2 Afs 128/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 128/2005- 87 - text č. j. 2 Afs 128/2005 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 11 Ca 69/2003  54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta JUDr. Bedri Tomáška s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce (dále též „stěžovatel“ nebo „daňový subjekt“) napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce a zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 11. 2002, č. j. 9646/02-130, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kolíně ze dne 12. 12. 2001, č. j. 92985/01/034914/1099 vyměřujícímu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí r. 1999 částku 12 879 Kč. Krajský soud vyšel z názoru, že pronájem pozemků a staveb je podle § 25 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty od daně osvobozen. Podle § 20 odst. 1 téhož zákona je v takovém případě dána povinnost zkracovat nárok na odpočet daně stanoveným způsobem. Žalobce však neprokázal, že zkracoval nárok na odpočet daně, proto bylo doměření daně ve výši neoprávněně uplatněného (nekráceného) nároku důvodné. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek městského soudu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá, že správce daně přistoupil k doměření daně v rozporu se závěry kontroly provedené v r. 2001. Zpráva o kontrole sice konstatovala nedostatky, ale žádné nedoplatky mu nestanovila, s výjimkou částky 57 Kč. Správce daně zřejmě změnil své stanovisko v důsledku novelizace právních předpisů. Ze strany stěžovatele se jednalo pouze o formální pochybení, ve skutečnosti právo na uplatnění osvobození měl a kdyby je uvedl do daňového přiznání, nebyla by mu daň doměřena. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na stěžovatelovo nepochopení důsledků osvobození plnění od daně. Nejde tedy o žádné „formální pochybení“, správce daně nezpochybnil, že se o plnění od daně osvobozená jednalo, důvodem doměření bylo, že stěžovatel nekrátil daň na vstupu, jak byl v takovém případě povinen. Daň mu také byla doměřena ve výši neoprávněně uplatněného nároku na odpočet. Rozhodnutí soudu považuje žalovaný za správné a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel sice výslovně uplatňuje pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), současně však poukazuje na vady řízení před správcem daně, což odpovídá kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit). K rozhodným kasačním tvrzením je ve zprávě o kontrole provedené u stěžovatele Finančním úřadem v Kolíně č. j. 13713/01/034933/4154 (projednána 13. 2. 2001) k předmětnému zdaňovacímu období uvedeno, že daňový subjekt podle § 30 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty poskytoval pronájem nebytových prostor paní V. v objektu v H. ul. 435 v K., který je zahrnut do obchodního majetku. Osvobozené plnění neuváděl do daňového přiznání (ř. 31) za dané zdaňovací období a tím porušil ust. § 40 odst. 16 daňového řádu, tedy povinnost v daňovém přiznání vyčíslit plnění od daně osvobozená. Toto osvobozené plnění nepromítl koeficientem pro případné krácení nároku na odpočet podle § 20 odst. 1 cit. zákona. K předmětnému zdaňovacímu období jsou uvedeny doklady z 8. 2. 1999 a z 1. 3. 1999. Za rok 1999 je uveden souhrn osvobozeného plnění (ř. 31 DP) 344 900 Kč a současně je uvedeno, že za rok 1999 se doměřuje 0 Kč. V závěru zprávy je konstatováno, že je podkladem pro případné rozhodnutí finančního úřadu, jakož i k dalším opatřením ze zjištění vyplývajícím. Spis obsahuje i výzvy ke splnění důkazní povinnosti ze dne 9. 10. 2000 a ze dne 6. 11. 2000, přičemž v prvé je obecně konstatována nesplněná povinnost a ve druhé pak je výslovně uvedeno, že je nutné prokázat krácení daně na vstupu koeficientem dle § 20 zákona, a jsou vyjmenována všechna zdaňovací období r. 1997, 1998, 1999. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kolíně ze dne 12. 12. 2001, č. j. 92985/01/034914/1099 bylo na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí r. 1999 doměřeno 12 879 Kč. Stěžovatel v odvolání poukázal na skutečnost, že při kontrole s ním bylo sice projednáváno, že neuváděl osvobozené plnění do daňového přiznání, v této souvislosti mu však nebyl vyčíslen žádný doměrek. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí poukázal na skutková zjištění s tím, že osvobození od daně podle § 30 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty znamená osvobození od daně na výstupu a ztrátu nároku na odpočet daně na vstupu ve vztahu k daným zdanitelným plněním. Podle § 20 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce, který provádí vedle plnění podléhajících dani, u nichž má nárok na odpočet, i zdanitelná plnění, u nichž nárok na odpočet nemá, povinnost zkracovat nárok na odpočet daně. Zkrácený nárok se určí jako součin celkové daně na vstupu a koeficientu, který se vypočte jako podíl, v jehož čitateli je součet cen bez daně za uskutečněná zdanitelná plnění, u nichž vzniká nárok na odpočet a ve jmenovateli je celkový součet cen bez daně za všechna uskutečněná zdanitelná plnění v tomto zdaňovacím období, tedy i osvobozená podle § 25 zákona. Daňový subjekt v daňovém přiznání osvobozená plnění nevykázal, přesto, že je poskytoval, proto byl vyzván (výzva č. j. 81188/00/034933/4154 ze dne 9. 10. 2000) k prokázání, že byl podle § 20 zákona krácen nárok na odpočet za jednotlivá zdaňovací období r. 1997, 1998, 1999, případně k vysvětlení postupu, pokud ke krácení nedocházelo. Další výzvou (č. j. 90165/00/034933/4154 ze dne 6. 11. 2000) byl požadavek zopakován. Odpovědi (v rozhodnutí citovány) však byly nedostatečné, stejně tak jako nedošlo k předložení důkazních prostředků při jednání dne 22. 1. 2001. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že zpráva o kontrole chybný postup konstatovala a je z ní zjevné, že daň na vstupu byla uplatněna v nesprávné výši, proto bylo na jejím podkladě následně provedeno její doměření. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou stojící na námitkách obdobných odvolacím (i kasačním), městský soud žalobu, jak shora uvedeno, zamítl. Podstatou kasační námitky nesprávného právního posouzení je otázka, zda stěžovatel mohl uplatnit odpočet daně, aniž provedl krácení podle § 20 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty a aniž uváděl osvobozená plnění v daňovém přiznání. Podle § 30 odst. 3 [§ 25 odst. 1 písm. e)] zákona o dani z přidané hodnoty v rozhodném znění byl od daně osvobozen mj. i pronájem nebytových prostor. Uvést případné osvobození od daně v daňovém přiznání ukládá ust. § 40 odst. 16 daňového řádu  stěžovatel ani netvrdí, že by tuto povinnost splnil. Nárok na odpočet daně podle § 19 zákona o dani z přidané hodnoty se uplatňuje způsobem uvedeným v § 20 zákona [ostatně i v základních pojmech je odpočet daně vymezen jako daň na vstupu upravená popř. podle § 20  § 2 odst. 2 písm. f) cit. zákona]. Podle § 20 odst. 1 zákona má-li plátce příjmy nebo výnosy nejen za svá uskutečněná zdanitelná plnění, u nichž má nárok na odpočet daně, ale i za zdanitelná plnění osvobozená od daně podle § 25, u nichž nárok na odpočet daně nemá, je povinen zkracovat nárok na odpočet daně, pokud zákon nestanoví jinak. Poměrná část odpočtu daně se určí jako součin celkové daně na vstupu za příslušné zdaňovací období a koeficientu. Jedná se o právní úpravu platnou v předmětném zdaňovacím období. Nelze proto stěžovateli přisvědčit v tom, že k doměření došlo v důsledku změny právní úpravy, ostatně ani žádnou konkrétní změnu zákona, která b