Krajský soud v Praze 59 A 5/2022 – Účelová komunikace

Navrhovatel a) jakožto vlastník pozemků p. č. XC, p. č. st. XD, p. č. XE, p. č. XF, p. č. XG, p. č. XH, p. č. XCH, p. č. XI, p. č. XJ, p. č. XK, p. č. XL, p. č. XJ, p. č. XM, p. č. XN a p. č. XB, vše zapsané na listu vlastnictví č. XO pro katastrální území X v obci X (není-li dále uvedeno jinak, míní se toto katastrální území), navrhovatelka b) jakožto vlastnice pozemků p. č. XP a p. č. XQ, obou zapsaných na listu vlastnictví č. XR, navrhovatel a) a navrhovatelka b) jakožto vlastníci pozemků p. č. XR a p. č. XS, které jsou v jejich společném jmění manželů a zapsané na listu vlastnictví č. XT, a navrhovatel c) jakožto vlastník pozemku p. č. XA zapsaného na listu vlastnictví č. XU se společným návrhem podle části třetí, hlavy druhé, dílu sedmého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podaným osobně u soudu dne 25. 1. 2022, coby vlastníci výše uvedených pozemků domáhají zrušení v záhlaví označeného opatření obecné povahy (dále jen „napadený územní plán“), a to v níže specifikovaných částech. Navrhovatel a) navrhuje zrušení části napadeného územního plánu v grafické části výroku ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy VZ – veřejné prostranství – veřejná zeleň na pozemcích p. č. XC, p. č. XV a p. č. XW; [projednáno pod bodem I.a) – pozn. soudu] a společně s navrhovatelkou b) navrhuje zrušení části výroku napadeného územního plánu, a to v textové části L (L01) v třetím řádku tabulky na s. 134 slova: „RP-03 Na Váze 2 246-P z podnětu“; v textové části L (L02) na s. 134 slovo (pojem) „RP-03“; v textové části L na s. 143 až 148 celý článek: (L05); v grafické části ve výkresu I.1. Výkres základního členění území: vymezení plochy s podmínkou vydání regulačního plánu z podnětu RP-03 [projednáno pod bodem I.b) – pozn. soudu]; v grafické části ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy NZ – zemědělská půda na pozemcích p. č. XS, p. č. XP a p. č. XE (projednáno pod bodem II. – pozn. soudu). Navrhovatel a) dále navrhuje zrušení napadeného územního plánu v grafické části výroku ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy NK – krajinná zeleň na pozemku p. č. XF (projednáno pod bodem III. – pozn. soudu) a ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy NZ – zemědělská půda na pozemku p. č. XG (projednáno pod bodem IV. – pozn. soudu). Navrhovatel c) navrhuje zrušení napadeného územního plánu v grafické části výroku ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy PV – veřejná prostranství na pozemku p. č. XA a ve výkresu I.2c Výkres koncepce dopravní infrastruktury: vymezení místní komunikace III. nebo IV. třídy na pozemku p. č. XA (projednáno pod bodem V. – pozn. soudu). Navrhovatelka b) navrhuje zrušení výroku napadeného územního plánu v textové části C.2.2.12 (C24) ve čtvrtém řádku tabulky na s. 37 ve slovech: „505b-K NK krajinná zeleň 2,450“; v textové části C.2.2.12 (C24) v osmém řádku tabulky na s. 37 ve slovech: „506-K NK krajinná zeleň 0,119“; v textové části E.3 (E11) v devátém řádku tabulky na s. 70 ve slovech: „LBK 21 Přirozené stromové porosty“; v textové části G.2. (G04) ve čtrnáctém a patnáctém řádku na s. 126 ve slovech: „VU14 plocha pro zajištění funkčnosti LBK 21 – plocha přírodní – krajinná zeleň (plocha 505b-K) VU15 plocha pro zajištění funkčnosti LBK 27 – plocha přírodní – krajinná zeleň (plocha 506-K)“; v grafické části ve výkresu I.1. Výkres základního členění území: vymezení ploch změn v krajině 505b-K a 506-K; v grafické části ve výkresu I.2a hlavní výkres – způsob využití území: vymezení ploch změn v krajině 505b-K a 506-K, vymezení ploch změn NK – krajinná zeleň v rámci ploch změn v krajině 505b-K a 506-K a vymezení lokálního biokoridoru LBK 21; v grafické části ve výkresu I.3. výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací: vymezení ploch s možností vyvlastnění – založení prvků územního systému ekologické stability VU14 a VU15 (projednáno bod bodem VI. – pozn. soudu). Navrhovatel a) dále navrhuje zrušení výroku napadeného územního plánu v textové části H.1, (H01) ve čtvrtém řádku tabulky (vymezující veřejně prospěšnou stavbu, pro kterou lze uplatnit předkupní právo PO04) na str. 128, pokud jde o parcelní číslo dotčeného pozemku: „XL“; a v grafické části ve výkresu I.1. výkres základního členění území: vymezení plochy přestavby 206-P na pozemku p. č. XL; ve výkresu I.2a hlavní výkres – způsob využití území: vymezení plochy přestavby 206-P na části pozemku p. č. XL, a vymezení plochy změn OV – občanské vybavení veřejné na pozemku p. č. XL; ve výkresu I.2c výkres koncepce dopravní infrastruktury: vymezení plochy určené k zastavění 206-P na pozemku p. č. XL; ve výkresu I.2d výkres koncepce technické infrastruktury: vymezení plochy určené k zastavění 206-P na pozemku p. č. XL; ve výkresu I.3. výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací: vymezení plochy s možností předkupního práva – občanské vybavení PO04 na pozemku p. č. XL (projednáno pod bodem VII. – pozn. soudu); ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení stabilizované plochy NZ – zemědělská půda na pozemku p. č. XM (projednáno pod bodem VIII. – pozn. soudu); dále pak v textové části C.2, 2.4 (C16) ve třetím řádku tabulky na s. 33, pokud jde o slova: „116-Z PV veřejná prostranství 0,099“; v textové části D.1.1.2. (D13) písm. m) na s. 53 slova: „m) 116-Z pro prodloužení ulice W. a pro dopravní napojení a dopravní obsluhu ploch změn 114-Z, 117-Z“; v textové části D.4 (D106) písm. z) na s. 65 slova: „z) 116-Z pro prodloužení ulice W. v obytném souboru N. S.“; v textové části G.1. (G01) v posledním řádku tabulky na s. 122 slova: „VD19 místní komunikace pro prodloužení ulice W. a pro dopravní napojení a dopravní obsluhu ploch změn 114-Z, 117-Z (plocha 116-Z)“; v grafické části ve výkresu I.1. výkres základního členění území: vymezení zastavitelné plochy 116-Z; ve výkresu I.2a hlavní výkres – způsob využití území: vymezení zastavitelné plochy 116-Z a vymezení plochy změn PV – veřejná prostranství v rámci zastavitelné plochy 116-Z (tj. na pozemcích p. č. XX, p. č. XN, p. č. XY a p. č. XZ); ve výkresu I.2c výkres koncepce dopravní infrastruktury: vymezení návrhu místní komunikace III. třídy nebo IV. třídy na pozemcích p. č. XX. p. č. XN, p. č. XY, p. č. XZ a XBA (tj. v rámci zastavitelné plochy 116-Z, která ovšem v uvedeném výkresu není uvedena); ve výkresu I.2d výkres koncepce technické infrastruktury: vymezení návrhu vodovodního řadu – ostatní vedení na pozemcích p. č. XX, p. č. XN, p. č. XY a p. č. XZ (tj. v rámci zastavitelné plochy 116-Z, která ovšem v uvedeném výkresu není uvedena); ve výkresu I.3. výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací: vymezení plochy s možností vyvlastnění – dopravní infrastruktura VD19 [projednáno pod bodem IX.a) – pozn. soudu]; ve výkresu I.1. výkres základního členění území: vymezení plochy změn v krajině 518-K na pozemku p. č. XN; ve výkresu I.2a hlavní výkres – způsob využití území: vymezení plochy změn v krajině 518-K na pozemku p. č. XN a vymezení plochy změn NK – krajinná zeleň v rámci plochy změn v krajině 518-K na pozemku p. č. XN [projednáno pod bodem IX.b) – pozn. soudu]; ve výkresu I.2a Hlavní výkres – způsob využití území: vymezení plochy PV – veřejná prostranství na pozemku p. č XB a ve výkresu I.2c Výkres koncepce dopravní infrastruktury: vymezení místní komunikace III. nebo IV. třídy na pozemku p. č. XB (vypořádáno pod bodem X. – pozn. soudu) a též všechny části odůvodnění, které souvisejí se shora napadenými částmi výroku.

Navrhovatelé nejprve popsali vztahy mezi odpůrcem a navrhovateli a spory, které se mezi stranami začaly od roku 2004 objevovat. Odpůrce nejprve obecně závaznou vyhláškou prohlásil pozemky, na kterých navrhovatel a) dlouhodobě provozoval a provozuje parkoviště „N. V.“ za veřejné prostranství, na kterém se za jeho zvláštní užívání platí místní poplatek. Navrhovateli a) byl vyměřen za období od ledna 2004 do prosince 2004 platební výměr na zaplacení 156 000 Kč, přičemž platební výměr byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, č. j. 10 Co 97/2006-101. Odpůrce následně vyjmul parkoviště „N. V.“ z vyhlášky o veřejných prostranstvích. Odpůrce dále nepovolil navrhovateli a) a společnosti Alteris s.r.o., jejímiž společníky jsou navrhovatel c) a manželka navrhovatele c), uložení vodovodního řadu a kanalizačního potrubí do pozemků odpůrce, aby mohl navrhovatel a) a společnost Alteris s.r.o. realizovat stavební záměry na pozemku navrhovatele a) p. č. XBB. Navrhovatel a) dále namítal, že odpůrce dlouhodobě protiprávně zasahuje do vlastnického práva navrhovatele a) k pozemku p. č. XB, když na jeho severovýchodní části ponechává neoprávněně (bez souhlasu vlastníka) a bez řádného veřejnoprávního povolení položeny betonové panely, které jsou následně užívány jako část cesty v ulici Za Nemocnicí. Odpůrce také v březnu 2017 vyvolal řízení o určení právního stavu, ve kterém se domáhá deklaratorního určení, že se na předmětné části pozemku p. č. XB nachází veřejně přístupná účelová komunikace.

Napadené opatření obecné povahy vydalo zastupitelstvo odpůrce usnesením č. 6/21 ze dne 25. 1. 2021. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že výše specifikované části napadeného územního plánu nebyly vydány zákonem stanoveným způsobem, jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, dále jsou výše specifikované části napadeného územního plánu nezákonné, a v rozporu se zásadou proporcionality, proto se navrhovatelé domáhají zrušení výše specifikovaných částí napadeného územního plánu s tím, že mají za to, že jsou napadené části územního plánu oddělitelné od ostatních částí napadeného územního plánu, proto nenavrhují zrušení celého napadeného územního plánu.

Z důvodu rozsáhlosti podaného návrhu a pro zachování přehlednosti rozsudku uvede soud jednotlivé návrhové body, s nimiž souvisí i specifikace jednotlivých částí napadeného územního plánu, jehož zrušení navrhovatelé požadují, níže v jednotlivých oddílech rozsudku, a to tak, že každý návrhový bod, který je argumentačně ucelený dle struktury návrhu, vypořádá právě v samostatném oddíle.

Taktéž z důvodu zachování přehlednosti rozsudku uvede soud vyjádření odpůrce až v každém příslušném oddíle.

Soud ověřil, že návrh byl podán včas ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí jeho účinnosti v souladu s § 101b odst. 1 s. ř. s. a obsahuje veškeré požadované náležitosti podle § 101b odst. 2 s. ř. s. Dále se zabýval přípustností návrhu. Podle § 101a věty první s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech opatřením obecné povahy vydaným správním orgánem.

V dané věci je zjevné, že napadený územní plán byl vydán formou opatření obecné povahy za použití odpovídajících ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Vyhláška oznamující vydání napadeného územního plánu byla vyvěšena dne 25. 1. 2021, tudíž napadený územní plán nabyl účinnosti v souladu s § 173 odst. 1 správního řádu (srov. § 25 odst. 2 správního řádu) patnáctým dnem po tomto dni, tedy dne 9. 2. 2021. Návrh podaný dne 25. 1. 2022 je proto včasný.

Aktivně procesně legitimovaným k podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy je podle § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatele se zakládá tvrzením o dotčení na jeho právech. Mezi účastníky řízení je nesporné (a soud si též ověřil nahlédnutím do katastru nemovitostí), že navrhovatelé vlastní nemovitosti v území regulovaném napadeným územním plánem, a jejich vlastnické právo tak může být napadenou regulací dotčeno. Soud má tudíž za to, že navrhovatelé předložili dostatečné tvrzení o možném dotčení své právní sféry, a jsou proto aktivně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného územního plánu.

Soud proto přistoupil k věcnému posouzení návrhu, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného územního plánu (§ 101b odst. 3 s. ř. s.), tj. ze skutkového a právního stavu ke dni 25. 1. 2021.

Protože navrhovatelé výslovně souhlasili s postupem soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a odpůrce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, nenařizoval soud jednání, a to ani za účelem dokazování, neboť to nebylo k rozhodnutí soudu potřebné. Správním spisem se dokazování neprovádí. Z jeho obsahu správní soud bez dalšího vychází. Soud považoval za nepotřebné provádět důkazy, které mají dokreslovat popis vztahů mezi navrhovateli a odpůrcem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, č. j. 10 Co 97/2006-101), neboť na tom zákonnost napadeného územního plánu nezávisí. Pro část I považoval soud za nadbytečné provádět důkazy, které se týkající provozu parkoviště N. V., neboť mezi účastníky není sporu o tom, že je na dotčené ploše parkoviště provozováno (kolaudační rozhodnutí ze dne 23. 10. 1998, směnná smlouva a dohoda o zřízení věcných břemen ze dne 14. 12. 2004 vč. geometrického plánu č. 3303-223/2004, dohoda o narovnání a směnná smlouva ze dne 15. 1. 2010 vč. geometrického plánu č. 4034-105/2009, žádost o informace ze dne 12. 2. 2021 a sdělení Policie ČR ze dne 23. 2. 2021, sdělení městského úřadu Rakovník ze dne 1. 3. 2021). Pro část II neprováděl soud dokazování týkající se zasíťování pozemků, neboť to bylo nadbytečné, jelikož o této připravenosti pozemků nebylo sporu [stavební povolení ze dne 11. 10. 1999, č. j. Výst. 330-1636/99/Va, pro stavbu kabelového vedení, souhlas Středočeské energetické a.s. ze dne 4. 12. 2001, č. j. 0112862, se zřízením (rozšířením) odběru elektřiny, sdělení Městského úřadu Rakovník ze dne 31. 5. 2004, zn. 2173/04, informace Městského úřadu Rakovník ze dne 20. 1. 2020]. Nadbytečné pro danou část považoval soud i dokazování vyjádřením soukromoprávního subjektu o záměrech další těžby (vyjádření společnosti RAKO-LUPKY spol. s r. o. ze dne 12. 6. 2001) a smlouvou týkající se nabytí vlastnického práva navrhovatelů a) a b) k dotčeným pozemkům, neboť účastníkem smlouvy ani nebyl odpůrce (směnná smlouva ze dne 24. 1. 2011). Pro část III neprováděl soud dokazování ohledně umístění skládky v dotčené ploše, neboť tato skutečnost nemůže nijak prokazovat záměry navrhovatele ohledně využití dotčeného pozemku, a nadto se jedná o listiny z 90. let, tj. ve vztahu k územnímu plánu neaktuální (rozhodnutí o umístění stavby ze dne 5. 8. 1992, č. j. výst. 328/1052/92, protokol ze dne 9. 9. 1992 k povolení plánu likvidace prostoru hliniště cihelny Huřviny, územní rozhodnutí ze dne 3. 6. 1999, č. j. Výst. 328/1943/98/Ko). Soud neprováděl dokazování ani listinami, které se mají vztahovat ke způsobu využití dotčených pozemků podle starého územního plánu, neboť jejich původní funkční zařazení bylo nesporné (sdělení Městského úřadu Rakovník ze dne 5. 2. 2020). Dále soud v části IV neprováděl dokazování sdělením Městského úřadu Rakovník ze dne 23. 2. 2021, neboť toto sdělení mělo prokazovat informace, které byly obsaženy v napadeném územním plánu (vyčíslení záboru zemědělského půdního fondu). V části V neprováděl soud dokazování nájemními a podnájemními smlouvami, neboť jejich obsah není podstatný pro posouzení návrhu navrhovatele, ale může mít toliko vliv na řízení o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace [smlouva o nájmu pozemku mezi navrhovatelem a) a Školním statkem, smlouva o podnájmu pozemku mezi společností LiAgra, s.r.o., a Školním statkem, smlouva o nájmu pozemku mezi navrhovatelem a) a společností STRABAG a.s.]. A nakonec soud vyhodnotil jako nadbytečné provádět dokazování v části X listinami, které se týkají sporu mezi navrhovatelem a) a odpůrcem ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace, neboť průběh tohoto sporu nemá vliv na přezkoumatelnost napadeného územního plánu (rozhodnutí Městského úřadu ve Slaném ze dne 8. 11. 2018, č. j. MUSLANY/44234/2018/ODSH/Ro, potvrzení o odeslání odvolání ze dne 21. 11. 2011, vyrozumění Policie ČR ze dne 7. 11. 2013, doplnění vyrozumění Policie ČR ze dne 18. 11. 2013, záznam Policie ČR ze dne 7. 7. 2011).

Zastupitelstvo odpůrce usnesením č. 146/11 ze dne 28. 11. 2011 (č. 1 spisu) rozhodlo o pořízení územního plánu města Rakovník. Vyhláškou ze dne 28. 4. 2014 (č. l. 4 spisu) uveřejněnou dne 29. 4. 2014 informoval odpůrce o možnosti nahlédnout do návrhu zadání územního plánu města Rakovník a o možnosti uplatnit písemné připomínky do dne 29. 5. 2014.

Dne 26. 5. 2014 byla pořizovateli doručeny listina nazvaná jako připomínky k zadání územního plánu Rakovník (č. l. 13 spisu) navrhovatele a), ve kterých vyjádřil nesouhlas s tím, aby byla pozemková parcela č. XL změněna na plochu veřejného prostranství – zeleň a dále v návaznosti na požadavky jiných osob požadoval, aby byly pozemkové parcely č. XBC a XBD zařazeny do plochy výroby; pozemky p. č. XBE, XI, XCH a XH zahrnuty do plochy pro smíšenou funkci; pozemky p. č. XK, XBF a XBG do plochy pro výrobu a skladování nebo smíšené obytné; pozemek p. č. XBC do plochy bydlení. Dále požadoval rozšíření plochy výroby a skladování na pozemcích p. č. XBH, XBCH a XBCH a pozemky p. č. XBJ, XBK, XBL, XBM, XBN, XBO, XBP, XBQ a XBR požadoval zařadit do ploch zemědělských.

Usnesením zastupitelstva odpůrkyně č. 122/14 ze dne 15. 9. 2014 (kopie zápisu na č. l. 28 spisu) bylo schváleno zadání územního plánu města Rakovník. Vyhláškou ze dne 17. 9. 2015 (č. l. 34 spisu) bylo oznámeno uveřejnění návrhu územního plánu a byl stanoven termín pro uplatňování písemných připomínek do 4. 11. 2015 včetně. K vyvěšení a zveřejnění došlo dne 18. 9. 2015, k sejmutí došlo dne 4. 11. 2015. V oznámení o společném jednání o návrhu územního plánu Rakovník a vyhodnocení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj území ze dne 18. 9. 2015 (č. l. 35 spisu) byl stanoven termín společného jednání na 14. 10. 2015.

Dne 2. 11. 2015 byly pořizovateli doručeny připomínky (č. l. 47 spisu) navrhovatelů a) a b), ve kterých navrhovatel a) uváděl, že většina jím uplatněních připomínek ze dne 26. 5. 2014 nebyla do územního plánu zapracována. Dále poukazoval na to, že pozemkové parcely ve vlastnictví města Rakovník jsou přednostně zařazeny na výstavbu, kdežto sousední pozemkové parcely ostatních vlastníků jsou zařazeny jako cesty, krajinná zeleň či zeleň, ačkoli mají navrhovatelé za to, že v zájmu dalšího bezkonfliktního postupu by to mělo být obráceně. Vyjádřili zásadní nesouhlas s tím, aby pozemkové parcely, které vlastní a které jsou v aktuálním územním plánu vedeny jako pozemkové parcely určené k zástavbě, byly administrativním opatřením změněny na krajinou zeleň, zeleň, zemědělské plochy – k zemědělské výrobě, cesty apod. Podle navrhovatelů jde o zásah, který v daném případě nešetrným a diskriminačním způsobem s náznakem libovůle znemožnil již odsouhlasenou zástavbu shora uvedených pozemkových parcel. Navrhovatelé měli za to, že je každému jasné, že je návrh územního plánu pro jejich rodinu prakticky likvidační. Dále navrhovatelé a) a b) uvedli konkrétní připomínky (soud uvádí pouze ty, které nebyly zcela akceptovány – pozn. soudu) pro pozemky: „ - 955/8, XP, XE – nesouhlas s NZ, požadujeme VL + VD (lokalita je určená jako plocha pro výrobu, a navíc byla dokonce směňována pozemková parcela č. XS v poměru 1:1 za pozemkovou parcelu v Rakovníku, která také byla určena jako plocha pro výrobu, a nyní je již zastavěna. - XBS, XBT – nesouhlas s NZ, požadujeme VL + VD - XQ, XH, XBU, XI, XJ, XK – nesouhlas s biokoridorem, požadujeme ponechat zemědělskou půdu (jsem mj. od roku 1992 soukromý zemědělec – viz příloha) - XBF – nesouhlas s NZ, žádáme VL - XBV – nesouhlas s PV – cesta, žádáme ponechat zemědělskou půdu, město Rakovník dokonce vlastní sousední pozemkovou parcelu - XG – nesouhlas s NK + PV požadujeme ponechat plochu pro výrobu + cesta - XBW – nesouhlas s RZ, požadujeme změnit na BI – jako má město Rakovník sousední pozemkovou parcelu č. XBX - XBY – nesouhlas s PV – X02 TI - XBZ, XCA, XBN, XBM, XBK, XCQ, XBJ, XCB – nesouhlas s NK, požadujeme v celé ploše VZ - XF – nesouhlas s NK – požadujeme ponechat původní plochu pro výrobu (navíc s rozporem – s důlním zákonem), event. VL nebo VD – jako sousední pozemková parcela č. XCC - XCD, XCE – nesouhlas s NK – žádáme ponechat zemědělskou půdu - XBCH, XBI, XBH – nesouhlasíme se zakreslením cesty, která prakticky rozděluje naše pozemky, přičemž vůbec není plánovaná přes sousední pozemkovou parcelu – velmi nelogické - XB – zásadně nesouhlasím s tím, aby cesta byla zakreslena na pozemkové parcele (v současné době je vedeno řízení – Odbor dopravy a silničního hospodářství, MÚ Slaný – čj. 820/2012 – dal mi za pravdu, město Rakovník se odvolalo), dále přikládám rozhodující listiny – (pozemková parcela byla vydána státem v restituci). Dále přikládám listiny – že pozemková parcela nebude zastavěna stavbou ve veřejném zájmu (předvídatelnost práva). - XCF, XBB, XCG – nesouhlas se zakreslením silnice, není vůbec zřejmé, proč cesta nejde přes městský pozemek č. XCH, když pozemková parcela č, XCCH je již zastavěná. Navíc je špatně zakresleno i zastavěné území. Cestu je nutné posunout směrem ke kasárnám - XM, XCI, XCJ – nesouhlas s NZ – požadujeme ponechat plochu pro výrobu (rezerva) - XCK – zásadně nesouhlasím se záborem na silnici. Na pozemkové parcele je stavba (je řádně povolena odborem výstavby), je špatně zakresleno zastavěné území. Navíc i město Rakovník má s dispozici kde je výslovně uvedeno: (trasa se ani dočasným záborem) nedotkne pozemků JUDr. L. (příloha: plán ÚP, situační mapa). Více – viz připomínky k ÚP č. 8 ze dne 10. 5. 2010. - XN – nesouhlas s cestou přes pozemek a NK, ponechat plochu pro bydlení - XBC – nesouhlas s NK – požadavek na bytovou výstav[b]u. Daná lokalita je již částečně zakreslená jako BI, takže nevidím důvod, proč by nemohla být zakreslena celá lokalita. Navíc když je dokonce zakreslena BI – lokalita Špičák 141Z – vzdálenost nejméně 1 km od zastavěného území města. - XCL – nesouhlas s NK – ponechat plochu – zemědělská půda - XCM – nesouhlas s NK – ponechat plochu – zemědělská půda – NZ - XCN – nesouhlas s NZ – požadavek – ponechat plochu pro výrobu – rezerva“

Ve vyhodnocení stanovisek a připomínek uplatněných v rámci společného jednání o návrhu územního plánu Rakovník (č. l. 80 spisu) jsou připomínky navrhovatelů a) a b) vypořádány pod bodem 47.

V oznámení o zahájení řízení o návrhu územního plánu Rakovník a vyhodnocení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj území ze dne 19. 10. 2017 (č. l. 83 spisu) byl stanoven termín veřejného projednání návrhu na 28. 11. 2017. Součástí oznámení je poučení o možnosti podávat námitky a připomínky a stanoviska dotčených orgánů do 5. 12. 2017 včetně.

Ze zápisu z veřejného projednání návrhu územního plánu konaného dne 28. 11. 2017 (č. l. 93) je zřejmé, že se ho účastnil navrhovatel a) a uplatnil připomínky k pozemkům a vznesl dotaz k regulačnímu plánu na pozemku p. č. XC.

Dne 4. 12. 2017 byla pořizovateli doručena listina (č. l. 123 spisu) navrhovatele c) nazvaná jako připomínky k zahájení řízení – návrh územního plánu Rakovník, ve kterých nesouhlasil s úpravou pozemku č. XA, konkrétně s textací „nevymezovat detaily jednotlivých veřejných prostranství“. Žádal, aby tato část pozemku vymezená šedou podlouhlou plochou byla vymezena jako BI (bydlení individuální – pozn. soudu) a odkázal na spor ohledně otázky existence veřejného prostranství na tomto pozemku a dále na skutečnost, že tuto parcelu si pronajímá za úplatu Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“). Dále vyjádřil souhlas s plochou vymezenou jako VZ (zemědělská výroba – pozn. soudu).

Dne 4. 12. 2017 byla pořizovateli doručena listina (č. l. 124 spisu) navrhovatelů a) a b) nazvaná jako připomínky k zahájení řízení – návrh územního plánu Rakovník, ve kterých sdělili obdobné důvody pro nesouhlas s vymezením svých pozemků jako v dříve uplatněných připomínkách. Nad rámec dříve uvedených důvodů rozporovali úpravu pozemku č. XC, pro kterou specifikovali, že je využívána jako placené parkoviště N. V.. Nesouhlasili s tvrzením, že je toto parkoviště umístěno v historickém jádru města a s tím, že rohová jižní plocha křižovatky ulic T. a N. S. není zastavěná. Zásadně nesouhlasili s tím, že by uvedený pozemek měl být zatížen podmínkou následného provedení regulačního plánu. Navrhovatelé namítali, že by podobný požadavek, tj. podmínka zhotovení regulačního plánu, měl být uplatněn i na pozemku p. č. XCO ve vlastnictví odpůrce. U námitek spojených s pozemky p. č. XS, XP, XE, XBS, XBT, XQ, XH, XBU, XI, XJ, XK, XBF, XBV, XG (nad rámec původní připomínky k tomuto ještě připojili pozemek p. č. XCP), XBN, XCQ, XF, XCE, XBCH, XBCH, XBH, XB, XCF, XBB, XM, XCJ, XCN, XCK, XN, XBC, XCR, XCN a XBD jen zopakovali požadavky, popř. argumenty uplatněné dříve. Nad rámec dříve uplatněných připomínek k uvedeným pozemkům namítali i neadekvátní zařazení pozemku č. XCS a požadovali jej ponechat v plochách VZ (zemědělská výroba – pozn. soudu). Pro pozemek p. č. XL navrhovatel a) požadoval ponechat stávající plochu k bydlení a dále uvedl, že město Rakovník má v dané lokalitě ve vlastnictví pozemkové parcely o větší výměře, které jsou i polohově daleko vhodnější pro občanskou vybavenost.

V oznámení o konání opakovaného veřejného projednání návrhu územního plánu Rakovník a vyhodnocení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj území ze dne 27. 12. 2019 (č. l. 163 spisu) byl stanoven termín opakovaného veřejného projednání návrhu na 29. 1. 2020. Součástí oznámení je poučení o možnosti podávat námitky a připomínky a stanoviska dotčených orgánů do 5. 2. 2020 včetně.

Dne 27. 1. 2020 byla pořizovateli doručena listina (č. l. 169 spisu) navrhovatele c) nazvaná jako připomínky k oznámení – opakované veřejné projednání návrhu územního plánu Rakovník, ve kterých zopakoval námitku týkající se pozemku p. č. XA a doplnil odkaz na znalecký posudek č. 4447/212/09 ze dne 22. 12. 2009, na základě kterého byla k uvedenému pozemku uzavřena nájemní smlouva, a dále sdělil, že Školní statek Středočeského kraje, příspěvková organizace, (dále jen „Školní statek“) má tři jiné přístupy a příjezdy do zemědělského areálu.

Dne 27. 1. 2020 byla pořizovateli doručena také listina (č. l. 170 spisu) navrhovatelů a) a b) nazvaná jako připomínky k oznámení – opakované veřejné projednání návrhu územního plánu Rakovník, ve kterých sdělili námitky obdobného znění jako dne 4. 12. 2017. K pozemku p. č. XC (parkoviště Na Váze) navrhovatelé důrazně sdělili, že požadují, aby byla celá plocha určena jako smíšená, dále uvedli, že postrádají odůvodnění změny využití a vymezení části plochy navrhované jako změna na ZV – veřejné prostranství – veřejná zeleň. Nad rámec dříve uplatněných námitek vymezili novou námitku k pozemku p. č. XCT u které nesouhlasili se zařazením do ploch PV (veřejná prostranství – pozn. soudu) a s umístěním kanalizace. U pozemku p. č. XCU navrhovatelé namítali, že jim není z návrhu zřejmý odstín zelené, přičemž zásadně nesouhlasili s vymezením plochy ZS – zeleň soukromá a požadovali, aby byl zachován stávající charakter parcely OS – sport. Dále nesouhlasili u pozemku p. č. XBB s plochou BI (bydlení individuální – pozn. soudu) a požadovali, aby 1/3 tohoto pozemku byla změněna na BH (bydlení hromadné – pozn. soudu). Pro pozemky p. č. XCV, XCW a XCX požadovali, aby byly zakresleny jako VD (drobná a řemeslná výroba – pozn. soudu).

Dne 12. 10. 2020 byla dotčeným orgánům odeslána výzva (č. l. 211 spisu) k možnosti uplatnit stanoviska k vyhodnocení výsledků projednání a návrhu rozhodnutí o námitkách a návrhu vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu Rakovník po veřejném projednání a opakovaném veřejném projednání, na základě které mohly dotčené orgány do 30 dnů od doručení výzvy uplatnit stanoviska k výše uvedeným návrhům rozhodnutí a vyhodnocení.

Dne 29. 1. 2021 byla uveřejněna veřejná vyhláška (č. l. 220 spisu) o vydání územního plánu Rakovník opatřením obecné povahy č. 1/2021.

Další skutková zjištění, která jsou podstatná pro vypořádání konkrétního návrhového bodu, uvede soud vždy v příslušném oddíle tohoto rozsudku.

Vzhledem k rozsáhlosti návrhu na zrušení částí napadeného územního plánu považuje soud za důležité nejprve upozornit na obecná východiska, která v souvislosti s přezkumem procesu pořizování územně plánovací dokumentace vyslovil v minulosti Nejvyšší správní soud s tím, že zdejší soud bude na tyto závěry v příslušných oddílech tohoto rozsudku již jen odkazovat, neboť některé návrhové body jsou principiálně totožné (námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách), případně je skutkový stav jednotlivých částí co do obecného principu posuzování srovnatelný (obecná formulace námitek navrhovatelů uplatněných v průběhu pořizování napadeného územního plánu ve spojení s posuzováním přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů).

Přezkum vad opatření obecné povahy lze obecně popsat pětibodovým algoritmem (testem), který byl pro tyto účely vymezen judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/200598, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS): 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem; 5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, tedy konkrétně, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem, jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně; v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli.

Posouzení přiměřenosti zásahu do vlastnického práva soudem (pátý krok algoritmu) je přitom v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů podmíněno předchozím seznámením odpůrce s důvody, pro něž má být sporné řešení nepřiměřeným zásahem do práv navrhovatele, a to prostřednictvím námitek, v nichž je na potřebu takového individuálního poměřování upozorněn a v nichž jsou mu k posouzení předloženy konkrétní důvody zpochybňující navrhované řešení. Nebyly-li by odpovídající námitky podány, pak by soudu v zásadě nezbývalo, než námitku nepřiměřenosti zásahu do práv navrhovatele zamítnout bez věcného posouzení (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016-35, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 As 461/2018-23).

V případě územního plánování především není možné připustit zásahy do vlastnického práva vykazující znaky diskriminace, „nerozumnosti“ či libovůle. Na druhou stranu však nelze pomíjet, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu podle jeho požadavku, tj. aby územní plán umožňoval realizaci předem definovaného (stavebního) záměru vlastníka (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011-17, bod 65, dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 7 Ao 5/201068).

Územní plánování je ovládáno zásadou kontinuity, která brání tomu, aby bez důležitých důvodů byla ve formálně novém územním plánu vymezena plocha s funkčním využitím odlišným od předchozího územního plánu. Pořizování nového územního plánu nelze vnímat jako procesní prostředek, jímž by bylo možné bez dalšího zpochybnit řešení obsažená ve stávajícím územním plánu. Změna funkčního určení plochy, popř. vymezení nové plochy s odlišným způsobem využití může obstát pouze tehdy, jestliže je odůvodněna závažnými věcnými důvody. Ty mohou spočívat buď v tom, že řešení zahrnuté do předchozího územního plánu je věcně nesprávné a toto řešení je v závažné kolizi s veřejným zájmem (tedy výrazně omezuje naplnění veřejného zájmu), nebo mohou být způsobeny změnami, k nimž došlo po přijetí předchozího územního plánu, takže řešení obsažené v předchozím územním plánu již není aktuální a je třeba ho přehodnotit. Pouze v případě, že je změna obsahu územního plánu odůvodněna některým z těchto dvou hledisek, lze mít za to, že nebyl porušen princip kontinuity územního plánování. K významu principu kontinuity územního plánování, jenž je úzce spojen s ústavními principy právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 As 253/201645, publ. pod č. 3618/2017 Sb. NSS, bod 41, a dále rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 Ao 7/2010133. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudku ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/201253) vyplývá, že územní plánování nemůže být činností zcela nahodilou, nepředvídatelnou a svévolnou. Proto je žádoucí, aby se pořizovatel územního plánu snažil respektovat předchozí územně plánovací dokumentaci téhož stupně a na základě ní přijaté dokumentace nižšího stupně. Nejvyšší správní soud rovněž zformuloval právní názor (v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010644, publ. pod č. 2106/2010 Sb. NSS), že je nutno s přihlédnutím k principům právní jistoty a legitimního očekávání respektovat kontinuitu územního plánování. Na druhou stranu však zároveň zdůraznil, že požadavek na kontinuitu nesmí znemožnit revizi existujícího stavu. Pokud tedy z určitých důvodů dojde ke změně původní koncepce a nově přijímaný územní plán se tím dostane do nesouladu s předchozí dokumentací téže či nižší úrovně, nemůže v tom být spatřována nezákonnost. Tento nesoulad je totiž pojmovým znakem každé změny územně plánovací dokumentace. Vázanost předchozí územně plánovací dokumentací téhož či nižšího stupně by vedla k absolutní neměnnosti poměrů v území. Soud nicméně zdůrazňuje, že tato revize nemůže být provedena svévolně, tj. bez přiměřeně závažných věcných důvodů.

Zároveň s výše uvedeným souvisí i stanovení nároků na odůvodnění územního plánu, ve kterém jsou pozemky zařazeny do plochy s odlišným funkčním vymezením, a možnosti soudního přezkumu v okamžiku, kdy proti rozdílnému funkčnímu zařazení nebyly uplatněny námitky. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Aos 3/2013-33, dovodil, že „[n]a základě podané námitky či připomínky by samozřejmě byl pořizovatel územního plánu povinen zařazení určitého pozemku do určité funkční plochy podrobně odůvodnit. Teprve v reakci na navrhovatelovu námitku tak mohl např. upřesnit, proč na určitém pozemku byla vymezena určitá funkční plocha. (…) Bez toho, že by stěžovatel dostal na základě podané námitky či připomínky možnost provést konkrétní zdůvodnění určité odlišnosti, nemůže soud z pouhé existence této odlišnosti bez dalšího dovozovat libovůli či nerovné zacházení s vlastníky pozemků.“

Z výše uvedeného pak zdejší soud dovozuje, že nepostačuje, aby vlastník pozemku v průběhu pořizování územního plánu uplatnil námitky jakéhokoli znění, aby vznikla pořizovateli povinnost zabývat se případnou proporcionalitou zásahu anebo odůvodněním změny funkčního zařazení určitých pozemků oproti předchozímu územnímu plánu. Vlastník pozemku musí formulovat takovou námitku, aby pořizovatele územního plánu seznámil s konkrétními důvody zpochybňujícími přijaté řešení.

Na konci této části soud ještě připomíná, že při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace se řídí zásadou zdrženlivosti a ke zrušení takového opatření by měl přistoupit jen, byl-li zákon porušen v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řešení a opatření jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 Aos 3/2013-36). Uvedená zásada zdrženlivosti vychází z principu dělby moci, v rámci které je to právě obec, která se musí pokusit vyvážit zájmy vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně požadavkem nevybočení z určitých mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování, avšak uvnitř těchto mantinelů zůstává široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Je tak třeba přihlédnout i k tomu, že regulace území je otázkou přesahující rámec života jedné i více generací, a proto musí být povznesena nad momentální či dokonce okamžité potřeby. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS). K tomuto pak ještě soud doplňuje podstatný závěr, že na případnou změnu funkčního využití pozemku nemá vlastník pozemku nárok (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94, publ. pod č. 2265/2011 Sb. NSS).

Vzhledem k tomu, že navrhovatelé opakovaně rozporují i vypořádání námitek, které v průběhu přijímání napadeného územního plánu uplatnili, odkazuje soud ještě i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010-196, publ pod č. 2266/2011 Sb. NSS, ve kterém vyložil požadavky na odůvodnění rozhodnutí o námitkách následujícím způsobem: „Jestliže je rozhodnutí o námitkách minimálně z formálního hlediska správním rozhodnutím, které musí dle § 172 odst. 5 správního řádu obsahovat vlastní odůvodnění, je třeba na odůvodnění rozhodnutí o námitkách klást stejné požadavky jako v případě jiných správních rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V prvé řadě se jedná o požadavek přezkoumatelnosti rozhodnutí. ‚Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost […] [V] odůvodnění správního rozhodnutí je nutno uvést: (i) důvody výroku rozhodnutí, (ii) podklady pro jeho vydání, (iii) úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů a (iv) informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předstírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené)‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ve věci ENERGIAQZA, a. s., shodně rozsudek ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46).“ Zároveň Nejvyšší správní soud v tomtéž rozsudku i upozornil, že „odůvodnění rozhodnutí o námitce je součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy, a proto je třeba je vnímat v souvislostech.“

Územní plán jakožto opatření obecné povahy tedy obsahuje dvojí odůvodnění – jednak vlastní odůvodnění a dále odůvodnění rozhodnutí o námitkách. Povaha odůvodnění územního plánu jako takového a odůvodnění rozhodnutí o námitkách je odlišná, a to má dopad na požadavky kladené na jednotlivá odůvodnění. Nezbytné odůvodnění má být přiměřené povaze toho kterého nástroje územního plánování, neboť není hodnotou per se, ale prostředkem k zajištění toho, aby v komplexním procesu pořizování územně plánovací dokumentace byly učiněny všechny nezbytné komplexní úvahy, ať již jejich potřeba plyne z právní úpravy, z odborných hledisek či z konkrétního sporu o řešení některé otázky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 178/15). Ústavní soud v tomto nálezu připomenul, že výkon samosprávy při územním plánování je výkonem veřejné moci, který je způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod a který musí být soudem přezkoumatelný. Z toho dovodil, že ústavnímu požadavku přezkumu zákonnosti soudem odpovídá právě požadavek dostatečného odůvodnění opatření obecné povahy či rozhodnutí o námitkách (ledaže by jejich důvody byly zjišťovány až v samotném soudním řízení). Řádné odůvodnění tedy musí být pravidlem, z něhož lze na nebezpečí „přehnaných požadavků“ usuzovat pouze výjimečně (v konkrétně vymezených poměrech věci). Současně je třeba zohlednit, že odůvodnění rozhodnutí o námitce je součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy, a proto je třeba je vnímat v souvislostech. Odůvodnění rozhodnutí o námitce proto netrpí nepřezkoumatelností, je-li z odůvodnění rozhodnutí o námitce a potažmo z odůvodnění celého opatření obecné povahy zřejmé, jak byla daná problematika uvedená v námitce řešena (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 8 As 89/2016-48, ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 18/2015-101, či ze dne 30. 7. 2015, č. j. 8 As 47/2015-44).

Soud dospěl k závěru, že návrh je částečně důvodný.

Navrhovatel a) brojí proti vymezení stabilizované plochy ZV – veřejná prostranství – veřejná zeleň (dále v této části jen „ZV“) na částech pozemků p. č. XC, XV a XW, přičemž uvádí, že tyto pozemky nikdy nebyly veřejnou zelení a vymezení plochy ZV je tak v rozporu se skutkovým stavem a tedy i se zákonem. Pokud by se dotčené pozemky měly v budoucnu stát zelení, bude znemožněn příjezd na pozemek p. č. XC, který je od 70. let 20. století užíván jako parkoviště „Na Váze“. Navrhovatel a) toto parkoviště provozuje od roku 1992. Jiný příjezd na daný pozemek není s ohledem na poměry v dané lokalitě možný. I pokud by pozemek p. č. XC nesloužil jako parkoviště, je nezbytné zachovat tento stávající vjezd. Územní plán tak významně a neodůvodněně zasáhl do vlastnického práva navrhovatele a do jeho práva svobodně podnikat. Pokud by na dotčených pozemcích byla zeleň, nemohl by již nadále provozovat parkoviště „Na Váze“. Vymezením stabilizované plochy ZV také klesla hodnota dotčených pozemků navrhovatele. Navrhovatel a) také poukázal na to, že dne 14. 12. 2004 byla mezi ním, jeho matkou a odpůrcem uzavřena směnná smlouva a dohoda o zřízení věcných břemen (č. OSM – 207/2004), na základě které bylo zřízeno věcné břemeno přístupu, chůze a jízdy, a to na částech tehdejších pozemků p. č. XV a XCY ve prospěch vlastníka tehdejší pozemkové parcely č. XC. Uvedené věcné břemeno i v současnosti zajišťuje přístup a příjezd na současný pozemek p. č. XC z veřejně přístupné komunikace (ul. T.). Dále odkázal na územní plán odpůrce, který bezprostředně předcházel napadenému územnímu plánu a který dotčenou plochu upravoval jako plochu pro dopravní vybavenost. Podle navrhovatele a) tvoří pozemky p. č. XC, p. č. st. XD, p. č. st. XR, p. č. XV a navazující část pozemku p. č. XW a p. č. XCY/1 historicky, fakticky a logicky jeden funkční celek, a nedává tak smysl, aby byly napadeným územním plánem začleněny do dvou rozdílných ploch. Navrhovatel a) dále namítal, že vymezení plochy ZV na dotčených pozemcích je nezákonné, odůvodnění tohoto kroku v napadeném územním plánu zcela chybí a je v rozporu se zásadou proporcionality, neboť významně zasáhlo do vlastnického práva navrhovatele a). Podle navrhovatele a) by tato část napadeného územního plánu neobstála ve třetím, čtvrtém a pátém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy vymezeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS.

Odpůrce ve vyjádření k tomuto návrhovému bodu uvedl, že proti uvedenému vymezení plochy na zájmových částech pozemků nebyla v rámci projednávání územního plánu navrhovatelem a) vznesena žádná připomínka ani námitka. Požadavek se týká vymezení stabilizované plochy ZV na částech pozemků p. č. XC ve výlučném vlastnictví navrhovatele a) a na části pozemků p. č. XV a XW ve vlastnictví odpůrce. Navrhovatel tedy požaduje zrušení vymezení i na pozemcích, které jsou ve výlučném vlastnictví odpůrce. Předmětná část pozemku navrhovatele p. č. XV byla vymezena jako součást stabilizované plochy veřejné zeleně, neboť je jejím přirozeným pokračováním ve směru k ploše dopravní infrastruktury, a stala se tak její přirozenou součástí, a to i přes to, že se nejedná o část plochy, na které se zeleň přímo nachází. Zahrnutí části pozemku p. č. XC, na níž se nachází zpevněný příjezd na parkoviště, do stabilizované plochy ZV – veřejná zeleň, souvisí s podrobností zpracování územního plánu, který vymezuje plochy zpravidla větší než 2 000 m2, a není proto možné ve vymezení ploch podchytit všechny detaily. Vymezení předmětné části pozemku jako součásti stabilizované plochy veřejné zeleně v žádném případě neznamená znemožnění jeho stávajícího využití, neboť zajištění přístupu na plochu související není v rozporu s přípustným využitím dané plochy. Zároveň je nutné dodat, že územní plán není retroaktivní a obecně tak nemůže znemožnit žádné dosavadní využití, pokud je řádně povoleno. Uvedená část pozemku tak byla začleněna do takové stabilizované plochy, která svým charakterem nejvíce odpovídá jejímu stávajícímu využití. Regulativy pro uvedenou plochu umožňují i využití plochy pro související dopravní a technickou infrastrukturu. Dále odpůrce uvedl, že k návrhu vymezení uvedené plochy nebyly ze strany dotčených orgánů vzneseny žádné připomínky či nesouhlas. Policie České republiky není dotčeným orgánem. Jelikož se jedná o plochu stabilizovanou a navrhovatel nevznesl v průběhu přijímání napadeného územního plánu žádnou námitku, odpůrce se s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 6 As 151/2019-53, publ. pod č. 4090/2020 Sb. NSS, domnívá, že by námitka neproporcionality zásahu do vlastnického práva neměla být úspěšná.

Ve správním spise soud ověřil, že v grafické části napadeného územního plánu (I_2a_hlavní výkres způsob využití území) jsou dotčené pozemky navrhovatele a) zařazeny do plochy změny SM – plochy smíšené obytné (dále v této části též jen „SM“) s vyznačenou plochou změny 246-P a dále jsou dotčené pozemky navrhovatele a) zařazeny po svém okraji do stabilizované plochy ZV – veřejná zeleň.

Na str. 87 textové části napadeného územního plánu jsou upraveny podmínky využití plochy ZV – veřejná prostranství – veřejná zeleň s tím, že hlavním využitím jsou veřejná prostranství převážně nezpevněná, zejména parky, parkově upravené plochy, rekreační pobytové louky, lesoparky a další veřejně přístupné plochy zeleně určené k užívání veřejností a určené pro její pohyb, pobyt a každodenní rekreaci. Jako přípustné využití je uvedena mj. i související dopravní a technická infrastruktura. Jako podmíněně přípustné využití je uvedeno: „parkoviště na terénu za podmínky umístění pouze na okraji plochy tak, aby nenarušilo zásadně celistvost plochy“. V kapitole 0. výklad pojmů a aplikace územního plánu je vymezen pojem „Související dopravní infrastruktura“ jako „dopravní infrastruktura sloužící primárně pro uspokojení potřeb uživatelů dané plochy s rozdílným způsobem využití, ve které se nachází, včetně ploch navazujících; jejím účelem je primárně dopravní obsluha těchto ploch odpovídající vymezenému hlavnímu a přípustnému (popř. podmíněně přípustnému) využití ploch; neslouží tak k zajištění nadmístních či tranzitních dopravních potřeb“.

Na str. 87 textové části napadeného územního plánu jsou upraveny podmínky využití plochy SM – plochy smíšené obytné – městské s tím, že hlavním využitím těchto ploch je bydlení v bytových domech nebo ve víceúčelových budovách a občanské vybavení. V přípustném využití je uvedeno i parkoviště na terénu, samostatné, hromadné, skupinové či podzemní garáže sloužící jak uživatelům dané plochy a ploch navazujících, tak širšího okolí a dále parkoviště na terénu, hromadné nebo podzemní garáže pro veřejné parkování typu P+G („zaparkuj a jdi“) sloužící pro návštěvníky historického jádra města.

Navrhovatel a) uplatnil v souvislosti s funkčním vymezením dotčených pozemků námitky týkající se toliko podmínky vydání regulačního plánu, přičemž tato podmínka je samostatně posouzena pod bodem I.b) tohoto rozsudku, proto i rekapitulaci námitky uvede soud níže v příslušné části rozsudku. Proti vymezení plochy ZV na dotčených pozemcích navrhovatel a) žádné námitky nepodal.

Soud se neztotožňuje s názorem navrhovatele a), že by bylo vymezení plochy ZV v rozporu se skutečným stavem nebo že by navrhovatele a) omezovalo ve způsobu využívání dotčených pozemků jako soukromého parkoviště, resp. že by touto úpravou došlo k zamezení příjezdu na parkoviště, které navrhovatel a) vlastní a provozují. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu funkčního využití ploch, které jsou na dotčených pozemcích vymezeny, umožňují, zejména plocha SM, která je na uvedeném parkovišti dominantní, využití právě jako parkoviště na terénu, a to včetně veřejného parkování typu P+G („zaparkuj a jdi“), a zároveň i plocha ZV umožňuje umístění parkoviště na terénu, a to za podmínky umístění pouze na okraji plochy, což v případě dotčeného parkoviště je splněno, když příjezd na parkoviště odpovídá „cípu“ pozemku navrhovatele a), jak je šipkou zdůrazněn na výřezu výkresu výše. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012-31, s odkazem na vlastní judikaturu, „není vlastník pozemků opatřením obecné povahy zkrácen na svých právech, jestliže schválené funkční využití pozemků odpovídá dosavadnímu faktickému způsobu jejich využívání. Odkázat lze například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011 – 17, www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že: ‚Z výčtu přípustného způsobu využití plochy SO2 tvořené areálem horních kasáren plyne, že stanovený způsob využití nejenže nevylučuje pokračovat v dosavadním způsobu využití areálu, ale dokonce podstatným způsobem rozšiřuje přípustné způsoby jeho využití. Opatření obecné povahy neukládá navrhovatelce, aby omezila či upustila od činností dosud vyvíjených v daném areálu. Opatření obecné povahy se tedy nedotklo práv navrhovatelky tím, jaký způsob využití stanovilo pro pozemky v jejím vlastnictví. V tomto směru se tedy územní plán negativně nepromítl v právní sféře navrhovatelky. Nejedná se totiž o případ změny funkčního využití pozemku oproti faktickému stavu před vydáním opatření obecné povahy, nebo o vymezení veřejně prospěšné stavby na pozemcích navrhovatelky.‘ Podobně v rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 6 Ao 8/2011 – 74, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dopěl k závěru, že ‚aktuální způsob využití dotčeného pozemku odpovídá definici veřejného prostranství. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že napadeným opatřením obecné povahy nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva navrhovatele, neboť územní plán pouze popsal realitu, tedy aktuální způsob využití pozemku navrhovatele. Skutečnost, že odpůrce napadeným opatřením obecné povahy nezměnil reálný stav užívání pozemku, ani že nezměnil účelové určení pozemku tak, aby na něm mohla proběhnout výstavba podle představ navrhovatele, nemůže být kvalifikováno jako nezákonnost, neboť to je projevem procesu územního plánování, které je výrazem práva obce na samosprávu. Nejvyšší správní soud si je vědom té skutečnosti, že podle § 101 stavebního zákona vzniká obci předkupní právo k pozemkům, které jsou v územním plánu označeny jako veřejné prostranství. Napadeným územním plánem tedy dochází k určitému omezení vlastnického práva navrhovatele, neboť odpůrci vzniká předkupní právo k jeho pozemku. Navrhovatelem požadovaná kvalifikace jeho pozemku jako pozemku pro veřejně prospěšnou stavbu by však odpůrci skýtalo ještě více práv, neboť by mu umožnila pozemek odpůrce vyvlastnit (§ 170 stavebního zákona).‘ I v těchto případech musí být zřejmé, že postup pořizovatele územně plánovací dokumentace není svévolí a že zachování faktického stavu směřuje ke konkrétnímu cíli, kterého nelze dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem.“

Vymezení plochy ZV nezavazuje navrhovatele a), aby na dotčeném pozemku zřídil například park nebo parkově upravenou plochu, zároveň ho ani neomezuje v užívání daného pozemku jako parkoviště na terénu, neboť je zjevné, že toto parkoviště je na uvedené ploše ZV umístěno toliko na okraji plochy a nenarušuje zásadně její celistvost. Navíc i přes takové funkční vymezení plochy na dotčeném pozemku je stanoveno, že přípustným využitím je i související dopravní a technická infrastruktura.

Vzhledem k tomu, že soud vyhodnotil tento návrhový bod ve vztahu k dotčeným pozemkům navrhovatele a) a zajištění příjezdu na parkoviště provozované navrhovatelem za nedůvodný, je z totožného důvodu nedůvodná část návrhu na zrušení stabilizované plochy ZV – veřejná prostranství na pozemcích odpůrce (p. č. XV a XW), neboť ani při vymezení těchto pozemků jako veřejná zeleň není znemožněn příjezd na parkoviště provozované navrhovatelem a).

Navrhovatel a) a navrhovatelka b) dále brojí proti podmínce vydání regulačního plánu z podnětu RP-03 (dále v této části jen „regulační plán z podnětu“) v ploše přestavby 246-P, ve které je napadeným územním plánem vymezena plocha změn SM – plochy smíšené obytné – městské (v této části dále jen „SM“), jako podmínce pro rozhodování o změnách v uvedené ploše. Podle navrhovatelů se sice plocha 246-P nachází v blízkosti centra města Rakovník, ale rozhodně se nejedná o historicky a architektonicky cennou lokalitu, kterou by bylo třeba dotvořit s oprávněným důrazem na architektonicky a historicky určující prvky v bezprostředním okolí, protože takové prvky se v bezprostředním okolí nevyskytují. Plocha 246-P je rozlohou velmi malá, není urbanisticky složitá a je jednoznačně vymezena uliční sítí ze západu a severu a veřejnou zelení z jihu a východu. Veškerá potřebná infrastruktura v lokalitě již existuje. Regulační plán z podnětu RP-03 navíc nemá ani nahrazovat žádná územní rozhodnutí. Územní plán podrobně a jednoznačně reguluje tuto rozvojovou plochu 246-P. Pokud by navíc potenciální stavebník chtěl v budoucnu odstranit stávající řádně umístěnou a zkolaudovanou stavbu č. p. 2568 a chtěl v ploše 246-P umístit jinou stavbu, bude odpůrce účastníkem územního řízení a bude mít možnost ovlivnit, jaká stavba bude v této ploše umístěna. Odpůrce tak neměl podle navrhovatelů žádný zákonný důvod podmínit rozhodování o ploše 246-P vydáním regulačního plánu z podnětu. Stanovením podmínky, že rozhodování o změnách v ploše 246-P je podmíněno vydáním regulačního plánu z podnětu, bylo dle navrhovatelů nedůvodně a v rozporu se zákonem zasaženo do jejich vlastnického práva k pozemkům, které jsou zahrnuty v této ploše. Navrhovatelé považují lhůtu 6 let pro vydání regulačního plánu z podnětu za neodůvodněnou, nepřiměřeně dlouhou, a proto nezákonnou. Jelikož vydání regulačního plánu zasahuje do vlastnického práva subjektů, které pozemky vlastní, má být lhůta pro vydání regulačního plánu co nejkratší, maximálně 4letá. Pokud má být uvedená lhůta delší, musí pro ni existovat objektivní důvody a musí být uvedeny v odůvodnění napadeného územního plánu., Žádné takové důvody ale v napadeném územním plánu uvedeny nejsou. Navrhovatelé vznesli proti podmínce, která stanovuje, že rozhodování o změnách v ploše 246-P je podmíněno vydáním regulačního plánu z podnětu RP-03, námitku. Odpůrce námitce nevyhověl, přičemž rozhodnutí o námitce je zmatečné, neboť zaměňuje regulační plán RP-02 s regulačním plánem RP-03. Navrhovatelé také namítají, že skutečnost, že se plocha 246-P nachází v městské památkové zóně Rakovník, rozhodně automaticky neznamená, že by rozhodování o změnách v této ploše muselo být podmíněno vydáním regulačního plánu. Navrhovatelé považují vypořádání námitky za nepřezkoumatelné a nedostatečné. Nakonec považují stanovení podmínky vydání regulačního plánu z podnětu jako podmínky pro rozhodování o změnách v předmětném území za rozporné se zásadou proporcionality, jelikož nepřípustně zasáhlo do vlastnického práva navrhovatele a). Podle názoru navrhovatelů by tato část napadeného územního plánu neobstála ve třetím, čtvrtém a pátém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy vymezeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS.

Odpůrce ve vyjádření k tomuto návrhovému bodu a ke stanovené podmínce pořízení regulačních plánů odkázal na odůvodnění textové části napadeného územního plánu na stranách 33, 51, 81, 97, 149, 318 a 473. Má za to, že stávající využití pozemku a staveb na něm realizovaných není stanovenou podmínkou vydání regulačního plánu z podnětu nijak omezeno ani znemožněno, stejně tak opravy a udržovací práce nejsou ztíženy, podmínka se týká zcela nových záměrů v území. Stanovenou lhůtu 6 let považuje odpůrce za přiměřenou, a to i s odkazem na § 81 odst. 4 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), ve kterém je jako maximální možná lhůta pro vydání regulačního plánu stanovena lhůta 6 let od nabytí účinnosti územního plánu. Dále odpůrce uvedl, že proti lhůtě pro vydání regulačního plánu z podnětu nikdo nebrojil ani námitkami, ani připomínkami. Regulační plán přitom umožňuje obci podrobněji nežli územní plán ovlivnit budoucí charakter území a staveb v něm, což je výhodné pro obyvatele, pro stavebníky i pro město. Vydání regulačního plánu z podnětu není podmíněno 100% souhlasem vlastníků nemovitostí v řešeném území. Důvodem pro pořízení regulačního plánu z podnětu je zejména potřeba zajistit, aby stavby v nově vymezené ploše přestavby, která sousedí s již zastavěnou částí města, vhodně a citlivě navázaly na stávající zástavbu. Zároveň odpůrce uvedl, že tiskovou chybu v označení regulačního plánu v odůvodnění rozhodnutí o námitce, kdy místo označení regulačního plánu „RP-03“ je chybně uvedeno označení „RP-02“, nelze považovat za zmatečnou, neboť z výroku napadeného územního plánu i jeho odůvodnění, a to jak z textové, tak výkresové části, je zcela jednoznačné, o jaký regulační plán se v dané ploše jedná, a v odůvodnění námitky je označení uvedeno nikoli z důvodu specifikace regulačního plánu, ale pouze jako obecný popis stanovené podmínky, z čehož vyplývá, že smysl odůvodnění rozhodnutí o námitce se touto tiskovou chybou nemění a nezměnil by se, ani kdyby v textu byl uveden obecný popis bez přesného označení. Odpůrce je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí o námitce je s ohledem na rozsah a detailnost námitky navrhovatele a) dostatečné, přičemž odpůrce uvedl, z jakých podkladů vycházel a popsal úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení.

Před věcným vypořádáním tohoto návrhového bodu soud konstatuje, že nahlédnutím do katastru nemovitostí ověřil, že výlučným vlastníkem dotčených pozemků je toliko navrhovatel a), nikoli i navrhovatelka b). Ostatně ani navrhovatelé a) a b) netvrdili, že by byly dotčené pozemky součástí společného jmění navrhovatelů a) a b) a v návrhu neuvedli ani skutečnosti, pro které mají za to, že je v této části aktivně věcně legitimována i navrhovatelka b). Navrhovatelka b) není věcně legitimovaná k podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy, která se dotýká pozemků ve výlučném vlastnictví jejího manžela, soud proto návrh navrhovatelky b) v této části zamítl z důvodu její nedostatečné věcné legitimace k podání návrhu, což je přitom vstřícnější postup než odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež by též mohlo přicházet v úvahu (k aktivní věcné legitimaci manželů k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010-169, publ. pod č. 2266/2011 Sb. NSS).

Ohledně funkčního vymezení plochy odkazuje soud nejprve na skutková zjištění ze správního spisu uvedená ve vypořádání návrhového bodu I.a) včetně zobrazení výřezu z napadeného územního plánu (I_2a_hlavní výkres způsob využití území).

Dále soud ze správního spisu ověřil, že jsou dotčené pozemky navrhovatelů součástí Městské památkové zóny (diagonální šrafování) a v ochranném pásmu Městské památkové zóny Rakovník (tlustě černá čárkovaná linie s bodem na středu každé čárky).

V kapitole 0. Výklad pojmů a aplikace územního plánu textové části je vymezen pojem „historické jádro města Rakovník“ jako „území Městské památkové zóny Rakovník a jeho bezprostředně navazující nejbližší okolí, konkrétně území vymezené po obvodu zástavbou kolem ulic Havlíčkova, Vladislavova, Smetanova, Tyršova, Na Sekyře a ČS. Legií (viz schéma č. 2)“.

V kapitole B.2.2. Základní koncepce ochrany a rozvoje kulturních hodnot území města Rakovník je v odstavci (B04) písm. a) uvedeno: „Stanovují se tyto základní zásady koncepce ochrany a rozvoje kulturních hodnot města Rakovník: při umisťování nových staveb a při změnách stávajících staveb v historickém jádru města Rakovník a v přímé návaznosti na něj mimořádně citlivě přizpůsobovat vzhled a prostorové uspořádání zástavby historické zástavbě a struktuře veřejných prostranství v Městské památkové zóně Rakovník a jejím památkovém ochranném pásmu kolem souboru kulturních památek historického jádra města Rakovník; stanoví se zejména: a.1) respektovat urbanistickou kompozici historického jádra města Rakovník, pohledy a průhledy na významné dominanty, zejména na dominanty Vysoké brány, Pražské brány, kostela sv. Bartoloměje, Velké zvonice a budovy historické radnice; (…) a.5) zachovat historickou zástavbu, jejímu charakteru přizpůsobovat novostavby či úpravy a změny stávajících staveb bez památkové ochrany; (…) a.8) novou výstavbu navrhovat přednostně na místě objektů zaniklých, případné novostavby situovat na pozemek podle principů utváření historického půdorysu historického jádra města; a.9) zachovat využití historického jádra města jakožto smíšeného centrálního území města s reprezentativní funkcí a širokou nabídkou občanského vybavení.“ Rekapitulace historických milníků města Rakovník jsou k této části uvedeny ve výroku G.3.2.2 Základní koncepce ochrany a rozvoje kulturních hodnot území města Rakovník na str. 179 odůvodnění napadeného územního plánu.

V kapitole L odst. (L01) textové části napadeného územního plánu jsou vymezeny plochy, ve kterých je vydání regulačního plánu podmínkou pro rozhodnutí o změnách v území, přičemž mezi těmito plochami je uvedena i plocha označená RP-03 Na Váze 2 s dotčenou plochou přeměny 246-P. V téže kapitole v odstavci (L02) je stanovena lhůta pro vydání všech regulačních plánů (RP-01, RP-02, RP-03, RP-04) do 6 let od nabytí účinnosti napadeného územního plánu. V téže kapitole v odstavci (L05) je stanoveno zadání Regulačního plánu Na Váze 2 (RP-03).

V odůvodnění textové části napadeného územního plánu jsou k výroku (L01 ÚP) na str. 477 uvedeny důvody pro pořízení regulačních plánů z podnětu, dle nichž odpůrce považuje za nutné zajistit koordinaci dalšího využití těchto ploch „shora“, tedy institutem nezávislým na parciálních zájmech sledovaných jednotlivými vlastníky pozemků a staveb na nich. Na str. 478 jsou uvedeny důvody pro stanovení podmínky vydání regulačního plánu pro plochy změn 245-P (RP02) a 246P (RP-03), jež jsou pro obě plochy totožné. Důvodem stanovení podmínky je jednak umístění těchto ploch v části Městské památkové zóny Rakovník a dále potřeba stanovit podrobné podmínky využití ploch a uspořádání zástavby v nich velmi citlivě s ohledem na zajištění ochrany navazujících kulturně historických hodnot města, zejména urbanistické struktury Městské památkové zóny. Odpůrce má za to, že se nové využití, zejména nové zastavění předmětných ploch, bude významně podílet na formování obrazu městské památkové zóny Rakovník, zejména pak při vnímání zvnějšku. S ohledem na veřejný zájem památkové péče a ochrany nejvýznamnějších kulturních hodnot na území města Rakovník, koncentrovaných právě na území městské památkové zóny, je nutné zastavění proluk věnovat zvýšenou pozornost a nástroji územního plánování systematicky stanovovat co nejpodrobnější podmínky pro využití těchto lokalit.

V odůvodnění textové části napadeného územního plánu je k výroku (L02 ÚP) na str. 478 uvedeno, že „[l]hůta pro pořízení regulačního plánu je stanovena přiměřeně k rozsahu ploch podmíněných vydáním regulačního plánu, a zohledňuje obvyklou časovou náročnost procesu pořízení regulačního plánu z podnětu dle stavebního zákona. Ve stanovené lhůtě pro pořízení všech regulačních plánů je zohledněna dlouhodobě mimořádně nízká institucionální kapacita úřadu územního plánování, který pro pořizování územně plánovacích dokumentací a územně plánovacích podkladů pro obce v ORP Rakovník dlouhodobě nedisponuje dostatečným množstvím kvalifikovaných úředníků. V rámci 4-letého cyklu vyhodnocování uplatňování ÚP může vedení města zvážit pořízení regulačního plánu či prodloužení lhůty tak, aby se minimalizovalo riziko uplynutí lhůty bez pořízení regulačního plánu a z toho vyplývající riziko nežádoucí nekoordinované výstavby v plochách se stanovenou podmínkou vydání regulačního plánu.“

Z koordinovaného stanoviska krajského úřadu ze dne 13. 11. 2015, č. j. 128419/2015/KUSK, evidovaného ve spise odpůrce na č. l. 67 (č. j. MURA/12437/2016) soud zjistil, že krajský úřad požadoval pro plochu přestavby 246-P (Na Váze 2) stanovení přípustného využití a podmínek prostorového uspořádání a zároveň doplnit konkrétní podmínky pro tuto plochu. Své požadavky odůvodnil tím, že se plocha nachází v městské památkové zóně Rakovník, přičemž se historicky v této lokalitě (nároží ulic Na Sekyře a Trojanova) nacházela nízkopodlažní obytná zástavba navazující uliční čárou na ulici Trojanova. Jedná se podle krajského úřadu o pohledově exponovanou lokalitu na okraji městské památkové zóny v blízkosti architektonicky významných staveb (architektonicky a památkově hodnotná zástavba v této části ulice na Sekyře s dominantou č. p. 166 arch. Libry). Požadoval tak pro zajištění ochrany památkové hodnoty městské památkové zóny stanovení regulativů pro novou výstavbu na ploše 246-P.

Dne 4. 12. 2017 uplatnil navrhovatel a) u odpůrce námitku proti návrhu územního plánu, ve které nesouhlasil s tím, aby byl pozemek p. č. XC zatížen podmínkou pořízení regulačního plánu. Navrhovatel uvedl, že v současné době, kdy jsou vztahy mezi navrhovatelem a) a odpůrcem vypjaté, lze očekávat ze strany odpůrce obstrukce. Navrhovatel a) také vyjádřil přesvědčení, že se uvedená plocha nenachází přímo v historickém jádru města, naopak se podle něj jedná o plochu, která je až za hlavní silnicí (velmi rušnou a dopravně zatíženou) ohraničující historické jádro města.

Odpůrce vypořádal námitku navrhovatele a) v souvislosti s podmínkou pořízení regulačního plánu v části L.1 odůvodnění napadeného územního plánu pod bodem 30 takto: „Podmínka pořízení RP02 vyplývá z polohy plochy 246-P v Městské památkové zóně Rakovník a byla projednána s orgánem památkové péče, s cílem zajistit asanaci historické zástavby města a zároveň však její regulaci. Její vypuštění není možné, neboť by tím došlo k zásahu do ochrany veřejných zájmů na úseku památkové péče.“

Podle § 43 odst. 2 stavebního zákona lze v územním plánu vymezit plochu nebo koridor, v němž je rozhodování o změnách v území podmíněno smlouvou s vlastníky pozemků a staveb, které budou dotčeny navrhovaným záměrem, jejímž obsahem musí být souhlas s tímto záměrem a souhlas s rozdělením nákladů a prospěchů spojených s jeho realizací (dále jen „dohoda o parcelaci“), zpracováním územní studie nebo vydáním regulačního plánu. V případě podmínění rozhodování územní studií jsou součástí územního plánu podmínky pro její pořízení a přiměřená lhůta pro vložení dat o ní do evidence územně plánovací činnosti (§ 30 odst. 5); marným uplynutím lhůty omezení změn v území zaniká. V případě podmínění rozhodování regulačním plánem je součástí územního plánu zadání regulačního plánu a u regulačního plánu z podnětu přiměřená lhůta pro jeho vydání. Podmínka vydání regulačního plánu z podnětu pozbývá platnosti marným uplynutím uvedené lhůty. Podmínka vydání regulačního plánu na žádost pozbývá platnosti, pokud k vydání nedojde do 1 roku od podání úplné žádosti v souladu se zadáním regulačního plánu; do uvedené lhůty se nezapočítává doba, po kterou žadatel zajišťoval úpravu návrhu regulačního plánu podle výsledků projednání.

Podle § 61 odst. 1 stavebního zákona regulační plán v řešené ploše stanoví podrobné podmínky pro využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb, pro ochranu hodnot a charakteru území a pro vytváření příznivého životního prostředí. Regulační plán vždy stanoví podmínky pro vymezení a využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb veřejné infrastruktury a vymezí veřejně prospěšné stavby nebo veřejně prospěšná opatření.

Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že účelem regulačního plánu je stanovení podrobnějších podmínek pro plochy obsažené v územním plánu a to v oblastech, jak je podrobně vyjmenovává § 61 odst. 1 stavebního zákona, čímž regulační plán umožňuje větší kontrolu obce nad využitím dotčené plochy.

Odpůrce vytipoval určité proluky v památkové zóně města Rakovník, u kterých považoval za důležité z důvodu ochrany charakteru takových lokalit stanovit podmínku vydání regulačního plánu, který by v budoucnu podrobněji upravoval podmínky využití daného území. Ačkoli má navrhovatel a) za to, že se lokalita s dotčenými pozemky nenachází v historicky a architektonicky cenné lokalitě, protože se architektonicky a historicky určující prvky v bezprostředním okolí této plochy nevyskytují, nemůže dát soud navrhovateli a) za pravdu. Z grafické části napadeného územního plánu je jednak zcela zřejmé, že do městské památkové zóny patří i dotčené pozemky navrhovatele a), byť se nacházejí na jejím okraji, zároveň ale není ani pochyb o existenci této městské památkové zóny, která byla vyhlášena vyhláškou Ministerstva kultury České republiky č. 476/1992 Sb., o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny, v jejíž příloze je právě i vymezení hranic památkové zóny města Rakovník. Zároveň je z výřezu koordinovaného výkresu patrné, že se v lokalitě historického jádra města Rakovník nachází architektonicky významné stavby (označeny pod písm. A vč. příslušného čísla) a dále nemovité kulturní památky, které jsou vymezeny plošně (šrafované plochy) i bodově (černý bod v kružnici). Navrhovateli a) tak nelze dát za pravdu, že by se v bezprostředním okolí dotčených nemovitostí nenacházely architektonicky a historicky určující prvky. S ohledem na velké množství těchto památek odkazuje soud na odůvodnění napadeného územního plánu (str. 171 a násl.), kde jsou tyto památky jednak podrobně vyjmenovány, a jednak je zde shrnuta i historie města Rakovník, jejíž důležitost považuje soud obecně za dostatečně podloženou. Soud nepovažuje za účelné tyto pasáže obsáhle citovat. Námitka navrhovatele a), že se dotčené pozemky nenacházejí v blízkosti historicky a architektonicky cenné lokality města Rakovník, není důvodná.

Navrhovatel a) dále namítal, že stanovením povinnosti vydání regulačního plánu z podnětu dochází k neodůvodněnému a nezákonnému zásahu do jeho vlastnického práva k pozemkům. Navrhovatel a) ovšem nijak blíže nespecifikoval, v čem konkrétně má zásah do jeho vlastnického práva spočívat. Soud tak může vypořádat tento návrhový bod pouze obecně, neboť navrhovatel a) nepředložil konkrétní argumenty, se kterými by se měl soud vypořádat. Důvody, pro které odpůrce stanovil podmínku vydání regulačního plánu pro plochu přeměny 246-P, jsou uvedeny zejm. na str. 477 odůvodnění napadeného územního plánu a navazují na kapitolu L textové části napadeného územního plánu, kterým je stanoveno zadání regulačního plánu i pro plochu přestavby 246-P (N. V. 2). Důvody, které odpůrce uvedl, spočívají zejména ve veřejném zájmu památkové péče a ochrany nejvýznamnější kulturních hodnot na území města Rakovník s tím, že odpůrce vytipoval lokality, které mají charakter volných nezastavěných proluk, a má za to, že případnému zastavění proluk je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Pro lokalitu N. V. 2 pod výrokem L05, definoval cíl regulačního plánu, jímž je navrhnout optimální řešení a prostorové uspořádání této plochy s cílem oboustranného obestavění a urbanistického dotvoření jižní strany ulice N. S., resp. východní strany T. ulice, což je v souladu i se základní koncepcí uvedenou ve výroku B.2.2 (B.04), ve které odpůrce pod písm. a.8) stanovil, že nová výstavba by měla být navrhována přednostně na místě objektů zaniklých a případně by měly být novostavby situovány na pozemku dle principů utváření historického půdorysu historického jádra města. Navíc krajský úřad v koordinovaném stanovisku ze dne 13. 11. 2015 uvedl, že se právě na dotčených pozemcích nacházela nízkopodlažní obytná zástavba. Nároží tehdy bylo historicky zastavěné, a to zcela jinou zástavbou, než která se na dotčených pozemcích nachází nyní. Požadavky odpůrce uvedené ve výroku (L.05) odst. b) jsou v souladu s popsanou koncepcí [výrok (B.04)] i historickými údaji známými o této lokalitě.

Soud tak má za to, že odpůrce uvedl dostatečně závažné důvody, na jejichž základě má za to, že by měla být stanovena podmínka vydání regulačního plánu, která by odpůrci do budoucna umožnila dosáhnout stanovených cílů (zejména ochrany historických a kulturních hodnot města Rakovník), přičemž tyto důvody jsou pro plochu přeměny 246-P, která se nachází v Městské památkové zóně města Rakovník, přiléhavé, a byť je zastavěna (parkovištěm), tak se nejedná o typ zástavby, kterou odpůrce dle svých záměrů popsaných v napadeném územním plánu preferuje, neboť parkoviště nepředstavuje obestavění a urbanistické dotvoření jižní strany ulice Na Sekyře a Trojanova. Navrhovatel a) pak blíže nespecifikoval, v čem považuje stanovení povinnosti pořídit regulační plán za nezákonné, přičemž soud neshledal žádný důvod nezákonnosti, pro který by byl povinen tuto část napadeného územního plánu zrušit z moci úřední.

Navrhovatel a) má dále za to, že odpůrce nedostatečně odůvodnil dobu trvání podmínky vydání regulačního plánu 6 let od účinnosti napadeného opatření obecné povahy.

Zákon nestanovuje maximální dobu trvání podmínky pro vydání regulačního plánu pro dotčené území, pouze uvádí, že tato doba musí být přiměřená. Určení konkrétní doby je tak v každém jednotlivém případě věcí správního uvážení a soud toliko přezkoumává, zda nedošlo ze strany správních orgánů k libovůli nebo například v důsledku excesivně dlouhého stanovení doby k obcházení pravomoci příslušného správního orgánu, který by například fakticky rozhodl o stavební uzávěře, o které ale smí rozhodovat podle § 6 odst. 6 písm. c) stavebního zákona pouze rada obce.

Pro posouzení přiměřenosti stanovené doby trvání podmínky vydání regulačního plánu je možné analogicky aplikovat závěry Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 9. 2015, č. j. 4 As 81/2015-120, v odstavci [87] uvedl, že „sice souhlasí s tím, že lhůta pro pořízení územní studie v délce 6 let je dlouhá, na druhou stranu je nutné poukázat na složitost dané problematiky. V případě pořizování územně plánovacích podkladů, mezi které podle ustanovení § 25 stavebního zákona patří i územní studie, je nutné vážit celou řadu zájmů s ohledem na jedinečné okolnosti daného času, a to i s ohledem na celkový počet územních studií, který napadený územní plán požaduje pořídit, a rozsáhlost všech dotčených ploch. Z toho důvodu proto považuje soud lhůtu 6 let pro pořízení územní studie za přiměřenou.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu je tak patrné, že není rozhodná pouze struktura a složitost konkrétní funkční plochy, ale lze přihlédnout i k tomu, kolik územních studií, resp. v posuzovaném případě regulačních plánů, by mělo být v určitém čase vydáno. Také je možné odkázat na čl. II odst. 5 druhé souvětí zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (dále jen „zákon č. 350/2012 Sb.“), který s účinností k 1. 1. 2013 stanovoval, že „[p]ořízení a vydání regulačního plánu jako podmínka pro rozhodování v ploše nebo koridoru vymezených v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu není uvedena lhůta pro pořízení a vydání regulačního plánu.“ Lze mít za to, že touto úpravou poskytl zákonodárce jisté vodítko pro posouzení, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou, zároveň ale není vyloučeno, aby byla jako přiměřená vyhodnocena i doba delší. Za situace, kdy je správní orgán povinen stanovit určitou lhůtu přiměřeně, přezkoumává soud pak nikoli to, zda je stanovení lhůta optimální, ale předně zda odpovídá svému záměru a zda se vejde do mantinelů vymezených kritérii konkrétního případu. Pokud v takovém testu obstojí, může být shledána přiměřenou.

Odpůrce z konkrétních důvodů pro stanovení doby závaznosti podmínky vydání regulačního plánu uvedl toliko dlouhodobě mimořádně nízkou institucionální kapacitu úřadu územního plánování, který pro pořizování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů nedisponuje dostatečným množstvím kvalifikovaných úředníků. Zdejší soud má za to, že by pouze tento důvod nemohl při stanovení doby trvání podmínky vydání regulačního plánu pro plochu změny 246-P obstát. Není možné případné omezení vlastnického práva prodlužovat z důvodu, které primárně spočívají v organizačních záležitostech příslušného úřadu. Ovšem s přihlédnutím k tomu, že napadený územní plán vymezuje celkem čtyři plochy, u nichž stanovil podmínku vydání regulačního plánu, považuje soud za přípustné, že je zohledněna i nedostatečná obsazenost příslušného správního orgánu, neboť v situaci, kdy by byly dány podněty k pořízení všech čtyř regulačních plánů v časově blízkém okamžiku, lze předpokládat značné zatížení příslušného správního orgánu, a tudíž lze akceptovat jako přiměřenou lhůtu pro vydání těchto regulačních plánů lhůtu šesti let od nabytí účinnosti napadeného územního plánu. Zároveň navrhovatel a) v průběhu pořizování napadeného územního plánu v námitkách nenapadal dobu trvání podmínky vydání regulačního plánu, proto lze jistou stručnost odůvodnění akceptovat a nejedná se podle zdejšího soudu při zohlednění zásady zdrženlivosti přezkumu o vadu, která by odůvodňovala zrušení napadené části územního plánu (srov. obdobné vyhodnocení stručnosti odůvodnění v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 As 66/2019-41).

Navrhovatel a) dále namítal, že odůvodnění rozhodnutí o námitce týkající se stanovení podmínky vydání regulačního plánu je zmatečné, když odpůrce zaměnil regulační plán RP-02 s regulačním plánem RP-03.

Odpůrce v rozhodnutí o námitce navrhovatele a) skutečně uvedl, že „[p]odmínka pořízení RP-02 (důraz přidán soudem – pozn. soudu) vyplývá z polohy plochy 246-P v Městské památkové zóně Rakovník (…)“, ačkoli měl odpůrce správně uvést RP-03, ovšem při hodnocení odůvodnění rozhodnutí o uplatněné námitce je třeba zohlednit, že odpůrce správně odkázal na plochu přestavby 246-P, zároveň v rozhodnutí o námitkách uvedl konkrétní znění námitky, ve které byla přímo uvedena parcelní čísla dotčených pozemků, tudíž spojil vypořádání námitky s těmito konkrétními dotčenými pozemky. Uvedení regulačního plánu s označením RP-02, a nikoli RP-03 lze považovat za každému zřejmou písařskou chybu. Soud nepovažuje rozhodnutí o námitce týkající se stanovení podmínky vydání regulačního plánu za zmatečné.

Navrhovatel a) se také pozastavoval nad tím, že regulační plány, které by měly být na základě podmínek stanovených v napadeném územním plánu, vydány, nenahrazují žádná územní rozhodnutí. K tomu soud poukazuje na znění důvodové zprávy k zákonu č. 350/2012 Sb., ve kterém zákonodárce uvedl, že specificky pro regulační plány pro historická jádra měst není účelné stanovit povinnost nahrazovat územní rozhodnutí, neboť jejich posláním je pouze regulovat případné záměry, které nemusí být v době vydání regulačního plánu známy. Jelikož není a ani v době pořizování napadeného územního plánu nebyl znám konkrétní záměr pro dotčené území, postupoval odpůrce v souladu s doporučením zákonodárce, které v souvislosti s regulačními plány vyjádřil.

V závěru vypořádání tohoto návrhového bodu soud ještě reaguje na argument navrhovatele a), který uváděl, že odpůrce neměl žádný zákonný důvod podmínit rozhodování o změnách v ploše 246-P vydáním regulačního plánu. K tomu soud uvádí, že regulační plán je fakultativní nástroj, o jehož pořízení rozhoduje zastupitelstvo obce nebo kraje v samostatné působnosti, a to s ohledem na změny a potřeby rozvoje území obce nebo kraje a ochrany jeho hodnot (srov. Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2018, s. 341 – 349). Odpůrce tedy při pořizování napadeného územního plánu naznal, že existují na území města Rakovník takové plochy, jejichž úpravu považuje za vhodné podmínit vydáním regulačního plánu. Podmínka vydání regulačního plánu nemusí být odpůrci obligatorně stanovena zákonem.

Navrhovatelé a) a b) dále brojí proti vymezení stabilizované plochy NZ – zemědělská půda na pozemcích p. č. XS, p. č. XP a p. č. XE. Z napadeného územního plánu vyplývá, že jižní části dotčených pozemků jsou v napadeném územním plánu zahrnuty do plochy změn – zastavitelné plochy 198-Z se způsobem využití VD – drobná a řemeslná výroba (dále v této části jen „VD“) o celkové rozloze 12 630 m2. Zbylé severní části dotčených pozemků jsou napadeným územním plánem začleněny do stabilizované plochy NZ – zemědělská půda (dále v této části jen „NZ“). Územní plán odpůrce z roku 2004 zahrnoval celé dotčené pozemky do plochy pro výrobu. Navrhovatel podal na začátku roku 2020 odpůrci žádost o informace, k jakému využití jsou podle tehdy platného územního plánu odpůrce dotčené pozemky určeny. Odpůrce sdělením ze dne 20. 1. 2020, č. j. MURA/3037/2020TAJ01/3037/2020, navrhovateli sdělil, že „[p]ozemky parc. č. XS, parc. č. XP a parc. č. XE vše v k. ú. X se z hlediska platného ÚP SÚ Rakovník ve znění Změny č. 3 nachází mimo současně zastavěné území v zastavitelné ploše pro výrobu.“ Navrhovatelé nabyli do společného jmění manželů pozemek p. č. XS právě z důvodu, že byl zahrnut v ploše pro výrobu, protože na něm a na pozemcích p. č. XP a p. č. XE plánovali realizovat stavbu pro lehkou průmyslovou výrobu se sklady (dále jen „sklady“). Navrhovatel pak v rámci veřejného projednání podal námitku, ve které nesouhlasil s vymezením plochy NZ a požadoval zařazení do VL + VD (plocha pro výrobu). Odpůrce námitce nevyhověl. Podle navrhovatelů odpůrce nijak neozřejmil, proč se rozhodl přehodnotit záměr původního územního plánu, pokud jde o části dotčených pozemků, které zahrnul do stabilizované plochy NZ. Vzhledem k tomu, že byl navrhovatel v průběhu pořizování napadeného územního plánu aktivní, měl odpůrce povinnost posoudit z hlediska proporcionality, zda lze po navrhovatelích žádat, aby snášeli začlenění podstatné části svých dotčených pozemků do plochy NZ, když obdobné pozemky, případně dokonce pozemky se složitějšími podmínkami a limity území, ve shodné lokalitě zůstaly vymezeny stejně jako v původním územním plánu odpůrce, tj. v ploše VD, a pokud odpůrce shledal, že ano, tak to měl podrobně a přesvědčivě odůvodnit. Jelikož tak odpůrce neučinil, je tato část napadeného územního plánu podle navrhovatelů nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a nese prvky libovůle.

Dále navrhovatelé uvedli, že odpůrce vymezil zastavitelnou plochu 197-Z s využitím VD, ač je celá v dobývacím prostoru, a zastavitelnou plochu 195-Z s využitím VD, ač její nezanedbatelná část je také v dobývacím prostoru. Části dotčených pozemků (p. č. XS, p. č. XP a p. č. XE) naopak v dobývacím prostoru nejsou. Navrhovatelé dále citovali ze základní koncepce rozvoje území obce, ochrany a rozvoje jeho hodnot a s odkazem na citované části (část B.1, B01, B02, C.1, C01, C04 a C12) pak doplnili, že pokud by odpůrce začlenil celé dotčené pozemky do zastavitelné plochy 198-Z s využitím VD, zcela by naplnil citované zásady urbanistické koncepce a zásady plošného uspořádání území stanovené v části C (článcích C01, C04 a C12) textové části výroku napadeného územního plánu. Odpůrce však v napadeném územním plánu nijak neuvádí, proč se v části dotčených pozemků rozhodl nerespektovat zásady urbanistické koncepce a zásady plošného uspořádání území, ačkoli jsou podle navrhovatelů tyto části pozemků na první pohled vhodné pro využití pro výrobu, skladování a služby.

Dále navrhovatelé upozornili na nepravdivost informace uvedené v odůvodnění vymezení zastavitelné plochy 198-Z, neboť plocha 198-Z není vymezena ve shodném rozsahu jako ve změně č. 3 původního územního plánu. Navrhovatelé dále citovali z textové části odůvodnění napadeného územního plánu k zastavitelné ploše 191-Z a konstatovali, že toto odůvodnění platí mj. pro zastavitelné plochy 191-Z, 197-Z a 195-Z, a platí naprosto shodně i pro části dotčených pozemků, které odpůrce zahrnul do stabilizované plochy NZ. Navrhovatelé jsou tak přesvědčeni, že plocha 198-Z měla zahrnovat celé dotčené pozemky. Navíc na celé ploše dotčených pozemků je zemědělská půda s až třetí třídou ochrany, přičemž pro srovnání uvedli, že zastavitelná plocha 191-Z je téměř celá na zemědělské půdě s první třídou ochrany. Navrhovatelé mají za to, že vymezením zastavitelné plochy 198-Z s využitím VD pouze na jižní části dotčených pozemků a vymezením jejich zbývající části v ploše NZ, byli zásadně omezeni na svých vlastnických právech, jelikož nemohou pozemky využít k výrobě a skladování a rovněž se výrazně snížila hodnota těchto pozemků. Odpůrce neuvedl důvody, proč většinu plochy dotčených pozemků začlenil do stabilizované plochy s využitím NZ, a navíc nepravdivě uvádí informaci o tom, že zastavitelná plocha 198-Z byla vymezena shodně jako v původním územním plánu odpůrce ve znění změny č. 3. Odpůrce byl povinen porovnat jednotlivé lokality, ve kterých vymezil plochy VD, na jedné straně a část dotčených pozemků, na kterých se rozhodl vymezit stabilizovanou plochu NZ, na straně druhé a řádně odůvodnit, proč dal při vymezování ploch VD přednost jiným lokalitám než pozemkům navrhovatelů. Podle navrhovatelů se odpůrce dopustil libovůle a navíc měl řádně provést posouzení proporcionality zvoleného řešení. Navrhovatelé navíc po celou dobu pořizování napadeného územního plánu brojili proti zahrnutí více než dvou třetin dotčených pozemků do plochy s využitím NZ. Podle názoru navrhovatelů nebyly jimi uplatněné připomínky a námitky řádně vypořádány. Navrhovatelé dále namítají v dotčené části napadeného územního plánu vnitřní rozpornost výrokové části a odůvodnění. Výroková část stanovuje plochu 198-Z pouze v jižní části dotčených pozemků, zatímco konkrétní odůvodnění zastavitelné plochy 198-Z uvádí, že „plocha je ve shodném rozsahu a pro shodný způsob využití vymezena ve Změně č. 3 ÚP SÚ Rakovník“, což ale není dle navrhovatelů pravdivé tvrzení, neboť původní územní plán ve znění změny č. 3 zahrnoval celé dotčené pozemky do plochy výroby. Navrhovatelé považují vymezení stabilizované plochy NZ na dotčených pozemcích za nezákonné, nesprávně a nedostatečně odůvodněné a rozporné se zásadou proporcionality, jelikož nepřípustně zasáhlo do vlastnického práva navrhovatelů. Podle názoru navrhovatelů by tato část napadeného územního plánu neobstála ve třetím, čtvrtém a pátém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy vymezeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS.

Odpůrce ve vyjádření nejprve odkázal na odůvodnění vymezení ploch 191-Z, 197-Z a 198Z na str. 335 – 336 napadeného územního plánu a na stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 11. 2015, č. j. 2065/500/15, 65505/ENV/15, (dále jen „stanovisko Ministerstva životního prostředí“) evidované odpůrcem pod č. j. MURA/61657/2015 ve spisové dokumentaci pod pořadovým číslem 65 a dále uvedl, že ačkoli navrhovatelé poukazují na to, že pozemky p. č. XS, p. č. XP a p. č. XE v jejich vlastnictví byly od roku 2004 do nabytí účinnosti napadeného územního plánu zahrnuty do plochy na výrobu, pohlíží se podle odpůrce při zpracování nového územního plánu na území jako na území bez územního plánu, přičemž v zákoně není stanovena povinnost řídit se předchozím řešením území a je zcela legální využití území přehodnotit a navrhnout řešení nové, které záměrům města vyhovuje více. K tomu doplnil odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, ve kterém se uvádí, že „[ze] žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití.“ Vlastník tedy sice může požádat obec o zařazení jeho pozemku do zastavitelných ploch v rámci pořizování územního plánu nebo jeho změny nebo požádat o změnu platného územního plánu, ale na pořízení změny ani na zařazení jeho pozemku do zastavitelných ploch není právní nárok.

Dále odpůrce upozornil na to, že v odůvodnění rozhodnutí o námitce uváděl, že na zájmové pozemky zasahuje dobývací prostor a že se plocha nachází v chráněném ložiskovém území L. I, přičemž na její části je evidováno výhradní bilancované ložisko nerostů (jílovec) „Rakovník – Rako I“. Odůvodnění návrhových ploch je součástí odůvodnění napadeného územního plánu a jejich vymezení je v souladu s koncepcí rozvoje města. Z důvodu scelení v současné době poněkud roztříštěné urbanistické struktury této části města, a tedy z důvodu vyplnění jednotlivých urbanistických proluk mezi fragmenty zastavěného území sídla jsou všechny zastavitelné plochy výroby v lokalitě H. vymezeny v přímé návaznosti na zastavěné území a na stabilizované plochy výroby. Odpůrce vymezil předmětné plochy právě v souladu se stanovenou urbanistickou koncepcí, proto mu není zřejmé, co navrhovatelé míní tím, když tvrdí, že se odpůrce rozhodl nerespektovat urbanistickou koncepci a zásady plošného uspořádání území. Odpůrce dále k námitce navrhovatelů sděluje, že v případě plochy 191-Z a plochy 198-Z se nejedná o skutkově shodné případy. Rozsah vymezení uvedených ploch byl navržen zpracovatelem na základě skutečného stavu v území, pozemky ve vlastnictví navrhovatele jsou na rozdíl od pozemků zahrnutých do plochy 191-Z stále zemědělsky obdělávané. K navržené ploše 191-Z nebyly podány žádné připomínky, nebyl tedy důvod rozsah ploch upravovat. S ohledem na vydaná stanoviska dotčených orgánů byl odpůrce při vymezení předmětných ploch omezen, což uvedl v odůvodnění rozhodnutí o námitkách, se kterými se řádně vypořádal, a rovněž poukázal na to, že celé předmětné pozemky byly původním územním plánem vymezeny pro výrobu a skladování a po dobu 15 let nebyly k danému účelu využité. Vymezením předmětné plochy nedošlo v rozporu se zásadou proporcionality ani k významnému zásahu do vlastnického práva navrhovatelů, protože stejným způsobem byly vymezeny plochy i na pozemcích ve vlastnictví jiných osob.

Ve správním spise soud ověřil, že změnou č. 3 původního územního plánu byly dotčené pozemky navrhovatelů zařazeny do plochy pro výrobu jako celek. Z hlavního výkresu způsobu využití území napadeného územního plánu má pak soud za prokázané, že dotčené pozemky navrhovatelů jsou z větší (severní) části zařazeny do stabilizované plochy NZ – zemědělská půda a z menší (jižní) části do plochy změny 198-Z (VD), která je dle legendy ohraničena jako plocha zastavitelná, drobná a řemeslná výroba.

Navrhovatelé a) a b) uplatnili u odpůrce dne 2. 11. 2015 k návrhu zadání územního plánu připomínku, ve které uvedli: „ – XS, XP, XE – nesouhlas s NZ, požadavek VL + VD“.

Odpůrce připomínku navrhovatelů v části J.3 odůvodnění napadeného územního plánu pod bodem 47 částečně akceptoval, když uvedl: „ad a) částečně akceptováno – část předmětných pozemků pro VD již vymezena je, vymezovat celé plochy pozemků pro VD není potřeba, neboť v H. i na území celého Rakovníka je dostatek disponibilních ploch pro rozvoj výroby, pokud by v budoucnu došlo k využití všech rozvojových ploch VD v H., změnou ÚP se vymezí nové plochy, navíc s vymezením ploch nesouhlasí“ (ve vypořádání připomínky není uvedeno, kdo s vymezením plochy nesouhlasí – pozn. soudu).

Dne 4. 12. 2017 uplatnili navrhovatelé u odpůrce námitku proti návrhu územního plánu, ve které uvedli: „XS, XP, XE – nesouhlas s NZ, požadujeme VL + VD (lokalita je určená jako plocha pro výrobu, a navíc byla dokonce směňována pozemková parcela č. XS v poměru 1:1 za pozemkovou parcelu v Rakovníku, která také byla určena jako plocha pro výrobu, a nyní je již zastavěná. Podmínkou této směny bylo, že pozemkové parcely budou hodnotově srovnatelné – což dle změny ÚP č. 3 pozemky jsou. Dokonce byly již zahájeny přípravné práce na zprovoznění této lokality, ale stále se čeká na vybudování kanalizačního řádu ‚Zátiší – JIH‘, na které by bylo provedeno napojení. V dané lokalitě je již přívod plynu, vodovod, elektrické vedení, odbočka z optického kabele pro telefony a rychlý internet, dále jsou i vybudovány 3 vjezdy na danou lokalitu. Daná lokalita je prakticky připravená, pouze zbývá dořešit kanalizaci.“

Odpůrce vypořádal námitku navrhovatelů v části L.1 odůvodnění napadeného územního plánu pod bodem 30, kde uvedl, že „[d]alšímu rozšiřování v zastavitelných ploch pro výrobu a skladování v Huřvinách není důvodné. V H. je vymezen dostatek jiných, zatím nevyužitých rozvojových ploch určených pro výrobu. Smyslem vymezení uvedené plochy je primárně zajistit oboustranné obestavení stávající komunikace a tím využití existující veřejné infrastruktury, nikoli zásadně plošně rozšiřovat plochy výroby v H..“ Dále odpůrce poukázal na to, že pozemky nebyly po dobu 15 let (od vymezení jejich funkčního vymezení) pro daný účel využité, v čemž spatřuje odpůrce legitimní důvod pro přehodnocení původního záměru. Dále uvedl, že plocha 198-Z je vymezena pro přiměřený plošný rozvoj stabilizované plochy drobné a řemeslné výroby za účelem scelení v současnosti poněkud roztříštěné urbanistické struktury a z důvodu vyplnění jednotlivých urbanistických proluk mezi fragmenty zastavěného území sídla. Nakonec odkázal ještě na historickou kontinuitu vývoje území a také na to, že je na uvedeném území evidováno chráněné ložiskové území L. I a platí pro ně omezení podle § 18 a § 19 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona č. 88/2021 Sb. (dále jen „horní zákon“).

Z uvedené citace námitek je patrné, že navrhovatelé neuváděli konkrétní důvody, pro které by považovali navrhované řešení za nepřiměřený zásah do jejich vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé neseznámili odpůrce s důvody, pro které mají za to, že napadený územní plán v této části představuje nepřiměřený zásah do jejich vlastnických práv, není pochybením, že se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách přiměřeností zásahu do vlastnického práva navrhovatelů nezabýval (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016-35). Navrhovatelé v námitkách nijak nerozporovali ani neporovnávali vymezení plochy 198-Z ve vztahu k ploše 191-Z, nebylo tak povinností odpůrce, aby v odůvodnění rozhodnutí o námitkách nebo odůvodnění napadeného územního plánu tyto plochy vůči sobě vymezoval a vzájemně je porovnával. S ohledem na rozsah území, které napadený územní plán upravuje, není ani prakticky možné, aby pořizovatel, resp. odpůrce provedl porovnání veškerých zastavitelných nebo naopak nezastavitelných ploch ve vzájemných kombinacích. K takovému (dílčímu) porovnání by byl povinen, pokud by byla uplatněna námitka, ve které by konkrétní osoba rozporovala vymezení určité plochy a poukazovala právě na odlišný přístup v souvislosti s podobným (a v námitkách specifikovaným) pozemkem.

Navrhovatelé dále vytýkali odpůrci, že nijak neozřejmil, proč se rozhodl přehodnotit záměr původního územního plánu v části pozemků specifikovaných v této části, které nyní zařadil do stabilizované plochy NZ. Toto tvrzení navrhovatelů ovšem není přiléhavé, neboť odpůrce srozumitelně uvedl, že celé dotčené pozemky byly zařazeny v ploše pro výrobu a skladování již 15 let, ale za celou dobu nebyly k tomuto účelu využity, proto přehodnotil záměr využití těchto pozemků a v jejich severní části byly z plochy pro výrobu a skladování vyjmuty. Zároveň toto doplnil argumentem, který souvisel s koncepcí využití tohoto území, že měl za cíl soustředit plochy kolem silnice II. třídy a nerozšiřovat plochu výroby. Toto odůvodnění je pak v souladu i s grafickou částí napadeného územního plánu, ze které je patrné vymezení plochy změny 198-Z podél místní komunikace II. třídy (ze západní části) a komunikace III. třídy/IV. třídy (z jižní části).

Zásada kontinuity územního plánování nesmí znemožnit revizi existujícího stavu. Odpůrce reflektoval skutečnost, že po relativně dlouhou dobu (15 let) kterou měli navrhovatelé k dispozici, nijak nezměnili způsob využití dotčených pozemků. Pozemky byly v celé jejich části využívány jako zemědělská plocha. Závěr odpůrce o změně funkčního využití severní části dotčených pozemků na zemědělskou plochu tak zní logicky, racionálně, a nikoli excesivně. Ačkoli navrhovatelé argumentovali, že jsou pozemky vhodné pro zahrnutí do plochy VD, tak neuvedli nic, z čeho by bylo možné dovozovat, že v severní části těchto pozemků činili nebo činí úkony, jimiž by směřovali k využití těchto pozemků pro výrobu. Navrhovatelé sice poukazovali na existenci přípojky elektrických komunikací v jižní části pozemku p. č. XS a na existenci kabelové sítě v jižní části pozemku p. č. XCZ, tedy na připravenost těchto pozemků pro využití k výrobě, to ovšem neprokazuje, že by oni či jejich právní předchůdci činili reálné kroky k využití těchto pozemků k výrobě. Odpůrce navíc nejednal ani v rozporu s připraveností území pro výrobní využití, neboť právě jižní části dotčených pozemků zahrnul do plochy pro výrobu a sám i v odůvodnění rozhodnutí o námitkách poukázal na záměr obestavět stávající komunikace a využít tím existující infrastrukturu. V souladu s tímto vypořádáním námitek je pak i odůvodnění územního plánu, které se vztahuje k plochám změn 191-Z, 195-Z a 198-Z na str. 335-336 (odůvodnění vymezení ploch změn a výroby a skladování) a str. 539-540 (odůvodnění předpokládaných záborů zemědělského půdního fondu) odůvodnění územního plánu.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není vlastník pozemků opatřením obecné povahy zkrácen na svých právech, jestliže schválené funkční využití pozemků odpovídá dosavadnímu faktickému způsobu jejich využívání. Navrhovatelé i do návrhu na zrušení části napadeného územního plánu předložili výřez z katastrální mapy a ortofotomapy a dále výřez z letecké mapy mapy.cz, ze kterých je zjevné, že je na dotčených pozemcích pole, a je tedy využíváno v celé ploše jako zemědělská plocha. Vymezení plochy NZ s hlavním způsobem využití pro zemědělskou produkci tak odpovídá dosavadnímu způsobu využití pozemků navrhovateli. Jelikož dochází k zachování faktického způsobu využívání pozemků navrhovatelů (v jejich severní části) a nebyla ani doložena konkrétní činnost navrhovatelů či jejich právních předchůdců směřující k realizaci dříve umožněného jiného způsobu využití, nejsou navrhovatelé na svých právech zkráceni. Skutečnost, že odpůrce napadeným opatřením obecné povahy nezměnil reálný stav užívání pozemků i v jeho severní části podle návrhu navrhovatelů, nemůže být kvalifikováno jako nezákonnost, neboť je projevem procesu územního plánování, které je výrazem práva obce na samosprávu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2012, č. j. 6 Ao 8/2011-74, nebo ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011-17).

Navrhovatelé dále namítali, že je v této části napadený územní plán vnitřně rozporný, neboť výroková část napadeného územního plánu sice stanovuje plochu 198-Z pouze v jižní části pozemků p. č. XS, p. č. XP, p. č. XE a p. č. XDA, ovšem v konkrétním odůvodnění zastavitelné plochy 198-Z je uvedeno, že „plocha je ve shodném rozsahu a pro shodný způsob využití vymezena ve Změně č. 3 ÚP SÚ Rakovník“, což ovšem podle navrhovatelů není pravdivá informace, neboť změna č. 3 začleňovala celé dotčené pozemky do plochy výroby. Totožně navrhovatelé rozporují odůvodnění záboru zemědělského půdního fondu.

Z přílohy č. 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 500/2006 Sb.“) vyplývá, že obsah územního plánu tvoří textová část a grafická část, přičemž tato vyhláška obsahuje i podrobnou úpravu jednotlivých částí textové i grafické části územního plánu a dále upravuje obsahové náležitosti odůvodnění územního plánu, a to opět jak pro textovou, tak pro grafickou část územního plánu. Pro plošné a prostorové uspořádání krajiny, respektive vymezení zastavěného či zastavitelného území, ploch, koridorů, změn v krajině či pro stanovení územních rezerv je tak podstatné znění jak textové, tak i grafické části územního plánu. Tyto dvě části musí být ve vzájemném souladu, aby nebylo pochyb o způsobu a podmínkách možného využití stanovených ploch apod. Odůvodnění územního plánu ovšem neslouží pro upravení konkrétního vymezení využití území, ale pro odůvodnění toho, proč byla konkrétní plocha zahrnuta do určitého funkčního využití. Rozpor v územním plánu tak nastává typicky tehdy, pokud je nesoulad mezi textovou a grafickou částí výroku (nebo uvnitř jich samých), v jejímž důsledku nelze stanovit, jak má být dané území využito (typicky by to mohlo nastat tehdy, pokud by byl určitý pozemek v grafické části výroku označen jako zastavitelný pro bydlení, ale v textové části byl uveden např. jako veřejné prostranství. Pak by nebylo zřejmé, jestli má být na takové ploše realizována zástavba bytů, anebo jestli se jedná o území, na kterém má být například náměstí). Naopak rozpor mezi výrokovou částí a odůvodněním (je jedno jestli v jejich grafické či textové části) zpravidla nevede k nesrozumitelnosti územního plánu, nejde-li o rozpor zcela zásadní, kdy celé odůvodnění popírá to, co je patrné z výrokové části.

Z grafické části výroku napadeného územního plánu – způsob využití území přitom vyplývá, že plocha 198-Z je vymezena v jižní části dotčených pozemků navrhovatelů jako plocha VD, severní část těchto pozemků je pak zařazena do plochy NZ. V textové části výroku napadeného územního plánu je v oddíle C.2.2.7 Plochy výroby a skladování vymezena plocha 198-Z – (VD) drobná řemeslná výroba o výměře 1,263 ha, přičemž ve srovnání s údaji z katastru nemovitostí je zjevné, že celková plocha pozemků, do kterých plocha 198-Z zasahuje, je výrazně větší (pouze pozemky navrhovatelů činí 34,396 ha). Mezi textovou a grafickou částí výroku tak není rozpor, neboť z uvedeného není možné dovodit, že by celé dotčené pozemky navrhovatelů byly zařazeny do plochy VD, anebo že by naopak celé tyto pozemky byly zařazeny do ploch NZ. Jak textová, tak grafická část výroku je v souladu, neboť z grafické části je zjevné umístění plochy 198-Z a textová část pak upřesňuje přesnou rozlohu této plochy. K tomu je potřeba ještě uvést, že nemůže být dán rozpor územního plánu tehdy, pokud by byl dovozován ze vztahu k předchozímu územnímu plánu. Tedy i v případě, že by změnou č. 3 původního územního plánu byly zahrnuty celé pozemky do plochy VD, nemohlo by to zakládat rozpor s grafickou nebo textovou částí napadeného územního plánu.

Soud z grafické části změny č. 3 původního územního plánu ověřil, že celé dotčené pozemky navrhovatelů byly zařazeny do plochy pro výrobu, a není tak přiléhavá ta pasáž textové části odůvodnění napadeného územního plánu, ve které je pro plochu 198-Z uvedeno, že „[p]locha je ve shodném rozsahu a pro shodný způsob využití vymezena ve Změně č. 3 ÚP SÚ Rakovník.“ Ovšem uvedení jen této ne zcela přiléhavé nebo nepřesné informace v odůvodnění územního plánu nezpůsobuje jeho vnitřní rozpornost. Bylo by samozřejmě žádoucí, aby odůvodnění vymezení této plochy reflektovalo, že vymezení plochy pro výrobu zahrnovalo celé pozemky navrhovatelů a nyní je vymezeno toliko v jejich jižní části, zároveň ale odpůrkyně na tuto skutečnost alespoň reagovala v odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a vysvětlila, že sice dotčené pozemky navrhovatelů byly změnou č. 3 zařazeny v celé své ploše do plochy pro výrobu, avšak za dobu trvání tohoto vymezení nebyly k uvedenému účelu využity, a proto přehodnotila využití těchto pozemků jako plochy pro výrobu. V daném případě jde pouze o dílčí nesrovnalost odůvodnění, aniž by tím byla zasažena srozumitelnost samotného výroku. Může jít i prostou formulační nepřesnost, neboť z pohledu obecné části odůvodnění směřované též dotčeným orgánům, např. na úseku ochrany zemědělského půdního fondu, mohlo jít odpůrci o zdůraznění toho, že zastavitelná plocha 198Z vymezená v dosud nezastavěném území měla v celém svém rozsahu předobraz už v předcházejícím územním plánu, a nikoliv o snahu tvrdit, že celá zastavitelná plocha vymezená v původním územním plánu byla převzata i do napadeného územního plánu, jak toto tvrzení vnímají navrhovatelé.

Na zařazení do funkčního využití plochy VD, resp. NZ, nemají vliv ani směny pozemků, které navrhovatelé v minulosti realizovali. Navrhovatelé ani netvrdili, že by účastníkem těchto směn byl odpůrce, který by jim případně přislíbil zachování funkčního využití daných pozemků, a tak založil legitimní očekávání, že nebude změněn způsob využití těchto pozemků.

Vzhledem k tomu, že uplatněné námitky navrhovatele a) byly velmi obecné, je rozhodnutí o těchto námitkách dostatečné a přezkoumatelné. Dále odpůrce dostatečně odůvodnil změnu funkčního využití dotčených pozemků navrhovatelů, přičemž navrhovatelé neprokázali, že by již započali s realizací záměrů na dotčených pozemcích, které by odpovídaly v původním územním plánu vymezené funkci (výrobní plocha), naopak i z návrhu je patrné, že aktuálně jsou stále využívány jako zemědělská plocha. Soud tak vyhodnotil tento návrhový bod jako nedůvodný.

Navrhovatel a) dále brojí proti vymezení stabilizované plochy NK – krajinná zeleň (dále v této části jen „NK“) na pozemku p. č. XF. Navrhovatel a) nejprve uvedl, že z hlavního výkresu – způsob využití vyplývá, že plocha NK, která zahrnuje dotčený pozemek, je z jihu, východu a severu obklopena plochami s využitím VD – drobná a řemeslná výroba (dále v této části jen „VD“) a ze západu hraničí se silnicemi II. třídy č. XDB a XDC. Plocha NK tak netvoří součást žádného biokoridoru. Původní územní plán přitom zahrnoval severní část dotčeného pozemku do plochy pro výrobu. Odpůrce tak zahrnutím celého dotčeného pozemku do stabilizované plochy NK – krajinná zeleň tento pozemek výrazně znehodnotil. Navrhovatel a) proti tomuto vymezení bojoval již v průběhu pořizování napadeného územního plánu, kdy uplatnil připomínku, kterou vyjádřil nesouhlas se zařazením celého dotčeného pozemku do plochy NK. Odpůrce této připomínce nevyhověl, přičemž odkazoval na stanovisko Ministerstva životního prostředí, které ale není navrhovateli a) známo. Navrhovatel a) pak uplatnil i námitku, ani té odpůrce ale nevyhověl, přičemž nijak neozřejmil, proč se rozhodl přehodnotit řešení vymezené původním územním plánem. Podle názoru navrhovatele a) měl odpůrce povinnost posoudit z hlediska proporcionality, zda lze po navrhovateli a) žádat, aby snášel začlenění svého pozemku do stabilizované plochy NK, když obdobné pozemky ve shodné lokalitě zůstaly vymezeny shodně jako v původním územním plánu (plocha VD), a pokud odpůrce shledal, že to po navrhovateli a) žádat lze, měl to velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnit, v opačném případě jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a takové jednání nese prvky libovůle. Podle názoru navrhovatele a) odpůrce nenaplnil zásady urbanistické koncepce a zásady plošného uspořádání území v části C článcích C01, C04 a C12, když nezačlenil celý dotčený pozemek do plochy VD. Navrhovatel považuje vymezení stabilizované plochy NK – krajinná zeleň na dotčeném pozemku za nezákonné, odůvodnění tohoto postupu za nesprávné a nedostatečné, a nadto je vymezení stabilizované plochy NK na dotčeném pozemku v rozporu se zásadou proporcionality, neboť nepřípustně zasáhlo do vlastnického práva navrhovatele a). Podle názoru navrhovatele a) by tato část napadeného územního plánu neobstála ve třetím, čtvrtém a pátém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy vymezeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/200598, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS.

Odpůrce ve vyjádření nejprve poukázal na to, že k návrhu ploch výroby pořizovatel obdržel po společném jednání stanovisko Ministerstva životního prostředí. S ohledem na uvedené stanovisko a územně analytické podklady, které evidují konkrétní limity, byla zmenšena předmětná plocha 195-Z a připomínce týkající se požadavku na změnu využití pozemku p. č. XF nebylo možné vyhovět. Vymezení plochy 198-Z se po společném jednání nezměnilo, do dobývacího prostoru zasahuje jen podél okraje s komunikací a bez návaznosti na komunikaci by její vymezení postrádalo smysl. Plocha 197-Z zůstala vymezená v původním rozsahu s tím, že její vymezení bylo odůvodněno potřebou doplnění stabilizované plochy podél stávající komunikace z důvodu hospodárného využití území a infrastruktury v území. K úpravě ploch vedla zpracovatele snaha minimalizovat zásahy do CHLÚ (chráněné ložiskové území – pozn. soudu) a DP (dobývací prostor – pozn. soudu) tak, aby ještě byla zajištěna možnost využití pozemků v těsné návaznosti na stávající komunikaci. Změnilo se vymezení plochy 195-Z, a to tak, aby sahala jen k hranici vymezeného dobývacího prostoru. Stanovisko dotčeného orgánu bylo maximálně respektováno a na jeho základě byla provedena úprava navrhovaných ploch. Odpůrce pak uzavřel, že vymezení předmětných ploch v odůvodnění napadeného územního plánu dostatečně odůvodnil a zohlednil stanoviska dotčených orgánů. S připomínkami i námitkami navrhovatele a) se řádně vypořádal, při hodnocení připomínky navrhovatele a) uvedl, že je v rozporu se stanoviskem Ministerstva životního prostředí. Toto stanovisko je přitom součástí spisové dokumentace.

Ve správním spise soud ověřil, že změnou č. 3 původního územního plánu byly dotčené pozemky navrhovatele zařazeny do plochy pro výrobu. Z hlavního výkresu způsobu využití území napadeného územního plánu má pak soud za prokázané, že dotčené pozemky navrhovatelů jsou z větší (severní) části zařazeny do stabilizované plochy NZ a z menší (jižní) části do plochy změny 198-Z (VD), která je dle legendy ohraničena jako plocha zastavitelná pro drobnou a řemeslnou výrobu. V koordinačním výkresu je pak patrné zakreslení dobývacího prostoru (hnědé trojúhelníky spojené čarou) a ložisko nerostných surovin (hnědé tečky ohraničené hnědou čarou).

Ze stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 11. 2015, sp. zn. 2065/500/15, 65505/ENV/15, soud zjistil, že v něm Ministerstvo životního prostředí upozornilo odpůrce na to, že do území obce zasahuje chráněné ložiskové území L. u Rakovníka č. 1132000 a č. 07382100 Lubná I a že jsou v dokumentaci zakresleny. Dále jsou v území evidovány dobývací prostory č. 60230 L. II a č. 70699 Rakovník I, přičemž dobývací prostor má kvalitativně vyšší ochranu než chráněné ložiskové území. Ministerstvo životního prostředí dále upozornilo na to, že nelze navrhovat žádná využití, která by jakýmkoli způsobem negativně ovlivnila hlavní využití, tj. těžbu nerostných surovin v dobývacím prostoru, a odkázalo na omezení podle § 18 a 19 horního zákona, tj. na to, že pro činnost nesouvisející s dobýváním je nutné vydání závazného stanoviska krajského úřadu.

Navrhovatel a) uplatnil u odpůrce dne 2. 11. 2015 k návrhu zadání územního plánu připomínku, ve které uvedl: „ – XF – nesouhlas s NK, požadavek ponechat původní plochu pro výrobu“.

Odpůrce připomínku navrhovatele a) v části J.3 odůvodnění napadeného územního plánu pod bodem 47 neakceptoval a uvedl: „ad n) neakceptovat – v rozporu se stanoviskem MŽP – předmětný pozemek v rámci dobývacího prostoru Rakovník -> v rámci dobývacích prostorů není možné vymezovat plochy výroby nad rámec ploch výroby vymezených platným ÚP SÚ Rakovník.“

Dne 4. 12. 2017 uplatnil navrhovatel a) u odpůrce námitku proti návrhu územního plánu, ve které uvedl: „XF – nesouhlas s NK – požadujeme ponechat původní plochu pro výrobu /navíc s rozporem – s důlním zákonem), event.. VL nebo VD – jako sousední pozemková parcela č. XCC. Na sousedních pozemkových parcelách dobývacím prostoru jsou již objekty pro výrobu. Navíc dle písemného sdělení OŽP MÚ Rakovník čj. MURAX00MY1GT ze dne 5. 10. 2017, není celá plocha v dobývacím prostoru.“

Odpůrce vypořádal námitku navrhovatele a) v části L.1 odůvodnění napadeného územního plánu pod bodem 30, přičemž nejprve poukázal na to, že je část dotčeného pozemku navrhovatele v ploše pro výrobu zařazena již od roku 2003, avšak za celou dobu nebyla k tomuto účelu využita, proto je legitimní přehodnotit záměr původního územního plánu. Dále odpůrce uvedl, že je požadavek v rozporu se stanoviskem Ministerstva životního prostředí. A dále uvedl: „Téměř celý zájmový pozemek (cca 7/8 pozemku) se nachází ve vymezením dobývacím prostoru č. 70699 Rakovník I. Dobývací prostor je kvalitativně vyšší ochranou ložiska než CHLÚ a dle § 27 odst. 6 horního zákona je jeho stanovení zároveň i rozhodnutím o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu ve smyslu stavebního zákona. Pro proces pořizování územně plánovací dokumentace platí zákonná povinnost vycházet z podkladů zjištěných pro výhradní ložiska a navrhovatele řešení z pohledu ochrany nerostného bohatství co nejvýhodnější; nelze tedy navrhovat žádná využití, která by jakýmkoli způsobem negativně ovlivnila hlavní využití, tj. těžbu nerostných surovin v dobývacím prostoru.“ Nakonec odpůrce odkázal na to, že je veřejný zájem na ochraně a zajištění podmínek pro využití nerostného bohatství podle § 15 horního zákona, a na zásady účelného využití území podle § 18 odst. 1 stavebního zákona.

Dne 27. 1. 2020 uplatnil navrhovatel a) u odpůrce námitku proti návrhu územního plánu pro opakované veřejné projednání, ve které uvedl: „XF – nesouhlas s NK – požadujeme ponechat původní plochu pro výrobu (navíc s rozporem – s důlním zákonem), event.. VL nebo VD – jako sousední pozemková parcela č. XCC. Legitimně očekávám, parcela č. XF, která je celá předurčena k zastavení pro lehkou výrobu tak jako vedlejší parcely, bude změněna pro plochu pro lehkou výrobu. Požaduji – aby byla celá výměra zahrnuta jako plocha pro lehkou výrobu“.

Soud opět konstatuje, že z citace námitek (ze dne 2. 11. 2015 a 4. 12. 2017, k námitce ze dne 27. 1. 2020 se soud vyjádří později) je patrné, že navrhovatel neuváděl konkrétní důvody, pro které by považoval navrhované řešení za nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že neseznámil odpůrce s důvody, pro které má za to, že napadený územní plán v této části představuje nepřiměřený zásah do jeho vlastnických práv, není pochybením, že se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách přiměřeností zásahu do vlastnického práva navrhovatele nezabýval (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016-35).

Dále navrhovatel a) v námitkách sice odkázal na pozemek p. č. XCC a domáhal se stejného funkčního vymezení, jako je na tomto pozemku, ovšem neuvedl konkrétní argumenty, pro které považoval označený pozemek za srovnatelný s jeho pozemky. Pouze se domáhal stejně rozporného (s důlním zákonem) funkčního vymezení. K tomu je potřeba uvést, že odpůrce v rozhodnutí o námitce navrhovatele uvedl, že dotčený pozemek navrhovatele je ze 7/8 na vymezeném dobývacím prostoru, a jak je patrné při porovnání dotčeného pozemku a pozemku p. č. XCC (plocha 195-Z), na pozemek p. č. XCC zasahuje vymezení dobývacího prostoru v obráceném poměru a navíc se na něm téměř nenachází ani ložisko nerostných surovin. Už z tohoto hlediska je dán mezi pozemkem navrhovatele a) a pozemkem p. č. XCC podstatný rozdíl.

Zároveň soud upozorňuje na to, že vypořádání připomínky navrhovatele a) odpůrcem není přiléhavé, neboť v závazném stanovisku Ministerstva životního prostředí není vyloučeno, aby na plochách, pod kterými se nacházejí dobývací prostory, byly vymezeny výrobní plochy, ale s odkazem na § 18 a 19 horního zákona musí být vydáno závazné stanovisko krajského úřadu, na základě kterého by bylo možné činnost nesouvisející s dobýváním prostoru povolit. Zároveň se Ministerstvo životního prostředí nijak nevyjadřovalo k tomu, zda mohou být vymezeny nové plochy výroby nad rámec původního územního plánu.

Podle § 18 odst. 1 horního zákona v zájmu ochrany nerostného bohatství lze v chráněném ložiskovém území zřizovat stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, jen na základě závazného stanoviska dotčeného podle tohoto zákona.

Podle § 19 odst. 1 horního zákona umístění staveb a zařízení v chráněném ložiskovém území, které nesouvisí s dobýváním, může povolit příslušný orgán podle zvláštních právních předpisů jen na základě závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, vydaného po projednání s obvodním báňským úřadem, který navrhne podmínky pro umístění, popřípadě stavby nebo zařízení.