29 ICdo 61/2015 – Nejvyšší soud

KSUL 43 INS 104/2008 43 ICm 3005/201329 ICdo 61/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. I. G., zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, PSČ 470 01, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudy, se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka GLASSWORKS CHŘIBSKÁ s. r. o., zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 ICm 3005/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GLASSWORKS CHŘIBSKÁ s. r. o., se sídlem v Chřibské - Krásném Poli 3, PSČ 407 44, identifikační číslo osoby 61538094, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 104/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č. j. 43 ICm 3005/2013, 104 VSPH 275/2014-55 (KSUL 43 INS 104/2008), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 19. února 2014, č. j. 43 ICm 3005/2013-36, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) žalobu (podanou 6. září 2013), kterou se žalobce (Ing. I. G.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka GLASSWORKS CHŘIBSKÁ s. r. o.) určení, že pohledávka žalobce ve výši 345.267 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je zajištěna majetkem dlužníka (bod I. výroku). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.467,84 Kč (bod II. výroku). Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nevykonatelná pohledávka žalobce [vycházející z dohody o obchodní spolupráci a vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 3. března 2005, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „dohoda“)] není zajištěnou pohledávkou (žalobce není zajištěným věřitelem), jelikož nejde o žádný z případů taxativně vypočtených v ustanovení § 2 písm. g/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. ledna 2014. K tomu odkázal též na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 [přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], uváděje, že změna dikce § 2 písm. g/ insolvenčního zákona toliko potvrdila, že tam provedený výčet byl výčtem taxativním i před 1. lednem 2014. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2014, č. j. 43 ICm 3005/2013, 104 VSPH 275/2014-55 (KSUL 43 INS 104/2008), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (druhý výrok). Odvolací soud - vycházeje rovněž z ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona - přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dohodu uzavřenou mezi žalobcem a dlužníkem (GLASSWORKS CHŘIBSKÁ s. r. o.) nelze přiřadit žádnému ze zajišťovacích prostředků taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. lednu 2014). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel míní, že insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 nevylučoval ujednání zajištění v jiné formě než uvedené v ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, s tím, že vzhledem k principu legitimního očekávání mu nelze klást k tíži změnu zákonného ustanovení v době, kdy (jsa přesvědčen o demonstrativnosti výčtu), své nároky zajistil způsobem, který považoval za korespondující ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. Dovolatel má dále za to, že soudy měly „respektovat vůli stran při uzavírání dohody směřující k zajištění závazku“ a posoudit dohodu případně jako smlouvu o zřízení zástavního práva ke zboží nacházejícímu se ve skladu dlužníka, k čemuž dodává, že výklad podaný soudy je v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení uvedenou v § 5 písm. c/ insolvenčního zákona, jež zakazuje omezit práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že s jeho pohledávkou mělo být nakládáno jako se zajištěnou. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a zdůrazňuje, že výčet možných způsobů zajištění v ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona je úplný a pohledávka dovolatele v insolvenčním řízení není zajištěna. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., když otázka, zda výčet zajišťovacích prostředků byl v ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, výčtem taxativním, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. V této podobě platilo uvedené ustanovení od přijetí insolvenčního zákona do 31. prosince 2013. Bodem 2. článku I části první zákona č. 294/2013 Sb. bylo s účinností od 1. ledna 2014 v § 2 písm. g/ za slova „a to“ vloženo slovo „jen“, k čemuž se v důvodové zprávě k vládnímu návrhu této novely (jenž byl následně přijat co do dotčeného ustanovení v nezměněné podobě) uvádí: „Změna (doplnění) § 2 písm. g/ insolvenčního zákona má za cíl potvrdit, že výčet přednostně uspokojovaných zajištění v tomto ustanovení je výčtem taxativním, bez zřetele k tomu, že vnitrostátní úprava zná nebo bude znát i jiné typy zajištění, jež ovšem podle své povahy právo přednosti nezasluhují (a jejich prosazení v insolvenčním řízení by naopak smysluplné řešení dlužníkova úpadku mařilo). Srov. např. § 2045 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ‚nový občanský zákoník’). Úvahy o možném rozšíření ‚práva přednosti’ je pro účely úpadkového práva vždy nutné vést ve spojení s posouzením, zda prosazovaná míra ‚přednosti’ té které zájmové skupiny věřitelů ve skutečnosti nepovede k nevratnému poškození smyslu a účelu insolvenčního řízení, jež má sloužit především jako předvídatelný a spravedlivý proces poměrného uspokojení nezajištěných (obecných) věřitelů dlužníka. Podle doplnění textu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se zajištěním pro potřeby insolvenčního zákona rozumí pouze tam vyjmenované zajištění, ne již například (typicky) dohoda o srážkách ze mzdy, která je v novém občanském zákoníku výslovně považována za zajištění (§ 2045 a násl. nového občanského zákoníku). Dohoda o srážkách ze mzdy se svou povahou spíše blíží utvrzení a její masové použití by mohlo negativně ovlivnit využitelnost oddlužení formou splátkového kalendáře. Jelikož je nicméně takováto dohoda zajištěním podle hmotného práva, rozšiřují se blokační účinky § 109 odst. 1 písm. b/ i na ni tak, aby ne