4 Tdo 466/2020

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 49 T 14/2018, byla obviněná D. Š. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství se spoluobviněným J. F. podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění dopustili tím, že: obžalovaná D. Š. K. po dohodě s obžalovaným J. F. v úmyslu získat majetkový prospěch, o který by se rozdělili, nezjištěnou osobou v přesně nezjištěný den, nejpozději dne 31. 3. 2016 padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, ač oba věděli, že jde o padělek, předala jako pravou advokátovi T. V. z advokátní kanceláře XY, se kterým obžalovaná vyjednala, aby jménem obžalovaného, který tomuto advokátu k vymáhání uvedené směnky vystavil plnou moc, vyhotovil výzvu ze dne 31. 3. 2016 k proplacení směnečného závazku a ten zaslal na adresu bydliště N. R. (dříve S.) a následně uplatnil padělanou směnku jako pravou k proplacení cestou směnečné žaloby podané dne 19. 5. 2016 u Krajského soudu v Praze, Praha 5, Náměstí Kinských č. 5, přičemž návrh na vydání směnečného platebního rozkazu daný soud akceptoval a dne 28. 6. 2017 pod sp. zn. 47 Cm 126/2016 vydal rozsudek, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2017, jímž uložil N. R. povinnost uhradit z dané směnky J. F. částku ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, čímž N. R., nar. XY, hrozí celková škoda ve výši nejméně 1 841 186 Kč.

Za uvedený zločin uložil Městský soud v Praze obviněné podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech, které byly obviněné uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Spoluobviněnému J. F. uložil tento soud podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to padělané směnky vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, a jednoho magnetu v hliníkovém pouzdře. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 2 T 85/2016, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 1 T 95/2016 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 2 T 168/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. F. poškozené N. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. R., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 49 T 14/2018, podaly obviněná a poškozená N. R. odvolání. Obviněná podala odvolání do všech výroků a poškozená směřovala odvolání do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmě. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, tak, že z podnětu podaného odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle zjištěného skutkového stavu dopustila tím, že obžalovaná D. Š. K. po dohodě s obžalovaným J. F. v úmyslu získat majetkový prospěch, o který by se rozdělili, nezjištěnou osobou v přesně nezjištěný den, nejpozději dne 31. 3. 2016 padělanou směnku vlastní s datem vystavení dne 22. 11. 2012, s uvedením místa vystavení v XY, s uvedením výstavce N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu 1 700 000 Kč, na řad J. F., nar. XY, se splatností dne 22. 11. 2015 v místě bydliště J. F. v XY, ač oba věděli, že jde o padělek, předala jako pravou advokátovi T. V. z advokátní kanceláře XY, se kterým obžalovaná vyjednala, aby jménem obžalovaného, který tomuto advokátu k vymáhání uvedené směnky vystavil plnou moc, vyhotovil výzvu ze dne 31. 3. 2016 k proplacení směnečného závazku a ten zaslal na adresu bydliště N. R. (dříve S.) a následně uplatnil padělanou směnku jako pravou k proplacení cestou směnečné žaloby podané dne 19. 5. 2016 u Krajského soudu v Praze, Praha 5, Náměstí Kinských č. 5, přičemž návrh na vydání směnečného platebního rozkazu daný soud akceptoval a dne 28. 6. 2017 pod sp. zn. 47 Cm 126/2016 vydal rozsudek, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2017, jímž uložil N. R. povinnost uhradit z dané směnky J. F. částku ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, čímž N. R., nar. XY, hrozí celková škoda ve výši nejméně 1 841 186 Kč.

Za shora uvedený zločin a za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 12 To 167/2018, a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, uložil Vrchní soud v Praze obviněné podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně soud zrušil výroky o trestech, které byly obviněné uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 T 65/2017 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 T 33/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. F. poškozené N. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. R., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podané odvolání poškozené N. R. Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními a v nedostatečném odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy rozsudku soudu druhého stupně, když tyto vady dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 Listiny.

Následně namítá, že skutek zjištěný soudy byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o trestný čin (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 838/2014), přičemž zdůrazňuje, že v mezích zvoleného dovolacího důvodu je případ zjištěného extrémní nesouladu skutkových a právních závěrů a situace nevyhodnocení stěžejních důkazů, přičemž poukazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť skutek nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces.

Ve vztahu k námitce extrémního rozporu obviněná namítá, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, když skutek nebyl zjištěn a posouzen způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 164/2014), neboť z provedeného dokazování nevyplývají skutkové zjištění, které vzal soud druhého stupně za prokázané (měla předat směnku V. k vymáhání do advokátní kanceláře). Obviněná zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího řízení popírá, že by do advokátní kanceláře šla sama bez spoluobviněného F. se spornou směnkou. Trvá na tom, že spoluobviněný byl při předání sporné směnky. Poukazuje rovněž na skutečnost, že jediným aktivním iniciátorem vymáhání směnečního penízu byl pouze spoluobviněný F., který směnku vymáhal prostřednictvím V., ona sama se o civilní řízení vůbec nezajímala a žádnou částku z vymožené sporné směnky si nenárokovala. Soudy obou stupňů ohledně její přítomnosti při předání sporné směnky vycházejí z výpovědi V., aniž by ovšem vzali v úvahu okolnosti, které mohou ovlivnit výpověď tohoto svědka v její neprospěch. Poukazuje na skutečnost, že se se svědkem nerozešli v dobrém, neboť nebyla spojena s jeho právními službami. Navíc svědek po ní prostřednictvím exekuce vymáhá plnění za neuhrazené právní služby. Je tedy logické, že tento svědek bude chtít pomoci současnému klientovi F. Její vina je tedy založena na výpovědi svědka, jejíž pravdivost nebyla ověřena. Soudy měly vyhodnotit důvěryhodnost svědka V. (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Namítá rovněž, že hodnocení důkazů neodpovídá § 2 odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky libovůle. Současně akcentuje, že její přítomnost u tohoto svědka nebyla nutná k vymáhání sporné směnky v civilním řízení ze strany obviněného F. Zdůrazňuje, že její jednání neprokazuje, že by věděla, že směnka byla podělaná, neboť znala majetkové poměry poškozené a proto neměla podezření, že směnka je padělaná. Proto zdůrazňuje, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zvoleného trestného činu.

Dovolatelka dále uvádí, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení náhrady nemajetkové škody ve výroku, kterým jí byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč. Poukazuje v tomto směru na hmotněprávní předpisy upravující náhradu nemajetkové újmy, které se uplatní i v adhezním řízení a namítá, že soud druhého stupně neodkazuje na žádné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nedostačující. Obviněná namítá, že nebylo prokázáno, že by duševní útrapy u poškozené vznikly v příčinné souvislosti s jejím jednáním (obviněné) a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, rozsudek ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 16002/99, rozsudek ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 347/2014). Podle názoru obviněné musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nepostačuje pouze subjektivně pociťovat duševní útrapy z důvodu procesního postavení poškozeného v trestním řízení. Dovolatelka uvádí, že příčinná souvislost mezi vznikem duševních útrap u poškozené a jejím jednáním absentuje jednak v provedeném dokazování a jednak v odůvodnění rozhodnutí soudů. Podle ní tedy došlo k porušení ustanovení § 2956 občanského zákoníku, neboť nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro vznik nemajetkové újmy, a současně § 2894 odst. 2 občanského zákoníku. V důsledku neprokázání příčinné souvislosti došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť zde existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3136/09). Obviněná má za to, že poškozená nepředložila žádný důkaz, který by svědčil o vzniku nemajetkové újmy ve formě duševních útrap u její osoby podle § 2956 občanského zákoníku, přičemž ani orgány činné v trestním řízení na základě principu oficiality toto neprokázaly postupem podle § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy, že by u poškozené došlo k negativním důsledkům v psychice. Navíc poukazuje na skutečnost, že popírá, že by nějak participovala na vymáhání nároku z předmětné směnky. Vznik psychické újmy u poškozené byl podle názoru obviněné dovozen pouze na základě ústního vyjádření poškozené a soud druhého stupně nezohlednil ani skutečnost, že poškozená již před vymáháním směnky ze strany spoluobviněného v civilním řízení trpěla psychickými problémy, čímž došlo k porušení § 2918 občanského zákoníku, když nebylo bráno v úvahu spoluzavinění poškozené, která brala silné léky ke kompenzaci své duševní nemoci. Podle jejího názoru měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně duševního stavu poškozené, který rovněž navrhovala jako důkaz, nicméně návrh byl ze strany soudů pro nadbytečnost zamítnut.

V neposlední řadě obviněná tvrdí, že došlo k porušení hmotněprávních ustanovení při určení výše nemajetkové újmy. Přiznanou výši nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč považuje v rozporu se zásadou proporcionality (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03), neboť soud nespecifikuje žádným způsobem přiměřenost ani odkazem na hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku ani odkazem na přiléhavou judikaturu. Podle mínění obviněné není přiznaná výše nemajetkové újmy poškozené přiměřená, neboť nebyly zohledněny její majetkové poměry a věk (obviněné) a z něj vyplývající možnost uhradit vzniklou nemajetkovou újmu do budoucna tak, aby mohla vést snesitelný a důstojný život a poškozené nevzniklo bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí s postupem soudu druhého stupně, který zcela ignoroval zhodnocení jejich osobních a majetkových poměrů a neučinil nic pro jejich zjištění, přičemž takovým postupem porušil § 2953 občanského zákoníku a § 2953 odst. 1 občanského zákoníku. Stran výše přiznané nemajetkové újmy dodává, že nemá odpovídat libovůli a nepodloženým představám poškozené a jejího zmocněnce nebo soudu druhého stupně (nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Rovněž připomíná absenci odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy soudem druhého stupně. Uvedený soud také neposoudil spoluzavinění poškozené na vzniku její tvrzené nemajetkové újmy, neboť zmocněnec poškozené neučinil kroky k popření pravosti podpisu směnky před pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze v srpnu 2017. V důsledku kusého zdůvodnění ve formě formálního konstatování výše přiznané náhrady nemajetkové újmy došlo k porušení § 2951 odst. 2, § 2953 odst. 1, § 2957 a § 2918 občanského zákoníku, jakož i zásady proporcionality.

V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, že se podle § 226 tr. ř. zprošťuje obžaloby, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět soudu druhého nebo prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ postupu podle § 265m odst. 2 tr. ř. a zrušení napadeného rozsudku druhého stupně ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 12 To 33/2019, toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, navrhuje podle § 265 tr. ř. poškozenou odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 210/2020, nejprve shrnula argumentaci dovolatelky a uplatněný dovolací důvod. Státní zástupkyně následně uvádí, že neshledává jakýkoliv extrémně rozporný způsob vyhodnocení opatřeného důkazního podkladu ve vztahu k výroku o dovolatelčině vině. Má za to, že nelze s úspěchem vytýkat soudu druhého stupně, že se přiklonil ke svědecké výpovědi advokáta T. V., který nepovažoval za neobvyklý požadavek obviněné na zastoupení jejího kamaráda. Jmenovaný svědek podle státní zástupkyně přesvědčivě vyložil, s kým v uvedené směnečné záležitosti osobně jednal a od koho obdržel vyplněné a podepsané listiny k právnímu zastoupení svého nového klienta, rovněž popsal okolnosti, za kterých se poprvé setkal se spoluobviněným F., vylíčil zhoršené vztahy s obviněnou plynoucí z nedořešení jejích finančních záležitostí z právního zastoupení. Na takovém způsobu podání svědecké výpovědi skutečně nelze shledávat jakoukoliv stopu neobjektivity vypovídající o nějakém zájmu svědka na konkrétním výsledku předmětného řízení a tím ani o snaze svědčit záměrně v dovolatelčin neprospěch. Ve vztahu k finanční situaci obviněných státní zástupkyně odkazuje na vyjádření nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného J. F. ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 339/2020 ohledně motivace k trestné činnosti, které lze vztáhnout i k dovolatelce. Poukazuje na výpověď poškozené, z níž vyplynulo, že se k identifikačním údajům mohla dostat výlučně dovolatelka, zejména v rámci svých numerologických postupů, neboť spoluobviněného F. poškozená neznala, přičemž i z výpovědi svědka T. V. se podává, že ve věci jeho zastupování při vymáhání směnečného penízu probíhala komunikace z počátku ze strany dovolatelky.

Souhlasí s přisouzeným způsobem naplnění společného trestného záměru právě ve smyslu již výše uvedené společné motivace jednání obviněné se spoluobviněným F., které spočívalo v použití padělané směnky jako pravé. Neztotožňuje se tak se skutkovými námitkami vztahujícími se k míře její angažovanosti při uplatnění práva na vyplacení směnečného penízu cestou právní služby, neboť právní pomoc spoluobviněnému F. nejen ústně zprostředkovala, ale pro její uskutečnění zajistila veškeré listinné dokumenty. Podle mínění státní zástupkyně se námitka obviněné ohledně její účasti na směnečném řízení zcela míjí s výše uvedeným skutkovým stavem věci. Zdůrazňuje, že dovolatelka jednala na podkladě své znalosti o tom, že za tímto účelem použitý platební prostředek je padělaný, přičemž v tomto směru odkazuje na skutková zjištění soudů nižších stupňů. Důvodnost uplatněné námitky, že v dovolatelčině případě nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka přisouzeného zločinu podle § 234 odst. 3, al. 2 tr. zákoníku za použití ust. § 238 tr. zákoníku, nelze dle názoru státní zástupkyně akceptovat.

Stran námitky ohledně adhezního řízení, jakož i výše přiznané nemajetkové újmy, uvádí, že obviněná správně namítla, že nestačí subjektivně pociťovat duševní útrapy pouze z důvodu procesního postavení poškozeného, když je na místě prokázat, že duševní útrapy vznikly v příčinné souvislosti s jednáním škůdce. Zdůrazňuje ovšem, že dovolatelka žádnou věcnou argumentací nevyložila, tedy, že by popis duševních pocitů poškozené nebyl dostatečně uvěřitelný a objektivizovatelný. Popis prožívaného traumatu z nastalé překvapivé situace považuje státní zástupkyně za niterní pocit vlastního ohrožení a současně zahrnuje i hledisko jeho zničujícího zrcadlení ve sféře nejužších rodinných vztahů, obecně ustálenou představou širších sociálních vazeb, které jsou naprosto nemyslitelné bez vzájemné důvěry, zasažené v daném případě velmi překvapivým a především podlým způsobem od osoby vystupující do té doby v kamarádském postavení. Nepochybně náhlá úhrada téměř dvou milionů korun představovala zásah do osobnostních práv poškozené, což dovolatelka nikterak věcně nezpochybnila. Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněná neodůvodnila, v jakém směru by byla absence pochyb prvostupňového soudu lichá, pokud tento konstatoval, že vymáhání takovéto částky, kdy někdo padělal směnku a kdy si zpočátku nemohla být poškozená jistá, zda bude možné autorství jejího podpisu znalecky zpochybnit, poškozené způsobovalo trýznivé útrapy.

Rovněž poukazuje na skutečnost, že pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit uvedená práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, s odkazem na analogické použití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002). Zastává tak názor, že soudy nepochybily při posuzování otázky příčinné souvislosti mezi přisouzeným jednáním obviněných a způsobenými duševními útrapami na straně poškozené, neboť prožité životní situace mohou přivodit duševní útrapy obecně komukoliv, kdo by byl jejímu působení vystaven a to aniž by bylo zapotřebí v případě nezjištěných následků na zdraví poškozené znalecky zkoumat. Nutnost zkoumání odlišného vnímání různých vypjatých životních situací v porovnání s jejich prožíváním ze strany duševně zdravého člověka by tedy mohlo najít své opodstatnění pouze tehdy, pokud by se prožité duševní útrapy poškozené odrazily v diagnostikované újmě na jejím zdraví, na které by se způsobem přičitatelným za podmínek § 2918 občanského zákoníku kauzálně podílela její dosavadní psychická zátěž. Možnost spoluzavinění poškozené na utrpěných duševních útrapách z hlediska jejího nedůsledného přístupu k obraně platební schopnosti považuje státní zástupkyně za zcela bez vlivu na výši nemajetkové újmy, když tato nedostatečná obrana vedla k nutnosti zastoupení advokátem, což ovšem patří zcela do jiné kategorii odškodnění.

Ve vztahu k nesprávnému posouzení ustanovení občanského zákoníku upravující kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy a proporcionality, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 450/2015. Státní zástupkyně považuje způsob a výši zadostiučinění za zcela správně stanoven ve smyslu § 2957 občanského zákoníku, kdy za okolnosti zvláštní kvality lze v daném případě považovat úmyslné způsobení újmy, ke které došlo při zneužití důvěry ničeho netušící poškozené a zcela vykonstruovaného právního titulu, což vylučuje možnost snížení přisouzené náhrady utrpěných duševních útrap za použití poukazovaného moderačního ustanovení § 2953 odst. 1 občanského zákoníku vztahujícího se za podmínek § 2894 odst. 2 občanského zákoníku i na poskytnutí zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, neboť z jeho věty druhé vyplývá, že náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Ve vztahu k proporcionalitě poté cituje článek M. Ryšky – Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti.

V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněné bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Ta naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v extrémním nesouladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, v nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění příčinné souvislosti mezi jejím tvrzeným jednáním a vznikem nemajetkové újmy a v neposlední řadě v porušení hmotněprávních ustanovení při určení výše nemajetkové újmy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze totiž považovat námitky týkající se nemajetkové újmy a to jak předpokladů jejího přiznání, tak i kritérií pro určení její výše.

Z pohledu zbývající dovolací argumentace obviněné lze uzavřít, že primárně obviněná brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas, konkrétně zejména se způsobem hodnocení výpovědi svědka T. V. a vyhodnocení objektivní a subjektivní stránky trestného činu kladeného jí za vinu z pohledu zjištěných skutkových zjištění. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tudíž mají procesní charakter a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněné, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněná především namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů. Obecně ve vztahu k tvrzené namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněné na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je nezbytné se touto námitkou zabývat. Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Z pohledu shora naznačených závěrů je na místě konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se ještě sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, toliko na podporu závěru, že u obviněné skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně vyslechl obviněnou, spoluobviněného, poškozenou N. R. (S.), svědka T. V. a další svědky, jakož provedl i listinné důkazy, které s případem souvisely (např. výzva k zaplacení ze dne 31. 3. 2016, směnečná žaloba, dopis právního zástupce poškozené, jednotlivá rozhodnutí soudu, žaloba na obnovu řízení, vyjádření k této žalobě, odvolání ve směnečném řízení, sdělení bank obviněných, listiny vztahující se k osobě obviněného J. F., výpis z rejstříku zahájených exekucí k osobě obviněné a poškozené, výpisy z katastru nemovitostí, aj.), přičemž následně, jak již bylo naznačeno, logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 10., 23., 30. – 31., 35., 43., 54., 56., 58., 61., 67., 83. – 86., 90., 92., 94., 96., 101., 107., 113., 115., 117. – 125. rozsudku soudu prvního stupně).

Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 5. – 6., 12. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., byť stručněji. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přes shora naznačený závěr je možno uvést, že obviněná ve vztahu k tvrzenému extrémnímu rozporu, zejména namítá, že soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně, vycházel při posuzování její viny pouze z výpovědi svědka T. V., aniž by vzal v úvahu jeho případný negativní postoj k její osobě. Z pohledu této námitky, byť tato směřuje výlučně do hodnocení provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud především za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti tohoto svědka velmi podrobně zabýval (viz bod 54 rozsudku) a to i z pohledu aktuálních vztahů mezi obviněnou a tímto svědkem. Navíc je třeba uvést, jak již Nejvyšší soud uvedl v bodě 29. tohoto usnesení, že soudy nižší instance založily výrok o vině obviněné nikoliv toliko na výpovědi svědka T. V., nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, včetně výpovědi spoluobviněného F., když i logicky odůvodnily na základě jakých důkazů a skutečností neuvěřil výpovědi obviněné (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud obviněná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/19 je třeba uvést, že za situace tvrzení proti tvrzení, čehož se ve své podstatě obviněná dovolává, obecně platí, že na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny, je třeba klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z pohledu argumentace obviněné je ovšem nezbytné opětovně konstatovat, že se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť věrohodnost výpovědi svědka T. V. je podporována dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené a jejího syna, jakož i listinnými důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů (např. závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně zabýval i tvrzením obviněné o finanční tísni poškozené (tato prokazatelně nebyla v exekuci, neměla žádné nesplacené pohledávky a hypotéku vždy zcela řádně a včas hradila). Lze tedy konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněné, když lze připustit, že samozřejmě nepochybně podstatnou roli sehrála výpověď svědka T. V., který ozřejmil počáteční jednání ohledně předmětné směnky (předání včetně kopií dokladů poškozené, které umožnily padělání směnky), když ovšem jak již bylo naznačeno, tato výpověď nestojí osamoceně, nýbrž s ostatními provedenými důkazy tvoří řetězec, na základě něhož lze konstatovat vinu obviněné a její spolupachatelství na trestném jednání.

Stran námitky nenaplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 (za použití § 238 tr. zákoníku), je nutné uvést následující skutečnosti. Především je nezbytné zdůraznit, že byť by se navenek mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem, tak fakticky její námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněná zpochybňuje skutková zjištění, na základě kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru o naplnění zvolené skutkové podstaty a jako takové nejsou tyto námitky podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Přesto je možno stručně uvést, že shora uvedený zločin podle § 234 odst. 3 v alinea 2 tr. zákoníku spáchá pachatel tak, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného. Pro naplnění znaku použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný tedy stačí jakékoli pachatelovo jednání, které využívá padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného, např. u platební karty, elektronických peněz nebo záruční šekové karty při placení za poskytnuté služby nebo výběru hotovosti z bankomatu, u příkazu k zúčtování k provedení úhrady nebo k inkasní formě placení, u cestovního šeku k vyplacení peněžní částky v něm určené apod. Ve vztahu k subjektivní stránce se jedná o úmyslný trestný čin, kdy je vyžadován specifický úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Tento úmysl musí být prokázán.

Nejvyšší soud k tomu ještě připomíná, že směnka je cenný papír, který je mj. také používán jako bezhotovostní platební prostředek. V teorii je zpravidla definována jako dlužnický cenný papír, vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou s tím, že jde o závazek přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní. Směnka je úvěrový cenný papír obsahující zákonem přesně stanovené údaje, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Může sloužit jako prostředek k získání eskontního nebo obchodního úvěru, prostředek placení a ručení, prostředek k získání hotovosti před dobou splatnosti apod. Majitel může směnku prodat i před okamžikem její splatnosti, aby tak získal peněžní prostředky. Směnka tedy v podstatě nahrazuje hotové peníze a svému majiteli umožňuje přeměnit ji v peníze, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla vystavena k zajištění již existujícího závazku nebo z jiného důvodu.

Přestože jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto rozhodnutí, nejsou námitky obviněné podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněná předala předmětnou padělanou směnku vlastní s datem vydání 22. 11. 2012, s uvedením místa předání v XY, kde výstavcem měla být poškozená N. S., nar. XY, bytem XY, na směnečnou sumu ve výši 1700 000 Kč, na řad spoluobviněného J. F., nar. XY, včetně kopií dokladů poškozené, advokátu T. V., který měl tuto směnu následně vymáhat po N. S., jménem spoluobviněného F., což se také stalo. Obviněná tuto směnku předala tomuto advokátovi jako pravou a jednala v prvotní fázi „směnečného řízení“ se svědkem T. V. sama, vyvíjela iniciativu k vymáhání směnky a o směnku se výrazně zajímala, přičemž iniciativa o vymáhání směnky opadla až po zhoršení vztahu mezi obviněnou a svědkem (T. V.). Byla to právě obviněná, kdo osobně rovněž tomuto advokátovi donesl podepsanou plnou moc ohledně vymáhání plnění z předmětné směnky. Tedy obviněná nepochybně použila společně se spoluobviněným F. padělanou směnku, které představovala platební prostředek, jako pravou a tedy objektivní stránka daného trestného činu byla naplněna.

Ohledně posouzení formy zavinění, když obviněná zpochybňuje rovněž naplnění subjektivní stránky, je třeba uvést, že toto je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Nicméně s ohledem na použitou argumentaci obviněné ale je nutno konstatovat, že námitky dovolatelky fakticky směřují do hodnocení důkazů, a proto nenaplňují zvolený dovolací důvod ale ani žádný jiný.

Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Současně je třeba konstatovat, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné a spoluobviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Jak již bylo shora uvedeno, pro naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl.

V posuzované věci soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněná věděla, že směnka je padělaná a vydávajíc ji za pravou ji předala advokátu T. V. k vymožení pohledávky za spoluobviněného J. F. (viz body 123 a 125 rozsudku soudu prvního stupně). Je tady zjevné, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém, neboť věděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně platebního prostředku, a tím i řádného fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku, a chtěla takové porušení způsobit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lze tedy uzavřít, že soudy se otázkou subjektivní stránky v dané věci dostatečným způsobem zabývaly a své úvahy přesvědčivým způsobem odůvodnily na podkladě provedených důkazů.

Nejvyšší soud pro stručnost dodává, že uváží-li se způsob, jakým se soudy nižších stupňů s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, nelze v postupu soudů nižších stupňů shledávat nějaké vady. Rozhodnutí těchto soudů jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněné podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Rovněž soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.

Ve vztahu k argumentaci obviněné k výroku o náhradě nemajetkové újmy, je třeba uvést, že tuto námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněná namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, který upravuje otázku náhrady nemajetkové újmy, konkrétně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Zde je na místě konstatovat, že soud prvního stupně zavázal obviněnou společně a nerozdílně se spoluobviněným F. podle § 228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti nahradit způsobenou nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy, jakož i celého nároku na náhradu škody odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že soud prvního stupně výslovně uvedl, podle jakých hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku rozhodl o nároku na náhradu nemajetkové újmy. Soud druhého stupně se k námitkám obviněné vztahující se k problematice adhezního řízení podaných v odvolání společně s odvoláním poškozené vyjádřil stručně (viz bod 12 rozsudku soudu druhého stupně), aniž by odkázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku, když ovšem výslovně odkázal na argumentaci rozsudku soudu prvního stupně (body161-167 rozsudku), čímž dal nepochybně najevo, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Obecně je třeba uvést, že hmotně právní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. plyne povinnost soudu („uloží mu“) zavázat obviněného k náhradě škody (stejně tak k náhradě nemajetkové újmy v penězích či vydání bezdůvodného obohacení), jsou-li splněny zákonné podmínky v citovaném ustanovení vymezené. Z hlediska způsobu rozhodování o škodě nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení je důležité, aby byla dána příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody či nemajetkové újmy nebo bezdůvodným obohacením. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.

Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. Není-li pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.

Vzhledem ke shora uvedeným východiskům je zřejmé, že v projednávaném případě je rozhodné, že poškozená se řádně a včas připojila se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy, když po zahájení hlavního líčení dne 12. 11. 2018 před zahájením dokazování se zmocněnec poškozené připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 85 284 Kč (soudní poplatek uložený v civilním řízení u Krajského soudu v Praze) a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 340 000 Kč, kterou vyčíslila poškozená prostřednictvím zmocněnce tak, že odpovídá 20% jistiny, resp. směnečné sumy z částky 1 700 000 Kč, tzn. částky, na kterou byla předmětná směnka vystavena (č. l. 300). V závěrečné řeči zmocněnec poškozené dne 6. 3. 2019 po skončeném dokazování nemajetkovou újmu specifikoval jako újmu, která přispěla k psychickým komplikacím poškozené (č. l. 445-446), přičemž již v rámci výpovědi u hlavního líčení dne 6. 2. 2019 sama poškozená uvedla, že se cítí ohrožená, má strach, pociťuje jako zničující, že někdo může udělat takový podvod, obviněná byla její kamarádka, které nic neudělala (č. l. 390). S ohledem na shora uvedené závěry tak lze uzavřít, že poškozená svůj nárok na náhradu škody a nemajetkovou újmu uplatnila včas, včetně upřesnění, v čem spatřuje způsobení nemajetkové újmy v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř.

Obviněná pak v rámci podaného mimořádně opravného prostředku konkrétně namítá nedostatky ve formální citaci hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k nemajetkové újmě spočívající v duševních útrapách, které měly poškozené vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, když také uvádí, že absentuje zdůvodnění příčinné souvislosti duševních útrap v souvislosti s jejím jednáním. Taková tvrzení však Nejvyšší soud považuje za lichá.

Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn, tzn. že výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 a násl. tr. ř. může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. Jinak vyjádřeno, soud nikdy nerozhoduje o těchto nárocích z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), takže v tomto směru byl vázán návrhem poškozené. Je tomu tak proto, že nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení způsobené trestným činem má soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Nejvyšší soud připomíná, že i výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení je soud povinen náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. [blíže srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08 (N 218/55 SbNU 47)].

Soud prvního stupně se problematice náhrady škody a nemajetkové újmy věnuje rozsáhle v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 157. – 167.) Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na § 2956 občanského zákoníku, jakož i související ustanovení § 81 občanského zákoníku (ochrana přirozených práv) a § 2951 odst. 2 a § 2957 občanského zákoníku. Soud prvního stupně zdůvodnil své rozhodnutí o částečném přiznání nemajetkové újmy zásahem do osobnostních práv poškozené, když paděláním směnky, ale zejména jejím uplatněním v civilním řízení došlo ke způsobení trýznivých duševních pocitů poškozené, když přitom poukázal na to, že trestní soud ze své praxe zná případy, kdy uplatnění zločinných nároků u poškozených mělo podstatné dopady na kvalitu života poškozených, které až mohou mít povahu újmy na zdraví. Současně ovšem zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by důsledky jednání obviněných byly natolik pro poškozenou trýznivé, aby bylo možno považovat za podložený celý požadovaný nárok ve výši 340 000 Kč. Soud prvního stupně rovněž ozřejmil, že nemá pochybnosti o tom, že u poškozené došlo k nemajetkové újmě v důsledku jednání obviněných, přičemž současně zdůraznil, že negativní následky pro poškozenou byly zhoršeny i tím, že včas nenamítla nepravost podpisu směnky u Krajského soudu v Praze. Zároveň také správně zdůraznil, že nárok na nemajetkovou újmu v penězích poškozené osobě nevzniká bez dalšího, ale pouze v situacích, kdy rozsah a okolnosti vzniku nemajetkové újmy nepostačuje kompenzovat jinou formou s ohledem na citovaná ustanovení občanského zákoníku, takže současně vzal v úvahu skutečnost, že možnost uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze vykládat tak, že každý poškozený v trestním řízení má nárok na takovou náhradu v penězích. Připomněl, že samotné vynesení odsuzujícího rozsudku a uložení trestu nepochybně představuje formu kompenzace nemajetkové újmy, když společnost tímto způsobem jednání pachatele odsuzuje a poškozenému se dostává morální satisfakce, takže přiznání nemajetkové újmy v penězích je na místě pouze v případě, kdy takové zadostiučinění nelze považovat za dostatečné. Následně soud prvního stupně shledal, že u poškozené nemajetková újma dosáhla takového stupně závažnosti, že je na místě, aby kromě samotného odsouzení a potrestání škůdců byla těmto uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v soudem korigované výši v penězích. S ohledem na zdůvodnění soudu prvního stupně lze konstatovat, že soud své myšlenkové pochody a závěry podložil relevantními ustanoveními občanského zákoníku a ustálenou judikaturní praxí, jakož i konkrétními okolnostmi případu, a to i ve prospěch obviněných.

Přesto na podporu správnosti závěrů soudu prvního stupně Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit další skutečnosti. V usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, Nejvyšší soud uvedl, že v rámci adhezního řízení je nutné vycházet z občanskoprávní úpravy a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§ 43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, musí posuzovat, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění, ale zda má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného na nemajetkovou újmu rozhodováno, se musí jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Určení povahy hmotněprávního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je přitom nezbytné podle tohoto rozhodnutí i proto, aby v případě, že o něm rozhodne způsobem upraveným v § 229 tr. ř., měl soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci § 229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe.

Obecně se za nemajetkovou újmu považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění (satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy (např. § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2 občanského zákoníku apod.). S ohledem na výslovné zdůraznění v § 43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu (§ 2951 odst. 2 občanského zákoníku). Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z občanskoprávní judikatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si zároveň uvědomit, že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové povahy (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008).

Jak již bylo naznačeno, finanční zadostiučinění na nemajetkovou újmu lze poškozené osobě přiznat, pokud není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem do