8 As 123/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Af 17/2015- 29 - text 7 pokračování 3Af 17/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jan Ryby a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci žalobkyně: MAXIMA pojišťovna, a.s., se sídlem Italská 24, Praha 6, IČ: 613 28 464, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 12. 2. 2015 č. j. 2015/17097/CNB/110, takto: I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí bankovní rady České národní banky (dále jen „bankovní rada“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bankovní rada zamítla rozklad společnosti MAXIMA pojišťovna, a.s. (dále jen „žalobce“ nebo „pojišťovna“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve spojení s § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále jen „zákon o ČNB“) a potvrdila rozhodnutí České národní banky (dále jen „ČNB“ nebo „žalovaná“) ze dne 4.11.2014, č.j. 2014/55706/570. Prvostupňovým rozhodnutím uložila ČNB podle ustanovení § 95 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojišťovnictví“) okamžikem doručení rozhodnutí povinnost provést bez zbytečného odkladu, nejpozději do 60 dnů ode dne vydání tohoto rozhodnutí, změnu v osobě generálního ředitele pojišťovny, a to tak, že Ing. M. T., bytem F. 674, L., nebude vykonávat funkci generálního ředitele společnosti MAXIMA pojišťovna, a.s. Současně ČNB uložila žalobkyni dle ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu, ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč. V podané žalobě nesouhlasí žalobkyně s uložením opatření k nápravě podle ust. § 95 odst. 1 a odst. 2 zákona o pojišťovnictví z důvodu nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že dne 25. 6. 2014 písemně sdělila žalované, že prohrála soud se svým generálním ředitelem ve věci neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a soudní rozhodnutí žalované předložila. Městský soud v Praze totiž rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014, č.j. 23 Co 170/2014 potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. listopadu 2013, č.j. 19 C 172/2012, podle kterého je výpověď ze dne 31.8.2012 daná žalobkyní generálnímu řediteli Ing. T., neplatná. Výpověď přitom dala pojišťovna jmenovanému na základě rozhodnutí bankovní rady ze dne 11. října 2012, č.j. 2012/2977/110, kterým potvrdila rozhodnutí ČNB ze dne 20. července 2012, č.j. 2012/6814/570. Tímto rozhodnutím bylo pojišťovně uloženo provést změnu v osobě generálního ředitele pojišťovny, a to tak, že bude odvolán Ing. M. T. z funkce generálního ředitele pojišťovny. Ve vztahu k uvedenému žalobkyně poukázala na § 159a odst. 3 o.s.ř., který stanoví, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány, tedy i žalovanou. Závěrem žaloby sice žalobkyně uvedla, že žalobní body doplní o další skutkovou i právní argumentaci ve věci ve lhůtě tří měsíců, avšak žalobu více již nedoplnila, proto soud vyšel z jejího znění ze dne 15. dubna 2015. V písemném vyjádření k žalobě navrhla žalovaná zamítnutí žaloby a blíže uvedla, že žalobkyně nerozlišuje mezi oblastí veřejného práva, konkrétně mezi právní úpravou pojišťovnictví a soukromého práva, resp. pracovního práva. Skutečnost, že v civilněprávním sporu žalobkyně neuspěla se svou výpovědí podanou svému bývalému generálnímu řediteli panu T., neznamená bez dalšího, že uvedená skutečnost má dopad ve veřejnoprávní rovině a že se pan T. stal nabytím právní moci rozsudku vydaného v pracovněprávním sporu osobou důvěryhodnou podle § 8 odst. 1 nebo § 8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví. To, že žalobkyně (obecně) má neúspěch v civilněprávním sporu může být mj. důsledkem jejího pochybení (neplatně podaná výpověď) nebo procesní pasivity (neuvedení relevantních skutečností). Tomu svědčí skutečnost, že civilní soudy nebyly informovány o rozhodnutích vydaných Českou národní bankou (jak vyplývá z textace rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i Městského soudu v Praze). Žalovaná odkazuje na str. 8 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 19 C 172/2012-31, ve kterém soud uvedl „[r]ovněž žádná ze stran ani netvrdila, že by ve věci důvěryhodnosti žalobce bylo vedeno řízení před ČNB ve smyslu zákona o pojišťovnictví"'. Podanou žalobou žalobkyně usiluje zvrátit rozhodnutí žalované, rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu v Brně vydaná v oblasti veřejného práva rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 (potvrzeného rozhodnutím Městského soudu) vydaného v oblasti civilního práva, které mají být podle žalobkyně závazné jak pro Českou národní banku, tak pro správní soudy. Žalovaná poukazuje dále na skutečnost, že v pracovněprávním sporu byla posuzována neplatnost výpovědi učiněná podle § 52 písm. f) zákoníku práce, nikoli důvěryhodnost pana T. podle zákona o pojišťovnictví. Žalovaná v této souvislosti upozorňuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 posuzoval dva důvody stanovené v § 52 písm. f) zákoníku práce, a to nesplnění (1) předpokladů pro výkon funkce stanovené právními předpisy a (2) požadavků pro řádný výkon práce stanovené zaměstnavatelem. Závěr pracovního soudu byl založen také na tom, že pokud valná hromada žalobce souhlasila se zhojením překážky volitelnosti pana T. za generálního ředitele (tj. byla si vědoma jeho pochybení a přesto rozhodla, jak rozhodla), pak ze stejných důvodů nemůže být podána výpověď. Žalovaná k tomu dodává, že osoba, u níž by došlo ke zhojení překážky volitelnosti valnou hromadou, se nestane osobou důvěryhodnou podle zákona o pojišťovnictví, což dovodila jak žalovaná, tak Městský soud ve správním soudnictví (srov. rozhodnutí č.j. 3 Af 39/2012 - 55). Valná hromada ani případným zhojením překážky volitelnosti podle obchodního zákoníku (pokud by u generálního ředitele připadalo v úvahu, což nepřipadalo, když nešlo o člena statutárního orgánu) nemůže negovat veřejnoprávní úpravu v zákoně o pojišťovnictví a fakticky rozhodnout namísto orgánu dohledu, že generální ředitel Ing. M. T. bude považován za důvěryhodného ve smyslu zákona o pojišťovnictví. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že osoba pana T. byla z hlediska důvěryhodnosti posuzována žalovanou opakovaně, vždy s negativním výsledkem, k čemuž blíže uvedla, že prvním rozhodnutím žalované ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 2006/795/550, sp.zn. Sp/550/333/2006, v souladu s tehdy platnou právní úpravou pojišťovnictví, žalovaná neudělila pojišťovně souhlas, aby funkci člena představenstva vykonával Ing. T.. Bankovní rada ČNB zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Následně byla věc posuzována ve správním soudnictví a také Ústavním soudem s tím, že správní soudy ani Ústavní soud věcně nezpochybnily závěry žalované o nedůvěryhodnosti jmenovaného. Další rozhodnutí týkající se nedůvěryhodnosti pana T. vydala ČNB dne 20. 7.2012, č.j. 2012/68/14, sp.zn. Sp/2012/51/573, rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady žalované ze dne 11. 10. 2012, č.j. 2012/2977/110; tato rozhodnutí byla odůvodněna mj. dalšími závažnými pochybeními pana T., ke kterým došlo v mezidobí a která jsou popsána v rozhodnutích žalované. Rozhodnutí bankovní rady bylo napadeno žalobou, o které rozhodnul Městský soud v Praze dne 27. 7. 2015 rozhodnutím č.j. 3 Af 39/2012 - 55, kterým žalobu zamítnul. Toto rozhodnutí nadepsaného soudu bylo napadeno kasační stížností, která je aktuálně projednávána Nejvyšším správním soudem. V posuzované věci žalobkyně napadá v pořadí již třetí pravomocné rozhodnutí ČNB týkající se pana T., aniž by tvrdila jakoukoli věcnou nesprávnost nebo nezákonnost rozhodnutí (správního orgánu prvního stupně nebo bankovní rady), jinou než tu, že by žalovaná měla být vázána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (potvrzeného občanskoprávním senátem Městského soudu) vydaným ve věci posuzování neplatnosti výpovědi s odkazem na § 159a odst. 3 o.s.ř. Ve vztahu k § 159a odst. 3 o.s.ř. žalovaná odkazuje na komentář k občanskému soudnímu řádu {Drápal, L, Bureš, J. a kol.Občanský soudní řád 1, II Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1096), podle kterého „[p]ro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím."'. Civilní soudy posuzovaly platnost výpovědi, n