6 As 253/2014 — Nejvyšší správní soud

59 A 13/2014- 27 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]59A 13/2014-27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce P.L., státní podnik, se sídlem XX, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, ze dne 20. 9. 2013, č. j. KULK 62991/2013. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím uložil krajský úřad žalobci pokutu ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. f) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen ,,památkový zákon“), jehož se měl žalobce dopustit tím, že neoznámil Archeologickému ústavu Akademie věd ČR (dále jen „Archeologický ústav“), že bude provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, a to terénní úpravy břehu říčky O. na pozemku p. č. XX v k. ú. XX. Zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce předně tvrdil, že jako správce vodních toků neměl při přípravě a provádění stavební činnosti, kterou bylo odstraňování povodňových škod ve smyslu § 83 písm. m) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povinnost oznamovat provedení této činnosti dle § 22 odst. 2 památkového zákona. Podle názoru žalobce je ust. § 83 písm. m) vodního zákona speciálním ve vztahu k ust. § 22 odst. 2 památkového zákona, když poznámka pod čarou, na niž odkazuje § 83 písm. m) vodního [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 59A 13/2014 zákona, nemá normativní charakter. Žalovaný se uvedenou odvolací námitkou nijak nezabýval, nezdůvodnil, proč je právní názor na výklad a aplikaci ust. § 83 písm. m) vodního zákona prvoinstančního orgánu správný. Z tohoto pohledu není napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Dále žalobce namítal nezákonný postup krajského úřadu před vlastním řízením o pokutě. Krajský úřad nepostoupil podle § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, žalobcovo oznámení ze dne 5. 10. 2012, zn. IČ/12/25674, Archeologickému ústavu jako příslušnému správnímu orgánu. Žalovaný se opět argumentací žalobce uvedenou v odvolání nezabýval, pouze uvedl, že platí závěry učiněné orgánem I. stupně. Žalobce navrhoval zrušení rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a požadoval nahradit náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval zamítnout žalobu, neboť jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí prvoinstanční bylo vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy. Žalovaný setrval na názoru, že ust. § 83 písm. m) vodního zákona nelze považovat za ustanovení speciální ve vztahu k ustanovení památkového zákona. Poznámka pod čarou, na niž odkazuje v ust. § 83 písm. m) vodního zákona, má charakter taxativního výčtu a odkazuje na jednotlivá ustanovení právního předpisu. Dle teleologického výkladu zákonodárce zamýšlel poznámkou pod čarou urychlit činnosti vedoucí k odstraňování povodňových škod tak, aby náročné procesy schvalování ve smyslu § 4 odst. 2 věta třetí zákona č. 114/1992 Sb. a ve smyslu § 12 odst. 2 téhož zákona nemusely být vyžádány. Činnost však zákonodárce nenechal zcela v libovůli správců vodních toků, a to s odkazem na větu za středníkem, dle které musí být zahájení činností oznámeno správcem vodního toku 10 pracovních dní předem příslušnému orgánu ochrany přírody. Z tohoto nelze vyloučit použití ustanovení památkového zákona. K druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že oznámení žalobce ze dne 5. 10. 2012, adresované krajskému úřadu, nelze považovat za úkon, na který by se povinnost ve smyslu § 12 správního řádu vztahovala, neboť svým charakterem nepodléhá režimu správního řádu. Ochrana archeologického dědictví ve smyslu § 22 odst. 2 památkového zákona nepředpokládá vedení žádného správního řízení. Zákonnou oznamovací povinností stavebníka je učinit pouhé oznámení Archeologickému ústavu, který je veřejnou výzkumnou institucí, nikoli správním orgánem. Oznámení zahájení prací adresované krajskému úřadu nelze považovat za úkon, který by měl být dle § 12 správního řádu jemu postoupen. Skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce je správcem vodního toku XX, na jejíchž březích, konkrétně na pozemku parc. č. XX v k. ú. XX, provedl terénní úpravy. Daný pozemek spadá do území, které je vymezeno jako archeologické území II. kategorie. K úpravám břehů říčky O. došlo po povodních v létě 2010. Dne 18. 3. 2011 žalobce adresoval Městskému úřadu Frýdlant, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, ohlášení prací Obnovy vodního toku zničeného živelní pohromou. Oznámením o zahájení prací – Obnovy vodních děl zničených živelní pohromou ze dne 5. 10. 2012 oznámil žalobce stavební činnost také krajskému úřadu. Správní řízení ve věci porušení informační povinnosti dle § 22 odst. 2 památkového zákona bylo zahájeno z podnětu Severočeského muzea v Liberci. Zahájení řízení bylo žalobci oznámeno písemností ze dne 22. 7. 2013, č. j. KULK 49551/2013. Následně se dne 1. 8. 2013 uskutečnilo ústní jednání. Pokračování 3 59A 13/2014 V rámci správního řízení předložil žalobce písemnosti zmíněné v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 20. 9. 2013, č. j. KULK 62991/2013, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč podle § 35 odst. 2 písm. f) památkového zákona za porušení oznamovací povinnosti ve smyslu § 22 odst. 2 památkového zákona. V odůvodnění rozhodnutí krajský úřad uvedl, že danou informační povinnost vůči Archeologickému žalobce nesplnil. Výluka, týkající se zvláštních právních předpisů ve smyslu § 83 písm. m) vodního zákona se vztahuje pouze na povinnost stavebníka opatřit si před zahájením prací závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny, ale správce vodního toku má povinnost oznámit příslušnému orgánu ochrany přírody a krajiny zamýšlenou realizaci 10 dní před zahájením prací. Na další úseky státní správy se výluka ve smyslu § 83 písm. m) nevztahuje a žalobce byl při své činnosti povinen postupovat dle § 22 odst. 2 památkového zákona. Názor žalobce, že na odstraňování povodňových škod se nevztahují žádné právní předpisy, by byl v rozporu s mezinárodními úmluvami, konkrétně Úmluvou o ochraně archeologického dědictví Evropy č. 99/2000 Sb. m. s. Krajský úřad dále uvedl, že na podání ze dne 5. 10. 2012, které žalobce adresoval krajskému úřadu a oznámil jím zahájení předmětné stavební činnosti, se § 12 správního řádu nevztahuje, neboť ochrana archeologického dědictví dle § 22 odst. 2 památkového zákona nepředpokládá vedení žádného správního řízení. Archeologický ústav není správním orgánem a oznámení o zahájení prací adresované krajskému úřadu tak nelze považovat za úkon, který by mu měl být dle § 12 správního řádu postoupen, neboť by se jednalo o předání věci na subjekt, který nemůže rozhodovat o právech a povinnostech stavebníka. Nadto se podáním dle § 37 správního řádu rozumí jakýkoliv úkon účastníka řízení směřující vůči správnímu orgánu, tedy takový, kterým se účastník řízení domáhá uplatnění svých procesních práv. Oznámení stavebních činností dle § 22 odst. 2 památkového zákona nesplňuje charakteristiku podání ve smyslu § 37 správního řádu. V další části odůvodnění rozhodnutí se krajský úřad zabýval hledisky pro stanovení výše pokuty a rovněž dodržení zákonných lhůt k uložení pokuty za daný správní delikt. Proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu se žalobce odvolal, uplatil stejné odvolací námitky jako v žalobě. Napadeným rozhodnutím ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP, žalovaný žalobcovo odvolání zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že v řízení před krajským úřadem nedošlo k žádnému pochybení. Podle žalovaného výkladem § 22 odst. 2 památkového zákona nelze dojít k jinému závěru, než že ze strany žalobce došlo k porušení povinnosti, za které mu byla pokuta udělena. Oznamovací povinnost je situována do období přípravy zamýšlených prací a je koncipována jako objektivní. Žalovaný uvedl, že v odvolacím řízení žalobce neuvedl nic, co by mohlo vést k přehodnocení závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. K odkazu na judikaturu Ústavního soudu k poznámkám pod čarou žalovaný konstatoval, že ze strany žalobce jde o zjevně účelové využití závěrů přijatých v odlišných souvislostech. Žalobce při existenci zákonné povinnosti vyplývající z památkového zákona a za situace, kdy sám oznámení byť nespráv