2 As 64/2005 — Nejvyšší správní soud

5 Ans 2/2010- 127 - text č. j. 5 Ans 2/2010 - 133 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) Mgr. P. Š., CSc., b) S. L. L., MPH, c) nezletilá Z. L., zastoupena žalobci a) a b), jako zákonnými zástupci, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Prokopem, advokátem se sídlem Římská 16, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 10 Ca 410/2006 - 96, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 10 Ca 410/2006 - 96, s e ve výroku II. a III. z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) bylo žalovanému (dále „stěžovatel“) výrokem II. uloženo rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 9. 10. 2006 ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu v řízení o žádosti ze dne 15. 11. 2005 o provedení opravy v evidenci místa trvalého pobytu nezletilé Z. L., a to do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel podal proti tomuto výroku napadaného rozsudku dne 26. 10. 2009 kasační stížnost, současně požádal o přiznání odkladného účinku. Kasační stížnost byla Nejvyššímu správnímu soudu postoupena dne 15. 2. 2010. S přihlédnutím k povaze věci, jakož i délce řízení věci samé před soudem prvního stupně, shledal Nejvyšší správní soud legitimní důvod k projednání kasační stížnosti bezprostředně po nezbytných procesních úkonech soudu, přitom již samostatně nerozhodoval o přiznání odkladného účinku, neboť takové rozhodnutí by bylo za této situace zjevně nadbytečné. V kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že je mu uložena povinnost jako nadřízenému správnímu orgánu vydat správní rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 9. 10. 2006 v řízení ve věci provedení opravy ze zákona správně určeného údaje o místu trvalého pobytu nezletilé Z. L. v době jejího narození. Ministerstvo vnitra nadto není nadřízeným správním orgánem vůči Úřadu MČ Praha 4, tímto je Magistrát hl. města Prahy. Nevyhovění žádosti žalobce, týkající se opravy správného údaje na údaj chybný, nelze považovat za nečinnost správního orgánu. Nejen Úřad MČ Praha 4 se podnětem podaným žalobcem zabýval a správnost údaje o určeném místu trvalého pobytu nezl. Z. L. ve smyslu ust. § 10 odst. 4 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel ověřoval. Úřad nevydal rozhodnutí především proto, že na ust. § 8a cit. zákona se správní řád nevztahuje. Vztahuje se však na ohlášení změny dle § 10 odst. 5 až 11 cit. zákona, takto však ze strany zákonných zástupců nebylo postupováno, přestože tato možnost, jak docílit změny údaje o místu trvalého pobytu jim byla několikráte doporučována. Stěžovatel uvádí, že obyvatel může požádat ve smyslu ust. § 8a odst. 3 cit. zákona o provedení opravy nebo doplnění osobních údajů zpracovaných v informačním systému k jeho osobě tak, aby byly přesné a odpovídaly aktuálnímu stavu. Ministerstvo, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností, v hlavním městě Praze tedy úřady městských částí určené Statutem hl. města Prahy, v takových případech provádí šetření v součinnosti s příslušnými zdroji informačního systému, uvedenými v ust. § 6, § 6a a § 7 cit. zákona ke zjištění aktuální správnosti a úplnosti údajů, popř. zabezpečí (nikoli rozhodne) o doplnění chybějících údajů, odstranění nesprávných údajů nebo odstranění údajů vedených mimo rámec podmínek stanovených zvláštním zákonem. V případě podání žalobce bylo reagováno, čili nelze považovat za nečinnost správního orgánu odmítnutí provést opravu údajně neaktuálního údaje o místu trvalého bydliště, který byl do informačního systému zaveden v souladu s příslušným ustanovením zákona. V případě nezletilého dítěte stěžovatel nespatřuje žádné komplikace při výkonu rodičovských práv, natož popírání obecného principu respektování rodinného a soukromého života rodiny. Zákon o evidenci obyvatel upravuje problematiku trvalého pobytu z hlediska jeho evidence a s tím souvisejících úkonů, nikoli faktický pobyt nezletilého dítěte či dokonce výkon rodičovské odpovědnosti. V předmětném případě na uplatňování rodičovských práv, kdy nezletilá i oba její rodiče jsou přihlášeni k trvalému pobytu ve stejném správním obvodu příslušného obecního úřadu, nemá v žádném případě vliv tento způsob evidence údaje o trvalém pobytu na výkon jejich práv. Místní příslušnost správního orgánu, který rozhoduje o dávkách státní sociální podpory, je jak u nezletilé, tak u rodičů stejná. Stěžovatel konstatuje, že v přípisu č. j. SC-299/2006 ze dne 24. 10. 2006 uváděl, že nemůže žádosti vyhovět a přikázat Úřadu MČ Praha 4, aby opravil ze zákona správně určenu adresu místa trvalého pobytu nezletilé Z. L. v době jejího narození na údaj chybný, který by byl veden v informačním systému v rozporu s ust. § 10 odst. 4 zákona o evidenci obyvatel. Žalobci byl doporučen postup ve smyslu ust. § 10 odst. 10 zákona, podle něhož na žádost zákonného zástupce lze kdykoli za dítě mladší 15 let ohlásit změnu místa trvalého pobytu. Podle § 18 odst. 2 zákona se o úkonech souvisejících s ohlášením změny trvalého pobytu podle § 10 odst. 4 až 11 uskuteční záznam na přihlašovacím lístku k trvalému pobytu a následně zaeviduje v informačním systému. Pokud ohlašovna žádosti nevyhoví, vydává se rozhodnutí o nezaevidování změny. Žalobce takovou žádost nepodal, nemohlo být tedy vydáno žádné rozhodnutí ve správním řízení a nemůže se tudíž ani jednat o nečinnost správního orgánu. Adresa místa trvalého pobytu občana v době jeho narození se určuje podle ust. § 10 odst. 3 a 4 zákona o evidenci obyvatel. Takto ze zákona určené první místo trvalého pobytu zavádí do informačního systému evidence obyvatel na základě rodného listu dítěte obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu ohlašovna působí. Za místo trvalého pobytu matky, podle výše uvedených ustanovení, je považována adresa, kterou si matka – státní občanka České republiky zvolila v České republice a ohlásila na ohlašovně nového místa trvalého pobytu. Co je považováno za místo trvalého pobytu je definováno v ust. § 10 odst. 1 zákona; je to adresa místa pobytu občana České republiky, kterou si zvolí občan České republiky (tedy nikoliv cizinec). Zákonem definované místo trvalého pobytu není možno zaměňovat nebo považovat za pobyt trvalý (popř. přechodný, dlouhodobý nebo pobyt povolený na základě dlouhodobého víza), který je povolován útvarem Policie České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Jenom proto, že paní S. L. L. má podle zákona o pobytu cizinců povolen pobyt trvalý, není možné určovat za místo trvalého pobytu dítěte v době jeho narození adresu jí povoleného pobytu. I v případech, kdy by cizinka měla povolen pobyt např. dlouhodobý, postup by byl stejný a za místo trvalého pobytu dítěte by byla rovněž určena adresa sídla ohlašovny, v jejímž územním obvodu se dítě – občan České republiky, narodilo. Údaje o cizincích s povolením k pobytu na našem území jsou Ministerstvu vnitra do informačního systému evidence obyvatel předávány příslušným útvarem Policie ČR, a to na základě jím vydaného povolení k pobytu cizinci. Podle § 29 zákona o evidenci obyvatel údaje o cizincích s povoleným pobytem na našem území byly předávány do informačního systému až od 1. 1. 2003, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 1 písm. b) a c) uvedeného zákona. Do té doby se v případech dětí narozených matce-cizince s povoleným pobytem postupovalo a stále postupuje výše uvedeným způsobem a praxe nečiní potíže. Nabytím účinnosti zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech (od 1. 7. 2010), nebudou opět v evidenci obyvatel vedeny údaje o cizincích s povoleným pobytem na území České republiky a cizincích, kterým byla na našem území udělena mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany. Nebude tedy již opět možné uvádět účelové výklady předmětného ustanovení jako v případě žalobce a upřednostňovat pouze jednu kategorii cizinek s jediným druhem povoleného pobytu. Stěžovatel v této části uzavírá, že povolený trvalý pobyt cizinci podle zákona o pobytu cizinců není totéž jako ohlášené místo trvalého pobytu občanem České republiky podle zákona o evidenci obyvatel. Pokud by měla paní S. L. L. cizineckou policií povolen pobyt dlouhodobý nebo přechodný, spor by nevznikl. Dle stěžovatele nelze akceptovat názor žalobce a postupovat v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona v případě nezletilé Z. L.; matka nezletilé má povolen trvalý pobyt a nikoli jiný druh pobytu na území České republiky (např. přechodný), který by mnohem jednoznačněji zdůraznil nemožnost ztotožňování ohlášených