29 A 4/2026 – Městský soud v Praze

29 A 4/2026- 31 - text 8 29 A 4/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: X. X., narozená X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně pro nepřijatelnost dne 4. 2. 2026 takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 4. 2. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 4. 2. 2026 jako nepřijatelné. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.609 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny vyvolaného invazí vojsk Ruské federace na Ukrajinu žalobkyně vstoupila do Schengenského prostoru k 25. 8. 2022. Nejdříve získala dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále jen „Lex Ukrajina“) v České republice a následně ve Španělsku, kam z České republiky vycestovala. Španělské dočasné ochrany se žalobkyně k 21. 1. 2026 vzdala a přicestovala zpět do České republiky, kde 4. 2. 2026 znovu požádala o udělení dočasné ochrany. Žalovaný ale její žádost označil jako nepřijatelnou z toho důvodu, že již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č.j. OAM-0332475/DO-2025 (dále jen „žádost“). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. 3. Žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany nejprve v České republice a následně také ve Španělsku. Tuto dočasnou ochranu ale již nemá, neboť se jí ke dni 21. 1. 2026 ve Španělsku výslovně vzdala. Poté přicestovala zpět do České republiky, kde dne 4. 2. 2026 požádala o udělení nové dočasné ochrany. Žalovaný její žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalobkyně zdůrazňuje, že jinak splňuje veškeré zákonné podmínky dle § 3 Lex Ukrajina a mezi stranami není sporu o tom, že je osobou, na kterou se tento zákon vztahuje. 4. Stran možného přezkumu zásahu žalobkyně odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C753/23, Krasiliva. Dále poukázala na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která v minulosti konstatovala rozpor ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES Směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Konkrétně zmínila rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/202442, dle jehož závěrů samotná existence dočasné ochrany v jiném členském státě neopravňuje žalovaného k označení žádosti jako nepřijatelné, a také rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č.j. 5 Azs 248/202518, v němž tento závěr NSS výslovně vztáhl i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. 5. Na uvedených závěrech dle žalobkyně ničeho nemění ani to, že se žalovaný nově opírá o § 3 odst. 3 Lex Ukrajina a oznámení Ministerstva vnitra o tzv. riziku vyčerpání kapacit. Žalobkyně namítá, že dopis žalovaný adresovaný Evropské komisi dne 25. 8. 2025 nemá žádný právní účinek, není podložen reálnými údaji o kapacitách a jeho existence tak nemůže vést k omezení práv plynoucích ze směrnice o dočasné ochraně. 6. Žalovaný novou právní úpravou zákonné ustanovení odporující unijnímu právu neodstranil, naopak přidal další, které je s ním v rozporu. Jeho důsledek je totiž obdobný jako v případech dle § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Lex Ukrajina – tedy vrácení žádosti z důvodu, který unijní právo nepřipouští. Žalobkyně dodává, že žalovaný postupuje bez individuálního posouzení věci a přehlíží jí předložený originální doklad o ukončení dočasné ochrany ve Španělsku. 7. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že Česká republika nemůže svévolně zamezit určitým kategoriím osob získat dočasnou ochranu tím, že Evropské komisi oznámí, že jí hrozí vyčerpání kapacit ve smyslu § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, neboť toto oznámení nemá oporu v unijním právu. Zároveň upozornila na riziko, že pokud soud nerozhodne před uplynutím jejího devadesátidenního bezvízového pobytu, ocitne se bez pobytového oprávnění a může čelit správnímu trestání. 8. Žalobkyně podala také návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 12. 2. 2026 zdejší soud rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu. 9. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. 10. V reakci na žalobní tvrzení zvolil aktualizované znění argumentace, kterou již opakovaně přednesl v jiných řízeních ve skutkově a právně obdobných věcech (např. ve věci sp. zn. 18 A 172/2025, sp. zn. 6 A 151/2025, totožnou argumentaci pak neúspěšně zvolil ve věci sp. zn. 13 A 4/2026). 11. Žádost žalobkyně žalovaný vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť z údajů vedených v evropské platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) vyplývá, že žalobkyně nadále figuruje jako držitelka dočasné ochrany ve Španělsku; u její osoby je totiž v tomto systému uvedena zkratka „tp“ (anglická zkratka temporary protection = dočasné ochrany, pozn. soudu). Podle žalovaného je pro naplnění uvedeného důvodu nepřijatelnosti rozhodující samotné dřívější získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nikoli aktuální stav jeho trvání či to, zda se jej žalobkyně pokusila v minulosti vzdát. 12. Dále zdůraznil, že po odeslání oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, které Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025, je povinen důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) uplatňovat vždy, pokud žadatel již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Poukázal na to, že žalobkyně neuvedla žádné rodinné vazby relevantní podle § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), pro udělení dočasné ochrany tak žalobkyni v České republice nesvědčil jiný právní důvod. 13. K námitce rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem žalovaný argumentoval zejména bodem 30 rozsudku SDEU ve věci C753/23, Krasiliva, podle něhož mohou členské státy při posuzování žádosti zkoumat, zda dotyčný již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. V této souvislosti poukázal na nově přijaté prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 Prováděcí Rady EU 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), jehož nově zakotvené recitály 4) až 6) výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydávat další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobám, které jej již obdržely jinde. Podle žalovaného tyto nové recitály potvrzují, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nikdy nezakládala právo na sekundární pohyb ani povinnost členských států vydat další pobytové oprávnění. 14. Žalovaný tak uzavřel, že směrnice o dočasné ochraně nezakotvuje právo osob požívajících dočasné ochrany na volný přesun mezi členskými státy ani právo na opakované udělení povolení k pobytu. Podle jeho názoru je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina aplikoval řádně a v souladu s unijním právem. Soudu proto navrhl žalobu zamítnout; současně doporučil zvážit položení předběžné otázky SDEU k výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze Přípustnost žaloby 15. Městský soud v Praze posoudil, zda je zásah žalovaného nezákonný, a vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“). 16. Soud také konst