8 Afs 48/2013 — Nejvyšší správní soud

17 A 96/2023- 36 - text 6 17 A 96/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové a ve věci žalobce: proti žalované: L. L. bytem X Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se sídlem Sněmovní 176/4, 118 26 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí vedoucího žalované ze dne 10. 7. 2023, č. j. PS 2023/12404, takto: I. Rozhodnutí vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 10. 7. 2023, č. j. PS 2023/12404, je nicotné. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), potvrzeno sdělení žalované ze dne 3. 7. 2023, č. j. 2023/12020. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 14 odst. 5 písm. c) informačního zákona odložena žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 5. 7. 2023, neboť se nevztahovala k působnosti povinného subjektu. Žalobce s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2022, č. j. 22 Ad 7/2021-53, jenž konstatoval, že děti, kterým vznikla invalidita v době docházky do základní školy, nejsou důchodově pojištěné, a proto nemají nárok na výplatu důchodu, žádal informace, proč poslanci při schvalovaní zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a při jeho novelizacích ignorovali mezinárodní smlouvy jako jsou Úmluva o právech dětí či Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, a zda bylo záměrem, aby správní orgány mohly libovolně manipulovat právy v sociální oblasti a znemožňovat výkon těchto práv. II. Obsah žaloby 3. Žalobce rozporoval tvrzení správních orgánů, že v žádosti požadoval informace o názorech a budoucích rozhodnutích a vytváření nových informací. Pokud správní soudy vyložily, že děti školou povinné nejsou důchodově pojištěné, pak musí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „PSP ČR“) uvést, jaký byl veřejný zájem na tom, že nerespektovala ustanovení mezinárodních smluv při schvalování zákona o důchodovém pojištění a jeho novelizacích. III. Vyjádření žalované k podané žalobě 4. Žalovaná zdůraznila, že žádost byla odložena, neboť nesměřovala k poskytnutí informací, které spadají do působnosti žalované. Do pravomocí PSP ČR patří mimo jiné přijímání a schvalování zákonů, nikoli však jejich výklad nebo odůvodňování jejich znění, zaujímání odborných teoretických stanovisek k jejich aplikaci, vyjadřování se k individuálním názorům z řad veřejnosti nebo vedení polemiky. Do její působnosti nenáleží ani výkon dozoru či přezkumu rozhodovací činnosti soudů nebo provádění jakékoli ingerence do soudního řešení individuálních sporů. IV. Další vyjádření účastníků 5. V replice žalobce uvedl, že PSP ČR musí při schvalování zákonů respektovat zásadu proporcionality a vycházet z důvodové zprávy. V duplice žalovaná podotkla, že žádost směřovala k výkladu soudních rozhodnutí a k vyjádření osobní nespokojenosti s nimi. Žalobce přitom nepožadoval poskytnout důvodovou zprávu k zákonu. Žalobci bylo nad rámec vyřízení jeho žádosti doporučeno, aby se obrátil na Ministerstvo práce a sociálních věcí, které je ústředním orgánem státní správy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 6. Soud vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. 7. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, neboť napadené rozhodnutí je nicotné ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. 8. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 76 odst. 2 s. ř. s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. - Podle § 178 odst. 1 správního řádu je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. - Podle § 178 odst. 2 správního řádu nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústředí správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší. Nadřízeným správním orgánem jiné veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru a nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Nadřízeným správním orgánem ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu. - Podle § 117 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, stojí v čele Kanceláře sněmovny vedoucí Kanceláře, který odpovídá předsedovi Sněmovny za její činnost. - Podle § 16a odst. 4 informačního zákona o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. - Podle § 20 odst. 5 informačního zákona nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. 9. Soud o podané žalobě uvážil následovně: 10. Předně soud uvádí, že sdělení o odložení žádosti ve smyslu § 14 odst. 5 písm. c) informačního zákona (potažmo napadené rozhodnutí) je podle ustálené judikatury Nejvyššího správní soudu rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť i takové sdělení je způsobilé zasáhnout do veřejných práv žadatele o informaci, a z tohoto důvodu je žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s. přípustná (například rozsudky ze dne 26. 4. 2011, č. j. 8 As 51/2010-126, ze dne 22. 9. 2011, č. j. 6 Ans 7/2011-94, a ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 As 189/2020-40). 11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda byl vedoucí žalované věcně příslušný k rozhodnutí o stížnosti proti sdělení žalované o odložení žádosti žalobce. Naprostá absence věcné příslušnosti totiž představuje vadu rozhodnutí, která vyvolává nicotnost rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s., jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001-46, v němž uvedl, že „nedostatek věcné působnosti rozhodujícího orgánu je přitom nutno považovat za důvod nulity (nicotnosti, non negotium) vydaného správního aktu, tedy jeho právní neexistence, kdy tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféry fyzické nebo právnické osoby“. K institutu věcné příslušnosti se Nejvyšší správní soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, č. j. 6 Ads 87/2013-131, ve kterém uvedl, že „institut věcné příslušnosti slouží k určení, který z orgánů nadaný obecně pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob ve veřejné správě bude rozhodovat v konkrétní věci. Věcnou příslušnost samozřejmě nelze vymezovat individuálně, tj. s ohledem na každý jednotlivý společenský vztah, nýbrž druhově: právo vytváří okruhy věcí spojených vnitřní podobností, definuje je společnými znaky a tyto skupiny obsahově spřízněných věcí pak svěřuje k rozhodování jednotlivým správním orgánům. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné.“. 12. Soud konstatuje, že se otázkou věcné příslušnosti vedoucího žalované při rozhodování dle informačního zákona zabýval desátý senát zdejší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, č. j. 10 A 20/2023-83, v němž ve skutkově obdobné situaci dospěl k závěru, že vedoucí žalované není nadřízeným orgánem žalované. Citovaný rozsudek se vyjadřoval k rozhodnutí o odvolání proti částečnému odmítnutí žádosti o informace. Jak u stížnosti, tak u odvolání je ovšem nutné určit nadřízený orgán, přičemž argumentace obsažená v citovaném rozsudku dopadá na oba případy (ostatně v bodě 16 citovaného rozsudku je zmíněn i § 16a odst. 4 informačního zákona). Soud se s argumentací uvedenou v citovaném rozsudku ztotožňuje a níže z ní vychází. 13. Vedoucí žalované v napadeném rozhodnutí uvedl, že „Vedoucí kanceláře Poslanecké sněmovny jako věcně příslušný nadřízený orgán ve smyslu § 16a odst. 4 [informačního zákona] př