1 As 45/2008 — Nejvyšší správní soud

22 Ad 5/2015- 41 - text pokračování - 7 - 22 Ad 5/2015 22 Ad 5/2015 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Zory Šmolkové ve věci žalobce RENT & REAL Finance s.r.o., se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, zastoupeného Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava, proti žalovanému České obchodní inspekci se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2015 č. j. ČOI 62082/14/O100/4000/14/15/Hy/Št, ve věci pokuty za porušení zákona o spotřebitelském úvěru, t a k t o : I. Rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 26. 1. 2015 č. j. ČOI 62082/14/O100/40000/14/15/Hy/Št se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení celkem 16.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Lukáše Mokrého, advokáta se sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se svou žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 16. 2. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2015 č. j. ČOI 62082/14/O100/4000/14/15/Hy/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“) a jemu předcházející rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce, Inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého kraje se sídlem v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“) č. j. ČOI 51852/14/4000 ze dne 20. 5. 2014, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč, pro porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a tím naplnění skutkové podstaty ustanovení § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný napadeným rozhodnutím a rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nezákonné, neboť žalobce se porušení zákazu použít ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnku nebo šek, vyplývající s ustanovení § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nedopustil. Ve všech čtyřech posuzovaných případech je sice součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru dohoda mezi žalobcem a spotřebitelem o vystavení zajišťovací blankosměnky, tato ovšem nezajišťuje úvěr ani jeho příslušenství, neboť tyto závazky spotřebitele byly z použití směnek výslovně vyloučeny, když bylo ujednáno, že „v případě, že dlužník bude v prodlení s placením jakéhokoliv závazku podle této smlouvy s výjimkou závazku splatit poskytnutý úvěr nebo smluvní úroky z úvěru nebo úroky z úvěru, je věřitel oprávněn, nikoliv však povinen, vyplnit na bankosměnce směnečnou částku nepřesahující celkovou dlužnou částku, včetně veškerých smluvních pokut, splatnou dlužníkem věřiteli na základě nebo v souvislosti s touto smlouvou, s výjimkou částky závazku splatit poskytnutý úvěr nebo smluvní úroky z úvěru nebo úroky z prodlení, dále libovolné datum a místo splatnosti, domáhat se uspokojení z bankosměnky“. Blankosměnka tak zajišťuje jiné závazky dlužníků ze spotřebitelské smlouvy než je splacení úvěru. Výklad přijatý ze strany správního orgánu I. stupně i žalovaného zjevně vybočuje z dosloveného znění zákonného pravidla. Pokud by zákonodárce chtěl vyloučit použití směnek a šeků i k splacení či zajištění ostatních závazků u spotřebitelských úvěrů, nepochybně by tak učinil, jak tak učinil např. u zprostředkovatelských smluv v ustanovení § 18 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Nad to, jak vyplývá z právní teorie i z nové úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), smluvní pokuta není zajišťovací nástroj, ale nástroj utvrzující v zaplacení. Správní orgán I. stupně dále chybně dovodil, že směnečné prohlášení umožňuje doplnit dlužnou částku včetně jistiny, vycházeje přitom z definice § 3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, což je ovšem v rozporu s textem úvěrové smlouvy. Smluvní pokuta navíc není ihned splatná, jak se správní orgán I. stupně a žalovaný domnívají, ale teprve na výzvu žalobce. Směnku tak není možno vyplnit ihned při vzniku prodlení spotřebitele, ale teprve po marném uplynutí ve výzvě stanovené lhůty k zaplacení smluvní pokuty. Dále žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného pro chybný výklad ustanovení § 20 odst. 1 písm. d), zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého se věřitel nebo zprostředkovatel dopustí správního deliktu tím, že směnku nebo šek „použije“ v rozporu s § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle žalobce je pod pojmem „použít“ nutno chápat teprve až uplatnění směnky nebo šeku, nikoliv uzavření dohody o zajištění obsažené v úvěrové smlouvě. Spotřebitel může vystavit směnku nebo šek bez vědomí a souhlasu žalobce, neboť jsou to jednostranné právní úkony. I v takovém případě by se při žalovaným přijatém výkladu žalobce dopustil správního deliktu. Dále žalobce namítl nedostatek pravomocí žalovaného rozhodnout, neboť podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o České obchodní inspekci, o odvolání rozhoduje Ústřední ředitel České obchodní inspekce, nikoliv Ústřední inspektorát. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Ani správní orgán I. stupně ani žalovaný se totiž nedopustili extenzivního výkladu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, naopak toto ustanovení vyložili v souladu s účelem, sledovaným zákonodárcem, aniž by byl jeho dopad jakkoliv nepřípustně rozšiřován. Vzhledem k tomu, že se v praxi po přijetí zákona o spotřebitelském úvěru ukázalo být používání směnek problematické, snadno zneužitelné, bylo právě v rámci novely tohoto zákona doplněno mj. ustanovení § 18 zákona o spotřebitelském úvěru vylučující použití směnky nebo šeku, čímž mělo být zamezeno tomu, aby se podnikateli poskytujícímu či zprostředkujícímu spotřebitelské úvěry dostal v souvislosti se smlouvami, které spotřebitel uzavírá, do ruky nástroj, který může proti němu snadno použít k vymáhání prakticky jakýchkoliv nároků, přičemž pro účinnou obranu proti případnému zneužití je třeba disponovat úrovní znalosti právní úpravy, která mezi spotřebiteli obvyklá není. Postup žalobce, kdy zakázaný zajišťovací prostředek použil k zajištění jiného legálního zajišťovacího institutu tak podle žalovaného plně skutkovou podstatu správního deliktu vyplývající z ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru naplňuje, když smluvní pokuta je nepochybně zajišťovacím instrumentem a systematické zařazení úpravy smluvní pokuty v novém občanském zákoníku mezi nástroje utvrzující k zaplacení, nikoliv mezi nástroje zajišťovací, na jejím charakteru nic nemění. Co se týče výkladu termínu „použít směnku nebo šek“, žalobcův výklad je podle žalovaného v rozporu se smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, neboť takové limitování zákazu by k dostatečné ochraně spotřebitelů nevedlo a ustanovení by postrádalo smysl. Spotřebitel by musel námitku vznést až ve směnečném či šekovém řízení, což je právě to, čemu chtěl zákonodárce zabránit s ohledem na komplikovanost příslušné právní úpravy. Co se týče nedostatku pravomoci žalovaného k rozhodnutí, Ústřední inspektorát je správním orgánem na rozdíl od ředitele, který je pouze funkční složkou; žalovaný k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 45/2008-56 z 23. 10. 2008, který k témuž závěru dospěl. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 2 měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobci, tedy v souladu s ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 152/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumá napadené rozhodnutí v souladu s ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tímto postupem oba účastníci souhlasili. Z připojeného správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán I. stupně rozhodl dne 20. 5. 2014 tak, že žalobce uznal vinným za správní delikt, kterého se podle zjištění ze dne 3. 12. 2013 v sídle žalobce a dne 10. 12. 2013 a 8. 1. 2014 v sídle kontrolního orgánu dopustil ve smyslu § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru v postavení věřitele tím, že v rozporu s § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru užil jako instrumentu k zajištění úvěru blankosměnky u smluv klientů A. O. dne 16. 5. 2013, D. Š. dne 12. 8. 2013, K. J. dne 8. 10. 2013 a Z. H. dne 11. 9. 2013, a byla mu podle § 20 odst. 5 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč splatná do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí; současně byl zavázán k náhradě nákladů řízení. Správní orgán I. stupně vyšel ze zjištění učiněných ze spotřebitelských smluv č. 9089 uzavřené s A. O. dne 16. 5. 2013, č. 9090 s D. Š. dne 12. 8. 2013, č. 9094 s K. J. dne 8. 10. 2013 a č. 9092 se Z. H. z 11. 9. 2013, které obsahují v čl. 7.1.1.1. ujednání