30 Cdo 3219/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3219/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3219/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3219.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 222 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3219/2016-271 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 280/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C 280/2014-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2014 domáhá zaplacení částky 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonných rozhodnutí, a to jednak usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání (jež neskončilo odsouzením žalobce, nýbrž postoupením věci do přestupkového řízení, v jehož rámci nebyl žalobce taktéž shledán vinným), a jednak usneseními Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2013, č. j. 0 Nc 2912/2013-10, ze dne 29. 10. 2013, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 0 Nc 2915/2013-4, kterými bylo nařízeno a prodlouženo předběžné opatření spočívající v povinnosti žalobce opustit obydlí žalobce a jeho tehdejší manželky a s jeho tehdejší manželkou se nestýkat. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C 280/2014-113, zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu). 4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku bylo pod sp. zn. 1 T 48/2014 vedeno trestní stíhání, v němž byl žalobce na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla okresním státním zástupcem ve Frýdku-Místku zamítnuta. Následně byla dne 25. 2. 2014 podána obžaloba, dle které se měl žalobce dopustit uvedeného trestného činu tím, že v období nejméně od ledna 2013 do září 2013 opakovaně slovně a v některých případech také fyzicky napadal svoji tehdejší manželku Ž. M. Jednání žalobce vyvrcholilo dne 16. 9. 2013, na základě čehož byl následujícího dne rozhodnutím policie vykázán z místa bydliště a dále mu byl předběžnými opatřeními Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j. 0 Nc 2912/2013-10, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, č. j. 0 Nc 2915/2013-4) opakovaně zakázán kontakt s Ž. M., a to na základě jejích návrhů. V průběhu hlavního líčení dne 4. 4. 2014 rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením č. j. 1 T 48/2014-345 o postoupení věci Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí, jelikož dospěl k závěru, že skutek, který žalobce spáchal, není trestným činem. Okresní soud ve Frýdku-Místku zejména konstatoval, že bylo dostatečně prokázáno, že v manželství žalobce docházelo z jeho strany k domácímu násilí, toto násilí ovšem nedosáhlo takové intenzity, která by opodstatňovala uplatnění trestněprávní represe. Jako přiléhavější považoval posouzení jednání žalobce v přestupkovém řízení. Následně vůči žalobci zahájené přestupkové řízení bylo zastaveno usnesením Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. P/260, 358/14, neboť Ž. M. vzala zpět návrh na zahájení řízení, který byl vyžadován pro řízení o přestupku spáchaném mezi osobami blízkými (§ 68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 6. 2017). 5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 2 písm. a) a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že přestupkové řízení navázalo na trestní řízení vedené vůči žalobci o témže skutku. Následně dospěl k závěru, že je ve věci žalobce třeba postupovat podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Podle soudu prvního stupně je takovým důvodem také zastavení řízení o přestupku, vzal-li navrhovatel zpět svůj návrh na zahájení řízení [§ 76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích], k čemuž v posuzované věci došlo. Soud prvního stupně poukázal také na obdobnou situaci zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Z uvedených důvodů měl soud prvního stupně za to, že nárok žalobce nevznikl. Ale i pokud by tomu tak bylo, konstatoval, že žalobci nepřísluší poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je dle soudu prvního stupně třeba mít na zřeteli, aby nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyplynulo, že se žalobce dopustil skutku, na jehož základě byl obviněn, nepřipadá dle soudu prvního stupně v úvahu ani přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce. 6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu prvního stupně. 7. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce nevznikl, jelikož v posuzované věci nebyl splněn předpoklad vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívající ve zrušení či změně pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk). V posuzované věci dle odvolacího soudu nelze nárok žalobce dovozovat ani ze skutečnosti, že bylo trestní stíhání výsledně zastaveno, nebo že by byl žalobce obžaloby zproštěn, jelikož takto jeho trestní stíhání neskončilo. Dle odvolacího soudu je rozhodné, že zákon č. 82/1998 Sb. se zastavením přestupkového řízení žádný nárok nespojuje. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně aplikace § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk na posuzovanou věc, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001. Tato dílčí nesprávnost ovšem dle odvolacího soudu neměla vliv na správnost závěrů soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody: 9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku existence nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v rámci kterého byla věc soudem postoupena jinému orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu z důvodu, že soud shledal, že se nejedná o trestný čin (avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění). Žalobce je toho názoru, že i v této situaci je na usnesení o zahájení trestního stíhání nutno pohlížet jako na nezákonné. Poukazuje přitom zejména na závěry Ústavního soudu, podle kterého je trestní stíhání způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy také tehdy, pokud skutek, ohledně kterého bylo trestní stíhání zahájeno, nebyl trestným činem (nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05). Přípustnost dovolání ohledně dané