7 Afs 178/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 178/2006- 63 - text č. j. 7 Afs 178/2006 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele M. Š., za účasti Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 5 Ca 240/2005 – 33, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 5 Ca 240/2005 – 33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 5 Ca 240/2005 – 33, byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 7. 2005, č. j. 52/46 107/2005-522, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 7. 2. 2005, č. j. FŘ 1072/15/05, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení správního poplatku v částce 300 Kč podle položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy (sazebníku) k zákonu č. 634/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku je rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu ust. § 70 písm. c) s. ř. s. Výzvou k zaplacení správního poplatku není stěžovateli konstituována povinnost správní poplatek zaplatit, je pouze vyzýván k splnění povinnosti stanovené zákonem. Výzva k zaplacení správního poplatku nemá sama o sobě za následek ani ukončení řízení, k němuž dochází až rozhodnutím o zastavení správního řízení, proti němuž je podle ust. § 65 a násl. s. ř. s. žaloba přípustná. Má-li nezaplacení správního poplatku za následek neprovedení úkonu, lze se soudní ochrany domoci prostřednictvím žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu. Protože rozhodnutí o odvolání proti výzvě k nezaplacení (správně zaplacení) správního poplatku je úkonem správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen podle ust. § 70 písm. c) s. ř. s., městský soud žalobu podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že napadené usnesení bylo vydáno ve stejný den, kdy mu byl doručen stejnopis vyjádření ministerstva k žalobě spolu s přípisem městského soudu č. j. 5 Ca 240/2005 - 28, aby ve lhůtě dvou týdnů sdělil soudu, zda požaduje nařízení jednání a aby v téže lhůtě doložil, zda je jeho zástupce plátcem daně z přidané hodnoty. Ve skutečnosti neměl stěžovatel žádnou lhůtu, a tedy žádnou možnost reagovat replikou na obsah vyjádření ministerstva a na výzvu soudu přesto, že z výzvy vyplývalo, že se mu poskytuje lhůta dvou týdnů k vyjádření se k postupu podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. Bylo právem stěžovatele vyjádřit se k podání ministerstva. V této souvislosti poukázal stěžovatel na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Milatová a spol. proti České republice ze dne 21. 6. 2005 [Milatová et autres c. République tchèque/and Others v. the Czech Republic, no/no. 61811/00 (Sect. 2) (bil.), CEDH/ECHR 2005-V], ze kterého vyplývá, že ať už je nebo není povinností soudu seznámit účastníky řízení následně s vyjádřeními jiných účastníků došlých soudu, jestliže soud obdrží vyjádření, která prezentují odůvodněné názory na důvodnost podané žaloby a zjevně mají za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu, pak ostatní účastníci mají legitimní zájem seznámit se s obsahem těchto vyjádření a je zároveň na nich, aby posoudili, zda tato vyjádření potřebují nějaký komentář z jejich strany. Opačný postup zakládá porušení práva na spravedlivost řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo však bylo stěžovateli postupem městského soudu upřeno a tento postup představuje typickou zmatečnost řízení. Stěžovatel se dále neztotožnil s názorem městského soudu, že rozhodnutí o poplatkové povinnosti vydané ve správním řízení je úkonem, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu ust. § 70 písm. c) s. ř. s., které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Byť městský soud vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93, nevzal v úvahu zásadní rozdíl mezi věcí rozhodovanou Nejvyšším správním soudem a touto věcí, který spočívá v tom, že ministerstvo, resp. daňové orgány, odmítají považovat stěžovatele za účastníka řízení a sdělit mu výsledek řízení, ačkoliv na druhé straně mu ukládají povinnosti, jako by účastníkem řízení byl. Za této situace může stěžovatel jen stěží napadnout odvoláním, popř. žalobou, rozhodnutí o zastavení řízení v případě nezaplacení správního poplatku, neboť pokud není v postavení účastníka řízení o uložení pokuty podle ust. § 25 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak mu rozhodnutí o zastavení řízení sotva bude doručeno. Stěžovatel má odchylně od městského soudu za to, že do jeho subjektivních práv zasahuje již samotná nezákonná výzva k zaplacení správního poplatku, vydaná věcně nepříslušným orgánem, neboť jde o přímý zásah do základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 a 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy nikoliv až v případě, dojde-li k zastavení řízení. Stěžovatel dále v souvislosti s tím, co lze považovat za zásah do právní sféry ve smyslu přípustnosti žaloby proti takovému úkonu, odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42. Pokud jde o způsobilost nezákonné výzvy k zaplacení (v tomto případě soudního) poplatku zasáhnout subjektivní práva, poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03. Právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, z něhož v této věci při odmítnutí žaloby městský soud vycházel, nemůže ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu obstát jako správný, zvláště za situace, kdy stěžovatel není stranou řízení a nedisponuje možností napadnout případné rozhodnutí o zastavení řízení odvoláním. Napadeným usnesením byl stěžovateli odepřen přístup k soudu a došlo tak k zásahu do jeho základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla žaloba stěžovatele odmítnuta, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit, že podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V tomto směru stěžovatel poukázal na to, že daňové orgány ho odmítají považovat za účastníka řízení a za této situace může jen stěží napadnout žalobou rozhodnutí o zastavení řízení v případě nezaplacení správního poplatku, neboť pokud není v postavení účastníka řízení o uložení pokuty za porušení povinnosti mlčenlivosti podle ust. § 25 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak mu sotva rozhodnutí o zastavení řízení bude doručeno. Podle citovaného ustanovení lze za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, pokud nejde o čin přísněji trestný, pracovníkovi správce daně, popřípadě třetí osobě, která byla jakkoliv účastna na daňovém řízení, uložit pokutu až do výše 500 000 Kč. V daném případě stěžovatel svým podáním ze dne 15. 11. 2004 žádal, aby bylo zahájeno řízení o uložení pokuty za porušení mlčenlivosti JUDr. D. U. Nejednalo se tedy o návrh na zahájení řízení, jehož by byl stěžovatel sám účastníkem. Jen v takovém případě by totiž byla výzva k zaplacení správního poplatku rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení. Tak tomu totiž také bylo ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Azs 252/2004, v níž se jednalo o soudní přezkum výzvy k zaplacení správního poplatku za udělení víza za účelem strpění pobytu. V daném případě se však jedná o zcela odlišnou situaci, a proto odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93, je zcela nepřípadný. Účastníkem řízení o uložení pokuty je pouze subjekt, jemuž má být pokuta uložena a nikoliv subjekt, který k zahájení takového řízení dal podnět, tj. v daném případě stěžovatel a navíc není z obsahu