, k jejichž zaplacení dlužník „nepřistoupil“ ani na výzvu ze dne 10. ledna 2013. Současně žalovaný dlužníku v odstoupení oznámil, že „vzhledem ke sjednané výhradě vlastnictví míní realizovat právo na zpětný odběr zboží do výše nezaplacených závazků“. Proto vyzval dlužníka, aby zboží připravil k odvozu na den 9. února 2013. Odstoupení bylo dlužníkovi doručeno 8. února 2013. 3) Podle protokolu o předání a převzetí zboží z 10. února 2013 „došlo k předání zboží podle inventurního seznamu, který byl nedílnou přílohou k protokolu. Hodnota převzatého zboží zde nebyla uvedena. Za dlužníka předala zboží paní G. Na kopii protokolu, kterou měl v držení žalovaný, byl podepsán také K. S.“. 4) Z účetní sestavy pohledávek žalovaného za dlužníkem „bylo ověřeno“, že dlužník byl k 3. únoru 2013 v prodlení s úhradou závazků ve výši 7.530.063,25 Kč. Podle saldokonta závazků za roky 2008 až 2012 odpovídaly k 8. únoru 2013 pohledávky po splatnosti částce 7.787.210,- Kč a celková výše pohledávek splatných i nesplatných činila 15.845.207,- Kč. V saldokontu nebyly uvedeny údaje právě ke dni 4. dubna 2013, kdy byl proveden zápočet, ale pouze údaj k nebližším dnům 29. března 2013 a 17. dubna 2014“; k těmto datům činila celková výše pohledávek 9.079.089,- Kč (z toho pohledávky po splatnosti 8.080.818,- Kč), respektive 9.058.744,- Kč (z toho pohledávky po splatnosti 8.780.572,- Kč). 5) Dlužník na sebe podal insolvenční návrh dne 12. února 2013, přičemž uvedl, že „má závazky za více než 34.000.000,- Kč“. Jeho úpadek byl zjištěn dne 17. dubna 2013 a současně byl na jeho majetek prohlášen konkurs. 6) Dne 4. dubna 2013 žalovaný „provedl vůči dlužníku a žalobkyni jednostranný zápočet“, v němž uvedl, že k tomuto dni evidoval za dlužníkem pohledávku v celkové výši 12.935.485,61 Kč s příslušenstvím (viz seznam faktur v příloze č. 1). Při odvozu zboží dne 10. února 2013 bylo součástí předaných věcí i zboží, jehož kupní cena byla již dlužníkem uhrazena, a dlužníkovi tím vznikl nárok na vrácení částky 3.856.396,93 Kč (viz doklady dle přílohy č. 2). Po zápočtu tedy zůstala žalovanému pohledávka v celkové výši 9.079.088,68 Kč (viz příloha č. 3). 7) Mezi dlužníkem a žalovaným byla nesporná výše závazků před zápočtem a po něm; nesporné bylo rovněž to, že dlužník byl v úpadku ještě před odvozem zboží. 8) Žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil dne 9. května 2013 pohledávky za dlužníkem, které po opravě a doplnění přihlášky ze dne 17. května 2013 odpovídaly jistině 9.052.822,61 Kč. Kromě toho žalovaný uplatnil podmíněnou pohledávku na vrácení ceny odebraného a zaplaceného zboží ve výši 3.856.396,93 Kč pro případ neplatnosti zápočtu. 9) Do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku ve výši 2.861.640,66 Kč (i) věřitelka GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“), a to jako zajištěnou „skladovými zásobami“ (rozuměj zástavním právem k veškerým zásobám jako souboru věcí určených podle druhu, které se nacházely ve skladech v XY a ve XY, a to na základě zástavní smlouvy ze dne 12. června 2006. V době uzavření smlouvy měly skladové zásoby hodnotu 14.964.000,- Kč a dlužník se zavázal její hodnotu udržovat nad částkou 8.750.000,- Kč. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 345, § 351 a § 444 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na ustanovení § 238 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že ujednání čl. VIII. smlouvy platilo i po odstoupení od smlouvy a umožňovalo žalovanému zboží odebrat zpět i po zániku smlouvy. „Ostatně postrádalo by logiku, aby žalovaný byl oprávněn realizovat výhradu vlastnictví a odvézt zboží jen po dobu trvání smlouvy, a po odstoupení z důvodu dlužníkova prodlení by tuto možnost ztratil, přestože by mu nadále svědčila výhrada vlastnictví“. Přitom odvozu zboží nebránilo – pokračoval insolvenční soud – ani zástavní právo ke skladovým zásobám zřízené ve prospěch banky. Sklad zboží se totiž v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí; na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje, takže nevázne na věcech, které byly ze skladu vyjmuty. Úkon, jímž dlužník vydal žalovanému zaplacené zboží, insolvenční soud nepovažoval za zvýhodňující podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona, když byl proveden v souladu se smlouvou, podle níž měl žalovaný i po odstoupení od smlouvy právo nejen na odvoz nezaplaceného zboží, k němuž mu svědčila výhrada z vlastnictví, ale i na odvoz zaplaceného zboží pro případ, že by se nezaplacené zboží již na skladě nenalézalo. Žalovaný navíc, přestože při odvozu zboží postupoval v souladu se smlouvou, snížil jednostranným zápočtem hodnotu zbývajících pohledávek za insolvenčním dlužníkem o hodnotu odvezeného zaplaceného zboží. O zvýhodňující právní úkon nemohlo jít už proto, že o cenu odvezeného zboží se snížila i výše dlužníkových závazků, takže dlužník za vydané zboží obdržel přiměřené protiplnění; nedošlo tak „k žádné znevýhodňující změně závazků naznačené v ustanovení § 41 odst. 3 insolvenčního zákona“. Současně nemohlo dojít ani ke znevýhodnění banky, která přihlásila pohledávku zajištěnou zástavním právem ke skladovým zásobám. Podle zástavní smlouvy měl totiž dlužník povinnost udržovat hodnotu zástavy ve výši 8.750.000,- Kč; pokud by tuto povinnost splnil, tak by se po odvozu zaplaceného zboží v ceně 3.856.396,93 Kč zhoršila hodnota zástavy na částku 4.893.603,07 Kč, která by postačovala k uspokojení zajištěné pohledávky ve výši 2.963.252,75 Kč. Konečně insolvenční soud doplnil, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku; odvoz zboží nebyl ani úkone