29 NSCR 54/2024 – Nejvyšší soud

KSOS 22 INS 11078/2023 29 NSČR 54/2024-A-34 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Z. P., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 11078/2023, o insolvenčním návrhu věřitele Swiss Forfait s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28228294, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2024, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023, 1 VSOL 2/2024-A-27, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 30. listopadu 2023, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023-A-18, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele (Swiss Forfait s. r. o.) tak, že [mimo jiné]: [1] Zjistil úpadek dlužníka (Z. P.) [bod I. výroku]. [2] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil VPI CZ, v. o. s. (bod II. výroku). [3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 105, § 136, § 143 a § 148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 3. Insolvenční navrhovatel doložil, že má proti dlužníku vykonatelnou pohledávku, která je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Insolvenční návrh není šikanózní a nejde o případ uvedený v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona. 4. V řízení bylo zjištěno, že dlužník je v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, jelikož má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Proto insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 insolvenčního zákona toto rozhodnutí spojil s rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, který je osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (dlužník není podnikatelem a návrh na povolení oddlužení přes poučení, jehož se mu dostalo, ve stanovené lhůtě nepodal). 5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. února 2024, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023, 1 VSOL 2/2024-A-27, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku. 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 105, § 136 odst. 1 a § 143 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 7. Mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem není spor o tom, že insolvenční navrhovatel osvědčil existenci své pohledávky a naplnění zákonných znaků úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (dlužník nečiní sporným pohledávky dalších věřitelů označených v insolvenčním návrhu [Aksuz s. r. o. (dále jen „společnost s ručením omezeným“) a F. K. (dále jen „F. K.“)], které neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (stejně jako pohledávku insolvenčního navrhovatele). 8. Z důvodů uváděných dlužníkem pak neplyne šikanózní charakter insolvenčního návrhu. 9. Z § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu je zjevné, že na šikanózní charakter insolvenčního návrhu nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že došlo k rozdělení původně jediné pohledávky, jestliže se tak stalo v době delší 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu (což se stalo v posuzované věci). Případy, kdy i po uplynutí výše uvedené lhůty bude možné dospět k závěru o šikanózním charakteru insolvenčního návrhu podaného věřitelem, proto budou představovat výjimku danou existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. 10. K (takovým) důvodům (z nichž lze usuzovat na šikanózní insolvenční návrh) nepatří: [1] skutečnost, že z pohledávky splatné od 1. března 2016 přenechal insolvenční navrhovatel (dohodou) přísudek svému advokátu (F. K.), [2] skutečnost, že společnost s ručením omezeným, která postoupením nabyla další část pohledávky insolvenčního navrhovatele, s pohledávkami běžně neobchoduje, [3] tvrzení dlužníka o propojení insolvenčního navrhovatele a dalších věřitelů, když jde o propojení přes několik dalších osob, [4] skutečnost, že insolvenční navrhovatel uplatňuje pohledávku vůči dlužníku již v šestém insolvenčního řízení (předchozí neskončila rozhodnutím o úpadku); ta je (totiž) především důsledkem délky prodlení dlužníka s úhradou dluhu. 11. Proti výroku o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu dlužník odvoláním samostatně ničeho nenamítal, pročež odvolací soud potud odkazuje na správné závěry insolvenčního soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 13. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, že insolvenční návrh se zamítá, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch názoru, že odvolací soud nerespektoval především závěry „29 NSČR 13/2011“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 18, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] a „29 NSČR 112/2015“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 112/2015), a že insolvenční návrh je šikanózní. K tomu dovolatel dále namítá, že: 15. Úprava obsažená v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona nevylučuje použití judikatury k šikanózním insolvenčním návrhům. 16. Příslušná ochrana ve formě zjištění úpadku dlužníka nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům, kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů. 17. Na takové zneužití nelze usuzovat bez dalšího (při absenci dalších důkazů) jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka tvoří část původně jediné pohledávky, postoupené na osobu, kterou insolvenční navrhovatel označuje za dalšího věřitele dlužníka, v dané věci však právě takové důkazy soudům nabídl. 18. O propojení insolvenčního navrhovatele s F. K. (a jejich společných zájmech) nemůže být ve skutkové rovině pochyb, přičemž insolvenční navrhovatel nemohl mít z postoupení žádný užitek (nebyla sjednána úplata za postoupení). 19. Insolvenční navrhovatel pro vykonatelnou pohledávku dosud nepodal exekuční návrh (což platí i pro další věřitele – postupníky). 20. Nabízel důkazy k ekonomické neúčelnosti postoupení části pohledávky společnosti s ručením omezeným. 21. Soudy nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), respektive další dovolatelovy důkazy nehodnotily vůbec. III. Přípustnost dovolání 22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 23. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že nešlo o šikanózní insolvenční návrh (oproti mínění dovolatele) v souladu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jde o tyto judikatorní závěry: 24. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 13/2011). 25. Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm