— Nejvyšší správní soud

48 A 21/2016- 44 - text - 6 - pokračování 48A 21/2016 48 A 21/2016-44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jana Čížka a Olgy Stránské ve věci žalobce: V. G., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, bytem J., K., zastoupený Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2016, č. j. MV180492-3/SO-2015, t a k t o : I. Rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2016, č. j. MV-180492-3/SO-2015, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 11.228, Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Josefa Smutného, advokáta se sídlem třída Míru 92, Pardubice, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 4. 3. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2016, č. j. MV-180492-3/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015, č. j. OAM-7026-17/TP-2015. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce nesplňuje podmínku společného soužití se svým otcem, který na území ČR pobývá na základě trvalého pobytu. Pojem „společné soužití“ podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců není v zákoně o pobytu cizinců blíže konkretizován, je ale zřejmé, že se musí jednat o situaci, kdy rodič s dítětem na území skutečně žije, resp. s ním sdílí společnou domácnost. Společné soužití žalobce s otcem nebylo prokázáno, neboť žalobce veškerý čas pobývá na Ukrajině, kde navštěvuje denní studium na střední škole. Za společné soužití nelze považovat takový stav, kdy rodič s dítětem krátkodobě žije na stejné adrese. Žalovaná dále poukázala na to, že zákon o pobytu cizinců upravuje situaci žalobce v rámci povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Závěrem žalovaná dodala, že žalobce prokazatelně žije a studuje na území Ukrajiny. Nebylo tedy prokázáno, že se hodlá trvale usídlit na území ČR a realizovat společné soužití s otcem, protože si zde nezjistil a nezajistil studium. Není proto naplněn účel pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaná nezohlednila jeho tvrzení a důkazní návrhy žalobce obsažené ve vyjádření ze dne 13. 8. 2015, z nichž vyplývá, že pro pobyt na území ČR nemá s výjimkou turistického pobytu žádný právní titul a že studuje na Ukrajině, ale po případném vyhovění jeho žádosti se přemístí k otci a bude pokračovat ve studiu na obdobné škole v ČR, což má již vyjednáno. Podmínkou k přijetí na školu v ČR je však řádné povolení k pobytu. Žalobce předložil potvrzení o studiu na Ukrajině a navrhl výslech rodičů, čímž hodlal svá tvrzení prokázat. Žalovaná v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) akceptovala, že Ministerstvo vnitra neprovedlo žalobcem navrhovaný výslech jeho rodičů a v případě pochybností o pravdivosti tvrzení žalobce jej nevyzvalo k doplnění důkazů. Žalobce dále namítl, že mu žalovaná předkládá postup spočívající v ukončení studia na Ukrajině, pobývání v ČR bez platného oprávnění a vyčkávání na vyřízení jeho žádosti. Takový postup je ale rizikový, neboť by se žalobce vystavoval nebezpečí správního vyhoštění a zákazu vstupu na území členských států EU. Zároveň by ztratil nejméně jeden školní rok studia. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce žije a studuje na území Ukrajiny a nebylo prokázáno, že se hodlá trvale usídlit na území ČR se svým otcem, protože si zde nezjistil ani nezajistil další studium. Odkázala na § 20 odst. 2 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), z nějž vyplývá, že žalobce mohl k zahájení studia na území ČR využít i jiného pobytového statusu než trvalého pobytu. Žalovaná dále uvedla, že ze směrnice Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny, nevyplývá právo cizinců na udělení pobytu na území ČR. Tato směrnice pouze stanoví podmínky uplatnění práva na sloučení rodiny, nikoliv povinnosti členských států udělovat povolení k pobytu, natož pak povolení k trvalému pobytu. Do českého práva byla implementována prostřednictvím ustanovení § 42a zákona o pobytu cizinců. Konečně uvedla, že výslechy rodičů žalobce by do řízení nepřinesly žádné nové relevantní důkazy, neboť Ministerstvo vnitra vycházelo zejména z doloženého potvrzení o studiu žalobce a postupovalo podle § 6 odst. 2 správního řádu. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 5. 5. 2015 žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. K žádosti doložil mj. potvrzení o denním studiu čtvrtého ročníku na Západně ukrajinské střední škole P. s délkou trvání studia od 1. 9. 2011 do 1. 7. 2016 v oboru tělovýchovy. V době podání žádosti žalobce přechodně pobýval na území ČR na základě krátkodobého víza uděleného na dobu 30 dnů. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ze dne 18. 5. 2015, č. j. OAM-7026-9/TR-2015, dále vyplynulo, že otcem žalobce je M. H., jenž má na území ČR povolen trvalý pobyt na adrese J., K.. Dne 18. 6. 2015 provedla na dožádání Ministerstva vnitra Policie ČR pobytovou kontrolu za účelem prověření, zda se žalobce zdržuje na adrese svého otce. Bylo zjištěno, že se na této adrese nachází ubytovací zařízení, ve kterém byla zastižena jeho správkyně, jež uvedla, že žalobce zde nebydlí a domnívá se, že ani v minulosti nebydlel. V předložených domovních knihách pak nebyl nalezen žádný záznam o ubytování žalobce nebo jeho otce. Ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 13. 8. 2015 žalobce uvedl, že na Ukrajině se zdržuje, protože nemá žádný právní titul pro pobyt na území ČR s výjimkou turistického pobytu, v jehož rámci dosud rodiče navštěvoval, a protože na Ukrajině studuje střední školu. Má předjednáno, že v případě vyhovění jeho žádosti bude toto studium ukončeno a přemístí se k otci. Dále bude pokračovat ve studiu na škole v ČR, k čemuž si zajišťuje potřebné informace a doklady, nicméně bez povolení k trvalému pobytu nemůže žádat o přijetí. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015, č. j. OAM-7026-17/TP-2015, žádost žalobce zamítlo. Jako důvod uvedlo, že nebylo prokázáno společné soužití žadatele s rodiči, kteří pobývají na území na základě povoleného trvalého pobytu. Žalobce totiž nepobývá na území ČR, neboť zde pobýval pouze krátkodobě na základě uděleného víza. Žalobce doložil, že je nezaopatřeným dítětem, avšak v současné době navštěvuje denní studium v zemi původu, čímž není splněna podmínka společného soužití s rodiči na území ČR. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Dne 26. 1. 2016 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítla. Soud ve věci konal ústní jednání dne 27. 6. 2017. Žalovaný i žalobce se z ústního jednání předem písemně omluvili. Žalobce v písemné omluvě doručené soudu v den jednání, navrhl odročení jednání. Pro případ, že by jednání nebylo odročeno však uvedl, že žalobce na podané žalobě trvá a zopakoval podstatné žalobní námitky uvedené již v žalobě. Soud s ohledem na povahu věci, kdy nebylo třeba provádět dokazování, a rovněž s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce důvody omluvy z jednání ničím nedoložil, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro odročení jednání (§ 50 s. ř. s.) a věc lze projednat v nepřítomnosti obou účastníků podle § 49 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel se skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se „povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, (…) který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců“. Žalobce namítl, že žalovaná odůvodnila své rozhodnutí neprokázáním trvalého soužití žalobce s jeho otcem, aniž by náležitým