31 Af 5/2021

Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2019, č. j. ÚOHS-S0385/2018/KD-29711/2019/820/LPě (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 22a odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“), a z porušení čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, kterého se měl dopustit tím, že v období od 31. 8. 2011 do 2. 10. 2018 uzavíral zejména prostřednictvím ústní či e-mailové komunikace se svými odběrateli dohody o navýšení cen dodávaného dětského zboží na úroveň jím stanovených minimálních maloobchodních cen, přičemž na tyto dohody jeho odběratelé přistupovali. Žalobce měl tedy v rozporu s § 3 odst. 1 ZOHS a čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie uzavírat a plnit zakázané dohody o přímém určení cen pro další prodej, jejichž cílem bylo narušení hospodářské soutěže, k jejímuž skutečnému narušení došlo, přičemž tyto dohody měly i skutečný vliv na obchod mezi členskými státy Evropské unie. Za tento přestupek žalovaný uložil žalobci zákaz plnění dohod, pokutu ve výši 40 793 000 Kč, opatření k nápravě a povinnost k úhradě nákladů řízení paušální částkou 3 500 Kč.

Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, na základě něhož předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 29. 12. 2020, č. j. ÚOHS-40442/2020/310/BMa (dále jen „napadené rozhodnutí“), dle § 152 odst. 5 a § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) částečně změnil prvostupňové rozhodnutí. Dospěl totiž k závěru, že dohody neměly skutečný vliv na obchod mezi členskými státy Evropské unie, a žalobce se tak nedopustil také porušení § 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Odpovídajícím způsobem proto změnil jednotlivé výroky prvostupňového rozhodnutí, avšak setrval na závěru, že žalobce se svým jednáním dopustil přestupku dle § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS, a ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci zákaz plnění dohod, pokutu ve výši 40 793 000 Kč a opatření k nápravě a potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů řízení.

Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, alternativně moderace pokuty. Své námitky shrnuje následovně (pozn. soudu: žalobce svou osobu v žalobě označuje zkratkou „BD“ a žalovaného jako „Úřad“): „A. Úřadem provedené místní šetření bylo zjevně nepřiměřené, a tedy nezákonné. Úřad na základě jím shromážděných indicií nemohl pojmout tzv. důvodné podezření k provedení Místního šetření v rozsahu, v jakém skutečně proběhlo. I kdyby jej v nějaké podobě měl (quod non), mohl jej mít nanejvýše v časově omezeném rozsahu jím zkoumaného jednání dle Pověření, tj. od roku 2016. Tímto časovým omezením se však Úřad neřídil (jakož se neomezil ani jinými relevantními časovými mezníky) a provedl Místní šetření v každém případě nepřípustně extenzivně, když skutečně zabavil dokumenty, které se rozsahu jeho údajného důvodného podezření zcela zjevně vymykají. V důsledku toho všeho tak bylo Místní šetření nezákonným zásahem a listiny zabavené v rámci takového nezákonného Místního šetření byly ve správním řízení nepoužitelné a Úřad z nich nemohl (neměl) vycházet. Místní šetření bylo zjevně nepřiměřeně i s ohledem na jeho účel deklarovaný v obou Pověřeních a v Protokolech, a nevyhovuje tak tzv. testu vhodnosti, když Úřad zjevně mohl získat materiály pro šetření jednání společnosti BD i jinou, méně invazivní cestou, což je doloženo i dokumenty ze správního spisu. Úřad však přesto z takto nezákonně opatřených podkladů vycházel a jeho závěry bez nich nemohou obstát, proto je třeba napadené rozhodnutí zrušit.

V doplnění žaloby žalobce doplnil svou žalobní argumentaci a uplatnil nový žalobní bod, v němž namítl, že žalovaný nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť žalobce šetřil za jednání trvající od roku 2009, avšak pokutoval jej za jednání počínající údajně 31. 8. 2011, přičemž o jednání trvajícím od 1. 1. 2009 do 30. 8. 2011 nerozhodl.

Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. K žalobnímu bodu A. uvádí, že provedené místní šetření bylo plně zákonné. Z poznatků neplynulo, že by šetřené protisoutěžní jednání mělo být nutně započato až v roce 2016. K žalobnímu bodu B. uvádí, že reakce (respektive akceptace) odběratelů je patrná ze zachycené komunikace, na kterou předseda žalovaného explicitně odkazuje. Z ničeho nelze dovodit povinnost provést v rozhodnutí výčet odběratelů, se kterými měla být zakázaná dohoda uzavřena, jak žalobce požaduje v žalobním bodu C. Odkazy na judikaturu nejsou přiléhavé a napadené rozhodnutí naopak odpovídá praxi, která byla aprobována soudním přezkumem. V případě ujednání, která nejsou zachycena ve formě písemné smlouvy, nelze trvat na vyjmenování dohod. K bodu D. žalovaný uvádí, že požadavek na časové vymezení trvajícího deliktu nebrání tomu, aby žalovaný v rámci odůvodnění a detailního popisu jednání identifikoval dílčí časové vymezení ve vztahu k jednotlivým relevantním trhům. Sdělení žalovaného z roku 2014 nepředstavuje překážku věci rozhodnuté. Vyjádření loajálních odběratelů nemůže obstát jako vyviňující důkaz. K žalobnímu bodu E. žalovaný uvádí, že u cílových dohod je vyžadován nižší standard přesnosti vymezení relevantních trhů. Toto vymezení neslouží pro účely identifikace dopadů vytýkaného jednání na hospodářskou soutěž, nýbrž k pochopení ekonomického a právního kontextu zakázané dohody. Vymezení relevantního trhu po produktové a geografické stránce žalovaný zdůvodnil. Žalovaný nesouhlasí, že by vytýkané jednání nebylo tzv. cílovou dohodou, jak namítá žalobce v žalobním bodě F. Z ničeho nevyplývá povinnost doložit délku trvání jednotlivých dohod, jak žalobce požaduje v bodě G. žaloby. U cílových dohod není nutné prokazovat skutečné narušení hospodářské soutěže. Cena nebyla stanovena jako výsledek konkurenčního boje jednotlivých prodejců, ale její minimální výši stanovil žalobce. V podmínkách cílových dohod české soudy opakovaně odmítly aplikaci pravidel de minimis, jichž se žalobce dovolává v bodě H. žaloby. Žalovaný nemá povinnost určit tržní podíl žalobce. Jelikož nepřijal předpoklad žalobce, že se jednalo toliko o doporučení cen, nebyla aplikovatelná bloková výjimka. K žalobnímu bodu I. žalovaný uvádí, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a zjištěné okolnosti byly objektivně interpretovány. Existence zakázané dohody není prokazována skrze odpovědi odběratelů, ale především skrze komunikaci zajištěnou na místním šetření. Žalobce ignoruje vypořádání námitek J., K. a L. v napadeném rozhodnutí. Žalovaný proto na ně odkazuje. Veškeré dokumenty žalovaný v napadeném rozhodnutí označil a žalobce měl možnost se k nim vyjádřit. Žádnou skutečností tvořící předmět obchodního tajemství třetích osob či důvěrnou informací nebyl prováděn důkaz. Návrhy na doplnění dokazování byly nadbytečné. K bodu M. žaloby žalovaný uvádí, že žalobce nemohl nabýt žádného legitimního očekávání ve vztahu ke způsobu výpočtu pokuty. Žalovaný zdůvodnil, proč do obratu zahrnuje jak velkoobchodní úroveň, tak maloobchodní obraty. Tento postup představuje konstantní právní názor žalovaného a je v souladu s novou metodikou. Žalovaný nepřekročil meze správního uvážení. Nelze poměřovat jednotlivé případy už jenom pro jejich rozdílnou délku. Byla identifikována řada přitěžujících okolností. Jednání se týkalo zboží, které je citlivé pro spotřebitele. Protisoutěžním jednáním byla pokryta velká část žalobcem prodávaného zboží. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkami nepřezkoumatelnosti uplatněnými v bodě N. žaloby. K doplnění žaloby žalovaný uvádí, že postup žalovaného nemohl zasáhnout do práv žalobce. V nyní posuzovaném případě neexistují 2 samostatné skutky. Poukazuje na nedostatky žalobcem předloženého znaleckého posudku a uvádí, že by měl být jako důkaz odmítnut.

V doplnění svého vyjádření žalovaný dále rozporuje relevanci žalobcem předloženého znaleckého posudku, oponuje některým argumentům znalce a podrobněji se vyjadřuje k otázce likvidačního charakteru uložené pokuty. Na závěr dodává, že k dalšímu zmírnění citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce došlo přiznáním odkladného účinku žalobě.

Žalobce se v replice ohrazuje proti některým tvrzením žalovaného, zdůrazňuje povinnost žalovaného vypořádat se s veškerou argumentací žalobce, dále rozvíjí svou žalobní argumentaci a podrobněji reaguje na výtky žalovaného směřující proti předloženému znaleckému posudku.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování.

Krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí je v některých částech nepřezkoumatelné. Jelikož tyto nedostatky brání soudu v úplném přezkumu všech žalobních bodů, zaměří se nejprve na tyto vady a posléze se vyjádří k ostatním žalobním námitkám v rozsahu, v jakém to bude objektivně možné a v jakém by mohly mít závěry soudu reálný význam pro další postup předsedy žalovaného.

Soud předně poznamenává, že stejně jako reakce soudu na konkrétní žalobní námitky je i reakce předsedy žalovaného na konkrétní odvolací námitky, co do šíře odůvodnění, spjata s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každé tvrzení. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13; všechna zde citovaná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz, http://nalus.usoud.cz, www.nsoud.cz, případně www.curia.eu), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09) i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72). Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí předseda žalovaného prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Výše uvedeným není nijak rozmělňován konstantní postoj správních soudů, že správní rozhodnutí musí být vždy náležitě odůvodněno. Nároky na odůvodnění správního rozhodnutí jsou vysoké (nikoliv však přemrštěné) vždy, tj. bez ohledu na to, jaká pokuta je ukládána. Nelze proto souhlasit s tezí žalobce, že by snad měly být v projednávané věci nároky na odůvodnění vyšší z toho důvodu, že je ukládána vysoká pokuta (dle žalobce likvidační). Případné uložení nestandardně vysoké pokuty (tímto soud v tuto chvíli nehodnotí, zda tomu tak bylo i v projednávané věci) jistě může klást „vyšší“ nároky na zdůvodnění sankce v tom smyslu, že správní orgán musí uvést pádné důvody pro svůj nestandardní postup. Rozhodně však z této skutečnosti nemohou plynout obecně vyšší nároky na odůvodnění celého správního rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se žalobcem v tom, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné z důvodu, že se předseda žalovaného nevypořádal s konkrétním žalobcem zmiňovaným argumentem či judikátem. Postoj předsedy žalovaného k jednotlivým odvolacím námitkám je z napadeného rozhodnutí patrný. Předseda žalovaného své závěry zdůvodnil a vždy lze v napadeném rozhodnutí nalézt k jednotlivým sporným bodům ucelenou argumentaci. Z ní je přitom zřejmé, proč předseda žalovaného nepřisvědčil argumentaci žalobce, a to včetně argumentů, které žalobce podpořil odkazy na judikaturu. Skutečnost, že v několika případech předseda žalovaného přímo nereagoval na žalobcem citovanou judikaturu, může sama o sobě toliko snižovat přesvědčivost jeho odůvodnění. Nedostatek argumentů na straně správního orgánu může být také nakonec důsledkem toho, že žádné pádnější argumenty pro jeho závěry ani neexistují. To vše se však může promítnout až do výsledku věcného přezkumu napadeného rozhodnutí a nezakládá jeho nepřezkoumatelnost.

Důvodnou však soud shledal námitku nepřezkoumatelnosti z důvodu, že žalovaný ani jeho předseda ve výroku rozhodnutí (ani v jeho odůvodnění) neidentifikovali jednotlivé dílčí útoky pokračujícího přestupku.

Předně soud považuje za vhodné se vyjádřit k odkazům stran na praxi žalovaného. Žalobce ve své žalobě odkazuje mimo jiné na rozhodnutí žalovaného, v nichž byly přesně identifikovány jednotlivé dílčí útoky. Žalovaný naproti tomu odkazuje na svá rozhodnutí, v nichž naopak postupoval tak, jako v nyní projednávané věci. Již z těchto odkazů je zřejmé, že nelze hovořit o žádné ustálené správní praxi žalovaného. Skutečnost, že jedno z rozhodnutí žalovaného, v němž žalovaný postupoval při vymezení skutku ve výroku svého rozhodnutí tak jako v nyní projednávané věci, nebylo v rámci soudního přezkumu zrušeno (konkrétně žalovaný odkazuje na věc vedenou u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 110/2016), v žádném případě nemůže znamenat aprobování tohoto postupu soudem, jestliže se soud danou otázkou vůbec nezabýval. Pro rozhodnutí soudu je proto nyní rozhodné pouze to, zda je postup zvolený žalovaným v nyní projednávané věci v souladu se zákonem.

Podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. Ačkoliv citované ustanovení zcela explicitně neuvádí, že by popisem skutku v případě pokračujícího přestupku byl popis všech dílčích útoků, má soud za to, že pouze takový postup odpovídá smyslu a účelu zákona. Bez identifikace jednotlivých útoků se totiž jedná pouze o souhrnné obecné hodnocení, z něhož není zejména zřejmé, zda skutečně každý z dílčích útoků naplňuje skutkovou podstatu přestupku a zda jsou splněny podmínky pro kvalifikaci skutku jako pokračujícího přestupku.

Nutnost identifikace všech útoků potvrzuje například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 4 As 156/2015-37. V rámci trestního soudnictví (jehož zásady by měly analogicky platit i pro správní trestání) lze přitom přesné vymezení jednotlivých dílčích útoků považovat prakticky za samozřejmost. I proto se trestní judikatura k této otázce zpravidla přímo nevyjadřuje, nicméně důraz trestních soudů na vymezení jednotlivých útoků lze vysledovat např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 920/2014. Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 10 As 318/2016-46, pak je nutno uvést, že tento odkaz je na projednávanou věc zcela nepřiléhavý. V daném případě Nejvyšší správní soud nepopřel závěry uvedené v rozsudku č. j. 4 As 156/2015-37, a to mimo jiné proto, že se věnoval zcela jiné otázce, a sice údajné povinnosti stíhat všechny dílčí útoky pokračujícího přestupku. Pokud by žalovaný nestíhal všechny dílčí útoky nyní posuzovaného přestupku, mohl by soud vážit dopady rozsudku č. j. 10 As 318/2016-46 na takový postup. V posuzované věci je ovšem na rozdíl od tohoto případu patrné, že žalovaný se snažil postihnout všechny dílčí útoky pokračujícího přestupku, „pouze“ není vůbec zřejmé, o jaké útoky se jedná, resp. která konkrétní ujednání s kterými konkrétními odběrateli považoval žalovaný za dílčí útoky pokračujícího přestupku.

Žalovaný jednání žalobce kvalifikoval jako pokračující přestupek zahrnující řadu dílčích útoků. Těmito útoky mělo být zjevně uzavírání a plnění jednotlivých kartelových dohod mezi žalobcem a jeho odběrateli. Podle názoru krajského soudu jednání, které je obecně žalobci kladeno za vinu, této právní kvalifikaci na první pohled odpovídá. Žalobce měl totiž uzavírat více dohod s jednotlivými svými odběrateli o navýšení cen dodávaného dětského zboží na úroveň jím stanovených minimálních maloobchodních cen. Nemělo jít tedy podle žalovaného o jedinou kartelovou dohodu, jíž by se účastnil žalobce a zároveň větší počet jeho odběratelů, nýbrž individuální dohody uzavírané postupně s jednotlivými odběrateli. Aby však bylo možné s jistotou právní kvalifikaci provedenou žalovaným potvrdit, muselo by být z napadeného rozhodnutí nejprve jasné, jaké konkrétní útoky jsou předmětem posuzování.

Účelem institutu pokračujícího přestupku není usnadnit práci správnímu orgánu při zjišťování skutkového stavu většího počtu jednání naplňujících skutkovou podstatu téhož přestupku. Nejde o účelovou právní konstrukci vytvářející jakýsi globální delikt (jak jej z pohledu žalobce koncipoval žalovaný), u něhož nezáleží na jednotlivých dílčích útocích. Smyslem je zde vystihnout specifický charakter pokračování v protiprávním jednání jak z hlediska viny, tak z hlediska sankce. Na přestupek složený z více dílčích útoků se hledí jako na přestupek jediný, což je pro pachatele v obecné rovině příznivější z hlediska ukládané sankce. Na druhou stranu se takto složený přestupek považuje za jediný celek i v aspektech, které jsou v neprospěch pachatele, například v otázce běhu prekluzivní lhůty, neboť i pro útoky spáchané dříve se běh prekluzivní lhůty odvíjí od spáchání posledního útoku.

Kvalifikace většího množství protiprávních jednání jako pokračujícího přestupku tak má zásadní dopady. Pro tuto kvalifikaci přitom musí být splněno několik podmínek. Podle § 7 přestupkového zákona se pokračováním v přestupku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pro posouzení splnění těchto zákonných podmínek je ovšem nezbytné nejprve zjistit konkrétní skutkové okolnosti konkrétních dílčích útoků. Pouze na základě těchto konkrétních skutečností lze hodnotit jednotný záměr pachatele, způsob provedení či souvislost útoků z hlediska času a předmětu útoku.

V případě pokračujícího přestupku tedy nejde o udržování protiprávního stavu s určitým či také neurčitým okruhem dalších spolupachatelů, případně ke škodě určitého či neurčitého okruhu poškozených. V takovém případě by bylo na místě kvalifikovat přestupek jako trvající, přičemž při této kvalifikaci by nemusel být zcela podstatný výčet konkrétních subjektů, s nimiž žalobce dohodu o ceně uzavřel. Této právní kvalifikaci ovšem zjištěný skutkový stav nenasvědčuje (respektive za trvající lze označit pouze ony dílčí útoky) a žalovaný k ní také (správně) nepřistoupil, ačkoliv skutková věta rozhodnutí o přestupku v této věci by právě odpovídala spíše přestupku trvajícímu. Žalovaný ani jeho předseda totiž ve skutkové větě vůbec nepopsali jednotlivé dílčí útoky pokračujícího přestupku. Krajský soud na tomto místě nepovažuje za potřebné spekulovat, nakolik by taková vada mohla být zhojena specifikací dílčích útoků v odůvodnění rozhodnutí o přestupku, neboť v posuzované věci k tomu nedošlo.

Skutková věta rozhodnutí o přestupku má obsahovat veškeré přestupkově relevantní skutečnosti, tj. zejména skutečnosti, které jsou nezbytné pro právní kvalifikaci přestupkového jednání. Právní kvalifikací přitom v projednávané věci není pouze podřazení jednání žalobce pod § 3 odst. 1 a § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS, ale také jeho podřazení pod § 7 zákona přestupkového zákona. K němu přitom nelze přistoupit bez přesného vymezení jednotlivých dílčích útoků, neboť pouze na základě tohoto vymezení lze dále hodnotit záměr pachatele, způsob provedení, časovou souvislost a souvislost v předmětu útoku.

Skutková věta ve výroku I. napadeného rozhodnutí by mohla obstát v případě, že by byl žalobce postihován za zneužití dominantního postavení. Z tohoto pohledu by totiž bylo možné jednání žalobce hodnotit nikoliv jako delikt pokračující, nýbrž jako delikt trvající, neboť středobodem zneužití dominantního postavení je jednání dominanta, které může trvat delší dobu vůči širšímu okruhu odběratelů. Pro právní kvalifikaci takového jednání by pak nebylo nezbytné provádět výčet všech, jimž měl žalobce minimální prodejní ceny vnucovat. Hromadný, neurčitý (z určitého úhlu pohledu by se dalo říci žádný) popis dílčích útoků v napadeném rozhodnutí proto navozuje dojem, že žalovaný žalobce fakticky postihoval právě za jakési zneužití jeho silného (byť zřejmě nikoliv dominantního) postavení. Jednotlivým útokům a odběratelům uzavírajícím se žalobcem kartelové dohody žalovaný věnoval pozornost pouze selektivně, tj. do té míry, aby si u některých z nich vybral některé znaky skutkové podstaty a aby je následně spojil s tím, že jednání jako celek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku.

Tímto postupem ovšem žalovaný poněkud upozadil jednak základní definiční prvek kartelové dohody – shodu vůlí, jednak skutečnost, že dle § 7 přestupkového zákona lze o pokračování v přestupku hovořit pouze v případě, že každý dílčí útok naplňuje znaky skutkové podstaty daného přestupku. U každého útoku je proto nutno popsat ty skutkové okolnosti, které umožňují učinění závěru, že daný útok naplňuje skutkovou podstatu přestupku. Stejně tak je nutno u každého útoku opatřit podklady umožňující učinění závěru, že došlo k uzavření dohody, a že tedy nešlo o pouhou neúspěšnou snahu žalobce využít (možná také „zneužít“) ve svůj prospěch svého silnějšího postavení v určitém smluvním vztahu. Nelze souhlasit se žalovaným, že by byl v případě tacitních dohod takový požadavek stěží realizovatelný. Stejně jako v případě jediné rozsáhlé kartelové dohody uzavřené pouze konkludentním jednáním žalovaný musí ve skutkové větě odsuzujícího výroku popsat, v čem spočívalo uzavření dohody, musí tak učinit i v případě, že je takových dohod více, a představují proto více útoků jediného pokračujícího přestupku. Z požadavků na popis skutku nelze slevit jen proto, že útoků je větší počet. Souhrnné hodnocení skutkových zjištění a absence vymezení jednotlivých dílčích útoků totiž zcela znemožňují soudní přezkum napadeného rozhodnutí. Pokud žalovaný ani jeho předseda vůbec nevymezili, s kým vším a v jakých obdobích měl žalobce uzavírat a plnit zakázané dohody, pak nemůže jejich hodnocení soud zcela nahradit tím, že by sám na základě obsahu správního spisu vyhodnotil, které dílčí útoky snad lze mít za prokázané ve všech znacích přestupku a zda všechny splňují také požadavky § 7 přestupkového zákona. Ostatně žalobce ani nemůže proti většině pravděpodobných útoků ani vznášet žádné konkrétní námitky, neví-li, zda byl ten který útok zahrnut do pokračujícího přestupku a z jakých důvodů.

Soud na tomto místě považuje za potřebné částečně rozptýlit možné obavy žalovaného, že by identifikace jednotlivých dohod mohla být nesplnitelným úkolem. Pokud jde o identifikaci jednotlivých dohod a období, po která měly být plněny, není na místě klást na rozhodnutí žalovaného zcela přemrštěné požadavky. Účelem je zde podřazení útoku pod skutkovou podstatu přestupku a jeho hodnocení z hlediska § 7 přestupkového zákona. Není proto potřeba, aby vždy žalovaný u každého útoku přesně zjistil konkrétní explicitní souhlasné prohlášení smluvních stran (jednak jejich ujednání může být konkludentní, jednak za jedinou zakázanou dohodu lze považovat i skupinu postupně uzavíraných ujednání mezi týmiž subjekty). Stejně tak není potřeba, aby přesně zjistil počátek a konec období páchání každého dílčího útoku. S ohledem na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti může být užito vymezení pomocí pojmů, jako je „nejméně od“ a podobně. V každém případě je však nutné ke každému jednotlivému útoku zjistit všechny skutečnosti umožňující jeho podřazení pod příslušnou skutkovou podstatu, jakož i skutečnosti umožňující celkové vyhodnocení ve světle § 7 přestupkového zákona. Tyto skutečnosti pak mají najít odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí, na základě níž je následně činěna taktéž ve výroku odsuzujícího rozhodnutí právní kvalifikace daného jednání.

Žalovaný však jednotlivé dílčí skutky ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí neidentifikoval ani nijak blíže nepopsal. V důsledku toho soud ani nemůže přezkoumat, zda se skutečně jednalo o útoky naplňující znaky skutkové podstaty přestupku a zda byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku, jak požaduje § 7 přestupkového zákona. Žalovaný i jeho předseda sice v odůvodnění svých rozhodnutí vybírají některé dílčí útoky, na nichž demonstrují splnění jednotlivých podmínek § 7 přestupkového zákona, nicméně nepoukazují na splnění těchto podmínek u všech dílčích útoků. Ostatně nelze vůbec zjistit, co vše vlastně žalovaný za jednotlivé dílčí útoky považoval.

Nutno poznamenat, že žalovaný při odůvodňování právní kvalifikace vybírá znaky skutkové podstaty přestupku z různých dílčích útoků. Striktně vzato není při takovém postupu ani zřejmé, zda vůbec existuje alespoň jeden dílčí útok, který by podle něj naplňoval všechny znaky skutkové podstaty. Jakkoliv je pravděpodobné, že naplnění všech znaků žalovaný spatřuje u všech dílčích útoků (které ovšem neidentifikuje), takové hodnocení nenalézá oporu v napadeném ani prvostupňovém rozhodnutí. Pokud by přitom každý z útoků naplňoval jen některé ze znaků skutkové podstaty přestupku, pak by rozhodně nemohl obstát závěr o tom, že jednání žalobce naplnilo všechny znaky přestupku, neboť u pokračujícího přestupku je nutné, aby všechny tyto znaky naplnil každý z útoků samostatně.

Jak navíc zdůrazňuje žalobce, jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku spočívajícím v uzavírání a plnění zakázaných dohod dle § 3 odst. 1 ZOHS, je shoda vůlí u obou (či více) stran dohody (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 Afs 78/2009-721, nebo rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-2/01 P a C-3/01 P BAI a Komise v. Bayer, ECLI:EU:C:2004:2). V daném případě přitom nedocházelo k uzavírání přímých smluvních ujednání o ceně. Toto ujednání je dovozováno z toho, že odběratelé žalobce údajně přistoupili na jím stanovenou cenu pro další prodej. Lze tedy spíše předpokládat, že ke shodě vůlí zde došlo konkludentním jednáním odběratelů žalobce. Tato skutečnost však žalovaného nezbavuje povinnosti shodu vůle u všech dílčích útoků prokázat, byť odkazem na faktické jednání obou stran. Žalovaný i jeho předseda však opět prokazovali shodu vůlí pouze selektivně u některých odběratelů a posléze svá zjištění generalizovali na všechny žalobcovy odběratele (resp. blíže neurčený širší okruh těchto odběratelů). S ohledem na absenci vymezení jednotlivých útoků nakonec soud nemůže ani přezkoumat, zda skutečně všichni odběratelé žalobce (potažmo kteří) přistoupili na ceny vynucované žalobcem. I s ohledem na mnohdy opačné zájmy odběratelů žalobce přitom rozhodně nelze jejich souhlas presumovat. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné i v této otázce. Argument žalovaného uplatněný v jeho vyjádření, že žalobci byl okruh dotčených odběratelů velmi dobře znám, považuje soud za zcela nepřípadný. Úvahu, že pachatel přece „moc dobře ví, za co to dostal“, lze jen stěží použít jako argument či důkaz, respektive jako důvod pro to, aby správní orgán některé přestupkově relevantní okolnosti nezjišťoval, neprokazoval a ve svém rozhodnutí konkrétněji neidentifikoval.

Uvedenou vadu prohlubuje skutečnost, že zřejmě ani podle žalovaného kartelové dohody se žalobcem neuzavřeli všichni jeho odběratelé. Vyplývá to nepřímo z jeho vyhýbavého vypořádání jedné z námitek žalobce, když v bodě 106 napadeného rozhodnutí uvádí, že výrok o uznání žalobce vinným ze spáchání přestupků nehovoří o všech odběratelích žalobce. Je nutno souhlasit se žalobcem v tom, že pokud skutečně kartelové dohody se žalobcem uzavřeli pouze někteří jeho odběratelé, byl by s takovým zjištěním poněkud v rozporu výrok o povinnosti žalobce informovat všechny (sic!) své odběratele o zákazu a neplatnosti dohod uvedených ve výroku I. napadeného rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí dává smysl, pokud by měl být vyrozumíván odběratel, který přistoupil na zakázanou dohodu se žalobcem. Důvod pro to, aby byli vyrozumívání o neplatnosti dohod i odběratelé, kteří žádnou takovou dohodu neuzavřeli, není z napadeného rozhodnutí zřejmý.

A nakonec, v důsledku nevymezení jednotlivých dílčích útoků je nepřezkoumatelný také výrok o sankci, neboť žalovaný při stanovení sankce mimo jiné „vzal v úvahu velký počet dílčích útoků“. Zda se v daném případě skutečně jednalo o velký počet dílčích útoků, však nelze vůbec přezkoumat, neboť z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí vůbec není počet dílčích útoků patrný. Hodnocení žalovaného by přitom logicky mělo být odlišné v situaci, kdy sestává pokračující přestupek z pěti útoků, a kdy sestává ze sta útoků.

S ohledem na zjištěnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pro kterou muselo být toto rozhodnutí nutně zrušeno, se soud dále zabýval zbývajícími námitkami v rozsahu, v jakém to aktuální podoba napadeného rozhodnutí umožňovala, a to pouze v otázkách, u nichž lze pravděpodobně očekávat, že může být jejich posouzení pro další řízení před žalovaným přínosné. I s ohledem na to, že napadené rozhodnutí muselo být tak jako tak zrušeno, neprováděl soud další dokazování, neboť na výsledku soudního přezkumu by to nemohlo nic změnit a doplňování dokazování soudem by za současného stavu bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

Žalobce dále předkládá celou řadu námitek proti tomu, jakým způsobem žalovaný v dané věci realizoval místní šetření. Namítá nepřiměřenost místního šetření, nedostatečnost indicií pro jeho provedení v daném rozsahu a překročení původně stanoveného rozsahu.

Revizí správního spisu zdejší soud zjistil, že v pověření bylo jako důvod místního šetření uvedeno „možné porušení § 3 odst. 1 zákona [zákon o ochraně hospodářské soutěže] a/nebo čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též ,SFEU‘), které Úřad spatřuje v uzavírání a plnění zakázaných dohod o přímém nebo nepřímém určení cen zboží pro další prodej, a to dětského zboží (kočárků, autosedaček, dětského nábytku, vozítek, produktů denní péče), sjednávaných mezi společností BABY DIREKT a jejími odběrateli. Předmětné dohody byly uzavírány nejméně od roku 2016 do současnosti.“ Jako důvodné indicie pro provedení šetření bylo v pověření uvedeno, „že společnost BABY DIREKT se svými odběrateli sjednávala pro další prodej dětského zboží dohody, jejichž cílem bylo dosáhnout dodržování jí stanovených doporučených cen pro další prodej tohoto zboží odběrateli. Podezření […] nasvědčuje rovněž cenové srovnání, provedené Úřadem u vybraných produktů dětského zboží dodávaných společností BABY DIREKT (ceny některých produktů byly v internetových obchodech shodné).”

V posuzované věci není mezi žalobcem a žalovaným sporu o tom, že provedené místní šetření mělo zákonnou oporu v § 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže a jeho realizace mohla sledovat legitimní cíl, kterým je efektivní výkon ochrany hospodářské soutěže. Z toho, že místní šetření mělo zákonný základ a bylo obecně v souladu s legitimními cíli, však ještě nelze učinit závěr, že obstálo coby zákonné. Aby tento závěr bylo možno učinit, muselo by místní šetření být též nezbytné, tj. především přiměřené uvedenému legitimnímu cíli. Aby pak bylo přiměřené, muselo by vyhovět v testu vhodnosti, délky a rozsahu (viz rozsudek ESLP ve věci Delta pekárny, bod 91; resp. na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016-115; a dále rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, č. j. 62 A 236/2016-91; ze dne 31. 3. 2017, č. j. 29 A 165/2016-150; ze dne 29. 5. 2017, č. j. 30 Af 29/2016-262).

Posouzení vhodnosti místního šetření (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem, jaké byly dány na počátku místního šetření) zdejší soud v prvním kroku založil na posouzení, zda konkrétní skutková zjištění, jež měl žalovaný k dispozici před zahájením místního šetření, zakládají důvodné podezření z protisoutěžního jednání.

Po posouzení podkladů, které měl žalovaný k dispozici před zahájením místního šetření, dospěl soud k závěru, že pro provedení místního šetření existovalo dostatečně silné a konkrétní důvodné podezření z protisoutěžního jednání. Toto podezření vyplývalo zejména z anonymního podnětu, v němž jeho autor věrohodným způsobem popisoval zcela konkrétní jednání žalobce, který podle něj vynucuje dodržování doporučených cen. Tyto informace žalovaný ověřil jednak doplňujícími dotazy na podatele, jednak provedením srovnání cen některých produktů žalobce v internetových obchodech, jednak sektorovým šetřením. Krajský soud má za to, že žalovaný dostatečně prověřil získané informace na to, aby mohl učinit závěr o důvodném podezření z protisoutěžního jednání.

Vhodnost použití institutu místního šetření nezpochybňuje ani to, že žalovaný provedl i jiné kroky k tomu, aby ověřil informace z podnětu a získal další podklady pro své rozhodnutí. Žalovaný sice například získal informace na základě sektorového šetření, nicméně tyto informace rozhodně nelze považovat za zcela postačující. Ostatně žalobce svou vinu zpochybňuje i za současného stavu, kdy žalovaný pracoval jak s informacemi z místního šetření, tak s informacemi získanými jinak. Na jednu stranu tedy tvrdí, že žalovaný měl dostatek podkladů, a místní šetření proto nebylo nezbytné, na stranu druhou tvrdí, že žalovaný ani nyní nemá dostatek podkladů pro své rozhodnutí.

Žalobce poukazuje mimo jiné také na to, že vstupní indicie nenasvědčovaly tomu, že by k protisoutěžnímu jednání docházelo před rokem 2016 a žalovaný přesto vyhledával i dokumenty spojené s obdobím předcházejícím tomuto roku. Podle názoru soudu však byl takový postup v souladu se zákonem. Pověření ze dne 3. 10. 2018 nebylo omezeno pouze na prověření protisoutěžního jednání od roku 2016, ani takto být omezeno nemuselo (srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 31 A 72/2018-75). V pověření je výslovně uvedeno, že zakázané dohody byly uzavírány nejméně od roku 2016, přičemž zcela jistě je legitimním cílem místního šetření také získat dostatečné podklady pro to, aby byl v přestupkovém řízení přesněji určen počátek přestupkového jednání. V rámci důvodného podezření žalovaný logicky nemusí disponovat všemi informacemi pro to, aby mohl přestupkové jednání jednoznačně časově ohraničit. Uvede-li v pověření, že má indicie o protisoutěžním jednání nejméně od roku 2016, nijak jej to neomezuje v tom, aby k danému jednání dohledával v rámci místního šetření také informace dřívějšího data, které mu umožní dané konkrétní přestupkové jednání co do doby páchání přesněji identifikovat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný v roce 2014 prošetřoval možné protisoutěžní jednání žalobce a neshledal (slovy žalovaného „neobjektivizoval“) porušení zákona. Sdělení o neshledání porušení zákona není tzv. zprošťujícím rozhodnutím, a nezakládá proto žádnou překážku pro pozdější shledání viny žalobce z protisoutěžního jednání, a tudíž logicky ani pro procesní úkony v rámci pozdějšího prověřování takového jednání, tj. ani pro provedení místního šetření, jehož cílem je získání dostatečných pokladů pro přestupkové řízení.

Pokud jde o užití pojmu „nejméně“ v Pověření ze dne 3. 10. 2018, nemá soud za to, že by v důsledku toho bylo místní šetření excesivní. Podle názoru soudu je nutno rozlišovat užívání relativně neurčitých pojmů při popisu protisoutěžního jednání (jako v případě popisovaném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 6 As 113/2017-83) a při časovém ohraničení předmětného protisoutěžního jednání (jako v případě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, č. j. 29 A 7/2019-173, s jehož některými úvahami se proto nyní soud zcela neztotožňuje). Užívání slovního spojení „nejméně od“ či „nejméně do“ je při časovém ohraničení skutku v přestupkovém řízení (v oznámení o zahájení řízení či v odsuzujícím rozhodnutí) zcela standardní. Je-li zjištěno protiprávní jednání přinejmenším od určitého data do určitého data, je nutno tuto časovou identifikaci skutku vždy uvést, aby nemohlo být jednání zaměněno s jiným. Zároveň to ovšem často nevylučuje, že jednání trvalo delší dobu (resp. že některé dílčí útoky jediného přestupku byly páchány i dříve), a proto nelze mít jeho počátek či konec za prokázaný. Užití spojení „nejméně od“ by se mohl žalovaný v dané věci vyhnout buď tím, že by uvedl konkrétní počátek protisoutěžního jednání, který by měl za prokázaný (což neměl), nebo tím, že by časové ohraničení jednání vůbec neuvedl (což by neodpovídalo obecnému požadavku na časovou identifikaci skutku). Jestliže je jednání jednoznačně věcně vymezeno, neposkytuje časové ohraničení „nejméně od roku 2016“ prostor pro excesivní provedení místního šetření. Žalovaný totiž není oprávněn na základě takového vymezení „rybařit“ a vyhledávat jakákoliv protisoutěžní jednání před rokem 2016, nýbrž pouze hledat informace umožňující zjistit počátek páchání konkrétního aktuálně prověřovaného přestupku, resp. skutečnosti rozhodné pro posouzení daného konkrétního přestupku (včetně zjišťování dalších dílčích útoků jediného přestupku).

Soud neshledal místní šetření nezákonné ani z důvodu nedostatečné protokolace. Důvodem je zejména skutečnost, že nedostatky v protokolaci samy o sobě nemohou zakládat nezákonnost samotného úkonu, který je protokolován. Žalobce mohl být jednotlivým úkonům při místním šetření přítomen a mohl posléze namítat jejich případnou nezákonnost. Nelze proto souhlasit se žalobcem v tom, že by žalobce v důsledku nedostatečné protokolace neměl možnost vyhodnotit skutečný rozsah místního šetření. Právě nezákonnost jednotlivých úkonů by mohla teoreticky založit nezákonnost celého místního šetření. Rozhodně však nelze hovořit o nezákonnosti celého místního šetření jen proto, že v protokolu nejsou některé skutečnosti přesněji zachyceny, jestliže navíc zástupce žalobce podpisem stvrdil, že obsah protokolu odpovídá průběhu šetření. Ani neuvedení klíčových slov pro vyhledávání v protokolu bez dalšího neznamená nezákonnost místního šetření (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 2 As 257/2018-87). Pokud jde konkrétně o použití klíčového slova „ceny“, v případě podezření ze sjednávání dohod o cenách se soudu vyhledávání pomocí tohoto slova rozhodně nejeví jako excesivní, neboť jednoznačně souvisí se šetřeným protisoutěžním jednáním.

Tvrdí-li žalobce, že není zřejmé, zda žalovaný prověřoval počítače i dalších osob, pak ve skutečnosti nenamítá nedostatek protokolace, neboť netvrdí, že by v protokolu nebyl zachycen úkon (prověření počítače), který žalovaný učinil. Konstrukce žalobce, že tato skutečnost je dokladem nepřiměřenosti místního šetření, není zcela jasná. Pokud má žalobce za to, že zablokování e-mailových účtů osob, jejichž počítače následně nejsou prověřovány, je excesivní, pak se soud s tímto hodnocením neztotožňuje. Je logické a legitimní, že žalovaný na počátku místního šetření učiní nejdříve předběžné kroky, které zabrání tomu, aby bylo místní šetření zmařeno, a teprve posléze vyhledává informace potřebné pro přestupkové řízení, a to v rozsahu, v jakém se jeví jako nezbytné. Pohled na nezbytnost prověření těch kterých zdrojů informací se přitom odvíjí od konkrétního stavu šetření a do značné míry spadá do správního uvážení žalovaného. Za excesivní nelze považovat místní šetření jen proto, že žalovaný nevytěžil všechny zdroje informací, které měl při místním šetření k dispozici.

Soud tedy uzavírá, že místní šetření v prostorách žalobce proběhlo v souladu se zákonem, a žalovaný byl proto oprávněn a povinen v přestupkovém řízení přihlížet ke všem dokumentům, které zajistil (resp. jejichž kopie pořídil) při tomto místním šetření.

Žalobce dále namítá, že výrok napadeného rozhodnutí je v rozporu s jeho odůvodněním co do časového vymezení jednání žalobce. Ve výroku totiž předseda žalovaného uvádí, že žalobce na čtyřech různých relevantních trzích uzavíral a plnil zakázané dohody od 31. 8. 2011 do 2. 10. 2018, ačkoliv v prvostupňovém rozhodnutí žalovaný určil počátek protiprávního jednání různě ve vztahu k jednotlivým relevantním trhům.

Soud v prvé řadě opakuje, že již samotné souhrnné a neurčité vymezení všech dílčích útoků shledává nepřezkoumatelným (viz výše). Pokud však jde o časové ohraničení celého přestupku, neshledává mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozhodnutí (resp. prvostupňového rozhodnutí) rozpor. Z výroku napadeného rozhodnutí neplyne, že by se žalobce dopustil protiprávního jednání od 31. 8. 2011 na všech relevantních trzích. Výrok pouze shrnuje všechny útoky co do určení relevantního trhu na straně jedné a co do určení počátku přestupkového jednání na straně druhé, aniž by nutně musel být mezi oběma shrnujícími údaji přímý vztah. Ve spojení s odůvodněním rozhodnutí je pak zřejmé, že některých relevantních trhů se předmětné jednání týkalo v kratším časovém období.

Vadou by za určitých okolností mohlo být to, že v rámci úvah o sankci žalovaný i jeho předseda materiálně vycházeli z toho, že přestupkové jednání trvalo po celou dobu na všech relevantních trzích. Podle názoru soudu by však tento postup žalovaného mohl mít za následek nezákonnost pouze v případě, že by zakládal nepřiměřenost mezi povahou přestupkového jednání a uloženou sankcí. Taková nepřiměřenost by mohla nastat v situaci, kdyby marginální část jednání měla z časového hlediska zcela zásadní dopad na určení výše sankce (tj. časový koeficient při výpočtu by se odvíjel od spíše okrajového jednání). V projednávané věci však nelze mít za to, že by postupem žalovaného a jeho předsedy došlo ke zcela zásadní disproporci. Na jednom z trhů protisoutěžní jednání mělo probíhat sedm let, na ostatních nejméně pět a půl let. Krajský soud nemá za to, že by se skutečnost, že na některých relevantních trzích probíhalo protisoutěžní jednání o pětinu či šestinu kratší dobu, mohla zcela zásadním způsobem promítnout do výpočtu sankce. S ohledem na skutečnost, že určení sankce spadá do správního uvážení žalovaného, má soud za to, že postup žalovaného nelze hodnotit jako exces ze správního uvážení, který by mohl založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Je nutno poznamenat, že ani žalobce neuvádí, jak konkrétně by se zohlednění uvedených skutečností mělo promítnout do výše sankce.

V souvislosti s uvedenými námitkami (a posléze v samostatné námitce) žalobce také uvádí, že se žalovaný v rozhodnutí nikde nezabývá tím, zda byly dohody s jednotlivými odběrateli plněny či nikoliv, ačkoliv jej trestá i za údajné plnění dohod. K této námitce soud pouze ve stručnosti uvádí, že za plnění zakázaných dohod může být skutečně žalobce postihován pouze v případě, že je takové plnění alespoň v rámci jednoho útoku pokračujícího přestupku prokázáno a ve výroku odsuzujícího rozhodnutí popsáno. Jak však soud uvedl výše, rozhodnutí trpí zásadní vadou právě v tom, že jednotlivé útoky pokračujícího přestupku nebyly vůbec vymezeny. Zejména u tacitních dohod přitom plnění dohody zpravidla splývá s konkludentním projevem vůle na dohodu přistoupit. V tomto ohledu tedy dozná případné další odsuzující rozhodnutí zásadních změn, a soud proto nepovažuje za potřebné se touto otázkou podrobněji zabývat nyní za situace, kdy jednotlivé útoky nebyly konkretizovány. S ohledem na skutečnost, že na předsedovi žalovaného bude, aby v dalším řízení přesně vymezil jednotlivé útoky pokračujícího přestupku, bude se muset také ve vztahu ke každému útoku zabývat také tím, zda a kdy byla daná konkrétní dohoda plněna.

S ohledem na to, že v tuto chvíli není vůbec zřejmé, zda dohody uzavřeli a plnili všichni odběratelé žalobce, není možné ani konkrétněji reagovat na námitku žalobce, že se ceny některých produktů v průběhu času lišily a nebyly jednotné. Jedno z možných vysvětlení je právě to, že někteří odběratelé na dohodu se žalobcem nepřistoupili. Takové vysvětlení však bude možné jednoznačně učinit až poté, co jasně vymezí uzavřené kartelové dohody a jejich účastníky.

Žalobce dále namítá nesprávné vymezení produktového relevantního trhu.

Žalovaný identifikoval pět relevantních produktových trhů, a to 1) relevantní trh s autosedačkami (do nějž zahrnul autosedačky určené pro děti od 0 kg do 35 kg a výšky 150 cm, včetně příslušenství), 2) relevantní trh s kočárky (do nějž zařadil hluboké, sportovní, golfové, kombinované kočárky včetně příslušenství), 3) relevantní trh s dětským nábytkem (do nějž zařadil postýlky, přebalovací stoly, ohrádky, komody, židličky), 4) relevantní trh s vozítky (do nějž zařadil odrážedla, tříkolky a chodítka) a 5) relevantní trh s produkty denní péče (do nějž zařadil nočníky, zavinovačky, vaničky, věci na krmení, koupání, přebalování a hygienu). Porušení hospodářské soutěže shledal na čtyřech z nich.

Žalobce především namítá, že žalovaný neprovedl SSNIP test, ani se nezabýval poptávkovou stranou trhu, tj. hlediskem konečného spotřebitele. Podle žalobce měl žalovaný jako relevantní trh vymezit pouze trh s nepotravinářským dětským zbožím.

Soud v prvé řadě uvádí, že vymezení relevantního trhu je do značné míry odbornou (ekonomickou) otázkou, pro jejíž posouzení je žalovaný vybaven erudovaným odborným aparátem. Soud může do těchto odborných úvah zasahovat tam, kde z provedeného dokazování vyplyne, že žalovaný z odborného hlediska vymezil relevantní trh chybně. Žalobce však ve své žalobě nepředkládá žádné odborné (ekonomické) úvahy, a nepředkládá ani žádná oponentní odborná stanoviska. Jeho námitky jsou založeny na pouhém dojmu, že by snad měl být proveden SSNIP test či více zohledněna poptávková strana trhu. Tento svůj dojem však žalobce žádnými obornými podklady nedokládá.

Nelze přitom souhlasit s tím, že by se žalovaný vůbec nevěnoval poptávkové straně trhu. Hledisko konečného spotřebitele je jistě zásadní, nicméně nejedná se o hledisko jediné. Tržní prostředí je závislé na celé řadě faktorů, přičemž žalovaný při svém hodnocení také k celé řadě faktorů při vymezení relevantního trhu přihlížel. Vycházel přitom z podkladů předložených žalobcem, z informací o stavu trhu, které sám zjistil, či rozhodovací činnosti jiných soutěžních orgánů a soudů. Poukázal například na to, že použité členění odpovídá i členění v rámci katalogu z mezinárodního veletrhu Kind – Jugend, že podle odběratelů a konkurentů žalobce lze zboží v jednotlivých kategoriích považovat za zastupitelné, že existuje dostatečná zastupitelnost na straně nabídky a že například norský soutěžní úřad ve své rozhodovací praxi neshledal důvod pro další členění trhu s kočárky.

Úvahy žalovaného soud hodnotí jako na první pohled logické a konzistentní. Jestliže žalobce proti nim nevznáší žádné odborné námitky, nevidí soud možnost pro to, aby shledal závěry žalovaného nesprávnými. Žalobce pouze poukazuje na údajně odlišnou praxi žalovaného při vymezování relevantního trhu v jiných věcech (rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, č. j. ÚOHS-12949/2020/820/PBr, a ze dne 1. 9. 2020, č. j. ÚOHS-26925/2020/820/LPě). Na první pohled je však zcela zřejmé, že odborné hodnocení konkrétní tržní oblasti nemůže být jednoduše přenositelné na tržní oblast zcela odlišnou. Jakkoliv žalobce brojí proti tomu, že žalovaný označil jeho rozsáhlou argumentaci odkazem na „srovnatelné“ případy za nedůvodnou de facto pouze s odkazem na to, že každý případ je jiný, soud nemá za to, že by k takovému hodnocení bylo potřeba cokoliv dodávat. Každá oblast trhu má řadu specifik, které neumožňují zjednodušující laické hodnocení pouze pomocí analogie. Neexistuje přitom an