9 Afs 130/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 130/2014- 39 - text 9 Afs 130/2014 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Orgapol, akciová společnost, se sídlem Podolí 78, zast. JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 8a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2009, č. j. 18/84313/2009-491, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 6 Af 10/2010 – 66, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 6 Af 10/2010 – 66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad Brno I vydal dne 14. 1. 1999 platební výměr č. 14 na daň z přidané hodnoty za červen 1997, č. j. 4412/99/288914/5429. Žalobkyně se proti němu odvolala k Finančnímu ředitelství v Brně, které jí rozhodnutím ze dne 27. 9. 2000, č. j. 6611/1999/FŘ/130, částečně vyhovělo. [2] Žalobkyně však nesouhlasila ani s tímto rozhodnutím a podala žádost o jeho přezkoumání. Žalovaný jí rozhodnutím ze dne 20. 12. 2001, č. j. 392/29 625/2001, vyhověl. [3] Finanční ředitelství v Brně proto ve věci vydalo dne 8. 1. 2002 nové rozhodnutí, č. j. 22/2002/FŘ/130, kterým původní rozhodnutí změnilo. Odvolání žalobkyně, směřující proti tomuto novému rozhodnutí, žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 2. 2003, č. j. 184/44 422/2002. [4] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 7 Ca 95/2003 – 36. Žalobkyně však proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, jež byla úspěšná. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 130/2004 – 70, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 7 Ca 76/2006 – 99. [5] Žalovaný odvolání i v dalším řízení zamítl, a to rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku. Žalobkyně jej napadla u městského soudu, který rozsudkem uvedeným v záhlaví napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [6] Proti posledně jmenovanému rozsudku městského soudu nyní žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti [7] Stěžovatel uplatnil kasační důvod, který podřadil pod § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dle jeho názoru bylo řízení před městským soudem zmatečné, neboť chyběly podmínky řízení. [8] Kasační stížnost a její doplnění obsahuje jedinou, avšak zásadní stížní námitku. Stěžovatel tvrdí, že není pasivně věcně legitimován ve smyslu § 69 s. ř. s., a zastává názor, že působnost přešla na Generální finanční ředitelství, a to na základě § 50 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v době rozhodné; § 264 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“); § 114 odst. 1 téhož zákona; § 1 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“); § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“); a § 20 odst. 1 a 2, § 7 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona. [9] Stěžovatel taktéž podotkl, že městský soud při jednání ve věci dne 16. 1. 2014 jednal s Generálním finančním ředitelstvím, přesto ho ani poté jako žalovaného neoznačil. V tomto kontextu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 8 Afs 77/2013 – 30, a zdůraznil, že nesprávné označení žalovaného v záhlaví rozsudku nemůže být zjevnou nesprávností či chybou v psaní, kterou by bylo možné odstranit postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. Žalovanému totiž svědčí postavení účastníka řízení a s tím související práva a povinnosti. Podstatné také je, že se mu v případě zrušení rozhodnutí věc vrací k dalšímu řízení. Pokud tedy soud s někým, kdo žalovaným není, jako se žalovaným jedná, je řízení zatíženo vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. [10] Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalobkyně [11] Žalobkyně upozornila na skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti přebral část argumentace z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tato judikatura nicméně není dle žalobkyně případná, neboť věci mají odlišný (opačný) skutkový základ. V citované věci totiž soud jednal na straně žalované s jiným subjektem, než který rozhodnutí vydal, a to z důvodu reorganizace daňové správy. V tomto řízení se však stěžovatel paradoxně domáhá toho, aby bylo jednáno s jiným správním orgánem, přestože napadené rozhodnutí vydal on. [12] Na uvedené žalobkyně navázala odkazem na § 19 odst. 4 zákona o finanční správě. Vzhledem k tomu, že řízení o odvolání nebylo doposud skončeno, má jej dokončit stěžovatel. On jej zatížil nezákonným rozhodnutím. [13] Z uvedených důvodů žalobkyně uzavřela, že městský soud správně jednal právě se stěžovatelem, a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, vyžadované podle zvláštních předpisů pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2, věta za středníkem, s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [15] Stěžovatel tvrdí, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, neboť není pasivně věcně legitimovaný (správně se jedná o procesní, nikoliv věcnou legitimaci, pozn. Nejvyššího správního soudu). Formálně tento důvod podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [16] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [17] Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že jedná-li soud jako se žalovaným s někým, kdo jím ve skutečnosti není, je soudní řízení zatíženo vadou, která nepochybně bude mít za následek nezákonnost soudního rozhodnutí (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 6 Ads 39/2012 – 24, nebo ze dne 16. 4. 2014, č. j. 8 Afs 77/2013 – 30). Stěžovatelovu námitku lze tedy dle jejího obsahu podřadit pod kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S ohledem na vyjádření žalobkyně Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že podřazení kasační námitky pod jeden z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. není pro věc podstatné. Nejvyšší správní soud není formálním označením kasačních důvodů vázán a z obsahu kasační stížnosti zcela jasně vyplývá, že stěžovatel namítá nedostatek své pasivní procesní legitimace. Navíc se jedná o natolik závažné pochybení, že by k němu soud musel přihlédnout i z úřední povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 Ads 11/2004 -84, publikovaný pod č. 459/2005 Sb. NSS). [18] Podle § 69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Význam tohoto ustanovení spočívá v prvé řadě v tom, že v uvedeném řízení není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentním ustanovením zákona (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publikované pod č. 534/2005 Sb. NSS). Dále je zde pamatováno na možný přechod působnosti správního orgánu v důsledku změny zákonné úpravy, tedy na situaci, kdy správní orgán, který rozhodnutí vydal, nadále státní správu na tomto úseku nevykonává a jeho působnost přešla na správní orgán jiný. Ustanovení § 69 s. ř. s. tak upravuje specifický případ procesního nástupnictví, odlišný od úpravy obsažené v § 107 a § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důsledkem výše uvedeného je, že dojde-li k přechodu působnosti správního orgánu, soud musí jednat jako se žalovaným s tím správním orgánem, na který působnost přešla (tedy právním nástup