9 As 15/2011 — Nejvyšší správní soud

9 As 15/2011- 137 - text 9 As 15/2011 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: SPUR a.s., se sídlem tř. T. Bati 299, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2005, č. j. 31095/05-17170, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. B., zastoupený JUDr. Máriou Olejovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 1281, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 Ca 12/2006  105, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 Ca 12/2006  105, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 27. 9. 2005, č. j. 31095/05-17170, a rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Zlíně ze dne 29. 6. 2005, č. j. PÚ 379/05-Gr/D. Před městským soudem napadenými rozhodnutími správních orgánů bylo konstatováno, že žalobkyně a spol. IGTT a.s., se sídlem ve Zlíně, nejsou účastníky řízení o restitučním nároku osoby zúčastněné na řízení o této kasační stížnosti, neboť nesplňují podmínky účastenství stanovené v § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o půdě“). Městský soud v rozsudku, jímž zrušil napadaná rozhodnutí správních orgánů, vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, kde je uvedeno, že „nelze souhlasit ani s právním závěrem krajského soudu v tom, že účastníci restitučního řízení jsou taxativně stanoveni § 9 odst. 8 zákona o půdě. Ostatně sám zákon v citaci § 9 odst. 8 zákona o půdě nevztahuje takto vymezenou platnost na zákon jako celek, nýbrž na předchozí ustanovení. Jinak podle ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, popř. uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Všichni dotčení tímto ustanovením se stávají rovněž účastníky řízení a je tím vlastně naplňováno ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“ Městský soud pak dospěl k závěru, že v § 9 odst. 8 zákona o půdě není okruh účastníků řízení vymezen taxativně a správní orgány tak pochybily, když hodnotily účastenství žalobkyně výlučně podle zákona o půdě, aniž by zkoumaly, zda žalobkyně splňuje podmínky účastenství dle § 14 odst. 1 již zrušeného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád - dále jen „starý správní řád“). Podle § 14 odst. 1 starého správního řádu je účastníkem řízení ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Městský soud uvedl, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k nemovitosti, jíž se týká řízení před správními orgány, a to i přes duplicitní zápis vlastnického práva k této nemovitosti v katastru nemovitostí. Žalobkyně tak může být rozhodnutím o schválení dohody o vydání nemovitosti mezi osobou zúčastněnou na řízení o kasační stížnosti a Zemědělským družstvem Zlín dotčena na svém vlastnickém právu, a náleží jí tak postavení účastníka řízení dle § 14 odst. 1 starého správního řádu. Stěžovatel napadl výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž vyjádřil nesouhlas s hodnocením městského soudu. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 46/99, ze kterého plyne, že ust. § 9 odst. 8 zákona o půdě je speciální k § 14 odst. 1 starého správního řádu a absolutně vylučuje jeho aplikaci. Stěžovatel přitom uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, z něhož městský soud při svém rozhodování vyšel, vyplývá pouze možnost rozšíření okruhu účastníků řízení v případě použití § 9 odst. 5 zákona o půdě. Ve vztahu k žalobkyni pak stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že v restitučním řízení hodlá hájit své vlastnické právo k nemovitosti, které dle stěžovatele nabyl v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, i v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě. O jeho vlastnictví však nelze v restitučním řízení rozhodnout. Stěžovatel dále poukázal na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, že rozhodnutí správního úřadu o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. K vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje, a to buď souhlasné prohlášení duplicitně zapsaných vlastníků (§ 45 odst. 3 a § 40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo žaloba na určení, zda tu právo či právní vztah je či není ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 46/99, je nepřípadný. Citované usnesení Ústavního soudu se týkalo věcně zcela odlišné věci a Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že v tehdy posuzovaném případu nevybočily orgány veřejné moci z mezí ústavně konformní interpretace ust. § 9 odst. 8 zákona o půdě a § 14 starého správního řádu. Současně však Ústavní soud uvedl, že obecnou definici účastníka správního řízení podle správního řádu lze aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní právní úprava zcela nepochybně nevylučuje. Žalobkyně se tak ztotožňuje s hodnocením městského soudu, že ust. § 9 odst. 8 zákona o půdě nevylučuje možnost účastenství podle § 14 odst. 1 starého správního řádu. Vzhledem k tomu, že v řízení před správními orgány nebyla otázka účastenství meritorně řešena, žalobkyně se nevyjádřila k otázce privatizačního řízení a judikatuře, na kterou v závěru kasační stížnosti odkázal stěžovatel. Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací stěžovatele v kasační stížnosti a konstatovala, že stěžovatelova argumentace plně koresponduje s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k dané otázce. Před samotným přezkumem rozhodnutí městského soudu zdejší soud předestírá, že k přezkoumání žalobou k městskému soudu napadených rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo určeno, že žalobkyně není účastníkem řízení o restitučním nároku podle § 9 zákona o půdě, jsou příslušné soudy ve správním soudnictví. Určením příslušnosti k projednání žaloby se pro nyní projednávanou věc zabýval zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů, v usnesení ze dne 3. 11. 2009, č. j. Konf 84/2008 – 9 (dostupný z www.nssoud.cz), kde se uvádí: „Z textace § 244 o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů] plyne, že soud znovu projedná tutéž věc (‚spor nebo jinou právní věc vyplývající ze soukromoprávních vztahů‘); v posuzovaném případě by pak proto soud nerozhodoval o otázce vlastního restitučního nároku, ale musel by rozhodnout pouze o tom, zda mělo či nemělo proběhnout správní řízení ve vztahu k žalobci. K tomu, aby si soud za daných okolností k rozhodnutí mohl předsevzít rozhodnutí věci in merito, by chyběla podmínka vymezená v § 244 o. s. ř., tj. že správní orgán o sporu (in merito) již rozhodl. V této souvislosti je třeba připomenout i smysl zákonné úpravy: převedení soukromoprávních věcí do jurisdikce správních orgánů zákony provádějí mimo jiné i proto, aby obecné soudy byly odbřemeněny od rozhodování věcí rutinních či naopak úzce specializovaných. Ke zmaření tohoto záměru by pak stačilo, aby se správní orgán jednoduše odmítl věcí zabývat, a to buď zcela nebo nap. ve vztahu ke konkrétnímu subjektu tvrdícímu, že je účastníkem řízení. Při chápání takového odmítnutí pravomoci jako věci „soukromoprávní“ by byla založena pravomoc civilního soudu věc vyřešit meritorně, a to i za situace, kdy řízení o věci samé před správním orgánem zatím vůbec neproběhlo. I z tohoto důvodu takové denegatio správní jurisdikce patří před správní soud, který má posoudit jeho zákonnost. Zvláštní senát proto za správný považuje závěr, že pravomoc soudu v občanském soudním řízení bude založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné práv