2 As 7/2008 — Nejvyšší správní soud

141 A 41/2023- 80 - text  21 141 A 41/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Mgr. K. S., narozena X, bytem X, zastoupena Mgr. Petrem Rudolfem, advokátem, sídlem Opletalova 1566/30, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j. KUUK/129432/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j. KUUK/129432/2023, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vejprty (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 2. 2023, č. j. MU-VEJ/295/2023/Sú-Še/R32. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle 92 odst. 2 a § 94o zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) zamítl žádost žalobkyně o vydání společného (územního a stavebního) povolení na stavbu vedenou stavebním úřadem pod názvem Rekreační objekt na pozemku parcela č. XA v katastrálním území X v obci Kryštofovy Hamry (dále jen „požadovaná stavba“). Důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně stavebním úřadem bylo nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy lesů Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí, (dále jen „prvostupňový dotčený orgán“), ze dne 21. 9. 2022, č. j. MUKK-38886/2022, ve kterém prvostupňový dotčený orgán nesouhlasil se stavebním záměrem z důvodu umístění stavby příliš blízko k okraji lesa (25 m). Žaloba 2. Žalobkyně v úvodu žaloby popsala průběh správního řízení a následně uvedla, že pozemek p. č. XA, na němž chce postavit požadovanou stavbu, získala na základě kupní smlouvy od obce Kryštofovy Hamry. Obec prodávala pozemky v k. ú. X za účelem rozvoje obce dle Územního plánu obce Kryštofovy Hamry z roku 2005 (dále jen „územní plán“), ve kterém pozemky (včetně pozemku koupeného žalobkyní) byly zahrnuty do rozvojové plochy RI 11 – individuální rekreační chalupy a chaty. Z tohoto důvodu se dle žalobkyně každý nabyvatel pozemků musel zavázat do určitého data zahájit stavbu rodinného domu a následně do stanoveného data (4 roky od koupě pozemku) tuto stavbu dokončit a zkolaudovat, k čemuž se v kupní smlouvě na dotčený pozemek zavázala i žalobkyně. Žalobkyně si ověřila v textové i grafické části územního plánu, že území ve vzdálenosti 25 m a dále od lesa je zastavitelnou plochou. 3. Žalobkyně konstatovala, že legitimně předpokládala, že nic nebrání stavbě nemovitosti ve vzdálenosti 25 m od lesa. Z tohoto důvodu nechala zpracovat projekt rodinného domu v souladu s kupní smlouvou a územním plánem. S ohledem na výše uvedené bylo pro žalobkyni velkým překvapením negativní závazné stanovisko prvostupňového dotčeného orgánu a následné potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu státní správy lesů Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále jen „nadřízený dotčený orgán“) ze dne 18. 8. 2023, č. j. KUUK/117911/2023. 4. Žalobkyně upozornila, že ze sdělení pro vnitřní styk (v rámci Městského úřadu Kadaň) ze dne 14. 9. 2011 vyplývá, že se prvostupňový dotčený orgán vyjadřoval ke změně č. 2 územního plánu obce Kryštofovy Hamry. V tomto svém vyjádření uvedl, že souhlasí s návrhem změny za podmínek, že „veškeré nově navrhované stavby budou umístěny minimálně 25 metrů od hranice pozemků určených k plnění funkce lesa“, přičemž toto pravidlo bylo stanoveno s „ohledem na průměrnou výšku lesních porostů v zájmovém území“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že napadené rozhodnutí, resp. potvrzující závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu, na kterém je napadené rozhodnutí založeno, bylo vydáno v přímém rozporu s územním plánem a nemá v územním plánu ani v zákoně žádnou oporu. 5. Žalobkyně dále namítla, že napadené rozhodnutí založené na potvrzujícím závazném stanovisku představuje zásadní zásah do její právní jistoty a z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí včetně potvrzujícího závazného stanoviska nezákonné. 6. Dle žalobkyně dále došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejího vlastnického práva k pozemku p. č. XA, přičemž omezení vlastnického práva spatřovala žalobkyně v tom, že bez opory v územním plánu a ve větší než v nezbytně nutné míře, nešetrným a diskriminačním způsobem, s náznaky libovůle, byla omezena zastavitelná plocha jejího pozemku. Dle žalobkyně v případě nutnosti posunutí stavby na hranici 34 m od lesa, jak požadují dotčené orgány v závazném stanovisku, není možné žádnou stavbu na daném pozemku realizovat, neboť by tam stavbu rodinného domu i s ohledem na další ochranná pásma nebylo možno umístit. Žalobkyně zdůraznila, že daný pozemek kupovala právě za účelem výstavby rodinného domu pro rekreaci. Z uvedených důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. 7. Žalobkyně dále namítala, že došlo k porušení zásady legality. Územní plán stanovil minimální vzdálenost výstavby 25 m od hranice lesa. Dle žalobkyně musí správní orgány dle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) postupovat v souladu s právními předpisy, tedy i v souladu s vydaným územním plánem. Žalobkyně upozornila na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 15 A 13/2012-132, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7 As 41/2008-201, ze kterých plyne závaznost územního plánu pro stavební úřad v řízeních dle stavebního zákona. Dle žalobkyně lze zmíněné rozsudky vztáhnout i na závaznost územního plánu pro dotčené orgány státní správy lesů. Jelikož projektová dokumentace předložená žalobkyní splňovala podmínky stanovené v územním plánu, měl dle žalobkyně prvostupňový dotčený orgán vydat kladné závazné stanovisko k umístění stavby, a stavba tak měla být povolena. 8. Žalobkyně citovala pasáž z textové části územního plánu vztahující se mimo jiné k jejímu pozemku žalobkyně: „V případě dotčení pozemků určených k plnění funkcí lesa a pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa platí ustanovení zákona č. 289/1995 Sb. V souladu s tímto zákonem se upravuje minimální vzdálenost výstavby objektů od PUPFL (pozemky určené k plnění funkcí lesa, pozn. soudu) na 25 m (bezpečnostní pásmo).“ Dále žalobkyně citovala pasáž z potvrzujícího závazného stanoviska, že „krajský úřad je názoru, že v rámci tvorby územního plánu nelze rozvolňovat zákonem stanovená omezení, v tomto případě stanovené ochranné pásmo lesa ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Uvedení minimální vzdálenosti neznamená, že bude platit 25 m, ale že se jedná o vzdálenost, ve které nebudou umísťovány žádné stavby.“ Žalobkyně nesouhlasila s citovanou argumentací nadřízeného dotčeného orgánu, neboť dle jejího názoru z územního plánu jasně plyne, že pro vzdálenost 25 m a více od okraje lesa byla stanovena plošná výjimka z ochranného pásma, přičemž jiný výklad by byl nelogický a v rozporu s právní jistotou třetích osob. Jiná situace by dle žalobkyně nastala, pokud by územní plán stanovoval, že žádná stavba nesmí stát blíže než 25 m od lesa s tím, že od 25 m dále od lesa vyžaduje umístění stavby individuální výjimku. To však územní plán neuvádí. Proto je žalobkyně přesvědčena, že napadené rozhodnutí i závazné stanovisko bylo vydáno v rozporu se zásadou legality. 9. Dále žalobkyně namítala, že dotčené orgány státní správy lesů se nedostatečně zabývaly charakteristikou konkrétní lokality. Dle žalobkyně se v sousedství jejího pozemku p. č. XA nacházejí obytné stavby v ochranném pásmu lesa, a to dokonce blíže, než je hranice 25 m, a to na pozemcích p. č. XB, XC a XD. Nadřízený dotčený orgán dle žalobkyně v potvrzujícím závazném stanovisku tvrdil, že se v případě žalobkyně jedná o nežádoucí výstavbu tzv. „na zelené louce“, přičemž takovou argumentaci považuje žalobkyně za zcela odtrženou od reality, jelikož žalobkyně nabyla pozemek p. č. XA od obce Kryštofovy Hamry právě za účelem výstavby rodinného domu a obdobně v sousedství žalobkyně je v územním plánu počítáno s výstavbou dalších rodinných domů na pozemcích p. č. XE a XF. 10. Dle žalobkyně prvostupňový dotčený orgán v závazném stanovisku uvádí, že se na lesním pozemku nachází stromy vysoké 27 m, aniž by uváděl, že tuto výšku skutečně naměřil. Není tedy zřejmé, z čeho vycházel a zda tato informace odpovídá skutečnosti. Především však dle žalobkyně není uvedeno, na jakém místě na lesním pozemku se tyto vzrostlé stromy mají nacházet. Nelze se totiž bez dalšího spokojit s konstatováním, že se na lesním pozemku nachází stromy vysoké 27 m, a proto nelze udělit výjimku k umístění stavby na hranici 25 m od lesního pozemku. Důležité je dle žalobkyně skutečné umístění takovýchto stromů na lesním pozemku, protože tato logika by mohla platit pouze v případě, že by