1 Afs 156/2004 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 156/2004- 66 - text 1 Afs 156/2004-66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. – C., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 43, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2003, č. j. FŘ–7268/14/03, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č. j. 6 Ca 298/2003-38, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č. j. 6 Ca 298/2003-38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž zamítl odvolání proti platebnímu výměru na daň darovací vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 (dále též „správce daně“) dne 7. 5. 2003 pod č. j. 115004/03/001962/1115. Stěžovatel kasační stížnost obsahem opírá o důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; dle něho je rozsudek nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky Městským soudem v Praze, dále namítá vady řízení s tím, že skutkový stav, z něhož správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a namítá, že soud se nevypořádal s jeho námitkami a učinil své závěry na základě neúplných skutkových zjištění. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu a žalovaného, že daň byla vyměřena v souladu s právními předpisy a zpochybňuje existenci daňové povinnosti. Vytýká soudu, že se odmítl zabývat otázkou absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene proto, že tuto námitku stěžovatel uplatnil opožděně. Podle stěžovatele byl soud povinen se touto námitkou zabývat, absolutní neplatnost nemusí být namítána a soud je povinen k ní přihlédnout i bez návrhu. Důvody neplatnosti smlouvy stěžovatel spatřuje v tom, že v občanském soudním řízení, v němž se domáhal vyklizení nemovitostí jejich vlastníky, dospěly soudy k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená za účelem zajištění pohledávky stěžovatele je obcházením zákona, neboť k zajištění pohledávky slouží jiné instrumenty. Žalobce zpochybňuje i závěr soudu o tom, že není prokázáno, že věcné břemeno bylo zřízeno za účelem zajištění pohledávek stěžovatele za společností P. – P., spol. s r. o.; ten je dle něho nesprávný, vychází z neúplných skutkových zjištění, přičemž soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, jimiž měl být účel zřízení věcného břemene prokázán. Stěžovatel dále brojí proti závěru soudu o správnosti ocenění práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nesouhlasí s městským soudem v tom, že dluhy váznoucí na nemovitosti nemohou být považovány za dluhy vážící se k předmětu daně a s tím, že účast žalobce na úhradě nákladů spojených s údržbou a opravou nemovitostí nelze ztotožňovat s cenou věcného břemene. V závěru kasační stížnosti pak ještě uvádí, že soud se nevypořádal s některými dalšími jeho námitkami, popřípadě se s nimi vypořádal nesprávně. Tato posledně uváděná výtka však postrádá jakoukoliv bližší specifikaci a nelze ji proto považovat za řádně uplatněný kasační důvod ve smyslu § 106 odst. 1 s. ř. s., který by mohl být předmětem přezkumu. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. K namítané neplatnosti smlouvy uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelem, že věcné břemeno bylo zřízeno za účelem zajištění pohledávky žalobce, neboť z obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by smlouva měla sloužit k zajištění pohledávky, žádná ujednání ve věci zániku věcného břemene ve vazbě s úhradou zmiňované pohledávky neobsahuje. Nedůvodná je podle něho i kasační námitka zpochybňující správnost ocenění věcného břemene. Z předloženého soudního i správního spisu vyplývá k uvedeným skutečnostem následující: Dne 4. 6. 1999 byla mezi stěžovatelem jakožto oprávněným a společností P. – P., spol. s r. o., jakožto povinným, uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. V úvodu smlouvy byly specifikovány nemovitosti, které dle článku II. měl oprávněný právo užívat pro účely svého podnikání a výkonu správy. Dle článku III. bylo věcné břemeno zřízeno bezplatně. Na základě této smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Karlových Varech ze dne 10. 9. 1999 povolen vklad práva do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu dnem 9. 6. 1999; kopie této smlouvy je součástí správního spisu. Ve spise se dále nachází přiznání k dani darovací (bez vyplnění údajů o bezúplatně nabytých majetkových hodnotách) s připojeným podáním stěžovatele ze dne 20. 12. 1999, v němž uvádí, že věcné břemeno slouží pouze k zajištění jiného závazkového vztahu mezi žalobcem a společností P. – P., spol. s r. o., a není důvod k vybrání daně darovací. Správce daně výzvou dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), vyzval stěžovatele k odstranění pochybností o údajích daňového přiznání; ten v odpovědi na výzvu sdělil, že věcné břemeno slouží pouze k zajištění jiného závazkového vztahu mezi oprávněným a povinným a věcné břemeno ocenil měsíčním nájmem 10 000 Kč. Správce daně poté sám soustředil podklady pro ocenění věcného břemene, dle úředního záznamu ze dne 28. 4. 2003 provedl výpočet ceny věcného břemene a platebním výměrem ze dne 13. 5. 2003 stanovil základ daně ve výši 2 598 600 Kč a vyměřil stěžovateli daň ve výši 231 832 Kč. V podaném odvolání stěžovatel zejména namítal neexistenci důvodu k vyměření daně darovací, s tím, že věcné břemeno bylo zřízeno pouze za účelem zajištění pohledávek stěžovatele a namítal nesprávné ocenění věcného břemene jednak proto, že objekt je ve špatném technickém stavu, věcné břemeno bylo zrušeno po méně než třech letech a stěžovatel nemovitosti nikdy neužíval a nebyly též odečteny dluhy vážící se k nemovitosti. Žalovaný odvolání žalobce zamítl. Námitku neexistence daňové povinnosti odmítl s tím, že z obsahu smlouvy nevyplývá, že by věcné břemeno mělo sloužit k zajištění pohledávky, neboť neobsahuje žádná ujednání ve věci zániku věcného břemene ve vazbě s úhradou zmiňované pohledávky. Ocenění věcného břemene shledal souladným s § 18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, přičemž není podstatné, zda a jak dlouho věcné břemeno stěžovatel využíval a zda ocenění představuje reálný užitek; nelze ani odečítat dluhy vážící se k nemovitosti, neboť předmětem zdanění je bezúplatné zřízení věcného břemene. Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, ve které uplatnil námitky shodně jako v odvolání proti platebnímu výměru. Při jednání dne 29. 6. 2004 pak poukázal na to, že pro posouzení celé věci je podstatné učinit závěr o otázce platnosti předmětné smlouvy, s tím, že je povinností soudu vždy přihlížet k tomu, je-li smlouva absolutně neplatná. Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce neexistence důvodu pro vyměření daně uvedl, že správce daně obdržel pouze smlouvu o zřízení bezúplatného věcného břemene uzavřenou mezi stěžovatelem a společností P. – P., spol. s r. o., z žádného ustanovení této smlouvy nelze dovodit, že obsahem smlouvy bylo zajištění pohledávky žalobce vůči druhé smluvní straně. Právo odpovídající právu věcného břemene nelze tudíž považovat za právo zajišťovací, žalovaný tuto otázku posoudil správně a základní předpoklad pro vznik povinnosti žalobce podat daňové přiznání k dani darovací byl splněn. K tomu proč neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz k prokázání účelu zřízení věcného břemene se soud nevyjádřil. K námitce o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene soud uvedl, že tento důvod žalobce neuplatnil ani v řízení před správními orgány obou stupňů, ani v žalobě, proto tyto důvody pro své rozhodnutí o věci nezvažoval. Dodal, že zastává názor, že pokud katastrální úřad pravomocně rozhodl o vkladu věcného břemene do katastru, není správní orgán v řízení podle daňového řádu a soud v řízení podle soudního řádu správního oprávněn posuzovat platnost uvedené smlouvy. Důvodnou neshledal Městský soud v Praze ani námitku týkající se nesprávného ocenění práva odpovídajícího věcnému břemeni. Věcné břemeno bylo dle smlouvy zřízeno bezplatně, doba jeho trvání není ve smlouvě uvedena. Dnem právních účinků vkladu práva došlo k nabytí věcného práva a nastala skutečnost, která je předmětem daně; pro zdanění je pak podstatné zřízení věcného břemene, nikoliv zda nabyvatel právo využije popřípadě jak dlouho ho využívá. V daném případě byl správně aplikován § 18 odst. 1 a 3 zákona č. 151/1992 Sb., obvyklá cena byla stanovena v souladu se zákonem, správní orgány nepochybily ani v aplikaci § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., neboť stěžovatelem uváděné dluhy se váží k nemovitosti, nikoliv k předmětu zda