30 Cdo 708/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 708/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2021 Spisová značka:30 Cdo 708/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.708.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 708/2021-189 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BENEFIT Development a. s., IČO 27968898, se sídlem v Praze 5, U Hrušky 55/13, zastoupené JUDr. MUDr. Danielem Mališem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 119/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu realizovaným při poskytnutí územně plánovací informace. Tvrzená škoda spočívá ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu projektu pietního parku pro zvířata chovaná v zájmových chovech, který se měl nacházet v Praze-Zličíně, protože zamýšlený projekt nebylo možno realizovat. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 910 021,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož je žalobkyně vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „předmětné pozemky“). V územním plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy jsou tyto pozemky zařazeny jako ZP – parky, historické zahrady a hřbitovy s tím, že plochy jsou dále členěny podle výkresu 31 – podrobné členění ploch zeleně, kde je plocha ZP dále rozdělena na plochu určenou pro parky (PP) a plochu určenou pro hřbitovy (PH). Celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a je určeno pro park, který je stanoven jako veřejně prospěšná stavba lesoparku. Žalobkyně dne 20. 6. 2012 požádala Úřad městské části Praha 17, odbor výstavby, o poskytnutí územně plánovací informace v souvislosti se záměrem vybudovat na předmětných pozemcích pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech. Stavební úřad městské části Praha 17 následně dne 27. 6. 2012 požadovanou územně plánovací informaci pod č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur vydal, a to dle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Z jejího obsahu mimo jiné plyne, že předložený záměr žalobkyně je z hlediska funkčního využití území pro plochy určené pro pohřbívání, urnové háje, kolumbária, rozptylové louky a plochy určené pro pohřbívání zvířat v domácích chovech v souladu s územně plánovací dokumentací včetně doplňkového funkčního využití pro pěší komunikace a nezbytná plošná zařízení a liniové vedení TV, respektive že návrh na umístění účelových komunikací, zahradní restaurace, krematoria, obchodních zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 200 m2 prodejní plochy, nerušící služby, drobné zahradní architektury, staveb a zařízení pro provoz a údržbu a ostatních staveb souvisejících s vymezeným funkčním využitím je v území výjimečně přípustný. Dne 26. 6. 2013 podala žalobkyně žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Řízení o této žádosti je v současné době přerušeno a dosud v něm nebylo meritorně rozhodnuto. Na základě žádosti žalobkyně však stavební úřad vydal dne 25. 11. 2013 sdělení, č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur, v němž mimo jiné uvedl, že s ohledem na celoměstský systém zeleně, který tvoří překryvnou vrstvu funkčním plochám a který má vlastní regulativy zpřísňující regulativy funkčních ploch, nelze jednoznačně potvrdit soulad předloženého návrhu s územně plánovací dokumentací bez projednání s dotčenými orgány. Na základě výzvy hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odbor stavební a územního plánu, ze dne 16. 10. 2014, č. j. MHMP 147944/2014, sp. zn. S-MHMP 347225/2014/sup/Fr, ke zrušení nesprávného sdělení však zmíněný stavební úřad svým usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. ÚMPČ17 021119/2014/VYS/Sy, uvedené vyjádření ze dne 25. 11. 2013 zrušil s tím, že záměr realizovat v daném území pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech, tj. ve své podstatně hřbitov pro zvířata s obřadní síní se spalovacím zařízením a s dalšími objekty souvisejícími se hřbitovem pro zvířata, není zcela jednoznačně a prokazatelně v souladu s platným územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy, neboť je třeba respektovat podrobné členění ploch dle výkresu 31, kde plocha zeleně je dále členěna na plochu určenou pro parky a pro hřbitovy. Nadto celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy určeno pro park, který je zde stanoven jako veřejně prospěšná stavba lesoparku. Toto usnesení stavebního úřadu ze dne 17. 12. 2014 bylo poté potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015. Ministerstvo pro místní rozvoj sdělením ze dne 12. 6. 2015, č. j. MMR-19827/2015-83/1410, vydaným ve smyslu § 94 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, následně uvedené rozhodnutí odmítlo přezkoumat. Žalobkyně napadla rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015 správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 2. 6. 2015, a vedenou pod sp. zn. 8 A 100/2015, které nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu skončeno. 4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že územně plánovací informace dle § 21 stavebního zákona je předběžnou informací ve smyslu § 139 správního řádu, která plní především informační účel a nenahrazuje rozhodnutí o právech či povinnostech žadatele ani rozhodnutí v územním řízení. Za současného poukazu na § 2 a § 3 správního řádu a závěry plynoucí z jím uváděné judikatury pak soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že má-li správní orgán povinnost poskytnout informaci, má zároveň povinnost poskytnout informaci správnou. Správní orgány proto při poskytování určité informace musí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Na základě uvedeného pak soud prvního stupně uzavřel, že pokud správní orgán v územně plánovací informaci neuvedl, že předmětné pozemky jsou dále členěny na plochu určenou pro parky a pro hřbitovy a také, že celé předmětné území je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Dále prvostupňový soud uvedl, že zatímco vydání kladného územního rozhodnutí je jednou ze základních podmínek pro realizaci projektu žalobkyně na předmětných pozemcích, vydání územně plánovací informace nikoliv, respektive pro úspěšné provedení projektu žalobce není existence územně plánovací informace nezbytná. Dovodil tedy, že pokud ke dni rozhodnutí prvostupňového soudu nebylo v územním řízení ve věci umístnění stavby dle projektu žalobkyně vydáno rozhodnutí podle § 92 stavebního zákona a toto řízení je přerušeno, pak není zřejmé, jakým způsobem správní orgán v územním řízení rozhodne, a tedy zda bude či nebude naplněna základní podmínka realizace projektu a zda náklady vynaložené na přípravu tohoto projektu byly žalobkyní skutečně vynaloženy zbytečně. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že i přes dosavadní průběh řízení může správní orgán v územním řízení rozhodnou