— Nejvyšší správní soud

15 Af 83/2012- 29 - text Pokračování 6 15Af 83/2012 15Af 83/2012-29 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. S., bytem „X“, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. p. 157/30, PS 203, PSČ 412 01, proti žalovanému: F i n a n č n í m u ú ř a d u v Roudnici nad Labem, se sídlem Karlovo náměstí č. p. 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2012, č. j. 9590/12/198972501518, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 9590/12/198972501518, kterým byla zamítnuta její námitka proti postupu správce daně, jenž jí nesdělil výši daňového nedoplatku jejího bývalého manžela p. Václava Slaby. Současně se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí náhradu nákladů řízení. V žalobě uvedla, že žalovaný na základě exekučního příkazu na prodej nemovitostí ze dne 5. 11. 2001, č. j. 48869/01/198970/1518, nařídil prodej nemovitostí ve společném jmění manželů pro daňový nedoplatek jejího dnes již bývalého manžela V. S. s tím, že na tomto rozhodnutí je uveden nedoplatek ve výši 1.875.934,-Kč. Předmětem exekuce je rodinný dům č. p. 64 zkolaudovaný a nezapsaný na LV na st. par. č. 60/1 včetně pozemku, zahrady parc. č. 409/1, 441/3, orné půdy par. č. 295/2 vše v okrese Litoměřice, obec Straškov - Vodochody, k. ú. Straškov, ohledně něhož již bylo dražební vyhláškou ze dne 9. 1. 2012, č. j. 611/12/19872501518, nařízeno konání dražby ve 13.00 hod. dne 12. 3. 2012. V návaznosti na právě uvedené žalobkyně uvedla, že dne 30. 1. 2012 při ústním jednání prostřednictvím svého právního zástupce požádala o sdělení dlužné částky, na kterou je žalovaným prováděna exekuce prodejem nemovitosti, a to z důvodu, že má stejná práva a povinnosti, jako daňový dlužník. Argumentovala přitom tím, že pokud nemá právo znát výši dluhu, nemůže dojít k dobrovolnému zaplacení a tím dosažení zastavení exekučního řízení pro neexistenci exekuované částky. Taktéž tvrdila, že jí nemůže být jako daňovému dlužníkovi upřeno, aby v exekučním řízení zahájeném na majetek ve společném jmění manželů jí byla tato částka zamlčena. Vedle toho při tomto ústním jednání uvedla, že původní částka ve výši 1.875.934,-Kč se v současné době jeví jako částka nesprávná a má být podstatně nižší. Přesto žalovaný při dotyčném ústním jednání žalobkyni výši nedoplatku V. S. nesdělil, na základě čehož žalobkyně podala do protokolu námitku proti tomuto postupu. Její námitku však žalovaný dle ust. § 159 odst. 3 s odkazem na ust. § 185 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalobou napadeným rozhodnutím zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z ust. § 185 odst. 1 daňového řádu vyplývá, že pokud se týká daňová exekuce majetku patřícího do společného jmění, má manžel ohledně tohoto majetku stejné postavení jako dlužník. Žalobkyně přitom již není manželkou V. S. jakožto daňového dlužníka v důsledku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 16 C 1/2003 – 9, který nabyl právní moci 18. 6. 2003, a tudíž není v postavení daňového dlužníka a nemůže jí být sdělena výše daňového nedoplatku. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný se zásadně mýlí při aplikaci ust. § 185 odst. 1 daňového řádu, neboť podle tohoto ustanovení věty před středníkem platí, že pokud se týká daňová exekuce majetku patřícího do společného jmění manželů, má manžel dlužníka ohledně tohoto majetku stejné postavení jako dlužník. V daném případě není sporu o tom, že daňová exekuce byla nařízena v době, kdy majetek byl ve společném jmění manželů, a žalobkyně byla manželkou daňového dlužníka. Dále podotkla, že pro posouzení jejího postavení v exekučním řízení je zcela nerozhodné, že v průběhu daňové exekuce bylo její manželství s V. S. rozvedeno, neboť toto postavení se nemůže rozvodem změnit. Žalobkyně má za to, že její postavení je stejné jako postavení daňového dlužníka vždy, týká-li se daňová exekuce majetku patřícího do společného jmění manželů. Postavení druhé osoby odlišné od daňového dlužníka je dáno právním vztahem k exekuovanému majetku, nikoliv právním vztahem k dlužnické osobě. Stejné postavení jako dlužník má tedy osoba, která má v době zahájení daňové exekuce majetek ve společném jmění manželů, přičemž toto postavení je neměnné. Ke změně a tedy k tomu, že tato osoba není v postavení daňového dlužníka, dle žalobkyně nemůže dojít změnou osobního vztahu (rozvodem) k daňovému dlužníkovi. Žalobkyně proto namítá, že nesdělením výše daňového dluhu jejího bývalého manžela je nepochybně zkrácena na svých základních právech, protože pokud má žalobkyně stejné postavení jako dlužník, má právo znát aktuální výši daňového nedoplatku, o kterém tvrdí, že je podstatně nižší, než jak je uvedeno v exekučním příkazu. Nesdělení výše dluhu žalobkyni žalovaným dle žalobkyně představuje ze strany žalovaného porušení jeho základních povinností uvedených v ust. § 5 odst. 2 daňového řádu. Žalobkyně totiž má nejen právo znát, že majetek patřící do společného jmění manželů je exekuován, nýbrž má také právo znát výši nedoplatku. Upření takového práva je nepochybně porušením Listiny základních práv a svobod. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. K věci uvedl, že žalobkyni nemohl sdělit výši daňového nedoplatku jejího bývalého manžela V. S., protože jejich manželství bylo rozvedeno již v roce 2003 a jelikož nebylo do tří let po rozvodu vypořádáno společné jmění manželů, tak došlo dle ust. § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), ke vzniku podílového spoluvlastnictví. Dle žalovaného se na žalobkyni nevztahuje ust. § 185 odst. 1 daňového řádu, když v daném případě se již jedná o podílové spoluvlastnictví bývalých manželů, žalobkyně není již v postavení dlužníka, a tudíž jí nemůže být sdělena výše nedoplatku jejího bývalého manžela, ačkoliv se jedná o nemovitost exekuovanou v době existence společného jmění manželů, u které však následně došlo dle ust. § 150 odst. 4 občanského zákoníku k přechodu společného jmění manželů na podílové vlastnictví. Dále žalovaný uvedl, že z titulu společného jmění manželů byl v roce 2001 žalobkyni doručen exekuční příkaz na prodej nemovitosti V. S., ve kterém byla vyčíslena dlužná částka. Žalovaný přitom trvá na tom, že pokud došlo v roce 2003 k rozvodu a následně pak ke vzniku podílového spoluvlastnictví, není již žalobkyně v postavení dlužníka dle ust. § 185 odst. 1 daňového řádu a nemůže jí být sdělena výše nedoplatku. Žalovaný má za to, že dluh, který je předmětem daňové exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 5. 11. 2001, vznikl daňovému dlužníkovi V. S. za trvání manželství, a proto i když v současné době spadá do podílového spoluvlastnictví, tak pro něj stále platí režim solidarity analogickým užitím ust. § 145 odst. 3 občanského zákoníku. Závěrem žalovaný vyjádřil přesvědčení, že na svých základních právech žalobkyně krácena není, protože jí byla zaslána dražební vyhláška jako zúčastněné osobě na daňovém řízení. V této souvislosti dále podotkl, že i když žalobkyni nebyla sdělena výše daňového nedoplatku jejího bývalého manžela, mohla si během přípravy dražebního řízení zjistit aktuální výši tohoto nedoplatku tím, že by vůči ní byl žalovaný zproštěn mlčenlivosti, což ostatně již bylo v daném případě učiněno jiným rodinným příslušníkem. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně vyjádřil souhlas a žalobkyně nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělila, když byla o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučena. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet