6 As 43/2009 — Nejvyšší správní soud

6 As 43/2009- 116 - text 6 As 43/2009 - 121 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, se sídlem U Luhu 23, Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2008, č. j. MV - 3576 - 3/ODK - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 11 Ca 88/2008 - 78, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 11 Ca 88/2008 - 78, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dne 13. 11. 2007 byla na podatelnu Krajského úřadu Jihomoravského kraje doručena žádost žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím). Žalobce se jí dožadoval a) předání kopií e-mailové korespondence radní Jihomoravského kraje Ing. arch. P., na kterou je odkazováno ve sdělení náměstka ministra dopravy ze dne 7. května 2007, č. j. 379/2007 - 910 - IPK/2, a b) předání kopií veškeré další e-mailové korespondence Ing. arch. P. s Ministerstvem dopravy, a to za období od 1. ledna 2007. Žalobce ve své žádosti rovněž uvedl, že požadovanou korespondencí je jak korespondence přijatá Ing. arch. P. od Ministerstva dopravy, tak korespondence přijatá Ministerstvem dopravy od Ing. arch. P. Dne 22. 11. 2007 Krajský úřad Jihomoravského kraje, tj. povinný subjekt, žalobci k jeho žádosti sdělil, že požadované informace ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nemá k dispozici. Toto sdělení odůvodnil tím, že pracovní e-mail Ing. arch. P. byl vymazán a záznamy o e-mailové korespondenci nejsou evidovány povinným subjektem v oficiálním protokolu. Ve svém sdělení povinný subjekt rovněž upozornil, že informace, které žalobce požaduje, nejsou informacemi, které je ze zákona povinen mít k dispozici. Na tento postup povinného subjektu podal žalobce dne 19. 12. 2007 stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. V této stížnosti uvedl, že povinný subjekt je povinen i v případě „smazání“ informace některým z pracovníků zajistit, že požadované informace budou identifikovány v zálohovaných kopiích elektronické pošty u provozovatele elektronické pošty v rámci povinného subjektu a že tyto informace budou bezodkladně žadateli vydány. K objasnění pojmu „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu“ ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 44 Ca 179/2002. Žalobce rovněž ve stížnosti zdůraznil, že elektronická korespondence je v dnešní době korespondencí oficiální, a proto se na ni vztahují zákony o archivaci. Navíc není žádného rozdílu mezi elektronickou korespondencí radních a elektronickou korespondencí jakéhokoli úředníka krajského úřadu. Ve všech případech se jedná o korespondenci služební, kterou je povinný subjekt povinen archivovat. Dne 21. 12. 2007 postoupil povinný subjekt stížnost žalobce, včetně spisového materiálu, žalovanému, tj. nadřízenému orgánu, k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby žalovaný postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informace potvrdil. Žalovaný postup povinného subjektu potvrdil rozhodnutím ze dne 14. 1. 2008 (pozn. NSS: v rozhodnutí uvedeno 14. 1. 2007), č. j. MV - 3576 - 3/ODK - 2008. Žalovaný jednak shledal, že kontrola vedení archivu a spisové služby přísluší podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, státnímu oblastnímu archivu. Z tohoto důvodu předal podnět k provedení kontroly vedení archivu a spisové služby povinného subjektu Moravskému zemskému archivu v Brně (§ 48 odst. 1 písm. f/ tohoto zákona). Předně však žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že za rozhodující kritérium pro určení, zda informace existuje či nikoli, je třeba považovat její právní existenci u povinného subjektu. V případě elektronických dokumentů je pak rozhodující jejich uložení buďto u zpracovatele takového dokumentu, nebo na místě k tomu povinným subjektem přímo určeném (např. oficiální elektronická databáze). V případě elektronické korespondence formou e-mailové pošty je pro určení existence předmětné informace u povinného subjektu rozhodná její existence u uživatele, který tuto formu komunikace využívá. Odstraněním informace z těchto míst projevuje povinný subjekt vůli informace zničit a dále jimi nedisponovat. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě opětovně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 44 Ca 179/2002, v němž je uvedeno, že „pokud úřad zjistí, že nemá informaci, kterou podle svých povinností stanovených právními předpisy má mít, je povinen ji okamžitě doplnit a poskytnout …“ V této souvislosti žalobce dále uvedl, že vymazáním e-mailové schránky se maximálně ztrácí nosič informace, avšak neztrácí se automaticky i informace na nosiči obsažená, neboť tato informace byla na nosič někým vložena či čtena. Žalobce se neztotožňuje ani s tvrzením žalovaného, že selekce informací ze zálohového systému znamená jejich znovuvytvoření, a to právě vzhledem ke skutečnosti, že informace odstraněním ze schránky uživatele nezaniká. Na závěr žalobce uvedl, že za úřední korespondenci je třeba považovat korespondenci, která ovlivňuje nakládání s veřejnými prostředky. Není důvod, proč by oficiálním výstupem povinného subjektu měla být pouze zaevidovaná korespondence úřední povahy. Zvláště za situace, kdy úřední dopis odkazuje na neformální e-mail a kdy se obsah úředního dopisu stává bez tohoto e-mailu nesrozumitelným, je třeba předmětný e-mail považovat rovněž za korespondenci úřední. Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem č. j. 11 Ca 88/2008 - 78 ze dne 30. 4. 2009. Předně se městský soud zabýval žalobní námitkou, že každé rozhodnutí o odepření informací, stejně jako každé rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace, má mít formu správního rozhodnutí, a jako takové musí obsahovat výrok s uvedením právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace a poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku. V této souvislosti odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 7 Afs 14/2007 - 41 (dostupný na www.nssoud.cz). Podle městského soudu z něj vyplývá, že právní úprava stížnosti na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je systematicky zařazena do obecných ustanovení tohoto zákona, kde jsou upraveny instituty společné pro všechny ostatní části citovaného zákona, mimo jiné i základní zásady řízení. Smyslem základních zásad je přitom stanovit rámec oprávnění a povinností platný pro všechny úkony činěné podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Na postup správního úřadu, který rozhoduje o stížnosti na postup povinného subjektu se tedy základní zásady uplatní v celém rozsahu. Argumentace žalovaného ustanovením § 20 odstavec 4 zákona o svobodném přístupu k informacím tedy není případná, neboť i v případě stížnosti na postup povinného subjektu podle § 16a citovaného zákona se jedná o správní řízení, v němž správní orgán autoritativně rozhoduje o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech účastníka řízení. Platí tu tedy věta druhá ustanovení § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle níž se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), o základních zásadách činnosti správních orgánů. Ze zásady součinnosti a zásady spravedlivého procesu přitom vyplývá, že účastník správního řízení má právo být seznámen s důvody rozhodnutí správního orgánu, byť to zákon v daném případě nestanoví. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, jakými úvahami a na základě jakých podkladů správní úřad shledal stížnost opodstatněnou či nikoli a proč došlo k odepření, poskytnutí nebo částečnému poskytnutí požadovaných informací. Žalovaný však ve svém rozhodnutí uvedl zcela obecnou formulaci, že „z přezkumu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly pochybení na straně povinného subjektu“. Jedná se o tvrzení, které nemá žádnou vypovídací hodnotu a nijak nereaguje na obsah žalobcovy stížnosti. Na základě uvedeného dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť nesplňuje náležitosti podle § 68 odst. 1 a 3 správního řádu. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností. V této kasační stížnos