10 Ads 74/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 4/2018- 61 - text 8 8 Ad 4/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Ing. Bc. P. M. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radkem Ondrušem se sídlem Brno, Bubeníčkova 42 Ministr vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2018, č. j. MV-127423-6/SO-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2018, č. j. MV-127423-6/SO-2017, (dále jen „napadené rozhodnutí“), včetně jemu předcházejícího rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 4. 10. 2017, č. j. OSZ-6425-53/D-Ni-2017. 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla podle § 213 a za použití § 206 a 207 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) stanovena žalobci povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané na výsluhovém příspěvku za dobu od 1. 2. 2003 do 31. 12. 2006 v celkové výši 287 560 Kč, a to do 8 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. II. Obsah žaloby 3. V podané žalobě žalobce namítal, že byl napadeným rozhodnutím, včetně prvostupňového rozhodnutí zkrácen na svých právech, a to jednak přímo a jednak v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. 4. Tvrdil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval pro něj závazný právní názor, který byl vysloven zdejším soudem v rozsudku ze dne 8. 8. 2017, č. j. 5 Ad 24/2013-56, a podle kterého bylo na správním orgánu I. stupně, aby ve věci řádně zahájil se žalobcem řízení dle § 178 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. a umožnil mu uplatnit veškerá jeho procesní práva před vydáním rozhodnutí ve věci. Dle žalobce žalovaný interpretoval předmětný rozsudek tak, že jediná vada, která byla zdejším soudem shledána, bylo neumožnění využití procesních práv v prvním stupni. V důsledku toho se žalovaný dopustil nesprávného právního posouzení věci, když uvedl, že „pokud bylo zrušené rozhodnutí zároveň prvním úkonem v řízení, jímž bylo ve smyslu § 178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru zahájeno řízení ve věcech služebního poměru, nelze na zrušení tohoto rozhodnutí nahlížet tak, jako by k tomuto úkonu správního orgánu nedošlo, a řízení tak vůbec nebylo zahájeno“. Tvrdil, že pokud bylo zrušené prvostupňové rozhodnutí prvním úkonem správního orgánu ve věci, a tento úkon byl soudem zrušen, pak zde takový úkon vůbec není, a není ani účinků, které by mohl vyvolat, a správní řízení je tedy nutno zahájit. Je tedy nutné postupovat tak, jak uvedl soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2017, č. j. 5 Ad 24/2013-56. V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení věci žalovaný nesprávně uzavřel, že správní řízení bylo zahájeno již dnem převzetí rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru ze dne 8. 12. 2008, č. j. OSZ-6425-14/VD-Je-2008. Na tomto základě pak žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které je z tohoto důvodu nesprávné a nezákonné. 5. Namítal, že doručením rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008, č. j. OSZ-6425-14/VD-Je-2008, nedošlo a ani nemohlo dojít k zahájení správního řízení. Za zahájení správního řízení po zrušujícím rozsudku soudu ze dne 8. 8. 2017, č. j. 5 Ad 24/2013-56, je možno považovat až přípis odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2017, č. j. OSZ-6425-50/D-Bp-2017, označený jako „Poučení o právech účastníka řízení“. Teprve tímto úkonem prvostupňový správní orgán umožnil žalobci využít procesní práva v prvostupňovém řízení. K zahájení správního řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, tak došlo více než 9 let od okamžiku, kdy bylo zrušeno příslušné rozhodnutí služebního funkcionáře, na jehož základě byl žalobci vyplacen výsluhový příspěvek, a odpadl tak jeho právní důvod. S ohledem na uvedené považoval žalobce námitku promlčení za důvodnou. K otázce, zda se předmětná povinnost promlčuje, a co je počátkem běhu promlčecí lhůty, žalobce odkázal na rozsudek ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 Ca 214/2009-51. Na základě shora uvedeného měl žalobce za to, že žalovaný nesprávně uzavřel, že námitka promlčení je nedůvodná. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. 7. Žalovaný trval na argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí, z níž vyplývá, že zrušením rozhodnutí, jímž bylo zahájeno řízení ve věcech služebního poměru, nezanikají procesní účinky tohoto rozhodnutí, tj. účinky prvního úkonu vůči účastníkovi řízení, kterým bylo zahájeno řízení ve věcech služebního poměru a kterým bylo zároveň uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení. Opačný názor dle žalovaného nemá oporu v právních předpisech ani v judikatuře, je v rozporu s prostou logikou a vedl by k absurdním závěrům. Soud, který takové rozhodnutí zruší, totiž není oprávněn jakkoliv zastavovat správní řízení zrušeným rozhodnutím zahájené a věc vrátí správnímu orgánu k pokračování ve správním řízení. Pokud by správní orgán zahájil nové správní řízení, nebyl by v takovém případě vázán případným předchozím právním názorem soudu vysloveným při zrušení rozhodnutí. 8. Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 5 Ad 24/2013-56, který obsahuje větu, podle níž je na správním orgánu prvního stupně, aby ve věci řádně zahájil správní řízení se žalobcem, nelze tuto část odůvodnění dle žalovaného vytrhávat z kontextu celého odůvodnění, v němž je rovněž uvedeno, že řízení bylo zahájeno prvním úkonem správního orgánu prvního stupně, tj. dne 13. 12. 2008. 9. K problematice promlčení práva žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1103/2010 ze dne 18. 7. 2012, ze kterého vyplývá, že neupravuje-li právní předpis výslovně určitou skutkovou podstatu nebo ji upravuje jen neúplně, neznamená to, že takovouto neřešenou nebo neúplně řešenou situaci nelze vyložit. Argument per analogiam legis spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu obdobnou. V návaznosti na uvedený výklad pak uzavírá, že při neúplné úpravě promlčení v ustanovení § 18 odst. 2, resp. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění je nutno aplikovat ustanovení § 100 až 114 občanského zákoníku. K tomu se např. podobně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Ads 74/2016-28. 10. Je tedy zcela namístě analogická aplikace § 112 občanského zákoníku. Toto ustanovení výslovně stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Proto chybějící úpravu zákona č. 361/2003 Sb. týkající se některých aspektů promlčení, včetně zde posuzovaného stavení promlčení, lze považovat za mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogickým užitím obecné úpravy promlčení dle občanského zákoníku (vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. se jedná o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Pokud citované judikáty odkazují na analogické použití ustanovení občanského zákoníku, jistě je nutno použít též tu část právní úpravy promlčení, kde je pojednáno o stavění promlčecích lhůt. Tuto skutečnost lze dovozovat také z důvodové zprávy k zákonu č. 361/2003 Sb., kde se uvádí: „V souladu s obecnou právní úpravou se i pro účely služebního poměru vymezují podmínky promlčení...“. Na základě uvedeného lze dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu v zákoně č. 361/2003 Sb. upravit zcela specifické, speciální podmínky pro běh promlčecí doby (např. zcela vyloučit stavění promlčecí doby). Úpravu promlčení v zákoně č. 361/2003 Sb. je proto nutno považovat za částečnou. 11. Konstatoval, že zruší-li soud jak napadené rozhodnutí, tak i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí, věc se vrací do fáze řízení v prvním stupni. Ve věci není dosud rozhodnuto, tudíž služební funkcionář musí v řízení pokračovat. Pokud by soud chtěl, aby řízení bylo zastaveno a případně zahájeno zcela nové správní řízení, musel by tak učinit výslovným uvedením této skutečnosti v odůvodnění rozsudku - potom by byl služební funkcionář takovým názorem vázán a řízení by musel zastavit. Soud však nic takového neučinil. V rozsudku sice uvedl, že je na služebním funkcionáři, aby ve věci řádně zahájil řízení podle § 178 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., soudu však jde zejména o to (viz str. 7 rozsudku), aby „umožnil mu (žalobci) uplatnit veškerá jeho procesní práva ještě před vydáním rozhodnutí ve věci“. 12. Žalovaný nerozporoval tvrzení žalobce, že zrušením rozhodnutí zanikají jeho účinky, a to ex tunc. Jedná se však o účinky správního r