1 Aps 4/2013 — Nejvyšší správní soud

1 Aps 4/2013- 53 - text 1 Aps 4/2013 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyň: a) GS4, s. r. o., se sídlem Máchova 21, Praha 2, b) FVE Petrovice, a. s., se sídlem Dělnická 12, Praha 7, c) EIKA ENERGO, s. r. o., se sídlem Oblekovice 6, Znojmo, d) FLD Hi-Systém s. r. o., se sídlem Pančava 168, Zlín, všechny zastoupeny JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň a), c) a d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, čj. 62 A 7/2013 - 325, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, čj. 62 A 7/2013 - 325, s e z r u š u j e . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaný poskytl Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2012 vyjádření čj. 02714-4/2012-ERU, a to pro řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Šlo o řízení o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákonů v souvislosti se zavedením odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických (solárních) elektráren. [2] Žalobkyně podaly žalobu, v níž se dožadovaly, aby krajský soud rozsudkem vyslovil nezákonnost „zásahu“ (vyjádření žalovaného pro řízení před Ústavním soudem). Zároveň měl soud postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhnout Ústavnímu soudu zrušení ustanovení hlavy IV. (§ 14 až 22) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a změně některých zákonů. Žalovaný by byl povinen poskytnout Ústavnímu soudu nové a zákonné vyjádření. [3] Žalobkyně tvrdily, že se o vyjádření žalovaného dozvěděly až dne 17. 1. 2013, a to ze znaleckého posudku, který nechala vyhotovit pro své potřeby Česká fotovoltaická průmyslová asociace, ve které jsou žalobkyně sdruženy. V důsledku vyjádření žalovaného bylo proti nim zasaženo, neboť jako licencované výrobkyně elektřiny z obnovitelného zdroje uzavřely smlouvu s distributorem - společností E.ON Distribuce, a. s. Za dodávku elektrické energie vyrobené ze slunečního záření do distribuční sítě jim E.ON Distribuce zaplatila o 26 % méně. Distributor totiž odečetl z fakturovaných částek povinný odvod do státního rozpočtu. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že zákony zakládající tento povinný odvod jsou protiústavní. Žalobkyně a) a b) se proto obrátily na Městský soud v Praze se žalobou na distributora o zaplacení dlužné částky a zároveň navrhovaly, aby se soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení předmětných ustanovení. V mezidobí však shodný návrh podala skupina senátorů. Dne 15. 5. 2012 Ústavní soud návrh zamítl (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, č. 220/2012 Sb.). Žalobkyně poukazují na to, že dle odůvodnění nálezu bylo podstatným podkladem pro zamítnutí návrhu právě vyjádření žalovaného. To je dle žalobkyň nezákonné. Ústavní soud tedy byl vyjádřením uveden v omyl. Žalobkyně mají za to, že vyjádření žalovaného je nezákonným zásahem. [4] Krajský soud žalobu zamítl. Soud nedovodil opožděnost žaloby. Není sice pravděpodobné, že by žalobkyně nevěděly o vyjádření žalovaného již dříve. Nelze však s naprostou jistotou vyvrátit, že by se o něm vskutku nedozvěděly teprve v lednu 2013. Dále dovodil, že v případě vyjádření žalovaného se „typově (pojmově) jedná o úkon, který by teoreticky mohl být „zásahem“ ve smyslu § 82 s. ř. s.“ Soud nicméně uzavřel, že vyjádření žalovaného nemůže být zásahem nezákonným. II. Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně a), c) a d) (dále jen „stěžovatelky“) podaly proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozsudku dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelky nesouhlasí s rozsudkem potud, pokud tento soud shledal zásah žalovaného zákonným. Nesprávný je totiž již závěr krajského soudu, který zkoumal zákonnost vyjádření jen po formální stránce, nikoliv po stránce obsahové. V případě vyjádření platí zásada presumpce správnosti veřejnoprávních aktů. Ani Ústavní soud nebyl povinen jakkoliv zkoumat, že tento předpoklad neplatí. Vyjádření je správním aktem, vydaným podle zákona. Správní soud se nemůže zprostit své povinnosti přezkoumat soulad vyjádření se zákonem i po obsahové stránce. Dále stěžovatelky vysvětlují, proč je obsah vyjádření nezákonný. [6] Žalovaný vysvětluje, že napadený akt je vyjádřením vyžádaným Ústavním soudem podle zákona a použitým jako podklad pro rozhodnutí. Nejedná se o odborné vyjádření ani o znalecký posudek. Vyjádření podaná podle zákona o Ústavním soudu mají povahu úkonů podle § 154 a násl. správního řádu. Vyjádření správního orgánu ve smyslu § 154 správního řádu je podkladem jiného řízení a nepředstavuje závazný podklad, který by rozhodující orgán byl povinen bez dalšího akceptovat. Naopak se jedná o podklady, které musí projít procesem volného hodnocení důkazů. Je absurdní, aby správní soud přehodnocoval způsob, jakým vedl dokazování Ústavní soud. Dále žalovaný upozorňuje, že vyjádření nesplňuje ani podmínku přímého zasažení do práv stěžovatelek ve smyslu § 82 s. ř. s. Úkonem, který má potenciál zasáhnout do právní sféry stěžovatelek, bylo až rozhodnutí Ústavního soudu. Na okraj pak žalovaný doplňuje, že stále zastává názor o opožděnosti žaloby. [7] K vyjádření žalovaného podaly stěžovatelky repliku. V ní setrvávají na názoru, že vyjádření je nezákonným zásahem. Dále zdůrazňují, že disponují předmětem řízení. Otázka jejich aktivní legitimace ani včasnosti podání žaloby není předmětem jejich kasační stížnosti. Proto mají za to, že vyjadřování k těmto argumentům žalovaného je nadbytečné. Konečně upozorňují, že žalovaný se zjevně obává vyjádřit k samotnému meritu věci, tedy rozporovat jejich názor, že informace obsažené ve vyjádření obsahovaly „mírně řečeno nesprávné výpočty“. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Kasační stížnost posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Shledal však přitom, že již v řízení před krajským soudem byly důvody pro odmítnutí žaloby. Proto musel rozsudek krajského soudu zrušit a žalobu odmítnout (III.A.). S ohledem na specifika věci se však nad rámec nezbytně nutného vyjádřil též k otázce, zda může vyjádření žalovaného představovat nezákonný zásah ve smyslu soudního řádu správního (III.B.). III.A. Včasnost žaloby [9] Stěžovatelky ve své replice tvrdí, že je jen na nich určit rozsah přezkumu napadeného rozsudku (srov. bod [7] shora). Jakkoliv to zásadně platí, soudní řád správní počítá i s určitými skutečnostmi, které musí Nejvyšší správní soud zohlednit i bez návrhu. Jednou z nich je, že již v řízení před krajským soudem byly důvody pro odmítnutí žaloby. Je-li tomu tak, rozhodne o odmítnutí žaloby současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). [10] Jedním z důvodů pro odmítnutí žaloby je i její opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Podle § 84 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout. Nejvyšší správní soud proto musel i bez návrhu zvažovat, zda byla žaloba podána včas. [11] V daném případě není pochyb, že stěžovatelky dodržely dvouletou objektivní lhůtu pro podání žaloby. Otázkou nicméně zůstává, zda dodržely též subjektivní dvouměsíční lhůtu. [12] Řízení o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11 bylo zahájeno dne 11. 3. 2011. Dne 13. 4. 2012 zaslal žalovaný Ústavnímu soudu své vyjádření, které bylo doručeno dne 16. 4. 2012. Ústavní soud o věci rozhodl nálezem dne 15. 5. 2012, nález vyhlásil dne 16. 5. 2012. Téhož dne Ústavní soud zveřejnil na svých webových stránkách tiskovou zprávu a plný text nálezu (http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews%5Btt_news%5D=228&cHash=ba64b9e8a5f2fc15491b89626e3bb97e). Nález byl publikován v částce 77 Sbírky zákonů dne 29. 6. 2012, a to pod č. 220/2012 Sb. Stěžovatelky po celou dobu řízení tvrdí, že se o vyjádření žalovaného dozvěděly teprve v průběhu ledna 2013, a to ze znaleckého posudku, který nechala vyhotovit pro své potřeby Česká fotovoltaická průmyslová asociace. [13] Krajský soud se ve svém rozsudku k otázce včasnosti žaloby vyjádřil takto: „Přestože soud považuje za možné (a zřejmě i pravděpodobné), že žalobci, kterých se předmětné řízení u Ústavního soudu výrazně dotýkalo, toto řízení pečlivě sledovali a neunikl jim ani jeho výsledek […], nelze vyloučit, že se žalobci o existenci napadeného vyjádření