30 Cdo 3574/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3574/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2022 Spisová značka:30 Cdo 3574/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3574.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Daňové řízení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 34c předpisu č. 337/1992 Sb. § 46 odst. 5 předpisu č. 337/1992 Sb. § 64 odst. 5 předpisu č. 337/1992 Sb. § 105 odst. 1 předpisu č. 235/2004 Sb. § 105 odst. 3 předpisu č. 235/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 624/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3574/2021-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně VHD TRADING s. r. o., identifikační číslo osoby 27462501, se sídlem v Přelouči, Pardubická 1731, zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Matky Boží 1182/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 786 474 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 53 Co 184/2014-185, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 3 786 474 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správce daně, Finančního úřadu v Přelouči, Finančního úřadu v Hradci Králové a Finančního ředitelství v Hradci Králové, při správě daně žalobkyně, a to ve vztahu k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 a měsíce leden a únor 2005, kdy v zákonné lhůtě nebylo správcem daně rozhodnuto o žalobkyní uplatněném (v příslušných přiznáních k dani za uvedená zdaňovací období) nároku na odpočet DPH, který vznikl žalobkyni podle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). Z důvodu prekluze práva správce daně ke stanovení daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), již o nároku žalobkyně nemůže být rozhodnuto. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 30 C 35/2012-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3 786 474 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně podala daňová přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 a měsíce leden a únor 2005, v nichž uplatnila celkový nárok na nadměrný odpočet ve výši 550 144 Kč. Finanční úřad v Hradci Králové pro pochybnosti o údajích uvedených v přiznáních zahájil ve vztahu k žalobkyni jako daňovému subjektu vytýkací řízení a dne 16. 6. 2006 vydal tři platební výměry, proti nimž podala žalobkyně dne 11. 7. 2006 odvolání, kterým Finanční úřad v Hradci Králové částečně vyhověl a snížil původně vyměřené daně rozhodnutími ze dne 17. a 19. 7. 2007. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně dne 30. 8. 2007 odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 3. 2008. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že všechna tři rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 17. a 19. 7. 2007 zrušil z důvodu procesní vady. Následně příslušný Finanční úřad v Přelouči vydal tři zprávy o provedeném vytýkacím řízení, přičemž nabídku na jejich projednání žalobkyně nevyužila, proto finanční úřad vydal dne 18. 12. 2009 tři platební výměry, proti nimž podala žalobkyně tři blanketní odvolání. Rozhodnutím finančního úřadu ze dne 5. 8. 2010 byla odvolací řízení zastavena, jelikož žalobkyně podaná odvolání ani přes výzvu správce daně nedoplnila. K odvolání žalobkyně Finanční úřad v Přelouči napadené rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení zrušil. Současně vydal dne 5. 8. 2010 rozhodnutí o odvolání, kterými zrušil předmětné platební výměry, neboť dne 9. 3. 2010 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 ZSDP. 4. Podáním ze dne 14. 3. 2011 uplatnila žalobkyně nárok na náhradu škody u žalované, která vyjádřením ze dne 14. 9. 2011, č. j. 904/33 889/2011-293, odmítla nárok žalobkyně uspokojit s tím, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání uplatňovaného nároku na náhradu škody, neboť žalobkyní nebylo využito všech procesních prostředků k ochraně jejích práv podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). 5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 8 odst. 3 OdpŠk, když konstatoval, že žalobkyně nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva, kterým mohlo být i uplatnění nároku na vrácení přeplatku daně podle § 155 odst. 2 a 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), u příslušného finančního úřadu. Pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak žalobkyni nebránilo použít za dané procesní situace § 46 odst. 5 ZSDP, když jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje, a uplatnit svůj nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve smyslu příslušných procesních ustanovení, bez ohledu na skutečnost, zda jí byla daň vyměřena. Žalobkyně mohla dle soudu prvního stupně požádat podle § 64 odst. 4 ZSDP o vrácení přeplatku a správce daně by jej podle § 155 odst. 2 a 7 DŘ vrátil. Jestliže však daňový subjekt o vrácení vratitelného přeplatku do 6 let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl, nepožádá, přeplatek zaniká a stává se příjmem rozpočtu. Žalobkyně o vrácení tvrzeného přeplatku nepožádala, ač tak mohla učinit do 31. 12. 2010 a 31. 12. 2011 a ač věděla nejpozději doručením rozhodnutí Finančního úřadu v Přelouči vydaných dne 5. 8. 2010, že DPH za předmětné období vyměřena nebude. Pokud tedy žalobkyně skutečně měla nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH, stal se tento přeplatek majetkem státu a žalobkyni škoda nevznikla. Soud prvního stupně tak uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státu, jak ho vylíčila žalobkyně, a škodou. 6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II). 7. V dané věci jde o třetí rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2014, č. j. 53 Co 184/2014-74, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 808/2016, rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na takovém řešení právní otázky, podle kterého v případě nevyměření daně platebním výměrem v prekluzivní době byl vznik škody spočívající v nevrácení odpočtu DPH vyloučen vyměřením daně podle § 46 odst. 5 ZSDP. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uzavřel-li odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 1 Afs 96/2012, bez dalšího, že žalobkyni škoda nevznikla, neboť v případě uplynutí prekluzivní lhůty podle § 47 ZSDP je daň vyměřena podle § 46 odst. 5 ZSDP, aniž se zabýval otázkou, zda má žalobkyně možnost domoci se uspokojení své pohledávky, tj. vrácení přeplatku DPH přímo u správce daně, je jeho právní posouzení věci nesprávné a závěr o nedůvodnosti žaloby minimálně předčasný. Odvolacímu soudu uložil, aby znovu posoudil, zda jsou naplněny předpokl