5 Tdo 1309/2016

Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 39 T 5/2008, uznal obviněného V. Z. vinným čtyřmi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákona“) ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona [body A, B, C, D výroku o vině s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], obviněného M. Z. třemi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona spáchaných ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (body A, B, C výroku o vině), obviněného Mgr. L. J. čtyřmi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body A, B, C, D téhož výroku s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], obviněného Z. P. třemi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body B, C, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], a obviněného P. V. dvěma trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona rovněž spáchaného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body B, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona]. Za tyto trestné činy soud uložil obviněnému V. Z. podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Další obviněné M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. tento soud odsoudil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon zařadil tyto obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Současně soud rozhodl o vině a trestech dalších spoluobviněných Mgr. M. P., Mgr. P. Š., J. F., J. P. a H. G. Podle § 226 písm. b) tr. řádu dále Krajský soud v Brně rozhodl o zproštění obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to všech vyjmenovaných obviněných v příslušných bodech uvedených ve zprošťující části výroku o vině, a to ze skutků, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin poškozování věřitele podle § 265 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Dále soud rozhodoval v adhezním řízení tak, že ve výroku vyjmenované poškozené obchodní společnosti zastoupené společnou zmocněnkyní Mgr. Martou Hadravovou podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V., Mgr. M. P., H. G. a poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem obrany. Z podnětu odvolání obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V. a H. G. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu v bodě C výroku o vině a ve výroku o trestech uložených těmto obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově rozhodl o vině obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a H. G. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoníku“) s tím, že obviněný V. Z. spáchal tento přečin ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění M. Z., Mgr. L. J., Z. P. ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl o trestech, a to tak, že obviněnému V. Z. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Obviněným M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců (resp. tří roků a dvou měsíců obviněnému Z. P. a obviněnému P. V. v trvání tří roků), pro jejichž výkon zařadil tyto obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem, obviněné H. G. uložil soud podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a pěti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a současně byl této obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci po dobu pěti roků, přičemž soud zrušil příslušný výrok o trestu za sbíhající se trestný čin, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Zároveň odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného Mgr. M. P. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 253 odst. 1 tr. řádu vrchní soud odvolání České republiky, Ministerstva obrany, zamítl.

Trestná činnost obviněných podle zjištění Krajského soudu v Brně (body A, B, a D výroku o vině) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (bod C) tedy spočívala v tom, že: pod bodem A

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. Každý z dovolatelů opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný Mgr. L. J. rovněž o důvod pod písmenem h) téhož ustanovení. a) dovolání obviněného V. Z.

Obviněný V. Z. směřoval své dovolání proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. Úvodem připomněl dosavadní průběh řízení, zejména dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2010, jímž byl první odsuzující rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen k novému projednání s pokyny, které okolnosti mají být objasněny. Uvedl, že vrchní soud uložil krajskému soudu zabývat se zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitých věcech, otázkou použitelnosti převáděných věcí k uspokojení pohledávek věřitelů a existencí jednotlivých závazkových vztahů. Krajský soud však podle obviněného nedoplnil dokazování v uloženém rozsahu, znovu rozhodl o jeho vině, přičemž vrchní soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tím se fakticky odchýlil od svého původního názoru a zkrátil obviněného na jeho právu, aby věc byla projednána dvěma instancemi. Přitom obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vznesl podnět k odložení, resp. přerušení výkonu trestu, k čemuž zdůraznil, že neustále prodlužovanou vazbu vyhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřené opatření a vyhověl jeho ústavní stížnosti.

Další námitky uplatnil obviněný v doplnění svého podání. Především zopakoval svou obhajobu, podle níž chtěl majetkovými dispozicemi dotčené obchodní společnosti restrukturalizovat. Tvrdil, že obchodní činnost probíhala v souladu se zákonem, zápočty neměly formální ani jinou vadu, vedly k zániku pohledávek a závazků na obou smluvních stranách. Dovolatel v rozhodnutí soudů postrádal závěr, zda byly započítávané pohledávky shledány existujícími nebo nikoli. Zdůraznil, že on sám neovlivnil samotný vznik pohledávek, byly platné a některé vznikly před „nastrčením bílých koní“, např. pohledávka obchodní společnosti TRING Centrum, s. r. o., za GM-Gasmont, a. s., pohledávka obchodní společnosti EA BRNO, spol. s r. o., za SIGMA Brno, a. s., nebo pohledávka obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., za KRAS-HAKA, s. r. o. Dovolatel rovněž namítl, že rozhodnutí o zápočtech učinily statutární orgány dotčených podnikatelských subjektů, jejichž představitelé se podle přesvědčení dovolatele trestného jednání nedopustili, když zápočet je právem aprobovaný způsob zániku závazku splněním. Jestliže se pachatelé ničeho protiprávního nedopustili, pak ani obviněný, který je měl organizovat. Namítl, že osoby označené soudy za tzv. „nastrčené osoby“ byly řádně zvoleny do svých funkcí. Soudům vytkl, že nehodnotily vliv zástavního práva na hodnotu nemovitých i movitých věcí, jež byly zcizovány, a naznačil možnost právní kvalifikace stíhaného jednání jako zvýhodňování věřitele.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl tak, že jej zprostí viny (správně obžaloby). b) dovolání obviněného M. Z.

Mimořádný opravný prostředek tohoto dovolatele směřoval také jak proti výroku o vině tak o trestu. Nesouhlasil s naplněním příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození věřitele, jichž se měl dopustit ve formě pomoci. Namítl absenci subjektivní stránky, k tomu uvedl výčet důkazních prostředků, jež vzal vrchní soud za podklad pro závěr o nepřímém úmyslu. Konkrétně popřel, že by měl v úmyslu zcizit majetek obchodních společností bez adekvátního plnění a poškodit tím jejich věřitele. Podle obviněného „zjištěným skutkovým stavem nebylo prokázáno“, jednak že by dovolatele řídil spoluobviněný V. Z. a jednak že by měl v hotovosti přebírat kupní ceny za převáděné věci. Ve zbytku dovolání se vyjádřil k některým důkazům (odposlechy, svědecké výpovědi a listinné důkazy), o čem podle jeho přesvědčení vypovídají, a totiž o jeho orientaci v obchodování se strojírenským zbožím, že je bratrem V. Z. a že byl provozním ředitelem tří obchodních společností (GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s.). Popřel však, že by činil úkony směřující k účelovému zcizování majetku, nebyl k tomu ze svého postavení oprávněn a o tomto ani nevěděl.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám obviněného zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. c) dovolání obviněného Mgr. L. J.

Obviněný Mgr. L. J. podal dovolání jak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Uplatnil obsáhlé námitky s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho účast ve zločinecké hierarchii vyvodily soudy z telefonních odposlechů, které však pochází z doby až po páchání trestné činnosti. Rovněž sami obvinění P. V., Z. P. a Mgr. P. Š. u hlavního líčení ve dnech 16. a 17. 7. 2008 řekli, že se znají s dovolatelem až od roku 2002. Zcela v rozporu s výrokem soudů jsou podle dovolatele výpovědi J. P. a J. F., neboť ani jeden z nich ho přímo neurčil jako osobu, jež doprovázela Z. P., resp. přebírala peníze od J. F. Obviněný zdůraznil, že až od roku 2002 se seznamoval s děním kolem označených obchodních společností, v inkriminované době byl koncipientem v advokátní kanceláři, řídil se pokyny nadřízeného JUDr. Pavla Kavinka a na jeho pokyn učinil pouze tři právní úkony: dohlížel na průběh valné hromady obchodní společnosti Gasmont (neuvedl které), vyhotovil zápis ze zasedání dozorčí rady KRAS-HAKA Brno, a. s., učinil rozhodnutí v intencích udělené plné moci (SIGMA Brno, a. s.). Více v té době nevykonal a nemohl tudíž připravovat právní podmínky pro trestné jednání, jak je mu kladeno za vinu. Podle dovolatele nebyly u jeho osoby naplněny znaky daného trestného činu. Zejména v době, kdy měla být páchána trestná činnost, nevěděl o okolnostech představujících jednotlivé zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele, neznal ekonomický stav jednotlivých obchodních společností, neměl tušení o tzv. bílých koních, a tudíž u něj nebyl dán úmysl ani nepřímý. Za rady obviněným, jak se vyhnout trestnímu stíhání mohl spáchat nanejvýš trestný čin nadržování podle § 166 tr. zákona. Rozsudky soudů obou stupňů podle obviněného trpí nepřezkoumatelností, schází v nich hodnocení důkazů, jaká zjištění z nich plynou a na základě jakých úvah byla učiněna. V postupu soudů tedy spatřoval porušení § 125 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 6 tr. řádu. Současně soudům vytkl, že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku nepředvídatelnosti rozhodování. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2010 uložil krajskému soudu určité pokyny, které splněny nebyly, a přesto se vrchní soud s novým rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný připomněl, že úkolem krajského soudu bylo zabývat se otázkou, zda movité a zejména nemovité věci byly použitelné k uspokojení pohledávek poškozených věřitelů, zda pohledávky použité k započtení byly reálné, otázkou existence závazkových vztahů mezi dlužníky a jejich věřiteli a dále uložil krajskému soudu jasně vyčíslit škodu jednak jednotlivě u každé kupní smlouvy a jednak také škodu celkovou. Obviněný rovněž tvrdil, že pohledávky byly skutečné a jejich započtení nezakládá trestní odpovědnost podle § 256 tr. zákona.

Další námitky obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Namítl, že odvolací soud při ukládání trestu nezohlednil délku trestního řízení (téměř 9 let) ani dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti (13 let v době vyhotovení dovolání). Průtahy v řízení nezavinili obvinění, ani jedno hlavní líčení nebo veřejné zasedání nebylo odročeno z důvodů na straně obviněných. Své výtky dovolatel poté upřesnil s tím, že se vrchní soud nedostatečně zabýval délkou trestního řízení a dobou uběhnuvší od trestného jednání se nezabýval vůbec. Obviněný citoval nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde Ústavní soud vyloučil, aby po době delší jak 13 let od spáchání trestné činnosti bylo účelu trestu ve smyslu § 23 tr. zákona dosaženo trestem odnětí svobody, jenž je čirou represí a jeho funkce působení na společnost je výrazně oslabena. Na podporu svých tvrzení odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11., sp. zn. IV. ÚS 380/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1480/2009. Své námitky proti nepřiměřené délce trestního řízení uzavřel vyjádřením své představy, jak soudy měly v jeho věci postupovat, měly zastavit trestní stíhání z důvodu jeho mimořádné délky, čímž by kompenzovaly zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního i krajského soudu a vrchnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout (ačkoli takový postup při zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně není možný). Připojil také návrh na přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o jeho dovolání. d) dovolání obviněného Z. P.

Obviněný shodně s dalšími dovolateli vytkl krajskému soudu, že se neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu, zejména nezkoumal použitelnost převáděných movitých věcí k uspokojení věřitelů, a pokud ano, v jakém rozsahu s ohledem na jejich prodejnost. Také se nezabýval závazkovými vztahy mezi obchodními společnostmi a jejich věřiteli, nestanovil u jednotlivých kupních smluv částky, z nichž vycházel při vyčíslení škody. Povinnosti krajského soudu pak podle jeho názoru suploval vrchní soud, což odporuje zásadě dvouinstančního projednání věci. Dovolatel se hájil tím, že neměl v úmyslu poskytovat jinému pomoc ke spáchání trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození věřitele, nebylo prokázáno, že by v době trestného jednání věděl o úpadku obchodních společností a znal obsah dokumentů, jež předával, z trestné činnosti neměl žádný prospěch. Byl zaměstnán u společnosti J., s. r. o., a plnil pouze jemu zadané úkoly. Skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn nedostatečně, což není přípustné, a odkázal k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dále obviněný napadl způsob hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Upozornil, že tyto důkazní prostředky byly opatřeny až po době, během níž se měl dopouštět trestného jednání, a podle dovolatele nevypovídají o ničem ve vztahu k rozhodnému časovému období, zejména ne o nějaké hierarchii propojených osob existující v té době. Je z nich patrno, že se obviněný snažil zajistit právní zastoupení pro osobu vyzvanou policejním orgánem k podání vysvětlení, v takovém jednání však je možno spatřovat maximálně přečin nadržování podle § 166 tr. zákoníku (správně § 366 tr. zákoníku, popř. podle předchozí právní úpravy § 166 tr. zákona). Uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že se v době páchání některých dílčích skutků nacházel mimo území České republiky.

Závěrem svého dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl ve vztahu k němu zrušit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázat tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. e) dovolání obviněného P. V.

Obviněný P. V. předložil Nejvyššímu soudu dvě písemná dovolání, jedno prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka a druhé prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Šímy. V prvně uvedeném podání dovolatel namítl extrémní rozpor v hodnocení důkazů, když se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že si ho někteří svědci spletli s jeho bratrem J. V., s nímž si půjčoval telefon, po určitou dobu byl u něj i zaměstnán a s bratrem se navzájem zastupovali. Důrazně se ohradil proti závěrům vyvozeným z telefonních odposlechů, jež pochází až z doby po spáchání trestné činnosti. Dále obviněný vyzdvihl délku trestního řízení, jež trvalo 12 let, od spáchání trestného jednání uběhlo 13 let a po celou dobu vedl řádný život. Z těchto důvodů považoval uložený nepodmíněný trest v délce tří let za nepřiměřeně přísný. Odkázal na usnesení (nesprávně uvedl nález) Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, usnesení (opět nesprávně uvedl nález) ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 47/06, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V závěrečné části podání učiněného obhájcem JUDr. Petrem Novákem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání, eventuelně pak Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám uložil obviněnému trest odnětí svobody v kratší výměře s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu. Obviněný připojil také návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Dále bylo Nejvyššímu soudu předloženo dovolání obviněného P. V. podané obhájcem JUDr. Pavlem Šímou. Podle přesvědčení obviněného vyjádřeného v tomto jeho druhém mimořádném opravném prostředku nebyly naplněny veškeré zákonné znaky daného trestného činu u hlavního pachatele, neboť za zcizovaný movitý majetek získaly jednotlivé obchodní společnosti pohledávky za kupujícím, z nichž mohli být poškození věřitelé uspokojeni. Protože tedy nebyly dány předpoklady pro naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele, nemohl být ani pomocníkem k takovému trestnému činu. Nesouhlasil s tím, že by byl prokázán úmysl pomáhat ke spáchání konkrétního trestného činu. Z uvedených důvodů obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Šímy Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ve vztahu k němu napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil pouze k dovolání obviněného V. Z., a to prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela. Ten nejprve okomentoval námitky, jež podle něj obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zařadil sem výhrady proti rozhodování soudů o vazbě dovolatele, zkrácení jeho práva na projednání věci dvouinstančně a proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Upozornil, že obviněný V. Z. některé části výrokových částí i odůvodnění v podstatě ignoroval a jeho námitky se tak staly bezpředmětnými. Pominul, že části obžaloby pro skutky, kde byly zcizovány nemovitosti, byl zproštěn, a tudíž nebylo již nutné zkoumat možnost uspokojení věřitelů ze zastavených nemovitostí. Rovněž dovolatel nevěnoval pozornost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 74 a násl., kde soud podrobně popsal komplikovaný způsob, jakým byly hrazeny ceny za vyváděný majetek. Za bezpředmětný označil státní zástupce také poukaz dovolatele na možnost kvalifikovat skutek podle § 256a tr. zákona.

Pokud státní zástupce shledal námitku kriminalizace legitimních a legálních transakcí a právních úkonů za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, nebyla podle jeho přesvědčení důvodná. Zdůraznil, že právě pro trestný čin poškozování věřitele, jímž byl obviněný uznán vinným, je typické, že ke zcizování dlužníkova majetku dochází prostřednictvím formálně bezvadných úkonů. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmý účel transakcí, kterým bylo vyvedení majetku způsobilého k uspokojení věřitelů dlužníků -obchodních společností. Za takového skutkového stavu pak podle státního zástupce stíhané jednání odpovídalo všem znakům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zákona, popř. podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v některé kvalifikované skutkové podstatě.

Vzhledem k zjevné nedůvodnosti právních námitek tedy státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Přípisem ze dne 18. 10. 2016 státní zástupce na dotaz Nejvyššího soudu, zda se Nejvyšší státní zástupce vyjádří také k dovoláním ostatních obviněných, sdělil, že tak učiní do 5. 11. 2016 a pro případné rozhodnutí o dovoláních bez jeho zbývajících vyjádření vyjádřil souhlas s rozhodováním Nejvyššího soudu v této věci v neveřejném zasedání. Ke dni konání neveřejného zasedání senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí o dovoláních obviněných nebyla dovolacímu soudu předmětná vyjádření Nejvyššího státního zástupce doručena.

Nejvyšší soud po zjištění, že u všech obviněných byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o uplatněné dovolací důvody, každý z dovolatelů opřel svůj mimořádný opravný prostředek dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K tomuto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví.

Pouze obviněný Mgr. L. J. uplatnil vedle shora citovaného dovolacího důvodu ještě důvod pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu, a to při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 39 až 42 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákoníku, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 58 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti (ať již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným), za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud zde dále zdůrazňuje, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky. Podle ní je třeba posuzovat otázku přiměřenosti délky soudního řízení v každém konkrétním případě individuálně, proto ani nelze stanovit obecně akceptovatelnou dobu soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, a Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nálezy ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

Níže bude podrobně rozvedeno, které námitky jednotlivě u každého z obviněných neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům a které naopak je možné jim podřadit, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. b) K dovolání obviněného V. Z.

Tento dovolatel byl pod body A, B a D výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, jichž se dopustil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, přičemž pod bodem D I. 11) zůstal tento trestný čin nedokonaný, a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Skutek pod bodem C pak byl odvolacím soudem posouzen jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to rovněž ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Veškeré své námitky tento obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svými konkrétními námitkami však soudům nevytýkal nesprávné posouzení norem trestního práva hmotného (tedy konkrétně trestního zákona či trestního zákoníku) nebo jiného hmotněprávního předpisu, fakticky brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy, jednak pokud tvrdil, že J. F., H. G. a J. P. byli do funkcí členů představenstev příslušných obchodních společností „řádně zvoleni“ a nejednalo se tak o tzv. bílé koně, a jednak pokud za cíl svého jednání označil restrukturalizaci obchodních společností, u nichž docházelo k odstraňování majetku.

Ze skutkových zjištění učiněných po podrobném dokazování zejména u soudu prvního stupně vyplynulo, že po formální stránce se J. F., H. G. a J. P. stali členy představenstev obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., v souladu s tehdy platnými zákonnými pravidly, avšak fakticky se jednalo o účelové dosazení obviněnému spřízněných osob, které své funkce ve skutečnosti nevykonávaly a podle vůle a záměru obviněného tak ani nemohly činit. Nejvyšší soud nezaznamenal, že by některý ze svědků zaměstnaných v té době v dotčených obchodních společnostech nebo někdo z jejich obchodních partnerů na vlastní oči spatřil J. F., J. P. nebo H. G., namísto těchto zjevně „nastrčených“ členů představenstva komunikovali většinou s V. Z. (viz např. manažer pro rozvoj M. L. z KRAS-HAKA Brno, a. s., na č. l. 26445 a násl. vypověděl, že J. P. zastupoval V. Z. a případně také Mgr. L. J. a Mgr. M. P.; nebo P. J., jehož obchodní společnost sousedila s areálem GM-Gasmont, a. s., a kupovali jeho stroje od obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., na č. l. 25598 a násl. uvedl, že jako nový vedoucí vystupoval V. Z.). Sami jmenovaní tzv. „bílí koně“ vypověděli, že se nijak nezajímali o fungování a činnost v obchodních společnostech, jejichž se stali statutárními zástupci. Neměli žádný přehled o jejich ekonomické situaci, nijak nepřezkoumávali obsah jednotlivých dokumentů, které jim byly předkládány k podpisu (srov. výpověď J. F. na č. l. 24690 a násl., J. P. na č. l. 24723 a násl. a H. G. na č. l. 24727 a násl.). Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že tyto „nastrčené osoby“ vystupují současně v dané věci v procesním postavení spoluobviněných dovolatele, přijali své role v celém řetězci obchodních transakcí, neboť souhlasili se svým zvolením a podřízením se v pozici člena představenstva pokynům spoluobviněného V. Z. a dalších spoluobviněných, pokud jim předávali příkazy od tohoto organizátora trestné činnosti. Zjevně se tak dopustili trestného jednání, jak je uvedeno v popisu skutku, a dovolatelova tvrzení o jejich bezvadném zvolení v souladu s právními předpisy tudíž neměla oporu v provedeném dokazování, které jednoznačně svědčilo o výlučně formálním postavení vybraných osob, jež na sebe převzaly role vykonavatelů jeho vůle (avšak s odpovědností člena statutárního orgánu příslušné obchodní společnosti). Při páchání tzv. úpadkových deliktů, ale i u dalších majetkových trestných činů není výjimkou, že jejich součástí jsou formálně bezvadné právní úkony, jejichž obsah/smysl/podstata/účel však zákonu odporují. Tak tomu bylo i v této věci, oficiálně řádně zvolení členové představenstev těmito podle své skutečné vůle i objektivních schopností ve skutečnosti nebyli, za slíbenou finanční odměnu se stali fakticky prostředkem („bílí koně“) sloužícím k dosažení cílů dalších obviněných, zejména organizátora V. Z., jejichž záměrem bylo přinejmenším částečné zmaření uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Pro úplnost lze dodat, že dalšími co do formy bezchybnými právními úkony byly také zápočty, resp. často celý řetězec obchodních vztahů, jejichž konečným výsledkem bylo započtení bezcenných pohledávek proti kupním cenám, jak bude níže uvedeno (viz odstavec 39. a násl.).

S námitkou dovolatele, podle níž se snažil obchodní společnosti restrukturalizovat, se dostatečně vypořádal již odvolací soud (viz str. 93 a 71 napadeného rozsudku). V tomto ohledu se Nejvyšší soud s argumenty vrchního soudu prakticky ztotožňuje. Nad jejich rámec je možné doplnit, že nikoli pouze výpovědi odvolacím soudem zmíněných svědků P. K. a Ing. I. L. vyvracejí obhajobu obviněného V. Z. prosazujícího tuto formu obhajoby. Absence skutečného zájmu na pokračování podnikání jednotlivých obchodních společností je patrná z dalších okolností zjištěných v této trestní věci, zejména se jedná o samotnou podstatu trestného jednání, jímž bylo vyvádění majetku z těchto podnikajících subjektů, kterým tak bylo zabráněno vyvíjet nadále svou činnost. Lze si těžko představit investora, který by svými finančními či jinými prostředky byl ochoten podpořit podnik bez aktiv a vybavení nutného k provozování své podnikatelské činnosti. Dále např. obviněný vybíral peníze z účtů těchto obchodních společností (viz str. 87 rozsudku vrchního soudu a výdajové pokladní doklady na č. l. 19636 a násl.), osoby nakupující strojírenské stroje nezbytné k provozní činnosti obchodních společností měly rovněž informace, že jejich podnikání končí. V závěrečné fázi realizovaných transakcí byl na majetek obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., prohlášen konkurs, a to zcela zjevně v důsledku stíhaného jednání dovolatele a dalších spoluobviněných. Jediný náznak podpory této argumentace o „restrukturalizaci“ lze spatřovat ve svědectví JUDr. L. N., podle něhož obviněný V. Z. jako člen krizového managementu BOS, a. s., za tuto společnost „bojoval jako lev“, náruživě totiž usiloval o získání dalšího úvěru a především o odvrácení podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti (viz č. l. 25544 a násl.). Tato okolnost ovšem zapadá do celé koncepce trestné činnosti. V. Z. a další spoluobvinění měli enormní zájem o veškerý hodnotný majetek a finanční prostředky, které pak mohli vyvést mimo původní vlastníky, avšak o samotný předmět podnikání obchodních společností a možnosti pokračování provozu velký (v podstatě žádný) zájem neprojevili. Případné prohlášení konkursu před dokončením majetkových dispozic by totiž dovolateli znemožnilo nakládat s majetkem úpadce, který jinak mohl vyvádět prostřednictvím spoluobviněné J. P. a dalších jemu spřízněných osob. Tomuto závěru pak zcela odpovídá svědectví Ing. J. P., generálního ředitele BOS, a. s., který byl naopak zděšen, že týden po nástupu J. P. do funkce byl rozprodáván majetek, krizový management nesbíral informace o oděvním průmyslu, v němž společnost podnikala, ale výhradně o jejím majetku (srov. č. l. 25551). Evidentně tak tato námitka, jež navíc v rozporu s podstatou uplatněného dovolacího důvodu směřovala proti způsobu hodnocení důkazů soudy, neměla jakékoli opodstatnění.

V další části své dovolací argumentace obviněný vytýkal nesprávné právní posouzení skutků jako trestných činů, avšak jeho námitky nebyly důvodné.

Co se týká pokynu vrchního soudu krajskému soudu, aby se v opakovaném hlavním líčení zabýval zástavním právem váznoucím na převáděném majetku, otázkou použitelnosti zcizovaných věcí k uspokojení pohledávek věřitelů a existencí jednotlivých závazkových vztahů, Nejvyšší soud v následném postupu krajského ani vrchního soudu neshledal jakékoli nedostatky. Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný zcela přehlíží zprošťující výrok krajského soudu, kterým byl ze stíhaného jednání vypuštěn skutek, resp. skutky obsahující dispozice s nemovitým majetkem obchodních společností. Odpadl tudíž důvod zkoumat vliv zástavních práv na hodnotu těchto nemovitostí, resp. povahu této části majetkových hodnot na možnost uspokojení jiných než zástavních věřitelů. Z obou napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by některé v nich označené movité věci nebo postupované pohledávky byly zatíženy zástavním právem, jak dovolatel prosazoval v dovolání, proto ani ohledně dalšího zcizovaného majetku nebyl požadavek na zkoumání vlivu zástavního práva relevantní.

Dále není pochyb o tom, že by převáděné movité věci a pohledávky měly přinejmenším tu hodnotu, za niž byly zcizovány a jistě tak byly použitelné i k uspokojení věřitelů do výše hodnoty, za niž byly převáděny. Jejich tržní hodnotu zjistil soud prvního stupně ze znaleckých posudků, čemuž nelze nic vytknout.

Závazkové vztahy mezi dlužníky - obchodními společnostmi a jejich věřiteli byly soudy dostatečně intenzivně zkoumány. Krajský soud na str. 111 svého rozsudku konstatoval, že věřitelé obchodních společností, z nichž byl vyváděn majetek, jsou uvedeni v seznamech tvořících přílohy ke znaleckému posudku č. 047/06/2004 a č. 2245-121/2004. Existenci věřitelů měl dále potvrdit v rámci hlavního líčení pplk. Mgr. D. P. Navíc stejnou námitkou se zabýval již odvolací soud, vypořádal se s ní na str. 141 odůvodnění svého rozhodnutí, stroze se ztotožnil se soudem prvního stupně až na okruh věřitelů společnosti SIGMA Brno, a. s., který zúžil, protože část jich byla plně uspokojena v konkursním řízení, nikoli však proto, že by byla zpochybněna existence těchto závazkových vztahů. V postupu soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckých posudků, neshledal dovolací soud shodně s vrchním soudem jakoukoli vadu, jež by mohla mít vliv na právní kvalifikaci zjištěných skutků.

Ani ohledně fiktivní povahy zápočtů, kterou se dovolatel snažil zpochybnit, neshledal dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit od úvah soudů vyjádřených v odůvodnění obou rozsudků. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně uzavřel, že v důsledku zápočtů byl hodnotný majetek z obchodních společností vyveden, ale adekvátní protiplnění již tyto subjekty neobdržely, „peníze ani jiné skutečné majetkové hodnoty fyzicky nepřirostly“ (srov. str. 141 rozsudku vrchního soudu). Je zjevné, že soudy hodnotily jednotlivé zápočty pohledávek mezi konkrétními subjekty v širších souvislostech. Nebraly bez dalšího v potaz pouze to, zda započítávané pohledávky vznikly řádně a byly reálné, např. v bodě C a) výroku pohledávka obchodní společnosti EA BRNO spol. s r. o., za SIGMA Brno, a. s., ve výši 8 749 148 Kč, jež vznikla v lednu 1998 jako součást smlouvy o půjčce v celkové výši 15 417 798 Kč a kterou 6. 12. 2000 převedla EA BRNO, spol. s r. o., na obchodní společnost ACCORN, spol. s r. o., a ta ji dále převedla 8. 12. 2000 na obchodní společnost PK-Product, s. r. o., jež uvedenou pohledávku za SIGMA Brno, a. s., dne 11. 12. 2000 jednostranně započetla vůči části kupních cen za pořizované movité věci od obchodní společnosti SIGMA Brno, a. s.; dále pod bodem D výroku o vině také pohledávka za obchodní společností KRAS-HAKA, s. r. o., jež vznikla z obchodního styku KRAS-HAKA Brno, a. s., která ji převedla na JASAS, s. r. o., a ta dále na STIBAT, spol. s r. o., a ta následně pohledávku využila k započtení. Konkrétně v uvedených případech přihlédly soudy dále k tomu, že jednak pohledávka za SIGMA Brno, a. s., byla již dne 6. 12. 2000 (tj. dva dny před nabytím té samé pohledávky obchodní společností PK-Product, s. r. o.) postoupena na Speed International Corp., a proto ji nepovažovaly za ekonomicky významnou, jednak přihlédly k personálnímu i majetkovému propojení obchodních společností KRAS-HAKA, s. r. o., a KRAS-HAKA Brno, a. s., (100 % akcií společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., vlastnila společnost KRAS-HAKA, s. r. o., jejímž většinovým společníkem byla zase KRAS-HAKA Brno, a. s.) a k jejich aktuálnímu stavu úpadku, z čehož správně dovodily účelovost zápočtu bezcenné pohledávky za KRAS-HAKA, s. r. o., proti kupní ceně za hodnotný movitý majetek prodaný obchodní společnosti STIBAT, spol. s r. o.

Na fiktivnost zaznamenaných obchodních operací lze usuzovat také z časové koordinovanosti a návaznosti jednotlivých právních jednání (úkonů), v jejichž důsledku byly pohledávky za dlužnými společnostmi postupovány někdy i v řádech dní, až nakonec „skončily“ u té obchodní společnosti, jež mohla pohledávku započíst vůči nezaplacené kupní ceně právě za účelově vyváděný majetek (viz např. shora popsané postupování pohledávky za obchodní společností SIGMA Brno, a. s.). U těch započítávaných pohledávek, jež byly vytvořeny účelově s cílem poskytnout bezcennou, avšak formálně odpovídající protihodnotu vhodnou k započtení, je časová posloupnost ještě výraznější vzhledem k tomu, že komplex právních úkonů byl rozšířen i o samotný vznik pohledávky určené (vhodné) k započtení. Např. pod bodem A I. výroku o vině obchodní společnost GM-Gasmont, a. s., (jednal za ni J. F.) prodávala strojírenské stroje společnosti Stavexmont, s. r. o., [jednal za ni V. K., který byl podle zjištění soudů (srov. str. 74 rozsudku vrchního soudu) také s obviněnými spřízněná osoba] jednotlivými kupními smlouvami od 8. 1. 2001 do 31. 5. 2001. Obchodní společnost TRING Centrum, s. r. o., (tu také zastupoval J. F.) převedla dne 20. 6. 2001 na GM-Gasmont, a. s., akcie Gasmont-servis, a. s., a vznikla jí tak pohledávka za GM-Gasmont, a. s., v hodnotě 3 348 000 Kč, již postoupila na obchodní společnost Stavexmont, s. r. o., aby ji užila k částečné úhradě kupních cen za nabývané strojírenské vybavení. Správně soudy vyhodnotily uměle vytvořenou pohledávku za obchodní společností GM-Gasmont, a. s., jako bezcennou. Akcie Gasmont-servis, a. s., která v první polovině roku 2001 také prodala část svého majetku, nevyplácela již v prosinci 2000 mzdy zaměstnancům (zjištěno dovolacím soudem z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 43 K 7/2001, jímž byl na majetek dlužníka Gasmont-servis, a. s., prohlášen konkurs), neměly žádnou hodnotu, což je patrno i z výsledku konkursního řízení (resp. rozvrhové usnesení), kdy věřitelé II. třídy obdrželi pouze necelých 1,5 % hodnoty svých pohledávek. Nutno podotknout, že pod bodem A I. – III. výroku o vině byla podstata vytváření umělých pohledávek za obchodními společnostmi GM-Gasmont, a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská stavební, a. s., stejná. Všechny tyto podnikatelské subjekty, jež nezvratně mířily do konkursu (srov. četné výpovědi bývalých zaměstnanců, členů orgánů obchodních společností nebo jejich akcionářů, např. Ing. Z. B. na č. l. 25283 a násl., která již v roce 2000 upozorňovala, že nástupnické společnosti původní Gasmont nemají prostředky na provoz a měly by jít do konkursu; nebo P. V. na č. l. 25281 a násl.), zakoupily v červnu 2001 od obchodní společnosti TRING Centrum, s. r. o., navzájem své bezcenné akcie, tak za nimi vznikly pohledávky převáděné TRING Centrum, s. r. o., dále na kupce vyváděného hodnotného majetku způsobilého k uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská stavební, a. s., a následně došlo k zápočtům těchto účelově vytvořených a prakticky bezcenných pohledávek za uvedenými obchodními společnostmi proti kupním cenám za vyváděná aktiva. Dalším významným aspektem potvrzujícím úvahy o fiktivnosti označených transakcí, který uvedený příklad pod bodem A I. výroku o vině výstižně ilustruje, je personální propojenost subjektů zúčastněných v těchto obchodních vztazích a také majetková propojenost jednotlivých obchodních společností, jež fakticky řídil V. Z. spolu s dalšími obviněnými. Při výčtu nestandardních okolností provázejících tuto trestní věc je nutno zmínit také způsob prodeje strojů a vybavení (popř. pohledávek) obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Je zarážející, že jejich majetek nejprve koupil určitý s obviněnými propojený subjekt, který jej ani nezaplatil ani si fyzicky nevyzvedl (dle znění smlouvy však na něj přešlo vlastnické právo podpisem kupní smlouvy!) a vzápětí tento nový majitel zakoupené zboží přeprodával dále subjektům, na něž přešlo vlastnické právo až zaplacením smluvené ceny a kteří tedy reálně kupní cenu uhradili (většina platila hotově, srov. např. výpovědi Š. S. na č. l. 25679, V. V. na č. l. 25635 a násl., M. N. na č. l. 25639 a násl., Ing. J. T. na č. l. 25682 a násl., M. K. na č. l. 25666 a násl., Ing. J. Z. na č. l. 25645 a násl.) a předmět koupě skutečně přijali do své dispozice, odvezli si jej z prostor původního majitele – některé z jmenovaných obchodních společností. Nabízí se otázka, z jakého důvodu nebyl majetek prodán rovnou těmto skutečně platícím zájemcům? Odpověď je s ohledem na ostatní skutkové okolnosti zřejmá, smyslem bylo vyvedení majetkových hodnot, za něž původní vlastníci cíleně neměli obdržet nic cenného tak, aby došlo nejméně k částečnému zabránění jejich věřitelům uspokojit z takového majetku své oprávněné nároky.

Ačkoli tedy v některých případech docházelo mezi jednotlivými smluvními stranami k započtení reálné pohledávky a jindy zase zcela nepochybně účelově vytvořené, společným jmenovatelem těchto komplikovaných obchodních transakcí bylo dosažení konečného záměru, kterým zjevně nebylo narovnat vztahy mezi konkrétní obchodní společností v postavení dlužníka a jejím věřitelem (jak tvrdila obhajoba), ale vyvést hodnotný majetek z této právnické osoby tak, aby jejím oprávněným věřitelům bylo zabráněno uspokojit své reálně existující splatné pohledávky. Ať již byly předmětem zápočtu reálné nebo účelově vytvořené pohledávky (kromě bodu A např. také pod bodem B pohledávky za obchodní společností AVIA Kutná Hora, a. s., z titulu podnájemních smluv) za obchodními společnostmi, z nichž byl vyváděn majetek, podstatné je, že hodnoty započítávaných pohledávek byly zcela nevyrovnané, což soudy obou stupňů u jednotlivých zápočtů akcentovaly shrnutím, že „se jednalo o účelová protiplnění bez reálné adekvátní majetkové protihodnoty“. Dovolatel vytýkal soudům, že se s tímto obecným závěrem opakovaly, jakož i se závěrem, že „formálně bezvadné započtení mělo vyvolat dojem skutečného, ekonomicky přiměřeného protiplnění za zcizený majetek“, aniž by vysvětlily, na základě jakých důkazů k tomuto obecnému tvrzení dospěly. Podle názoru dovolacího soudu se však soudy výstižně vyjádřily na adresu různorodých zápočtů, jejichž společným pojítkem byly právě tyto okolnosti, tj. že za hodnotný majetek nic získáno nebylo, byť z formálního hlediska tomu nic nenasvědčovalo. V této trestní věci bylo nashromážděno velké množství důkazů, byly řádně provedeny a proti tomu, jakým způsobem je soudy vyhodnotily, nemá Nejvyšší soud výhrady. Nutno podotknout, že při takto složité a zastírané trestné činnosti je třeba nahlížet na zjištěné skutkové okolnosti nikoli jednotlivě, ale v jejich vzájemných souvislostech, neboť jen tak lze odhalit jejich pravý význam. Obviněný V. Z. spolu s ostatními spoluobviněnými vyvolali zdání právem aprobovaného jednání v obchodních vztazích, které však ve skutečnosti mělo za cíl vyvést majetek, z něhož by se věřitelé mohli uspokojit, tj. dosažení následku protiprávním jednáním tak, jak předpokládá užitá skutková podstata trestného činu poškozování, resp. poškození věřitele.

S ohledem na poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je možné se domnívat, že dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v chybném postupu soudu druhého stupně, který ve věci rozhodoval již podruhé poté, co první rozsudek krajského soudu zrušil a s výše popsanými pokyny vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně. V citované věci Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétní pochybení potom spatřoval Ústavní soud v tom, že soud druhého stupně jednak vůbec nereflektoval skutečnost, že ve věci již jde o opakované odvolací řízení, nezbýval se splněním dříve uložených pokynů, a jednak vyslovil právní názor diametrálně odlišný od právního názoru vysloveného v jeho prvním rozhodnutí o odvolání, čímž učinil toto své druhé rozhodnutí pro stěžovatele překvapivým. Ačkoli se po procesní stránce věc projednávaná na podkladě ústavní stížnosti a věc obviněného V. Z. podobají, nejsou totožné. Vrchní soud v Olomouci rozhodující v této trestní věci zdůraznil, že jde v pořadí již o druhý rozsudek krajského soudu jím přezkoumávaný (viz str. 68 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014), na své pokyny poukázal nepřímo v rámci reprodukce odvolání obviněného Z. P. (viz str. 57) a jejich jednotlivým obsahem se zabýval v odůvodnění svého rozsudku (viz výklad shora v odstavcích 35. - 38. a níže v tomto odstavci). Dále na rozdíl od ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v odůvodnění zrušujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010 tento soud nevyslovil určitý právní názor, který by následně v rámci druhého rozhodování o odvoláních ignoroval či dokonce popřel. V obecné rovině pouze naznačil za určitých podmínek možnost prá