4 As 249/2014 — Nejvyšší správní soud

29 Af 117/2016- 90 - text 29 Af 117/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: RegioJet a. s., IČO: 28333187 sídlem náměstí Svobody 86/17, 602 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Doležalem sídlem Koliště 1912/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 8. 2016, č. j. ÚOHS-R0032/2016/VZ-34093/2016/322/Kbe, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce se svým návrhem ze dne 6. 11. 2015 u žalovaného, coby správního orgánu příslušného k výkonu dohledu nad dodržováním postupu při uzavření smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících na základě nabídkového řízení (podle § 25 zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon o veřejných službách“), domáhal přezkoumání úkonů objednatele Česká republika - Ministerstvo dopravy (dále jen „objednatel“), učiněných v rámci přímého zadání při zajišťování veřejných služeb v přepravě cestujících veřejnou drážní osobní dopravou vlaky celostátní dopravy na lince R13 Brno – Břeclav – Olomouc na dobu 10 let. Žalobce konkrétně zpochybňoval úkony objednatele při uzavírání smlouvy o veřejných službách se společností České dráhy, a.s., IČ 709 94 226, jakožto dopravcem (dále také jako „dopravce“), jejímž předmětem bylo právě zajišťování veřejných služeb v přepravě cestujících veřejnou drážní osobní dopravou vlaky celostátní dopravy na zmíněné lince R13, a to pro období jízdních řádů 2015/2016 až 2024/2025 (dále jen „Smlouva o veřejných službách pro linku R13“). Předmětné přímé zadání bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. 10. 2014 (pod ev. č. 2014/S 192-338151) a informace o rozhodnutí uzavřít smlouvu byla uveřejněna na úřední desce objednatele dne 7. 10. 2015 (pod č. j. 18/2015-190-EKO/1). 2. Součástí daného návrhu žalobce byl i návrh na vydání předběžného opatření podle § 61 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), spočívajícího v uložení zákazu objednateli uzavřít Smlouvu o veřejných službách pro linku R13 přímým zadáním s vybraným dopravcem tak, aby smlouva nebyla uzavřena dříve, než bude věc řádně prošetřena, případně než bude zjednána náprava. Tento návrh na vydání předběžného opatření nicméně žalovaný svým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2015, č. j. ÚOHS-S0790/2015/VZ-42728/2015/512/Mhr, zamítl. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda ÚOHS“) rozhodnutím ze dne 24. 5. 2016, č. j. ÚOHS-R434/2015/VZ-22101/2016/322/Kbe, zamítl, neboť napadené rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem a správním řádem. Proti tomuto rozhodnutí předsedy ÚOHS podal žalobce ke krajskému soudu žalobu, jež je předmětem řízení, vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 29 Af 75/2016. 3. Dne 21. 12. 2015 obdržel žalovaný oznámení objednatele, že dne 11. 12. 2015 byla mezi ním a dopravcem uzavřena Smlouva o veřejných službách pro linku R13 přímým zadáním, přičemž objednatel tuto skutečnost uveřejnil na úřední desce dne 16. 12. 2015 (oznámení č. j. 25/2015-190/EKO/3). Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce ve svém návrhu ze dne 6. 11. 2015 domáhal především toho, aby žalovaný zrušil rozhodnutí objednatele uzavřít předmětnou Smlouvu o veřejných službách pro linku R13, avšak tato smlouva byla uzavřena ještě před rozhodnutím žalovaného o podaném návrhu, žalovaný usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. ÚOHS-S0790/2015/VZ-00051/2016/512/MHr, rozhodl podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu o zastavení řízení o návrhu žalobce, neboť se návrh stal zjevně bezpředmětným. 4. Následně podaný rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného, v němž namítal nezákonnost postupu žalovaného a v důsledku toho i zásah do svých procesních práv, neboť žalovaný svým postupem znemožnil meritorní přezkum dané věci, předseda ÚOHS žalobou napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodný a potvrdil správnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Předseda ÚOHS totiž dospěl (s oporou v závěrech vyslovených v judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně v rozsudcích ze dne 19. 3. 2012, č. j. 8 As 103/2011-92; ze dne 26. 6. 2013, č. j. 7 Afs 79/2012-37; či ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 As 249/2014-43, judikatura správních soudů je rovněž dostupná na www.nssoud.cz) k závěru, že žalovaný nijak nepochybil, pokud napadeným usnesením řízení o návrhu žalobce zastavil, aniž by se zabýval tím, zda postup objednatele byl v souladu se zákonem či nikoli, neboť návrh se stává v průběhu správního řízení uzavřením smlouvy bezpředmětným ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, tedy nastává situace, při které je naplněna hypotéza pro zastavení správního řízení o návrhu. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 5. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí předsedy ÚOHS i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného zrušil. 6. Žalobce, za použití obdobné argumentace, jakou předestřel již ve svém rozkladu proti rozhodnutí žalovaného, namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť je především považuje za nepřezkoumatelné. Žalobce konkrétně namítá (s oporou v závěrech vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, č. j. 62 Af 105/2013-121), že žalovaný pochybil a v podstatě rezignoval na svou dohledovou činnost, pokud přistoupil k zastavení řízení z důvodu, že došlo k uzavření předmětné Smlouvy o veřejných službách pro linku R13, neboť je toho názoru, že jeho návrh se nemohl stát zjevně bezpředmětným ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a žalovaný byl povinen ve věci meritorně rozhodnout ve smyslu § 25 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných službách „o tom, zda objednatel postupoval v souladu s tímto zákonem a přímo použitelným právním předpisem Evropské unie“, a případně z toho vyvodit další důsledky dle § 31 zákona o veřejných službách. Nezákonnost postupu žalovaného spatřuje žalobce rovněž v tom, že podmínky pro zastavení správního řízení stanoví § 30 zákona o veřejných službách, nelze tedy použít subsidiárně správní řád a zastavit správní řízení s odkazem na jeho ustanovení, jelikož zákon o veřejných službách (v relevantním znění, tj. ve znění účinném do 30. 9. 2016) obsahoval speciální a komplexní problematiku zastavení správního řízení, zahájeného dle zákona o veřejných službách. Pokud tedy nebyl naplněn žádný z důvodů pro zastavení daného řízení dle § 30 zákona o veřejných službách, byl žalovaný povinen v dané věci meritorně rozhodnout. Tím, že tak neučinil, zasáhl do jeho procesních práv, včetně práva domoci se ochrany při případném uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrvává na svém názoru, že zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť se návrh žalobce stal zjevně bezpředmětným, bylo zcela v souladu se zákonem. V této souvislosti opětovně poukazuje na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, které se sice primárně týkají oblasti veřejných zakázek a tedy výkladu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), nicméně jsou dle jeho názoru plně aplikovatelné i na právní úpravu obsaženou v zákoně o veřejných službách, která je takřka totožná. Pokud žalobce svou argumentaci opírá o závěry z citovaného rozsudku krajského soudu č. j. 62 Af 105/2013-121, žalovaný upozorňuje na skutečnost, že tento rozsudek byl následně zrušen citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 249/2014-43, a proto je žalobcův odkaz na tento rozsudek krajského soudu bezpředmětný. 8. Rovněž žalobní námitku, dle níž má otázku zastavení řízení upravovat pouze § 30 zákona o veřejných službách a nelze tedy použít správní řád, žalovaný považuje za nedůvodnou, neboť je toho názoru (opírajícího se o závěry z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2012, č. j. 62 Af 50/2011-72) řízení zastavil postupem podle správního řádu, jelikož zastavení správního řízení připadá v úvahu, jak bylo soudem judikováno, „je-li naplněna hypotéza některého ustanovení správního řádu“, v tomto případě ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) nebo jiného zvláštního předpisu. Z řečeného dle žalovaného vyplývá, že zastavení správního řízení není omezeno pouze na důvody předpokládané v § 30 zákona o veřejných službách. IV. Replika žalobce 9. Žalobce ve své replice nesouhlasí s argumentací žalovaného