8 As 319/2018 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 1/2025- 67 - text 6 29 Ad 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka ve věci žalobce: V. Š. zastoupen advokátem JUDr. Janem Burešem, Ph.D., sídlem Václavské námětí 807/64, 110 00 Praha proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2024, č. j. MO 912073/2024-1304, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Velitele Velitelství výcviku – Vojenská akademie Vyškov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 2. 2021, č. j. MO 55756/2021-1970, jímž zamítl žádost žalobce o přiznání nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku spočívající v ušlých výsluhových náležitostech v částce přinejmenším 41 460 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a náhradu nákladů právního zastoupení dle § 145 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVP“). 2. Správní orgán prvního stupně i žalovaný přitom o věci rozhodovali „podruhé“, neboť původní rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2021, č. j. MO 55756/2021-1970, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 5 As 3/2023-41 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 9. 5. 2024, č.j. MO 367623/2024-1304, zrušil původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě a dalších podání ve věci 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a případně zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). 4. Žalobce v žalobě rekapituloval průběh předchozího správního řízení a obsah rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného. Žalobce jako voják z povolání utrpěl služební úraz, v jehož důsledku skončil jeho služební poměr dle § 18 písm. h) ZVP rozhodnutím Přezkumné komise Vojenské nemocnice Brno ze dne 5. 12. 2017, č. j. MO 764554/2024-1970. Rozhodnutími Ministerstva obrany – odboru sociálního zabezpečení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 275909/VP-4/15 o přiznání výsluhového příspěvku byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek v částce 14 823 Kč měsíčně a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 275909/ODCH-5/15 o přiznání odchodného pak odchodné v částce 183 366 Kč (společně dále jen „rozhodnutí Ministerstva obrany“). Současně tato rozhodnutí stanovila žalobci výši měsíčního hrubého služebního platu ve výši 30 561 Kč. Žalobce nesouhlasil s výší vypočtené částky výsluhových náležitostí a podklady rozhodnutí a proti rozhodnutím Ministerstva obrany podal námitky, o nichž rozhodl Ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany dne 11. 9. 2019, sp. zn. 275909/VP-9/OP a v září 2019, sp. zn. 275909/ODCH-10/OP tak, že námitky žalobce zamítl. 5. Žalobce následně komplexně popsal způsob výpočtu průměrného měsíčního hrubého služebního platu (dále jen „PMHSP“) dle § 143 odst. 3 ZVP. V té souvislosti provedl výpočet PMHSP, přičemž shledal, že stanovením výsluhových náležitostí za zjištěné rozhodné období, zkrácené v důsledku služebního úrazu, mu vznikla majetková újma ve formě ušlého zisku ve výši minimálně 41 460 Kč, za kterou dle jeho názoru odpovídá stát. Žalobce tvrdí, že kdyby nedošlo ke služebnímu úrazu, nedošlo by k předčasnému zániku služebního poměru. Pří výpočtu výše výsluhových náležitostí by tudíž byl býval započítán i rok 2017. Žalovaný i správní orgán prvního stupně přitom již nezpochybňují, že předčasné skončení služebního poměru žalobce bylo zapříčiněno právě služebním úrazem. 6. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že by v případě odškodňování služebních úrazů mělo být zkoumáno porušení právních povinností státem, které by bylo příčinou vzniku škody. Odpovědnost zaměstnavatele, resp. státu za újmu způsobenou v důsledku pracovního úrazu je totiž odpovědností objektivní. Žalobce je dále přesvědčen, že v předmětné věci je třeba aplikovat § 116 písm. g) ZVP, neboť v důsledku služebního úrazu mu vznikl nárok na výsluhové náležitosti v nižší výši. Argumentaci správního orgánu prvního stupně, že během deseti zbývajících dní do konce roku 2017 mohla nastat i jiná skutečnost zapříčiňující zánik služebního poměru ve smyslu § 18 ZVP, žalobce vyvrátil již v odvolání. Žalovaný se těmto námitkám téměř vůbec nevěnoval. Správní orgány pak nedostály ani závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 5 As 3/2023-41, neboť neaplikovaly § 127 odst. 1 ZVP, i když pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. Napadené rozhodnutí je z toho důvodu i vnitřně rozporné. III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobce ve velké míře opakuje svou argumentaci z odvolání. Žalovaný se neztotožňuje s názorem žalobce, že nárok na náhradu ušlého zisku lze podřadit pod nárok na náhradu věcné škodu podle § 116 písm. g) ZVP. K opačnému závěru by bylo možno dojít pouze v případě, kdyby služební poměr žalobce skončil dne 31. 12. 2017 a do je výsluhových náležitostí by nedošlo k započítání dosažených příjmů za rok 2017. Jelikož ale služební poměr žalobce zanikl z důvodu ztráty zdravotní nezpůsobilosti dříve, než měl zaniknout uplynutím doby (o 10 dní), nedošlo ke způsobení skutečné škody spočívající v ušlém zisku. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 3/2023-41 nestanovil povinnost aplikovat § 127 odst. 1 ZVP, pouze uložil správním orgánům, aby aplikaci „zvážily“. Podle žalovaného není napadené rozhodnutí ani vnitřně rozporné. Výčet náhrad dle § 116 ZVP je taxativní, nárok na náhradu ušlého zisku mezi ně nepatří. Žalovaný tedy setrval na svém názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Žalobce v replice setrval na své žalobní argumentaci. IV. Posouzení věci soudem 9. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 10. Podstatou nyní projednávané věci je tvrzení žalobce, že v důsledku služebního úrazu došlo k předčasnému zániku služebního poměru, čímž bylo zkráceno rozhodné období pro stanovení výsluhových náležitostí, které tak byly příslušnými orgány na úseku sociálního zabezpečení vyměřeny v míře nižší, než by žalobci náležely, pokud by jeho služební poměr zanikl v původním termínu. Žalobce proto shledává, že vlivem služebního úrazu došlo ke snížení výše výsluhových náležitostí, jeho majetek tedy nebyl rozmnožen způsobem, který byl dle okolností očekáván, a jelikož za škodu způsobenou služebním úrazem odpovídá stát, má dle žalobce povinnost nahradit i ušlý zisk. 11. K tvrzené škodě ve formě ušlého zisku mělo dojít snížením původně předpokládané výše výsluhových náležitostí, která byla určena rozhodnutími Ministerstva obrany, jež v odvolacím řízení potvrdil Ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany a poučil žalobce o možnosti podat správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Krajskému soudu není známo, zda se žalobce poučením řídil či nikoliv, na projednávanou věc to však nemůže nic měnit a krajský soud proto stejně jako žalovaný vychází z presumpce správnosti těchto správních aktů a konstatuje, že výše výsluhových náležitostí byla orgány na úseku sociálního zabezpečení určena na základě rozhodného období dle § 143 odst. 3 ZVP a přechodných ustanovení zákona č. 332/2014 Sb. v rozmezí od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016. 12. Žalobce tvrdí, že jeho nárok je možné podřadit pod nároky náhrady škody plynoucí z utrpění služebního úrazu, za něž je stát objektivně odpovědný, a to konkrétně dle § 116 písm. g) ZVP jako náhrady za věcnou škodu, neboť ušlý zisk z nižších výsluhových náležitostí měl být zapříčiněn zkrácením rozhodného období o rok 2017 kvůli rozhodnutí přezkumné komise. K tomuto zkrácení by tedy dle názoru žalobce nedošlo, nebýt utrpěného služebního úrazu. Žalobce se tak vlastně domáhá toho, aby mu částka z výsluhových náležitostí, ušlá z důvodu nezohlednění výkonu služby za rok 2017 do rozhodného období pro jejich výpočet, byla dodatečně doplacena jako náhrada škody ve formě ušlého zisku. 13. Ze správního spisu vyplývá, že služební poměr žalobce měl původně zaniknout uplynutím stanovené doby dne 31. 12. 2017. Rozhodné období bylo zkráceno o dobu roku 2017 v důsledku služebního úrazu, jelikož p