3 Ads 106/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 106/2011- 85 - text 3 Ads 106/2011 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: R. Č., proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2007, č.j. 1727/SZ/2007, ev.č. 85652/2007, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 42 Cad 144/2007 - 62, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 29.7. 2010, č. j. 42 Cad 144/2007 - 62, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 14. 5. 2007, č. j. 1727/SZ/2007, ev. č. 85652/2007, a rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 13. 3. 2007, č. j. OSV/Nv/698-01/01/07, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Krajský úřad Ústeckého kraje žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání proti uvedenému prvoinstančnímu rozhodnutí Magistrátu města Mostu, kterým byla žalobkyni s odkazem na ust. § 21, § 61 a § 81 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvěk na živobytí od 1. 2. 2007 ve výši 3011 Kč měsíčně. Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované bylo doručeno v souladu se zákonem žalobkyni, neboť správní spis neobsahuje žádný doklad o tom, že by žalobkyně byla v řízení před správními orgány zastoupena svým manželem na základě plné moci. Soud rovněž vyslovil, že rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelné, resp. soud shledal pouze dílčí nepřezkoumatelnost. Krajský soud se dále především zabýval rozhodnou otázkou, zda při výpočtu příspěvku na živobytí za měsíc duben 2007 je třeba do okruhu oprávněných osob podle § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob majících nárok na příspěvek na živobytí a na doplatek na bydlení zahrnout pouze žalobkyni a jejich 5 nezletilých dětí a nikoliv i jejího manžela. Krajský soud byl toho názoru, že manžel žalobkyně do tohoto okruhu oprávněných osob spadá, a to ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle tohoto ustanovení se totiž za oprávněné osoby považují i rodinní příslušníci občana členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá–li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně údajů uvedených v žádosti o příspěvek na živobytí podané dne 28. 2. 2007, a to pokud se jedná o žalobkyni - že je česká státní občanka a pokud se jedná o manžela žalobkyně – J. Č. – že je státním příslušníkem Ruské federace a že oba společně se svými 5 nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. X, M. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nerozporoval ani žalovaný. Na základě těchto skutečností, tj. že manžel žalobkyně je sice z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku se žalobkyní, která je občanem České republiky a tedy i občanem Evropské unie, rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, dospěl krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru, že při výpočtu výše příspěvku na živobytí za měsíc duben 2007 měl být manžel žalobkyně zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uvedené ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze podle krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by totiž při stanovení výše příspěvku na živobytí nesporně docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou z nečlenského státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům občanů jiného členského státu Evropské unie než je Česká republika, kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie. Krajský soud má za to, že občané České republiky musí mít stejná práva jako občané jiných členských států Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci. S rozlišováním mezi občany České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17 Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané ostatních členských států představují jednotnou skupinu občanů Evropské unie. Krajský soud v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008 - 73. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány pochybily, neboť při stanovení výše příspěvku na živobytí za měsíc duben 2007 nesprávně zaujaly názor, že manžel žalobkyně neměl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Rozhodnutí obou správních orgánů proto podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podanou kasační stížností napadl žalovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že tvrzení krajského soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, je pro stěžovatele překvapivé, nepodložené a navíc nepravdivé. Stěžovatel tuto skutečnost v rozhodnutí neuvedl, ani žalobkyně toto v řízení nenamítla. V dané věci je podstatné postavení manžela žalobkyně v době rozhodování správních orgánů. V této době byl dotyčný žadatelem o azyl. Sporným výkladem v obdobné věci se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07, jímž odmítl ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítl, že správní orgány vyložily příslušná ustanovení zákonů nesprávně tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze tehdy, jestliže je k přechodnému pobytu na území České republiky hlášen podle zákona č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeni podle jiného právního předpisu. Zákon o pomoci v hmotné nouzi obsahuje úpravu poskytování dávek ve vztahu k cizině v tomto smyslu totožnou. Ústavní soud konstatoval, že pokud za situace, kdy stěžovatel nebyl hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR), správní orgány dospěly k závěru, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek podle § 103 zákona č. 100/1988 Sb., nelze v jejich postupu shledat zásah do jeho základních práv. Podle stěžovatele usnesení Ústavního soudu potvrdilo správnost výkladu okruhu oprávněných osob v dříve vydaných rozhodnutích a bylo vodítkem pro rozhodnutí další. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že její manžel je k pobytu na území České republiky hlášen podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu v platném znění, po dobu delší než 3 měsíce, resp. od 11. 7. 1996, a je rodinným příslušníkem občanů Evropské unie ode dne vstupu České republiky do Unie, neboť se svým manželem jsou oddáni od roku 1998. Tyto skutečnosti žalobkyně vždy ve svých odvoláních a žalobách tvrdila a dokládala je správním orgánům. Žalovaný o těchto skutečnostech ví ze své úřední činnosti stejně jako správní orgán I. stupně a krajský soud. Tvrzení žalovaného o tom, že konstatováním krajského soudu o pobytu manžela žalobkyně hlášeného podle zvláštního právního předpisu je překvapen a že je nepravdivé, je zavádějící. Žalobkyně má dále za to, že zvláštním právním předpisem není pouze zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, na něhož odkazuje poznámka pod čarou, která není součástí zákona, ale také zákon o azylu, zákon o dočasné ochraně cizinců, či zákon o pobytu ozbrojených složek cizích států na území ČR. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu z okruhu osob, které mají nárok na dávky a služby sociální péče, vyčlenit osoby, na které se nevztahuje zákon č. 326/1999 Sb., uvedl by to přímo v zákoně, nikoli v poznámce pod čarou. Ústavní soud v řadě svých nálezů výslovně uvedl, že poznámka pod čarou není součástí zákona. K usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07, žalobkyně uvedla, že tímto