5 Tdo 252/2023

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 8 T 40/2017, byli obvinění JUDr. Jiří Skuhra a Ing. Karel Pleva podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pro skutek, ve kterém státní zástupce spatřoval zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s., IČ 45279314, se sídlem Vodičkova 701/34, Praha 1, (dále též jen jako „EGAP“ nebo „pojišťovna EGAP“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněným bylo obžalobou kladeno za vinu ve stručnosti to, že oba si před zasedáním dozorčí rady EGAP, které se mělo konat 22. 4. 2010 a na němž mělo být projednáno schválení příslibu pojištění exportního odběratelského úvěru České exportní banky, a. s., (dále jen „ČEB“) na financování dodávek vývozce INEKON GROUP, a. s., pro investora Phu Son Cement Joint Stock Company, byli vědomi informací o negativním vývoji trhu s cementem ve Vietnamu, o nedostatku vlastních finančních zdrojů investora a jeho akcionářů a o nedostatečných podkladech pro dokončení analýzy projektu výstavby a provozování předmětné cementárny, přesto v úmyslu dosáhnout schválení příslibu pojištění předmětného úvěru nejprve obviněný JUDr. Jiří Skuhra uvedené negativní informace z písemného materiálu určeného pro dozorčí radu EGAP odstranil nebo zmírnil a následně obviněný Ing. Karel Pleva, jako předseda představenstva a generální ředitel EGAP přijal dne 21. 4. 2010 úpravy dokumentů navržené spoluobviněným a samotné listinné podklady předložil ještě téhož dne členům dozorčí rady EGAP jako podklad pro její zasedání, na němž obvinění členy dozorčí rady informovali o schválení příslibu pojištění představenstvem s řadou odkládacích podmínek a doporučili jim příslib pojištění rovněž schválit, k čemuž také dne 22. 4. 2010 skutečně došlo. Dne 24. 6. 2010 dozorčí rada EGAP na podkladě materiálu připraveného opět obviněným JUDr. Jiřím Skuhrou a předloženého Ing. Karlem Plevou schválila změnu pojistného rozhodnutí ze dne 22. 4. 2010, která spočívala ve změně financující banky, neboť namísto ČEB měla úvěr poskytnout PPF banka, a. s., pro niž zůstaly odkládací podmínky původně stanovené pro ČEB v platnosti s tím, že představenstvo si vyhradilo právo doplnit či pozměnit podmínky pojistného příslibu a zajišťovací instrumenty. Dozorčí rada současně zmocnila představenstvo ke sjednání pojistné smlouvy za předpokladu splnění odkládacích podmínek. Na základě zmocnění oba obvinění uzavřeli dne 14. 7. 2010 za EGAP s PPF bankou, a. s., smlouvu o příslibu pojištění, podle níž mj. bude pojistná smlouva uzavřena, pokud PPF banka, a. s., doloží splnění odkládacích podmínek a EGAP jejich splnění akceptuje jako uspokojivé, což se stalo na zasedání představenstva dne 25. 8. 2010, na němž s uzavřením pojistné smlouvy a se splněním odkládacích podmínek souhlasili všichni přítomní členové představenstva, a to i přesto, že ve skutečnosti nebyly všechny odkládací podmínky splněny. Konkrétně tzv. skutková věta obžaloby vyjmenovává tři nedodržené odkládací podmínky, a to požadavek na vložení dalších vlastních zdrojů dlužníka v rozsahu 20 mil. EUR, dále požadavek na právo financující banky k odprodeji 51 % akcií dlužníka a požadavek na předložení podkladů pro dokončení analýzy. O splnění odkládacích podmínek informoval dozorčí radu obviněný Ing. Karel Pleva na jejím zasedání dne 9. 9. 2010 a pojistná smlouva byla mezi PPF bankou, a. s., a pojišťovnou EGAP uzavřena dne 23. 11. 2010, přičemž úvěr byl čerpán od 26. 11. 2010 do listopadu 2013, během této doby bylo vyčerpáno přes 30 mil. EUR, aniž by dlužník úvěr splácel, čímž v důsledku porušení zákonné povinnosti obviněných opatrovat majetek EGAP a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře měli obvinění způsobit pojišťovně EGAP škodu nejméně ve výši 73 698 079 Kč, s tím, že celková škoda ještě v budoucnu dosáhne částky nejméně 374 554 139 Kč. V uvedeném jednání obviněných státní zástupce tedy spatřoval zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal proti citovanému rozsudku v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 164/2022 tak, že je zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

V posuzované trestní věci jde již v pořadí o třetí rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Obvodní soud pro Prahu 1 poprvé zprostil oba obviněné obžaloby [obviněného JUDr. Jiřího Skuhru podle § 226 písm. b) tr. ř. a obviněného Ing. Karla Plevu podle § 226 písm. a) tr. ř.] rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 T 40/2017, o jehož zrušení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 5 To 56/2020. Druhý zprošťující rozsudek z totožných důvodů jako v prvním odsuzujícím rozsudku vydal Obvodní soud pro Prahu 1 dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 T 40/2017 a Městský soud v Praze ho opět zrušil, a to usnesením ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 5 To 93/2021. Poté již následovala rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která jsou citována pod body 1. a 2. shora.

Nejvyšší státní zástupce napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 164/2022, dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, s tím, že jím bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 8 T 40/2017, ačkoli napadený rozsudek je zatížen vadami, které odpovídají dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce nejprve upozornil na to, že argumentace odvolacího soudu je v napadeném usnesení pojata velmi obecně a stručně. V podstatě městský soud konstatoval, že odvolací námitky představují opakování argumentů obžaloby, s nimiž se soud prvního stupně již dostatečně vypořádal, a ztotožnil se i s vyslovenými právními názory v napadeném rozsudku. Odvolací soud tak učinil přesto, že ve svých předcházejících zrušujících rozhodnutích považoval některá tvrzení státního zástupce, o něž opíral obžalobu, za nesporná. Podle nejvyššího státního zástupce je napadené usnesení Městského soudu v Praze natolik nepřesvědčivé a zejména stručné, že je označil za prakticky nepřezkoumatelné a své dovolací výhrady proto v zásadě směřoval proti rozsudku soudu prvního stupně, k jehož argumentaci se odvolací soud přiklonil.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle nejvyššího státního zástupce především v závěru prvoinstančního soudu o nahrazení původních odkládacích podmínek stanovených dozorčí radou EGAP jinými – silnějšími – zajišťovacími instrumenty. Z provedeného dokazování však podle nejvyššího státního zástupce vyplývá opačný závěr, a to že původní pro posouzení věci podstatné odkládací podmínky fakticky nahrazeny nebyly, bylo jen upuštěno od vyžadování jejich splnění bez dalšího.

Odkládacími podmínkami mělo být „ošetřeno“ riziko spojené s nedostatečnou kapitálovou vybaveností dlužníka Phu Son Cement Joint Stock Company. Podle dovolatele však předmětné odkládací podmínky nebyly splněny, dlužník nebyl dostatečně kapitálově silný a k uzavření pojištění proto nemělo dojít. Podmínka navýšení ekvity byla splněna tak, že dlužník si za tímto účelem vzal úvěr u Bank of Investment and Development of Vietnam (dále jen „BIDV“). V souladu s další odkládací podmínkou se za vložení dalších finančních prostředků zaručila obchodní společnost Cuu Long Steel Company Limited, avšak scházelo pozitivní analytické hodnocení její ekonomické situace. Jak uvedl dovolatel, soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že členové dozorčí rady věděli o negativním zhodnocení jmenovaného ručitele. Takový skutkový závěr však opět nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s ním podle nejvyššího státního zástupce v rozporu. Dále nebyla splněna ani podmínka dokončit analýzu obchodního případu, protože úsek řízení rizik EGAP neměl po celou dobu dostatek podkladů pro její uzavření. Nejvyšší státní zástupce tedy zpochybnil tvrzení soudu, že dílčí závěry analýzy spolu s analýzou KPMG a Letter of Support BIDV představovaly dostatečné množství informací pro uzavření pojistné smlouvy. Pouze v dokončené finanční analýze úseku řízení rizik EGAP mohlo být podle dovolatele přijato konečné pozitivní nebo negativní stanovisko k případu, což se však nestalo, a je proto irelevantní tvrzení soudu, že úsek řízení rizik k projektu v žádném stadiu vyhodnocování nevyjádřil jednoznačně negativní postoj. Co se týká listiny Letter of Support BIDV, obvodní soud na ni nedůvodně kladl důraz. BIDV neposkytla bankovní záruku, což byl zajišťovací institut schválený dozorčí radou EGAP, místo toho BIDV vystavila tento Letter of Support, jenž však představuje nezávazný a nekonkrétní příslib, který není způsobilý nahradit bankovní záruku, jak uvedli pracovníci úseku 120 EGAP v dokumentu „Seznam podkladů a požadavků úseku 120 potřebných k dokončení analýzy projektu“ založeném na č. l. 2331 tr. spisu. Rizikové faktory projektu nemohla eliminovat ani obvodním soudem opakovaně akcentovaná ústně deklarovaná a nevymahatelná politická podpora projektu výstavby cementárny ve Vietnamu. Nejvyšší státní zástupce vytkl soudům, že této okolnosti přikládaly větší význam, než jaký měla ve skutečnosti, neboť podle jeho názoru nemohla eliminovat pojistná rizika.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupce namítal také opomenutí některých listinných důkazů. Uvedl výčet dokumentů, jež soudy podle jeho přesvědčení nezahrnuly do svých hodnotících úvah. Šlo o materiál předkládaný dozorčí radě EGAP před jejím zasedáním v dubnu roku 2010, do něhož obvinění nepromítli konkrétní výhrady svědka JUDr. Miroslava Somola k obchodnímu případu. Dále jde o Pojistné rozhodnutí ze dne 22. 4. 2010, zápis ze zasedání představenstva EGAP ze dne 7. 6. 2010, rozhodnutí o změně pojistného rozhodnutí, již dozorčí rada EGAP schválila dne 24. 6. 2010, smlouvu o příslibu pojištění ze dne 14. 7. 2010, sdělení PPF banky adresované EGAP ze dne 16. 7. 2010, Seznam podkladů a požadavků úseku 120 potřebných k dokončení analýzy projektu, Vyjádření úseku 120 k plnění odkládacích podmínek k 30. 7. 2010, dopis od JUDr. Miroslava Somola PPF bance ze dne 5. 8. 2010, zápis z jednání mezi PPF a EGAP ze dne 10. 8. 2010, z 17. 8. 2010 a dopis PPF pro EGAP ze dne 19. 8. 2010, dopis úseku řízení rizik EGAP společnosti INEKON GROUP, s. r. o., ze dne 18. 8. 2010, vyjádření úseku řízení rizik k plnění odkládacích podmínek k 24. 8. 2010, vyjádření odboru 122 k rizikům zahraničního projektu Phu Son z podkladů předaných k 20. 8. 2010, zápis z rozhodujícího zasedání představenstva EGAP 25. 8. 2010 včetně jeho příloh. Ze všech uvedených listin podle dovolatele vyplývá, že nedošlo ke splnění všech odkládacích podmínek stanovených dozorčí radou EGAP a jejich nevyhodnocení soudy významně ovlivnilo výsledek trestního řízení.

Za opomenuté důkazy nejvyšší státní zástupce označil rovněž písemná sdělení EGAP ze dne 11. 12. 2015 a 10. 2. 2016, která soud prvního stupně se souhlasem odvolacího soudu nepovažoval za řádné důkazy. Tyto dokumenty přitom představovaly písemné odpovědi pojišťovací společnosti na dožádání policejního orgánu podle § 8 odst. 1 tr. ř., tudíž nelze mít pochybnost o jejich procesní použitelnosti jako důkazů.

Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle dovolatele spočívalo v mylném právním závěru soudů o chybějícím znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, kterým je „porušení povinnosti spravovat cizí majetek“. Podle soudů obou stupňů obvinění jednali v souladu s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce a § 15 odst. 1 stanov EGAP, s čímž však dovolatel nesouhlasil. Zásadní pochybení obviněných spatřoval v tom, že netrvali na splnění všech odkládacích podmínek stanovených dozorčí radou EGAP, zejména na vyhotovení analýzy projektu. Obvinění nedbali indikované vysoké rizikovosti obchodního případu ani nezajistili ošetření pojistných rizik, bez doložení podkladů potřebných pro dokončení analýzy obchodního případu činili kroky k uzavření pojistné smlouvy, kterou následně za EGAP uzavřeli, v důsledku čehož vznikla pojišťovací společnosti škoda. U obou obviněných nejvyšší státní zástupce shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť jednali s vědomím řady rizikových faktorů projektu a na základě neúplných informací, proto museli být minimálně srozuměni s tím, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný zákonem. Také subjektivní stránka tedy nebyla soudy vyhodnocena správně. Nejvyšší státní zástupce opakovaně zdůraznil, že oba obvinění v rozporu s péčí řádného hospodáře náležitě nepromítli do svého jednání opakovaná upozornění na významná rizika, netrvali na dokončení analýzy obchodního případu ani na splnění všech odkládacích podmínek, naopak souhlasili s rozhodnutím, že podmínky byly splněny, čímž EGAP převzala od PPF banky dokumentační riziko a bylo umožněno poskytnutí úvěru.

Na závěr dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolatel vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.b) Vyjádření obviněného Ing. Karla Plevy k dovolání

K dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný Ing. Karel Pleva. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., dovolatel vytkl Městskému soudu v Praze nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, ačkoli pokud tento soud se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, potom bylo postupováno zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Většina námitek z dovolání nejvyššího státního zástupce se podle obviněného Ing. Karla Plevy opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž ale konkrétní výhrady neodpovídají. Především nejvyšší státní zástupce v dovolání citoval pasáže z rozsudku soudu prvního stupně, které však nepředstavují rozhodná skutková zjištění. Rovněž v tomto případě nejde o zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť dovolatel pouze předkládá vlastní hodnocení důkazů, částečně spekulativně bez opory v provedených důkazech, případně některé důkazy svědčící ve prospěch obviněných zcela pomíjí. Dovolání vyzdvihuje zásadně listinné důkazy, s nimiž nejvyšší státní zástupce konfrontuje skutková zjištění soudů, a zcela opomíjí svědecké výpovědi, které byly podkladem pro učiněná skutková zjištění. Dovolatel také ignoruje listinný důkaz provedený u hlavního líčení dne 17. 1. 2022, a to organizační řád EGAP platný v rozhodné době, z něhož jednoznačně vyplývá, že obviněný Ing. Karel Pleva neměl na starosti vyhodnocování splnění odkládacích podmínek. Nedokončená analýza je dovolatelem vytýkána oběma obviněným, avšak její dokončení bylo úkolem úseku řízení rizik, který nepodléhal ani jednomu z obviněných. Navíc nejvyšší státní zástupce v dovolání opakovaně spekuluje, jaké skutečnosti by vyplývaly z dokončené analýzy, což však rozhodně není možné takto předjímat. Navíc nebylo s jistotou zjištěno, jestli by vůbec bylo možné analýzu dokončit. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, že smyslem požadavku na navýšení akontace bylo přimět dlužníka vložit do projektu více vlastních prostředků. Z žádného dokumentu totiž není patrno, že by nebylo dovoleno financovat navýšení akontace z jiných než vlastních zdrojů. Za nepravdu obviněný označil vyjádření dovolatele o pouhé ústní deklaraci politické podpory projektu. Ta však byla potvrzena i písemně, což osvědčuje několik listin založených v trestním spise (např. na č. l. 6633), a také ji opakovaně zmiňovala řada svědků ve svých výpovědích. Obsahu listinných důkazů dále odporuje tvrzení dovolatele, podle něhož měla listina „manažerské hodnocení projektu a jeho rizik“ tvořit přílohu zápisu ze zasedání představenstva EGAP ze dne 25. 8. 2010. Ve skutečnosti však uvedený zápis z jednání představenstva za svou přílohu označuje pouze prezenční listinu a svědek JUDr. Miroslav Somol uvedl, že tato listina představuje jeho osobní přípravu na zasedání představenstva. Je tedy zřejmé, že jde o dokument, který nebyl nikdy předložen obviněnému Ing. Karlu Plevovi, neměl tudíž možnost se s jejím obsahem seznámit.

Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani ten nebyl podle obviněného uplatněnou dovolací argumentací naplněn, neboť ta představuje pouhé pokračování v polemice se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy. Přesto obviněný pro jistotu poukázal na „organizační řád“ provedený jako důkaz u hlavního líčení dne 17. 1. 2022, z něhož (ale i z dalších listinných důkazů) je zřejmé, že nemohl vědět o rizicích obchodního případu identifikovaných úsekem řízení rizik. Spoléhal oprávněně na stanoviska dalších v této oblasti odborně vzdělaných členů představenstva, zejména JUDr. Miroslava Somola, který měl ve spolupráci se spoluobviněným JUDr. Jiřím Skuhrou vyhodnotit splnění odkládacích podmínek, což se stalo s kladným výsledkem, a proto bylo na zasedání představenstva dne 25. 8. 2010 odsouhlaseno splnění odkládacích podmínek. Úkolem obviněného Ing. Karla Plevy rozhodně nebylo analyzovat jednotlivé obchodní případy.

Z uvedených důvodů obviněný Ing. Karel Pleva závěrem svého vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo alternativně podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky ke konání dovolacího řízení, dospěl k následujícím závěrům.

Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů v trestním řádu s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení pouze takových vad ve skutkových zjištěních, které se týkají pro rozhodnutí významných skutkových okolností a které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované pod č. 19 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

S ohledem na výše vysvětlenou podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že jmenovaný důvod dovolání nebyl dovolacími námitkami naplněn, neboť nebyly shledány zjevné rozpory mezi rozhodnými, pro naplnění znaků žalovaného trestného činu určujícími skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, ani nešlo ve věci o opomenuté důkazy. Pokud dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce částečně odpovídala uvedenému výkladu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyla opodstatněná. b) Shrnutí závěrů soudů z napadených rozhodnutí a nesplněné podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami dovolatele

Nejprve, i přes výsledek dovolacího řízení, Nejvyšší soud musí dát za pravdu dovolateli, jestliže kritizoval odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, byť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Napadenému rozhodnutí lze především vytknout přílišnou stručnost, resp. strohé věcné vypořádání se s odvolacími námitkami státního zástupce, z příslušné části odůvodnění nejsou patrny konkrétní zjištění, pro něž městský soud považoval dokazování soudu prvního stupně za vyčerpávající a mohl tak bez dalšího převzít jak učiněné skutkové, ale i právní závěry tohoto soudu. Argumentace městského soudu je skutečně velmi kusá, působí nepřesvědčivě a logicky nenavazuje na předchozí kasační rozhodnutí téhož soudu. Nicméně tento nedostatek Nejvyšší soud nepovažoval za dostačující důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí, protože je ve výsledku správné, navíc soudy obou stupňů již ve věci rozhodovaly potřetí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nevrátil věc do stadia řízení před Městským soudem v Praze, ale meritorně správná rozhodnutí soudů obou stupňů potvrdil. Pouze ve snaze napravit nedostatky odůvodnění rozhodnutí městského soudu doplnil ty zásadní argumenty, pro něž se lze se zprošťujícím výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ztotožnit.

Předmětem tohoto trestního řízení je posouzení jednání obviněných JUDr. Jiřího Skuhry a Ing. Karla Plevy, které je popsáno ve skutkové větě obžaloby, jejímž primárním úkolem bylo prokázat v hlavním líčení, zda k němu skutečně došlo, případně zda za tvrzených okolností a zda naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak byl od počátku přesvědčen veřejný žalobce. Citovaného zločinu se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Tato skutková podstata poskytuje ochranu majetkovým právům v širším smyslu a nepřímo chrání i zvláštní vztah důvěry mezi vlastníkem určitého majetku a tím, kdo je povinen ho opatrovat nebo spravovat. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Porušení takové povinnosti spočívá v zásadě v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. Může se tak stát konáním pachatele (aktivní činností), jak bylo žalobcem vytýkáno obviněným v této trestní věci, nebo i opomenutím takového konání. Jestliže je součástí povinností a oprávnění v rámci správy cizího majetku též jeho použití k podnikání, nelze spatřovat porušení povinnosti ve smyslu § 220 odst. 1 tr. zákoníku jen v samotné skutečnosti, že podnikáním s takovým majetkem nebylo dosaženo zisku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2811 až 2824). Obvodní soud pro Prahu 1 po rozsáhlém dokazování u hlavního líčení a ani Městský soud v Praze v souvislosti se svým posledním rozhodnutím neshledaly naplněnou objektivní ani subjektivní stránku zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jehož se obvinění měli dopustit žalovaným skutkem shrnutým v bodě 2. tohoto usnesení dovolacího soudu. Důvody, které primárně obvodní soud vedly ke zprošťujícímu výroku ohledně obou spoluobviněných, jsou poměrně precizně vyjádřeny v odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud především připomíná, že obvodní soud logicky, jak bude podrobněji vysvětleno níže, kladl důraz na obsah a cíl činnosti pojišťovny EGAP, která byla zřízena za účelem pojišťovat obchodní případy s vysokým rizikem, dále na úkoly EGAP, resp. jejího generálního ředitele Ing. Karla Plevy, který zejména v tehdejší době ekonomické krize měl vládou uloženo rozvíjet export, a to právě do regionů mimo Evropu. Rovněž bylo nesporné, že politická vůle prosadit projekt výstavby cementárny byla opakovaně vyjadřována i ze strany vietnamské vlády, a rovněž obvodní soud vyzdvihl odpovědnost celého představenstva EGAP, pokud jím bylo odsouhlaseno splnění odkládacích podmínek. Co se týká zavinění a motivace obviněných, obvodní soud razantně odmítl verzi státního zástupce, podle níž obvinění byli vedeni snahou dosáhnout vyšších odměn, protože objem pojištěných případů byl pouze jedním z parametrů, od nichž se odvíjela výše finančních prémií vrcholných představitelů pojišťovny. Jak již bylo konstatováno, v posuzované věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, po němž obvodní soud veškeré důkazy pečlivě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a uzavřel, že nebylo prokázáno, že by obžalovaní nějak manipulovali s informacemi, resp. zásadní obsah materiálu se po úpravách nezměnil (srov. body 42., 54. a 55. rozsudku). Ohledně odkládacích podmínek soud po bedlivém zkoumání zjištěných skutečností uzavřel, že jejich naplnění zkoumala především PPF banka, a. s., a EGAP v takových případech závěry úvěrujících bank pouze přebírala (v rozhodné době), neboť na vlastní šetření neměla kapacitu ani další náležité vybavení a prostředky, což obvodní soud považoval za „šokující“ s ohledem na finanční objem obchodního případu. Na druhou stranu obvodní soud tento nedostatek spatřoval v nesprávném nastavení systému fungování pojišťovny jako instituce, nikoli v pochybení ze strany obviněných (či jiných jednotlivců), kteří postupovali v souladu se svou zákonnou povinností jednat s péčí řádného hospodáře i s interními předpisy pojišťovny, a především plnili své pracovní povinnosti. Obvodní soud neshledal jakýkoli důvod pro to, aby za neúspěšný obchodní případ, který schválilo celé představenstvo jednomyslně, byli trestně stíháni právě a pouze obvinění JUDr. Jiří Skuhra a Ing. Karel Pleva. Se splněním odkládacích podmínek ostatně nakonec souhlasil i JUDr. Miroslav Somol z úseku řízení rizik EGAP, na jehož písemná vyjádření k obchodnímu případu dovolatel opakovaně (nepřiléhavě) odkazoval. Nutno upřesnit, že obvodní soud v bodě 56. odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že splnění původních odkládacích podmínek se stalo obsoletním, neboť podmínky byly nahrazeny jinými silnějšími instituty, a to s ohledem na vývoj situace, při němž bylo postupně zjišťováno, že v dané lokalitě jsou některé odkládací podmínky objektivně nesplnitelné (srov. str. 135 rozsudku). Zásadní pro právní posouzení věci bylo skutkové zjištění soudu o tom, že obvinění sami odkládací podmínky nenahrazovali, to učinilo představenstvo jako kolektivní orgán, a ani jejich nahrazení neprosazovali, obchodní případ byl v orgánech EGAP projednáván zcela standardně.

Uvedené stručně shrnuté závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, nejvyšší státní zástupce v dovolání rozporoval. Jeho argumentace, již vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však představovala prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, která jsou však podložena vyčerpávajícím způsobem provedeným dokazováním, podrobným hodnocením důkazů a logickými, srozumitelně vysvětlenými a na sebe navazujícími úvahami, jež zohlednily komplexnost celého složitého obchodního případu. Jestliže však soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., to znamená, že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Stejně tak ani dovolací soud není oprávněn ke kasačnímu zásahu proti dovoláním napadenému rozhodnutí, jestliže bylo zjevně vyloučeno, aby mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a obsahem provedených důkazů byl dán zjevný rozpor. V trestním řízení nebyla zjištěna ani dovolatelem tvrzená vada tzv. opomenutých důkazů ve smyslu další alternativy vad určených k nápravě v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahem a významem materiálů předkládaných dozorčí radě pro její zasedání v dubnu roku 2010, vyjádřením úseku 120 k plnění odkládacích podmínek k 24. 8. 2010 se soud prvního stupně zabýval na str. 98 svého rozsudku. Pojistné rozhodnutí ze dne 22. 4. 2010 i rozhodnutí o jeho změně přijaté dne 24. 6. 2010, smlouvu o příslibu pojištění ze dne 14. 7. 2010, dopis úseku řízení rizik EGAP obchodní společnosti INEKON GROUP, a. s., ze dne 18. 8. 2010 tento soud hodnotil na str. 97 rozsudku, seznam podkladů a požadavků úseku 120 potřebných k dokončení analýzy projektu, vyjádření úseku 120 k plnění odkládacích podmínek k 30. 7. 2010, sdělení PPF banky, a. s., ze dne 16. 7. 2010 a zápis z jednání mezi PPF bankou, a. s., a EGAP ze dne 10. 8. 2010 a 17. 8. 2010 soud rozebírá na str. 96 rozsudku (částečně i na str. 95), vyjádření odboru 122 k rizikům zahraničního projektu Phu Son z podkladů předaných k 20. 8. 2010 soud hodnotí na str. 94 rozsudku, dopis PPF banky, a. s., pro EGAP ze dne 19. 8. 2010, a zápis ze zasedání představenstva EGAP ze dne 25. 8. 2010 soud uvádí na str. 95 rozsudku. Skutečnosti vyplývající ze zápisu ze zasedání představenstva EGAP ze dne 7. 6. 2010 pak soud prvního stupně zahrnul do svých úvah na str. 99 rozsudku. Nejvyššímu státnímu zástupci tudíž nelze dát za pravdu v tvrzení, podle něhož označené listinné důkazy soudy opomenuly vyhodnotit. Nejvyšší soud přitom neshledal ani náznaky libovůle či selekce důkazů v hodnotícím procesu především soudu prvního stupně, jeho naprosto objektivní přístup k výsledkům dokazování je zřejmý například z odmítnutí vycházet z výpovědi svědka Ing. Josefa Huška, ředitele vývozce INEKON GROUP, a. s., který se snažil prospět obviněným, avšak soud jeho vyjádření považoval z objektivních důvodů za tendenční a nevzal je v potaz při svých hodnotících úvahách.

Pokud se Městský soud v Praze nevyjádřil k odvolacím námitkám státního zástupce, jimiž vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval písemnými sděleními EGAP založenými na č. l. 6062 a 6365 tr. spisu, jde o jeden z již zmíněných nedostatků odůvodnění napadeného usnesení, nikoli o opomenuté důkazy, jak prosazoval nejvyšší státní zástupce v dovolání. Není sporu o tom, že jde o dokumenty, jimiž EGAP písemně odpovídala na dožádání policejního orgánu podle § 8 odst. 1 tr. ř., tudíž mohl být jejich obsah využit jako listinný důkaz. Protože však uvedená písemná sdělení pochází až z období následujícího po rozhodném období, v němž bylo sjednáváno pojištění úvěru poskytnutého PPF bankou, a. s., investorovi Phu Son Cement Joint Stock Company, a rovněž s ohledem na jejich informační charakter, nešlo o relevantní důkazy, které by mohly více přispět k objasnění okolností, za nichž byl schvalován posuzovaný obchodní případ zejména z pohledu jeho vnímání obviněnými ve vztahu k možnosti vzniku škodlivého následku. V písemné odpovědi EGAP policejnímu orgánu ze dne 11. 12. 2015 bylo sděleno, že EGAP byl seznámen s nereálným splněním požadavku na zřízení zástavního práva k nemovitostem a vložení dalšího kapitálu. Obě podmínky však byly nahrazeny, byť Letter of Support BIDV nebyl analytickým útvarem hodnocen kladně. Těmito okolnostmi se ale soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi akceptovatelným způsobem. Pokud jde o písemné sdělení EGAP ze dne 10. 2. 2016, to nepřineslo žádné nové informace k věci. Jeho obsahem je sdělení, že materiály týkající se plnění odkládacích podmínek již byly policejnímu orgánu zaslány, že v zápise z jednání představenstva z 7. 6. 2010 došlo v květnu 2014 ke změně v otázce hlasování a že takový postup byl v rozporu s Jednacím řádem EGAP, který tvoří přílohu č. 1 této odpovědi. Změna z roku 2014 ale není pro posouzení věci relevantní. Současně EGAP jako přílohu č. 2 zaslal dokument „Vyjádření odboru 122 k rizikům zahraničního projektu Su Phon z podkladů předaných do 20. 8. 2010“, který však již orgány činné v trestním řízení měly dávno k dispozici, nešlo tedy o nový důkaz, který by mohl vést k jinému než soudy učiněnému výsledku trestního řízení. c) Politická podpora projektu a další významné okolnosti ovlivňující rozhodování EGAP o uzavření pojistné smlouvy

Námitky nejvyššího státního zástupce proti právnímu posouzení skutku podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v podstatě vychází z jiného skutkového stavu, než jaký se stal podkladem zprošťujícího rozsudku. Tvrzení o porušení povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře u obviněných opírá nejvyšší státní zástupce o jiné skutečnosti, než z jakých vycházely soudy a nutno upozornit na to, že samotné výhrady proti právnímu posouzení věci jsou primárně založeny na nesouhlasu se způsobem, a především výsledkem hodnocení důkazů soudy. Zároveň nejvyšší státní zástupce nijak nezohlednil některé významné okolnosti charakterizující skutkovou situaci v rozhodné době, tedy v roce 2010, jež Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout. Oba obvinění tehdy působili v představenstvu EGAP, které jednak kolektivně činilo rozhodnutí při schvalování obchodního případu, a to pojištění vývozního odběratelského úvěru poskytnutého PPF bankou, a. s., investorovi Phu Son Cement Joint Stock Company, a dále rovněž předkládalo kontrolnímu orgánu (dozorčí radě) tentýž obchodní případ, resp. jeho příslib, ke schválení. Nešlo tudíž o klasickou situaci, v níž k tomu příslušný orgán rozhoduje o tom, zda uskutečnit výdaj na určitou transakci, jejíž přínosy i nevýhody pro kupující právnickou osobu a nabídkovou cenu by měl zvažovat statutární orgán, jako je tomu např. při koupi nové technologie, notebooků, při výdajích na marketing apod. U takových výdajů lze poměrně snadno zjistit, zda byly vynaloženy nehospodárně, a podle toho posoudit možnost vyvození případné trestní odpovědnosti pachatelů trestného činu podle § 220 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci však obvinění vystupovali za státní pojišťovnu EGAP, která sama primárně na obchodní transakci neuvolňuje finanční prostředky. Riziky vynaložení peněžních prostředků za účelem poskytnutí úvěru se zabývala banka, a to u tohoto předmětného úvěru postupně dvě banky: nejprve ČEB a poté i PPF banka, a. s., přičemž ani jedna z nich nevyhodnotila žadatele o úvěr určený pro financování smlouvy o vývozu ze dne 7. 8. 2006 na dodávku cementárny na klíč v celkové hodnotě 115 000 000 EUR a ani samotný projekt výstavby cementárny jednoznačně negativně. Na státem vlastněnou pojišťovací obchodní společnost EGAP se obrátila PPF banka, a. s., se žádostí o pojištění vývozního odběratelského úvěru, resp. původně o pojištění zažádala ČEB, jejíž pozici úvěrující banky později převzala PPF banka, a. s. Úkolem EGAP, v jejímž představenstvu obvinění působili, tedy bylo posuzovat míru rizika pojištění poskytnutí úvěru PPF bankou, a. s., investorovi na financování výstavby cementárny ve Vietnamské socialistické republice. Obecně vzato princip pojištění je vždy založen na zvážení míry rizika. Pojišťovnictví je specializovaná oblast finančnictví, jež pomáhá zajišťovat pojištěné fyzické a právnické osoby (pojištěnce) proti újmám na hodnotách jako jsou majetek, zdraví a život; pojištěné hodnoty jsou ohrožovány přesně definovanými riziky (srov. internetový portál www.wikipedie.cz). V posuzovaném případě je však nutné zdůraznit i specifika pojišťovny EGAP, která byla v roce 2010, jak se sama prezentovala ve výroční zprávě z téhož roku, specializovanou státní úvěrovou pojišťovnou zaměřenou v první řadě na pojišťování rizika vývozních úvěrů, tj. situací, v nichž zahraniční odběratel nesplatí částečně nebo zcela úvěr, za který nakoupil české zboží či služby. V době, kdy došlo k posuzovanému jednání, se EGAP zaměřovala především na pojišťování bankovních úvěrů se splatností delší než dva roky při financování vývozu velkých energetických, strojních a technologických zařízení, investičních celků, dopravních staveb a investic, přičemž nejčastěji šlo o úvěry poskytované odběratelům v rozvojových zemích, u nichž je v zásadě vždy z teritoriálních a komerčních příčin riziko nezaplacení vyšší než v zemích ekonomicky vyspělých, v nichž fungují tržní pravidla. Z účelu zřízení této státní pojišťovací instituce, resp. z předmětu činnosti EGAP tedy bylo zřejmé, že bude pojišťovat takové vývozní úvěry, jejichž riziko není za běžných tržních podmínek akceptovatelné u komerčních úvěrových pojišťoven, u nichž by žadatel za běžných okolností neuspěl. Jak v rámci své výpovědi poznamenal tehdejší člen představenstva EGAP, svědek JUDr. Dalibor Vainer, případy, o nichž EGAP běžně rozhoduje, jsou vesměs „nesmírně rizikové“ (č. l. 7230 tr. spisu). Akceptovatelnost vyššího rizika transakce pojišťovnou EGAP vyplývala ze státní podpory, jíž EGAP disponovala a která byla v tomto případě považována za standardní prorůstový a protikrizový nástroj s rychlou návratností vložených prostředků, používaný ke stimulaci ekonomiky ve všech vyspělých zemích. Svědek Ing. Petr Martásek (člen dozorčí rady EGAP) úlohu EGAP popsal slovy: „…EGAP pojišťuje nepojistitelné věci, jsou to velká rizika, která jsou vždycky na vahách, kde jedna strana si dává na váhu to, jestli zaměstnanost, zajištění výroby v nějakých regionech apod. převáží ta rizika na straně druhé…“ (srov. č. l. 7232 tr. spisu).

Státní podpora pojišťování vývozních odběratelských úvěrů byla ovlivněna také probíhající globální hospodářskou krizí, jejíž počátek se váže k září roku 2008 na americkém bankovním a hypotečním trhu. V tomto období ekonomického úpadku a vzrůstající inflace se pozornost českých exportérů obrátila na rozvojové země, jejichž ekonomika nebyla krizí natolik zasažena, jako tomu bylo v západních státech. Politické tlaky na podpoření exportu do těchto oblastí, které s sebou přinášely i snížení odpovědnosti samotných exportérů a toleranci k vyššímu riziku obchodních transakcí, v této souvislosti ve své výpovědi potvrdila např. svědkyně Ing. Milena Horčicová (srov. č. l. 7079 verte tr. spisu). Z dokazování v posuzované věci vyplynulo, že česká vláda tehdy dlouhodobě směřovala svou podporu exportu právě na vietnamský trh. Již v roce 2006 byl vypracován návrh „Strategie prosazování obchodně ekonomických zájmů ve Vietnamu“ (srov. č. l. 1151 tr. spisu) a v té době byl rovněž aktivován „Program rozvojové spolupráce mezi ČR a Vietnamem na období 2006-2010“. Později, konkrétně dne 16. 2. 2009, vláda schválila „Národní protikrizový plán“ jako soubor opatření, který měl zabránit dalšímu propadu poptávky po tuzemském exportu. Jedním z těchto opatření, tedy novým pojistným produktem pojišťovny EGAP, bylo i pojištění projektového financování nově vybudovaných výrobních kapacit v zahraničí, jehož podstatou bylo krytí rizika splacení úvěru pojišťovnou EGAP, které by nebylo založeno na zárukách exportéra či investora, ale na výsledcích projektu (srov. č. l. 7562 a násl. tr. spisu). Státní pojišťovna EGAP tedy obecně vzato měla za cíl právě i v rozhodné době maximálně přispívat k rozvoji hospodářských vztahů českých vývozců s obchodníky z rozvojových zemí, mezi něž patřila mj. i Vietnamská socialistická republika. Stát jako jediný akcionář EGAP otevřeně preferoval, aby byly pojišťovány rizikové vývozní odběratelské úvěry, jimiž měl být podpořen primárně český vývozce, ale současně také lokální pracovní trh apod., jak vysvětloval před obvodním soudem např. svědek Ing. Ivan Fuksa (srov. č. l. 7117 verte tr. spisu). Česká republika tudíž primárně měla zájem na působení tuzemských vývozců na vietnamském trhu. Konkrétně v obchodním případu výstavby cementárny měl jeden z nejvýznamnějších českých exportérů INEKON GROUP, a. s., otevřít pole působnosti pro další české firmy na trhu ve Vietnamu (srov. výpověď svědka JUDr. Miroslava Somola, č. l. 7098 verte tr. spisu), resp. šlo o tzv. „pilotní projekt česko-vietnamské spolupráce (srov. výpověď B. T., č. l. 7094 tr. spisu).

Při hodnocení okolností posuzovaného případu z pohledu tehdejší politicko-ekonomické situace na světových trzích je nutné kromě výše uvedeného zohlednit také specifika regionu, který byl cílem českého vývozu. S ohledem na politické uspořádání Vietnamské socialistické republiky v rozhodné době nelze mít jakoukoli pochybnost o tom, že v tamním hospodářství nefungují tradiční tržní mechanismy jako v západních zemích a je tomu tak do současnosti. Jde o socialistickou republiku s tzv. vládou jedné strany (Komunistická strana Vietnamu), v níž mají vždy přednost politické zájmy před ryze ekonomickými hledisky, a především je aktuální politická vůle prioritou i při rozhodování o ekonomických záležitostech. Též z naší české, z historického pohledu nikoli tak dávné zkušenosti, je známo, že při „socialistickém“ státním uspořádání mnohdy může dojít k nepředvídatelným a nijak ekonomicky nezdůvodnitelným způsobům rozhodování o významných investicích, dokonce i smluvně podpořených projektech. Od poloviny 80. let 20. století se Vietnam během reformního období sice posunul od vysoce centralizované plánované ekonomiky ke smíšené ekonomice, která využívá jak direktivní, tak indikativní plánování. Během tohoto období došlo v hospodářství k rychlému růstu a v 21. století lze pozorovat ve Vietnamu integraci do globální ekonomiky. Navzdory reformám však zůstává vietnamská ekonomika v mnoha ohledech ovlivněna socialistickými zásadami, resp. idejemi (tzv. socialisticky orientovaná tržní ekonomika). V ekonomice dominuje stát, který kontroluje ceny většiny základního zboží a vlastní většinu hlavních podniků, přičemž téměř všechny podniky ve Vietnamu jsou malé a střední podniky. Zásadní vliv tedy ve Vietnamu trvale má politická vůle vlády, jež bývá upřednostňována před respektem k běžným pravidlům tržního hospodářství. Jestliže vietnamský státní režim v letech 2006 až 2010 vyjádřil podporu určitému investičnímu záměru, šlo tudíž nepochybně o okolnost značně významnou, jak potvrdil svědek Ing. Petr Martásek (člen dozorčí rady EGAP), který vyzdvihl roli politické podpory zejména u států s centrální ekonomikou (srov. č. l. 7233 tr. spisu), a není divu, že tato okolnost v procesu zvažování rizik mohla vyvážit některé dílčí nejistoty obchodního případu. O tom, že právě v takových oblastech jako byl Vietnam, Turecko, Baškirstán a některé ruské oblasti se dbalo na politické názory tamní vlády hovořila např. svědkyně Ing. Milena Horčicová (srov. č. l. 7081 verte tr. spisu). V tomto obchodním případu proto evidentně to, že vietnamské státní orgány byly výstavbě cementárny výrazně nakloněny, mělo při rozhodování představenstva a dozorčí rady EGAP oprávněně významný vliv.

Na druhou stranu podobně jako má v socialistických zemích politická vůle neomezenou moc, může být tato politická podpora rovněž nevyzpytatelná, což je obecně předem daným rizikem obchodování se zeměmi nerespektujícími plně zásady tržní ekonomiky. Proto forma vyjádření zájmu socialistického státu na výstavbě a těžbě cementu investorem Phu Son Cement Joint Stock Company, na niž dovolatel poukazoval s požadavkem na nutnost písemné podoby takové vůle obchodní strany, je zde zcela bezpředmětná. O to více pak nebylo možné akceptovat tuto výhradu dovolatele, pokud jsou v trestním spise založeny listiny, v nichž vrcholný státní orgán vyjádřil zájem na realizaci projektu cementárny, jak bude podrobněji zmíněno v následujícím bodě tohoto rozhodnutí. Například podle zkušeností svědka Ing. Ivana Fuksy ve státech s obdobnou politickou kulturou (konkrétně v Ázerbajdžánu a Baškirstánu) je běžné nedodržení i písemného ujednání podepsaného oběma stranami, resp. představiteli obou států. Svědek hovořil o nejistotách v rizikových zemích jako byl Vietnam, kde se stává, že „stát dá garanci a pak od ní ustoupí“, avšak na druhou stranu v těchto teritoriích je obchodování založeno výhradně na dohodě mezi politiky obou států (srov. č. l. 7117 tr. spisu). Bez ohledu na formu (písemnou či ústní) vyjádření zájmu na spolupráci v určité oblasti obchodu nebo průmyslu je podstatné, že v té době šlo o skutečný a vážně míněný projev politické podpory, který v dotčeném teritoriu byl zjevně brán jako základní předpoklad úspěšné realizace jakéhokoli projektu.

Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor nejvyššího státního zástupce, že soudy obou stupňů až přehnaně přihlížely při hodnocení důkazů k těm listinám, v nichž byla opakovaně prezentována politická podpora projektu výstavby cementárny, a to nejen z vietnamské strany, ale i od vrcholných představitelů tehdejší české politické reprezentace. Oporu v trestním spise nemá ani vyjádření dovolatele, že by šlo výhradně o ústně vyjádřenou podporu. V dopise ze dne 20. 1. 2010 založeném na č. l. 77 tr. spisu zpracovaném zástupci Ministerstva průmyslu a obchodu Vietnamské socialistické republiky je zřetelné vyjádření o zájmu vietnamské vlády vybudovat tento investiční záměr. Vietnamská strana v něm vyvrací obavy z přebytku cementu ve Vietnamu, v důsledku čehož by snad mohlo být ohroženo splácení úvěru, s tím, že projekt dané cementárny je zařazen do Rozvojového plánu vietnamského cementárenského průmyslu do roku 2010 a do Plánu rozvoje do roku 2020. Přípisem ze dne 17. 2. 2010 ČEB poskytla Ministrovi průmyslu a obchodu České republiky návrh odpovědi na písemnou nótu zastupitelského úřadu Vietnamské socialistické republiky v Praze (srov. č. l. 1260 tr. spisu), který urgoval vyřešení financování obchodního případu a opětovně ujišťoval českou stranu, že Vietnamská socialistická republika přisuzuje projektu výstavby cementárny nejvyšší prioritu (srov. č. l. 1264 tr. spisu). Tehdejší předseda vlády České republiky Ing. Jan Fischer se v červnu 2010 obrátil na ministra průmyslu a obchodu Ing. Vladimíra Tošovského s dotazem týkajícím se posuzované investiční výstavby cementárny ve Vietnamu (srov. č. l. 6434 tr. spisu). Obviněný JUDr. Jiří Skuhra popsal stručně dvě pracovní cesty do Vietnamu, kde se setkal jak s prezidentem a premiérem Vietnamské socialistické republiky, tak s představiteli jedné z největších tamních státních bank BIDV, která se smluvně zavázala uhradit stavební práce předcházející vývozu technologie ve výši 23 milionů EUR, přičemž všestranně byla projektu vyslovena podpora (srov. č. l. 7228 verte a 7229 tr. spisu – vyjádření JUDr. Jiřího Skuhry během výpovědi svědkyně u hlavního líčení). Podobně popisoval setkání představitelů PPF banky, a. s., s vietnamským premiérem na plánovaném místě výstavby cementárny svědek B. T. (srov. č. l. 7094 tr. spisu). V žádném případě tedy nelze politický zájem na realizaci projektu bagatelizovat, jak činí nejvyšší státní zástupce v dovolání, neboť se o výstavbu cementárny a její financování seriózně zajímaly konkrétní vysoce postavené osoby jak na české, tak i na vietnamské straně, a to nikoli ojediněle.

Podobně významný faktor, který tehdy mohl svědčit o úspěšné realizaci zamýšleného projektu, bylo zapojení vietnamské státní banky BIDV, která dodala serióznost celé transakci i záruce ručitele Cu Long Steel Company Limited. Osobní zájem ředitele BIDV pozitivně hodnotil např. svědek B. T., ředitel odboru exportního financování PPF banky, a. s., (srov. č. l. 7094 verte a 7095 verte tr. spisu), účast druhé největší vietnamské banky BIDV na projektu pozitivně vnímal také svědek JUDr. Miroslav Somol, který Support Letter vystavený BIDV považoval za běžný zajišťovací instrument, vyjadřující velmi významně serióznost financování projektu (srov. č. l. 7098 verte a 7099 tr. spisu). Vietnamská banka BIDV měla postavení spolufinancující banky, zajišťovacího agenta a agenta pro splácení, šlo o jednu z největších vietnamských bank se 100% majetkovou účastí státu, která se od svého založení (rok 1957) specializovala na financování projektů infrastruktury a úvěrování předních vietnamských obchodních společností. Také ČEB, jež měla původně poskytnout úvěrové prostředky na výstavbu cementárny, hodnotila pravděpodobnost podpory BIDV v případě potíží projektu jako relativně vysokou (srov. č. l. 242 tr. spisu). Pokud se týká banky, s níž EGAP uzavřela pojistnou smlouvu, nejprve mělo jít o ČEB, s níž investor Phu Son Cement Joint Stock Company a vývozce INEKON GROUP, a. s., vyjednávali podmínky poskytnutí úvěru od roku 2006 (dne 22. 6. 2006 uzavřely INEKON GROUP, a. s., a ČEB Smlouvu o přípravě podpořeného financování vývozu a poskytnutí dalších služeb, č. l. 450 tr. spisu). Poté roli úvěrující banky převzala PPF banka, a. s., což představitel ČEB Ing. Lubomír Pokorný na jednání dozorčí rady EGAP hodnotil jako vhodný postup, jestliže PPF banka, a. s., již měla zkušenosti s vietnamským trhem, a tudíž podle jeho názoru měla lepší pozici pro vyhodnocení všech rizik projektu (srov. č. l. 3493 tr. spisu). Tyto skutečnosti před soudem potvrdil i svědek B. T. z PPF banky, a. s., (srov. č. l. 7094 verte tr. spisu). Je třeba si uvědomit, že právě úvěrující banka samozřejmě sama pečlivě zvažovala reálnost projektu, na jehož realizaci měla uvolnit nemalé finanční prostředky. Serióznost PPF banky, a. s., netřeba obhajovat, ani nebyla v trestním řízení zpochybněna. Nejvyšší soud tak stručně shrnul ty významné okolnosti, jimiž bylo provázeno sjednávání pojištění vývozního odběratelského úvěru poskytovaného PPF bankou, a. s. Je nezbytné mít je v rámci úvah o posouzení jednání obviněných na zřeteli, neboť byly realitou tehdejší doby, a naopak nelze vnímat žalovaný skutek z dnešního pohledu, tedy poté, co je znám výsledek celého obchodního případu. d) Odkládací podmínky

Pokud se týká konkrétních výhrad nejvyššího státního zástupce, vytýkal v dovolání oběma obviněným, že odsouhlasili splnění odkládacích podmínek, ačkoli k němu nedošlo. Z trestního spisu však vyplývá, že konkrétní okolnosti týkající se původně dozorčí radou EGAP stanovených odkládacích podmínek je třeba hodnotit se zřetelem k reálným možnostem tehdejší nejen geopolitické, ale informační a hospodářské situace regionu, v němž měl být investiční projekt uskutečněn. Jak správně vyhodnotil především soud prvního stupně, některé původně definované odkládací podmínky se ukázaly jako nerealizovatelné a bylo třeba je nahradit jinými svou povahovou garančními instrumenty. Skutkově lze v této souvislosti shrnout, že poté, co v roce 2006 nejprve ČEB s vývozcem INEKON GROUP, a. s., uzavřeli Smlouvu o přípravě podpořeného financování vývozu a poskytnutí dalších služeb následovanou Smlouvou o vývozu (tzv. EPC kontrakt) mezi INEKON GROUP, s. r. o., a Phu Son Cement Joint Stock Company, byl pojišťovnou EGAP dne 22. 4. 2010 schválen příslib pojištění exportního odběratelského úvěru poskytnutého v souvislosti s výstavbou cementárny společností INEKON GROUP, a. s., ve Vietnamu s tím, že byly stanoveny odkládací podmínky pro uzavření pojistné smlouvy (č. l. 3456 tr. spisu). Na jednání dozorčí rady EGAP tehdy vystoupila Ing. Jiřina Rovná s protinávrhem odložit schválení návrhu pojistného rozhodnutí, i přesto však dozorčí rada EGAP schválila příslib pojištění exportního odběratelského úvěru. Dne 24. 6. 2010 pak dozorčí rada EGAP projednávala obchodní případ znovu, tentokrát ovšem pouze odsouhlasila změnu úvěrujícího subjektu, jímž se stala PPF banka, a. s., aniž by došlo k významné změně v odkládacích podmínkách pro uzavření pojistné smlouvy. O schválení příslibu pojištění dlouhodobého exportního odběratelského úvěru na financování dodávky cementárny na klíč byla úvěrující PPF banka, a. s., vyrozuměna telefaxovou zprávou ze dne 30. 6. 2010 (č. l. 2355 tr. spisu), v níž byl zvlášť uveden výčet odkládacích podmínek stanovených dozorčí radou pro uzavření pojistné smlouvy. Splnění těchto odkládacích podmínek následně odsouhlasilo představenstvo EGAP na svém zasedání dne 25. 8. 2010, na němž současně schválilo uzavření pojistné smlouvy s PPF bankou, a. s., (srov. č. l. 2171 tr. spisu). Pojistná smlouva mezi EGAP a PPF bankou, a. s., byla poté uzavřena dne 23. 11. 2010 (srov. č. l. 2193 tr. spisu). Rozhodnutí o schválení splnění odkládacích podmínek však nebylo nahodilé, předcházela mu četná písemná komunikace i osobní jednání příslušných útvarů PPF banky, a. s., a EGAP. Nutno podotknout, že většina odkládacích podmínek však spočívala v určitých požadavcích na další subjekty, s nimiž pojišťovna nebyla v přímém kontaktu a musela se tak spolehnout zejména na vyjednávání zástupců PPF banky, a. s., s vietnamskou stranou a na zprávy o plnění podmínek dokládané bankou BIDV. Ostatně soud prvního stupně na základě výpovědí svědků Ing. Martina Bartoše a D. P. v hlavním líčení uzavřel, že o plnění odkládacích podmínek informuje pojišťovnu pojištěný, tj. PPF banka. a. s., EGAP tak sám svými zaměstnanci nečinil ani sdělení banky nekontroloval (srov. č. l. 7098, 7228 tr. spisu). Podle tehdejších vnitřních předpisů a pravidel EGAP mohla být převzata finanční analýza úvěrující banky, neboť pojišťovna nedisponovala příslušnými nástroji k tomu, aby tak činila sama (srov. Příloha k Příkazu generálního ředitele Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s., č. 236 ze dne 31. 3. 2010, č. l. 7197 tr. spisu).

Výstižné a přehledné shrnutí způsobu vypořádání se s jednotlivými odkládacími podmínkami poskytla PPF banka, a. s., pojišťovně EGAP v dopise ze dne 16. 7. 2010, který je založen na více místech trestního spisu (např. na č. l. 5252 a násl.) a který obsahuje také informace o způsobech zajištění splácení úvěru. Celkem bylo v příslibu pojištění formulováno 10 odkládacích podmínek. První podmínkou byl požadavek na vložení dalších vlastních zdrojů v rozsahu 20 mil. EUR za podmínky, že vklad bude akceptován buď od bonitního vkladatele přijatelného pro financující banku i EGAP, nebo v jiných případech od vkladatele, který poskytne adekvátní ručení, resp. bankovní instrument (např. záruku). Splnění podmínky bylo deklarováno uzavřením Project Support Agreement II (druhá smlouva o podpoře projektu), kterou se k úhradě částky 20 mil. EUR zavázala obchodní společnost Cuu Long Steel Company Limited. Její kredibilitu potvrdila vietnamská banka BIDV vystavením tzv. Letter of Support. Současně PPF banka, a. s., vyhodnotila tuto podmínku dostatečně zajištěnou smluvním ujednáním nazvaným Project Support Agreement I, podle něhož někteří z akcionářů investora Phu Son Cement Joint Stock Company (mezi nimi obchodní společnost Tran Thai Lands Company Ltd. se základním jměním 20 mil. EUR) byli zavázáni uhradit ve prospěch Security Agenta (BIDV) požadovanou částku v případě nedostatku finančních prostředků investora. Na základě dalších dotazů se PPF banka, a. s., vyjádřila k tomuto bodu dokonce v tom smyslu, že uvedená úroveň kapitálového zabezpečení obchodního případu je vyšší než při předchozím projednávání příslibu pojištění v EGAP (srov. komentář k rizikům uvedeným v dopise ze dne 5. 8. 2010 na č. l. 74 verte tr. spisu). Druhá podmínka pozitivního interního analytického zhodnocení obchodní společnosti Cuu Long Steel Company Limited a uzavření smlouvy o ručení nebo jiná záruka vkladatele v podobě přijatelné pro EGAP úzce souvisí s první odkládací podmínkou. Sama PPF banka, a. s., ve své interní zprávě, již poskytla EGAP elektronicky, zjistila možné problémy při pokrytí celé částky ve výši 20 mil. EUR, což bylo vyřešeno již zmiňovaným Support Letter (či Letter of Support) od BIDV, která přislíbila poskytnout obchodní společnosti Cuu Long Steel Company Limited úvěr při potížích dostát svým závazkům s Project Support Agreement II, tedy zaplatit 20 mil. EUR. Jako třetí odkládací podmínka byl formulován požadavek na sjednání práva financující banky k odprodeji 51 % akcií dlužníka pro případ, že by nedošlo ke splnění stanovených kovenantů (dodatečné vložení 20 mil. EUR, vytvoření rezervy na vázaném účtu vedeném u financující banky ve výši 5,75 mil. EUR a zákaz dlužníkovi provádět po dobu splácení pojištěného úvěru investice v částce přesahující 100 000 EUR). Tomuto bodu nebylo možné plně vyhovět z objektivních důvodů, protože podle vietnamských právních předpisů zahraniční subjekt nemohl být akcionářem vietnamské obchodní společnosti. Tato překážka byla obejita tak, že akcie dlužníka Phu Son Cement Joint Stock Company byly zastaveny ve prospěch BIDV, jež by měla poté povinnost akcie prodat a z výtěžku z prodeje akcií uspokojit PPF banku, a. s., a to ve výši dokonce výrazně přesahující odkládacími podmínkami vyžadovaných 51 % akcií, neboť rozdělení výtěžku z prodeje akcií bylo vázáno na úvěrovou expozici PPF banky, a. s., jež byla vyšší než 51 %. Uzavření smlouvy s inspekční společností, jež by kontrolovala účelné využití zaplacené části akontace, dodržení časového harmonogramu, rozsahu provedených prací, kvalitu díla, účelovost čerpání úvěru apod. představovalo čtvrtou odkládací podmínku, přičemž k 16. 7. 2010 byl zkompletován text smlouvy s obchodní společností KONTROL-INSPEKT, s. r. o., a v brzké době byl očekáván její podpis smluvními stranami. S touto pát