7 As 315/2017

K podstatě sporu, ke způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, krajský soud poznamenal, že se účastníci liší v názoru, jakým způsobem započítat poplatek za uzavření smlouvy za situace, kdy zájemce o spotřebitelský úvěr nemá hotovost na zaplacení tohoto poplatku a žalobcem je mu poskytnut nejenom úvěr na zaplacení kupní ceny produktu (ojetého vozu), ale také úvěr na zaplacení poplatku. Podle názoru krajského soudu vzniká jistina úvěru spojením dvou dílčích úvěrů. Žalobce tvrdil, že se ve vzorci stanoveném v příloze č. 5 zákona o spotřebitelském úvěru projeví poplatek za uzavření smlouvy pouze tak, že se na pravé straně rovnice objeví součet příslušného počtu měsíčních splátek úvěru poskytnutého na úhradu poplatku. Podle žalovaného je nutné výši tohoto poplatku uvést jednak jako součást součtu hodnot na levé straně rovnice a výše poskytnutého úvěru se musí objevit rovněž na pravé straně rovnice a tam se musí rovněž objevit také součet měsíčních splátek tohoto úvěru.

Krajský soud přisvědčil žalovanému. Ze smluv plyne, že úvěr měl být poskytnut formou doplacení kupní ceny snížené o poplatek za uzavření smlouvy poukázáním částky na účet prodejce vozu. Z toho plyne, že si poskytovatel úvěru částku fakticky ponechal, spotřebitel ji k dispozici nikdy nedostal. Z pohledu spotřebitele není podstatné, zda si poskytovatel úvěru ponechal tuto částku na úhradu vlastních nákladů spojených s poskytnutím úvěru nebo zda ji následně převedl na prodávajícího jako odměnu za zprostředkování smlouvy. Vždy jde o náklady spotřebitelského úvěru. Ze strany poskytovatele úvěru došlo k jednostrannému započtení části úvěru poskytnutého v této výši proti povinnosti příjemce hradit stejně vysoký poplatek za uzavření smlouvy. Spotřebitel tak ve splátkách nesplácel poplatek za uzavření smlouvy, ale hradí úvěr na již poskytnutý poplatek. Krajský soud poukázal na dva způsoby výpočtu RPSN, podle prvního (prosazovaného Finančním arbitrem a byl použit i v této věci) se výše úvěru na zaplacení poplatku musí objevit jak na levé tak na pravé straně rovnice jako součást jistiny spotřebitelského úvěru, podle druhého způsobu (rozsudek Soudního dvora ve věci C-377/14- Radlinger, Radlingerová) se výše úvěru na poskytnutí poplatku za uzavření smlouvy nezohledňuje jak na levé tak na pravé straně. Podle obou metod je však výpočet výše RPSN zcela shodný. Akceptací žalobcova způsobu by byla výše RPSN zcela stejná bez ohledu na to, zda spotřebitel vůbec poplatek za uzavření smlouvy platil – výše RPSN by nebyla závislá na existenci, popř. výši poplatku za uzavření smlouvy, ale v zásadě jen na sjednané výpůjční úrokové sazbě a četnosti splátek. Došlo by tak k umělému snížení RPSN. Smyslem a účelem RPSN je však informovat o její výši spotřebitele pravdivě. Krajský soud rovněž odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, pokud jde o vypořádání závěrů předložených znaleckých posudků.

Z návětí prvostupňového rozhodnutí bylo podle krajského soudu bezpečně zřejmé, že rozhodnutí bylo ukládáno podle § 19 a § 20 odst. 5 zákona a nejednalo se o rozhodnutí podle § 9 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále též „zákon o ČOI“). Šlo tedy o rozhodnutí inspektorátu a nikoli rozhodnutí ředitele inspektorátu. Šlo pouze o užití nevhodného slovesa „ukládám“ místo vhodnějšího „se ukládá“, což připustil i žalovaný. Nešlo tedy o chybějící zákonné zmocnění úřední osoby k vydání rozhodnutí.

Místní příslušnost inspektorátu byla rovněž dána, a to s odkazem na § 131 odst. 2 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a usnesení ústředního ředitele žalovaného ze dne 30. 4. 2014 o pověření k projednání a rozhodnutí věci. Inspektorát Královehradecký a Pardubický zahájil u žalobce kontrolu a pro řádné zjištění skutkového stavu věci vznikla nutnost zabývat se i smlouvami uzavřenými v působnosti jiných inspektorátů. Proto bylo vydáno rozhodnutí o pověření.

Pro posouzení uplynutí prekluzivních lhůt není rozhodná úprava v § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který je v tomto speciálním předpisem. Není dán rozpor mezi právními předpisy, je třeba aplikovat pouze jeden z nich, a sice § 21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. K marnému uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo, neboť správní orgán shromáždil judikaturou požadovaný okruh poznatků, informací a důkazních prostředků až v průběhu kontroly. Od jejího zahájení do zahájení řízení správním deliktu však uplynul necelý rok a půl (oproti zákonem vyžadované maximální subjektivní lhůtě dvou let). Na tom, že žalovaný neměl v květnu 2013 k dispozici takové informace a poznatky, aby mohl spolehlivě usoudit o správním deliktu, nic nemění ani podnět jednoho ze spotřebitelů z května 2013; žalovaný v tomto případě nezjistil porušení zákona. Z hlediska objektivní lhůty byly nejstarší posuzované smlouvy z roku 2011 a správní řízení tedy bylo nepochybně zahájeno ve lhůtě 5 let od spáchání nejstaršího spáchaného deliktu.

Krajský soud chronologicky rekapituloval zahájení kontroly, vyhotovení protokolu o kontrole, sdělení o vyřízení námitek, dodatek k protokolu o kontrole a námitky žalobce proti dodatku. Zdůraznil poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož žalobce nevyužil a rovněž to, že důkazy, o které se rozhodnutí opíralo, byly výhradně opatřeny v průběhu kontroly. Za nesprávný označil předpoklad, že lze vycházet pouze z důkazů získaných až po zahájení správního řízení.

Krajský soud rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vypořádal námitky o obligatornosti nařízení ústního jednání s poukazem na § 49 odst. 1 správního řádu tak, že ústní jednání je třeba nařídit, jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Ve věci byly všechny potřebné podklady shromážděny v písemné podobě v rámci kontroly, byly žalobci známy a měl možnost se k nim vyjádřit. Žalobce se ani v průběhu správního řízení nedožadoval nařízení ústního jednání, po zahájení správního řízení zůstal v podstatě nečinný a nevyužil ani možnosti seznámit se k podklady rozhodnutí, ačkoli mu muselo být z výzvy zřejmé, že správní orgán se chystá ve věci rozhodnout. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu neprováděl samostatně důkaz protokolem o kontrole, neboť s ním byl kontrolovaný seznámen již v průběhu kontroly s možností podat proti němu námitky, které pak byly následně vyřízeny. Žalobce tak neměl ztíženu možnost účinné obrany. Obdobně krajský soud vyhodnotil i v odvolacím řízení předložená rozhodnutí obecných soudů, resp. odborný posudek Jihočeské univerzity a znalecký posudek.

Krajský soud rovněž nepovažoval protokol ani jeho doplnění za nezákonné. Ve věci se nejednalo o nepřípustné opakované provedení kontroly. V roce 2013 provedl inspektorát Středočeský a pro Hl. m. Prahu kontrolu ohledně smlouvy uzavřené s panem T., nyní přezkoumávaná kontrola prováděná inspektorátem Královehradeckým a Pardubickým se týkala jiných smluv o spotřebitelském úvěru. Původní kontrolovaná smlouva byla z deliktního jednání vyřazena. Provedení jedné kontroly smlouvy o spotřebitelském úvěru by s platností pro všechny inspektoráty znemožnilo kontroly jiných typově shodných smluv.

Krajský soud připustil, že by bylo vhodnější identifikovat konkrétní smlouvy o spotřebitelských úvěrech též smluvními stranami a místem a časem jejich uzavření. Výrok prvostupňového rozhodnutí však obstojí, protože jednotlivé smlouvy jsou identifikovatelné jednak svým číslem a rovněž je u každé ze smluv konstatována i výše celkové částky splatné spotřebitelem a výše RPSN. Sám žalobce připustil jedinečnost čísel, jimiž jsou spotřebitelské smlouvy označeny, za jedinečné lze považovat i celkovou částku splatnou spotřebitelem a RPSN. Ve věci nevznikly pochybnosti o tom, za jaký skutek byl žalobce potrestán, proto odlišnost vymezení skutkové věty od obsahu právní normy nevede k nezákonnosti rozhodnutí. Použití pojmu „úhrnná“ považoval krajský soud za žádoucí ke zdůraznění, že bylo postupováno v souladu se zásadou absorpce. Žalovaný rovněž postupoval správně, pokud změnil část výroku prvostupňového rozhodnutí a ve zbytku odvolání zamítl.

Krajský soud nepřisvědčil obavám žalobce z účelové manipulace se spisem, pokud ji žalobce dovozoval z toho, že ve spise byly založeny i dokumenty, které nejsou zmíněny v prvostupňovém rozhodnutí.

Nedošlo rovněž k porušení zásady dvojinstančnosti, ke kterému mělo podle žalobce dojít vydáním pokynu žalovaného ke kontrole úvěrového produktu poté, co byl zaznamenán problém v dosazování do vzorce výpočtu RPSN. Krajský soud považoval námitku za obecnou a poukázal rovněž na metodickou činnost ústředních orgánů státní správy ve vztahu k nižším složkám, tím však nedochází k porušení zásady dvojinstančnosti, rovněž pracovníci metodických útvarů jsou odlišní od těch, kteří jako oprávněné úřední osoby rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím prvoinstančních orgánů.

Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce týkající se ustálené správní praxe, která se dle mínění žalobce měla vytvořit u žalovaného. Žalobce existenci této praxe dovozoval z jednotlivých předchozích provedených kontrol, po kterých bylo konkrétním spotřebitelům sděleno, že nedošlo k porušení zákona o spotřebitelském úvěru. Rovněž tak činil poukazem na korespondenci mezi Českou leasingovou a finanční asociací a žalovaným ohledně setkání k výměně názorů na aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i na výsledek žádosti o informace, že kterého plyne uskutečnění několika set kontrol zaměřených na pochybení při výpočtu RPSN. Krajský soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že se neustálila správní praxe, zmíněná kontrola se týkala jednoho konkrétního případu a jednání žalovaného nelze považovat za definitivní a nezměnitelné, šlo o izolovaný výstup správního orgánu ohledně jediné smlouvy. S institutem ustálené správní praxe nelze spojovat zmíněnou korespondenci žalovaného, ani nelze dovodit, že by předmětný problém měl být předmětem vzájemného jednání. Rovněž takovou praxi nelze dovodit ze zmíněného poskytnutí informací (není zřejmé, jaký byl předmět jednotlivých kontrol a z prostého porovnání počtu kontrol to nelze dovodit). Poukaz na ustálenou správní praxi proto nelze považovat ani za liberační důvod, který by žalobce zprostil odpovědnosti za správní delikt.

K námitce, že pachatelem deliktu byl zprostředkovatel a nikoli žalobce, krajský soud s poukazem na § 5 odst. 1 a § 6 zákona o spotřebitelském úvěru konstatoval, že vždy je primárně odpovědný věřitel a povinnost zprostředkovatele je povinností podpůrnou, která primární odpovědnost věřitele nevylučuje. Nepřisvědčil rovněž názoru, že vytýkaných správních deliktů se může dopustit pouze ten, kdo neposkytne povinné informace spotřebiteli vůbec. Informační povinnost splní věřitel pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem.

Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce poukazující na porušení zásady ne bis in idem, včetně námitky o nezákonném opakování kontroly, neboť kontrolní protokol nelze pokládat za pravomocné rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Protokol z kontroly provedené v roce 2013 inspektorátem Středočeským a Hl. město Praha proto nezaložil překážku věci rozhodnuté.

Nedůvodným nebyl shledán ani poukaz žalobce, že správní orgány nepřihlédly ke stupni společenské škodlivosti. Pokud žalobce nedostatek společenské nebezpečnosti spojoval s problematikou ustálené správní praxe, pak již pro nedůvodnost této části argumentace nemohl obstát. Poukázal na konkrétní část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, pokud jde o tvrzenou nejasnost právní úpravy výpočtu výše RPSN s důvody, pro které nelze hodnotit právní úpravu jako nejasnou. U většiny posuzovaných smluv činil rozdíl ve výpočtu provedeném správním orgánem a žalobcem několik procent, v některých případech dokonce v řádech desítek procent. Proto neobstojí argument, že u jedné ze smluv činil tento rozdíl pouze 0,6%.

Krajský soud rovněž neshledal důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo s ohledem na tvrzenou nejasnost právní úpravy. V daném případě neexistují dva nebo dokonce více rovnocenných výkladů a žalovaný podrobně vyargumentoval, proč považuje způsob výpočtu RPSN prováděný žalobcem za nezákonný. Nejednalo se o nový institut a bylo lze čerpat z příkladů v komunitárním právu, což celá řada subjektů poskytujících spotřebitelské úvěry činila a výši RPSN stanovila správným způsobem. Rovněž nešlo o případ, kdy by byly dle § 3 odst. b) zjištěny pouhé nedostatky, které by byly řešitelné pouhým požadavkem na jejich odstranění. Je nerozhodné, že žalobce nadále neúčtuje spotřebitelům u daného typu smluv správní poplatek. Žalovaný rovněž přehledně vysvětlil, proč nahlíží na další řízení vedené pod sp. zn. 10/1522/15/45/Z jako na samostatné a proč následně užil ve výroku rozhodnutí pojem „úhrnná pokuta“. Navíc, ačkoli bylo specifikované řízení zahájeno souběžně s řízením přezkoumávaným, nebylo v době rozhodování toto řízení ukončeno meritorně. Proto žalobcova obava z nedodržení zásady absorpční nemůže být důvodná ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí, ale až případně ve vztahu k dalším řízením za obsahově obdobné správní delikty.

Za řádně zdůvodněné považoval krajský soud rozhodnutí, i pokud jde o námitky týkající se dodržení zásady proporcionality. Nesouhlasil s tím, že správní orgány nezohlednily žádné skutečnosti svědčící ve prospěch, bylo zohledněno první porušení zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i to, že žalobce ustal s účtováním poplatku za uzavření smlouvy. Kladně byla při úvaze o výši sankce hodnocena souvislost s již dříve zmíněným kontrolním případem z roku 2013, který sice nemohl založit ustálenou správní praxi, mohl však vést k tomu, že žalobce nevěnoval dostatečnou pozornost výpočtu RPSN.

Konečně k uplatněnému návrhu žalobce na moderaci uložené sankce krajský soud připomněl, že předpokladem takového postupu je to, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. To se v souzené věci nestalo, krajský soud s poukazem na uvedené důvody považoval uloženou pokutu za přiměřenou.

Nezákonnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v nesprávném posouzení výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN. Mezi účastníky panuje rozdílný právní názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Stěžovatel má za to, že částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy vstupuje do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN pouze jednou, neboť tento poplatek klient platí pouze jednou. Prvostupňové rozhodnutí interpretuje tak, že údaj o celkové částce splatné spotřebitelem by měl, vedle jednotlivých splátek úvěru (zahrnujících již i splátku poplatku za uzavření smlouvy), zohledňovat ještě jednou předmětný poplatek a celková částka splatná spotřebitelem by měla být navýšena o částku poplatku. Na počátku úvěrového vztahu však k žádné platbě mezi klientem a žalobcem nedochází. Není tedy správný názor krajského soudu, že poplatek je zaplacen v okamžiku, kdy si jej poskytovatel úvěru místo jeho vyplacení odečetl od celkové výše úvěru. Dohoda mezi žalobcem a klientem je nastavena tak, že je klientovi umožněno předmětný poplatek splatit postupně v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla, platba poplatku je tedy rozložena v čase a k žádnému okamžitému zápočtu nedochází. Nedochází proto k žádnému počátečnímu započtení poplatku. K započtení by navíc muselo dojít pouze v případě výslovné dohody ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť vyžaduje i písemnou formu. Proto závěry žalovaného, se kterými se ztotožnil rovněž krajský soud, nemají oporu ve spisech, resp. jsou s nimi v rozporu a je tak dán rovněž kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

Názor žalovaného a krajského soudu, pokud by celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát (což je závěr, ke kterému jejich názory podle stěžovatele vedou) by nutně znamenal, že spotřebitel byl povinen zaplatit vyšší částku, než na jaké se ve skutečnosti dohodl s žalobcem.

Podle stěžovatele se tedy krajský soud domnívá, že částka odpovídající poplatku na uzavření smlouvy měla být na pravou stranu rovnice pro výpočet RPSN dosazena dvakrát, jednou jako samostatná platba a současně jako součást měsíčních splátek úvěru (ve kterých je však již platba poplatku obsažena). To podle něj není správné, klient nehradí poplatek dvakrát. Pravá strana vzorce musí přesně odpovídat obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem.

Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem, že je jeho metodika výpočtu RPSN nesprávná, resp. že vede k nižším hodnotám než metodika správního orgánu. Jeho postupem tak nedochází k „umělému ponížení“ RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem. Poukaz na metodiku Finančního arbitra neobstojí, neboť Okresní soud v Českých Budějovicích ji v nedávné době označil za nesprávnou. Nepřípadnou považuje žalobce rovněž zmínku o rozsudku Soudního dvora EU C-377/14, skutkové okolnosti tam byly podstatně odlišné (hypoteční úvěr, výrazný nepoměr mezi výši jistiny a celkové částky zaplacené spotřebitelem, existence výslovného písemného ujednání o započtení poplatků proti jistině úvěru). Postupoval proto v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud na pravé straně rovnice pro výpočet RPSN uvedl částku odpovídající poplatku pouze jednou. Protože na počátku úvěrového vztahu nedochází k okamžitému zaplacení, ani zápočtu poplatku, je zřejmé, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech – je s nimi v rozporu.

Stěžovatel poukázal na § 1 a § 2 písm. h) zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že úplatné odložení platby určitého dluhu je spotřebitelským úvěrem a odkazoval na úpravu odkladu určité platby, obsaženou v § 2148 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Naopak způsob aplikace zákona o spotřebitelském úvěru, jak jej provedl žalovaný a krajský soud, je v rozporu se závěry označeného rozsudku Soudního dvora EU. Pokud by docházelo k okamžitému či jednorázovému zaplacení poplatku, jednalo by se z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru o náklad úvěru pro spotřebitele a v takovém případě by částka odpovídající poplatku byla zahrnuta současně jak v celkové výši úvěru, tak v celkových nákladech úvěru pro spotřebitele. Činí nesprávně rozdíl mezi částí spotřebitelského úvěru určeného na úhradu kupní ceny vozidla a úvěru ve vztahu k předmětnému poplatku. Mezi stěžovatelem a jeho klienty došlo k dohodě ohledně složení spotřebitelského úvěru a argumenty krajského soudu tuto skutečnost nezohledňují.

Podle žalobce je RPSN pouze jedním z ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Na rozdíl od údaje o celkové částce splatné spotřebitelem má pro spotřebitele poměrně špatnou a omezenou uchopitelnost.

Krajský soud rovněž nesprávně nepřihlédl k závěrům znaleckých posudků doc. Krabce a doc. Brady ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry, které rovněž zdůrazňují, že klient hradí jedenkrát cenu vozidla a jedenkrát poplatek za uzavření smlouvy, jde o součást jistiny poskytnutého úvěru, a proto vstupuje do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem pouze jednou. I znalecké posudky ústí v závěr, že stěžovatel nijak nepochybil.

Stěžovatel setrval na přesvědčení, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách již bylo pravomocné rozhodnuto. Krajský soud však k této skutečnosti pouze lakonicky konstatoval, že závěry soudních rozhodnutí nebyly závazné v nyní projednávané věci, aniž by uvedl proč. V této souvislosti rekapituloval průběh i výsledek řízení v konkrétní specifikované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4. Šlo o soukromoprávní spor o zaplacení požadované částky, soud žalobci vyhověl, přestože žalovaný spotřebitel zastával ohledně výpočtu celkové splatné částky a RPSN obdobný názor jako žalovaný a krajský soud. Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud pochybil, pokud uvedené rozsudky nezohlednil, přestože tyto rozsudky ústí v závěr, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN jsou v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru.

Stěžovatel rovněž upozornil na následné rozhodnutí žalovaného v jiné věci, vydané až po rozhodnutí krajského soudu, které přisvědčuje právním názorům žalobce. Správní řízení tehdy bylo zastaveno s tím, že se skutek nestal nebo nebyl přestupkem (správním deliktem). Setrval rovněž na námitce nepřípustné změny právní praxe s poukazem na to, že v minulosti správní orgán I. stupně opakovaně kontroloval stěžovatele a nikdy nedospěl k závěru, že došlo k porušení zákona. Podrobně rekapituloval výsledek kontrolního šetření ve věci spotřebitele p. T. s tím, že žalovaný minimálně od května 2013 věděl o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky a žalobce byl v tomto duchu udržován v dobré víře, že jeho postup je v souladu se zákonem. Za dlouhodobou ustálenou správní praxi lze považovat i nečinnost správních orgánů, a ačkoli byl již od roku 2011 prováděn dozor nad dodržováním zákona, nikdy nebyly stěžovateli vytčeny žádné nedostatky týkající se jeho postupu. Nebylo rozhodné, zda se kontrola týkala jedné nebo více smluv, podstatný byl závěr, že se žalobce nedopustil žádných pochybení. Znovu poukázal na zájem České leasingové a finanční asociace v letech 2010 - 2012 vyjasnit způsob aplikace zákona o spotřebitelském úvěru společným jednání, ke kterému vinou žalovaného nedošlo. Proto považoval změnu právní praxe za překvapivou a neodůvodněnou. Navíc k ní podle stěžovatele došlo zpětně nikoli do budoucna, což je nepřípustné. Se změnou správní praxe stěžovatele předem neseznámil. Stěžovatel byl přitom při uzavírání spotřebitelských smluv v dobré víře, že jím zvolený postup je v souladu se zákonem.

Stěžovatel rovněž namítl nesprávné posouzení nedostatku pravomoci správních orgánů. K vydání prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání došlo po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Poukazoval na zákon o České obchodní inspekci a jím upravené lhůty pro ukládání sankcí. Krajský soud se touto úpravou odmítl zabývat s poukazem na to, že zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje vlastní speciální úpravu. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť § 9 zákona o České obchodní inspekci obsahuje pro případ porušení zákona o spotřebitelském úvěru přesně vymezené pravomoci a výslovně se tam uvádí, že se lhůty uvedené v zákoně o ČOI vztahují k porušení povinností též podle zákona o spotřebitelském úvěru. Charakter prekluzivních lhůt v obou právních předpisech je odlišný, kdy podle zákona o spotřebitelském úvěru odpovědnost právnické osoby zaniká (hmotněprávní norma), zatímco podle zákona o ČOI lze ve stanovené lhůtě řízení zahájit (procesněprávní norma). I proto nemohou být ve vzájemném vztahu speciality. Rozdíly v délkách lhůt nemohou být vykládány v neprospěch stěžovatele. Pokutu však nebylo možné uložit ani podle § 21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, protože žalovaný se o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prokazatelně dozvěděl více než dva roky před zahájením řízení vůči stěžovateli. Při státní kontrole v roce 2013 žalovaný podrobil kontrole konkrétní smlouvu o spotřebitelském úvěru a konstatoval, že k pochybení nedošlo.

Stěžovatel setrval na námitce, že správní rozhodnutí I. stupně bylo vydáno úřední osobou bez příslušného zákonného oprávnění. Rozhodnutí bylo vydáno ředitelem Inspektorátu, přestože podle § 19 zákona o spotřebitelském úvěru vykonává dozor nad dodržováním povinností Česká obchodní inspekce. Pravomoc ředitele inspektorátu nemohla být založena ani § 9 odst. 1 zákona o ČOI, protože tehdy je ředitel oprávněn ukládat pokuty pouze v rozsahu 1-2 milionů. Krajský soud rovněž nesprávně nepřihlédl k námitce o místní nepříslušnosti inspektorátu pro Královéhradecký kraj. Stěžovatel má sídlo v Praze, většina smluv zmíněných v žalobou napadeném rozhodnutí byla fyzicky uzavřena v sídlech prodejců automobilů mimo územní obvod. Stěžovatel v obvodu inspektorátu svoji činnost vůbec nevykonává, nemá tam ani pobočku či provozovnu. Úvěrové smlouvy uzavíraly v zastoupení odlišné subjekty.

Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti rovněž další námitky, které předtím namítal v podané žalobě, s tvrzením, že je krajský soud nesprávně posoudil odlišně. Nemohl naplnit subjektivní stránku deliktu, protože se jej může dopustit pouze věřitel nebo zprostředkovatel. Spojka „nebo“ jednoznačně vede k závěru, že pachatelem může být pouze jeden z nich. Smlouvy byly uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky deliktu. Stěžovatel informace o RPSN poskytl a již proto nemůže naplnit objektivní stránku deliktu, která předpokládá, že „neposkytne informace“. Setrval rovněž na porušení zásady ne bis in idem, protože nebyla zohledněna předchozí státní kontrola a prvostupňové rozhodnutí vycházelo i ze smlouvy uzavřené s p. T. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že kontrolní protokol není rozhodnutí především proto, že v případě nezjištění porušení zákona se správní řízení nevede a rozhodnutí se nevydává. Řízení o odvolání bylo sice zastaveno, pokud jde o smlouvu s p. T., avšak nikoli pro porušení uvedené zásady, ale pro překročení subjektivní lhůty pro zahájení správního řízení.

Žalovaný rovněž nepostupoval podle stěžovatele při ukládání sankce se zásadou proporcionality. Stěžovatel znovu poukázal na výsledek řízení u obvodního soudu s tím, že výpočet RPSN je v souladu se zákonem, že byl jeho postup žalovaným nejprve aprobován, že svým klientům nezpůsobil žádnou škodu a že již od 1. 7. 2015 klientům předmětný poplatek neúčtuje. Proto je sankce v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Krajský soud rovněž nesprávně odmítl porušení všech zásad a principů správního práva trestního, kterým není nadřazen princip ochrany spotřebitele. Výhrady vznesl rovněž ke zkoumání materiální stránky deliktu, protože vůbec nezkoumal, jestli případný nesprávný výpočet RPSN mohl vůbec rozhodování spotřebitelů nějak ovlivnit. Stěžovatel vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné požadovat, aby zabránil porušení povinnosti. Konkrétní aktivita žalobce (žádosti o konzultace ze strany České leasingové a finanční asociace - ČSLA) je aktivním jednáním stěžovatele a předpokladem pro liberaci, jehož absenci mu krajský soud vytýkal. V pochybnostech při výkladu nejasné právní normy měl žalovaný zvolit pro stěžovatele příznivější výklad.

Stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez jakéhokoli dokazování a protože se krajský soud odmítl ztotožnit s námitkami stěžovatele, je jeho rozsudek z tohoto důvodu nezákonný.

Za nesprávný rovněž považuje názor soudu, že se žalovaný dostatečně vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání (zde znovu poukázal na existenci rozsudku obvodního a městského soudu). Nesouhlasil rovněž s tím, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání pouze doplnil a rozvinul prvostupňové rozhodnutí, ve skutečnosti důvody rozhodnutí nahradil. Výsledky kontroly nemohly samy o sobě nahradit dokazování a správní orgán měl provést důkazy zákonem předvídaným způsobem. Krajský soud rovněž nesprávně nesouhlasil se stěžovatelem v názoru, že správní orgány měly nařídit „standardní ústní jednání“, čímž by stěžovateli umožnili uplatnit jeho práva v plném rozsahu. Poukaz na judikaturu o neexistenci povinnosti nařídit ústní jednání byl nepřípadný, protože citovaná judikatura se týkala bagatelních věcí a nikoli několikamilionové sankce. Rovněž měl být sepsán protokol o provedení důkazu, což se nestalo.

V další části rozsáhlé kasační stížnosti reaguje stěžovatel na dílčí tvrzení krajského soudu, s nimiž vyjadřuje nesouhlas (poukaz krajského soudu na hlavní účel kontrolní činnosti, jímž je ochrana spotřebitele, tvrzení o obecnosti žalobní námitky o nedostatečném opatření podkladů pro rozhodnutí). Za nezákonný považuje stěžovatel rozsudek krajského soudu i proto, že krajský soud nepřisvědčil jeho námitkám týkajícím se vad výroku prvostupňového rozhodnutí (nedostatečná identifikace skutku pouhým uvedením čísel předmětných smluv namísto smluvních stran). Polemizoval i s názorem, že není nutné bezpodmínečně trvat na tom, aby skutková věta přesně odpovídala obsahu právní věty obsažené v právní normě. K výhradě krajského soudu, že nespojuje své námitky s konkrétním dotčením na svých právech, stěžovatel doplnil, že dotčením je sankce za jednání, které není správním deliktem.

Stěžovatel konečně spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti ve zmínce v žalobou napadeném rozhodnutí o pokynu ústředního inspektorátu ke kontrole úvěrového produktu, který inspektoráty začaly uplatňovat. To podle něj svědčí o tom, že bylo v zásadě rozhodnuto předem o výsledku řízení.

Kasační stížnost stěžovatel uzavřel tvrzením, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože se soud s některými jeho námitkami nevypořádal buď vůbec, nebo nedostatečně. Nezabýval se vůbec způsobem výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a souvisejícími námitkami, omezil se pouze velmi stručně na výpočet RPSN. V závěru obsahuje kasační stížnost výčet námitek, jimiž se krajský soud podle mínění stěžovatele nezabýval a které obsahuje i kasační stížnost (opakované tvrzení o nezohlednění civilního soudního řízení u OS Praha 4, námitkou, že započtení vyžaduje písemnou formu, námitkou o odlišném charakteru prekluzivních lhůt).

S poukazem na shora uvedené námitky stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Postup stěžovatele byl podle žalovaného nesprávný. Žalovaný toleroval dva způsoby výpočtu RPSN, oba však vedou ke stejnému výsledku, který se však liší od výsledku udaného stěžovatelem. Jde jednak o přístup zastávaný finančním arbitrem a dále o postup aplikovaný institucemi Evropské unie, který akcentuje, že celková výše spotřebitelského úvěru představuje celkovou částku finančních prostředků, které byly spotřebiteli dány k dispozici, tato výše však nezahrnuje platby poplatků, které představují náklady spotřebitelského úvěru. I z judikatury Soudního dvora (C-377/14, který se netýká hypoték, ale spotřebitelského úvěru) vyplývá, že pojmy „celková výše úvěru“ a „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ se vylučují, celková výše úvěru a částka čerpání úvěru zahrnují pouze částku, která byla dána spotřebiteli k dispozici a není možné do ní započítat částky na úhradu nákladů souvisejících s úvěrem.

Ačkoli poplatek za uzavření úvěrové smlouvy nepochybně představuje náklad úvěru pro spotřebitele, způsob zahrnutí do výpočtu RPSN stěžovatelem nebyl správný. Žalovaný je přesvědčen, že spotřebitel uhradil poplatek již na začátku úvěrového vztahu, částku rovnající se výši poplatku za uzavření smlouvy spotřebitel nikdy nedostal a v měsíčních splátkách splácel již uhrazený poplatek.

Žalovaný nebyl vázán rozsudky obecných soudů, protože ty nerozhodovaly o porušení právní povinnosti naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Věc tedy posuzovaly z jiného pohledu. Považuje RPSN za důležitou informaci pro spotřebitele a je třeba ji řádně uvést v předsmluvní dokumentaci a ve smlouvě a je vhodná např. ke vzájemnému porovnání konkrétních produktů spotřebitelem, protože bez tohoto ukazatele je to pro běžného spotřebitele vzhledem k množství vstupních proměnných ukazatelů velmi obtížné.

Žalovaný rovněž nepřípustně nezměnil svoji rozhodovací praxi. V letech 2011 - 2014 se správní praxe teprve vytvářela, nebylo možné na ni nahlížet jako na ustálenou, jednotnou a dlouhodobou. Posuzováno bylo mnoho smluv o spotřebitelském úvěru a ne vždy byl kontrolován výpočet RPSN, smlouvy byly koncipovány různě a ne vždy byl rovněž poskytován úvěr na poplatek za uzavření smlouvy, který by byl zahrnut nesprávně do výpočtu RPSN.

Bylo rozhodováno a sankce byla ukládána podle zákona o spotřebitelském úvěru a námitky stěžovatele, že mělo být postupováno podle zákona o ČOI, proto neobstojí. Správní řízení bylo zahájeno a rozhodnutí vydáno ve lhůtách podle § 21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Rozhodnutí bylo vydáno inspektorátem příslušným na základě usnesení ze dne 30. 4. 2014, č. j. ČOI 49449/14/O100/2700/14/Hl/Št., z něhož plyne, proč byl kontrolou pověřen Inspektorát Královehradecký a Pardubický a podepsáno oprávněnou úřední osobou, ředitelem inspektorátu.

Podle žalovaného pouze řádné uvedení všech požadovaných informací odpovídá zákonu, jen tak si spotřebitel může učinit odpovídající úsudek o nabízených produktech. Řízení ve vztahu ke smlouvě uzavřené s panem T. bylo zastaveno, protože marně uplynula subjektivní lhůta pro zahájení správního řízení. Dodržení lhůt pro zahájení řízení je třeba posuzovat u každé smlouvy samostatně. Uložená pokuta byla řádně odůvodněna a její výše byla přiměřená vzhledem k závažnosti vytýkaného jednání. Žádost ČLFA o schůzku ohledně aplikace zákona nemůže být považována za naplnění liberačního důvodu, správní orgán navíc na žádost reagoval a v žádosti nebylo uvedeno, čeho se má schůzka týkat.

Správní orgán nebyl povinen nařídit ve věci ústní jednání, zákon mu takovou povinnost neukládá, stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech, měl širokou možnost vyjádřit se k věci písemně, čehož také využil. Výrok prvostupňového rozhodnutí je dostatečně určitý, je vyloučena záměna skutku se skutkem jiným, smlouvy byly identifikovány jejich číslem, výší celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN uvedenou v jednotlivých smlouvách. Pokud jde o uložení úhrnné pokuty, šlo o analogickou aplikaci zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Při vícečinném souběhu je nutno uložit pokutu podle absorpční zásady podle sazby za nejpřísněji trestný správní delikt, k dalším správním deliktům se přihlédne jako k přitěžující okolnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel již v úvodu kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť ten se samostatně nezabýval námitkami týkajícími se výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem. Nejvyšší správní soud námitce o nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil. Kasační stížnost, stejně jako předtím podaná žaloba, byly značně obsáhlé. Proto je třeba zcela aprobovat postup krajského soudu, který s přihlédnutím k rozsahu žaloby nejprve zdůraznil, že není třeba budovat přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí striktně na polemice s každou jednotlivou dílčí žalobní námitkou. Takový přístup je o to vhodnější, pokud se jednotlivá žalobní a posléze kasační tvrzení v rozsáhlých podáních opakují a jsou na různých místech rozvíjena. Typickým v této věci bylo, že užitím argumentů k vypořádání jednotlivé dílčí souvislosti byla též částečně vypořádána souvislost jiná. Proto jsou jednotlivé námitky často zmiňovány znovu a jsou v různém rozsahu variovány v závislosti na kontextu, ve kterém byly uplatněny. To je případ např. námitky o vázanosti předchozím rozhodnutím obecného soudu, která je objevuje opakovaně jak samostatně, tak v souvislosti s vytýkaným nedostatkem odůvodnění krajského soudu, popř. s problematikou ustálené správní praxe či s tvrzenou nepřezkoumatelností správních rozhodnutí či rozsudku krajského soudu. Rovněž nepřezkoumatelnost je jako vada zmiňována opakovaně, vždy v souvislosti s věcnou námitkou, jejíž vypořádání stěžovateli chybí či je nedostatečné. Věcné námitky se konečně rovněž v některých případech podle stěžovatele projevují konečně i v tom, že si soud dle mínění stěžovatele neopatřil dostatečné množství dokladů nejen pouze v neprospěch, ale i ve prospěch stěžovatele. Společné těmto souvisejícím námitkám je však vždy to, že musí být splněna výchozí premisa spočívající ve správnosti posouzení případu stěžovatelem. Pokud tomu tak není, mnohé z nich již proto nemohou uspět. Není účelem se k jednotlivým tématům v rozsudku opakovaně vracet a nesnaží se o to nyní ani kasační soud (byť se tomu nelze bezezbytku vyhnout). Bylo proto jen k prospěchu věci, pokud krajský soud nejprve vymezil jednotlivé tematické okruhy, jimiž se následně zabýval. Reakce na každou dílčí poznámku stěžovatele k opakujícím se souvislostem by nepochybně vedla ke snížení přesvědčivosti soudního rozhodnutí.

Rozsudek krajského soudu dává zřetelnou odpověď, jak soud uvážil o okolnostech podstatných pro rozhodnutí o podané žalobě. Stěžovatel s rozsudkem obsáhle polemizuje, což rovněž svědčí tomu, že odlišnost v názorech účastníků řízení nevyplývá z nedostatků odůvodnění rozsudku krajského soudu, ale z odlišného právního hodnocení pro věc rozhodných skutečností.

Pokud stěžovatel opakovaně považoval rovněž žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, kasační soud jeho přesvědčení rozhodně nesdílí. Rozhodnutí o odvolání je naopak opatřeno podrobným odůvodněním, ze kterého bezpečně plyne, jak žalovaný o věci uvážil, na podkladě jakých důvodů dospěl k závěru o nesprávném postupu stěžovatele. Ostatně rozsáhlost věcné polemiky mezi účastníky rozhodně nesvědčí o tom, že by stěžovatel z rozhodnutí o odvolání nevěděl, o čem se řízení vede a jaké jsou důvody rozhodnutí žalovaného. Zda případně byla krajským soudem bezezbytku vypořádána všechna velmi rozsáhlá podání stěžovatele, je otázkou hledání míry, kdy na jedné straně stojí legitimní požadavek na vypořádání relevantních námitek a na druhé potřeba jisté úsečnosti odůvodnění směrem k jeho přesvědčivosti. Odvodnění soudního rozhodnutí není a nemá být zcela vyčerpávající polemikou s každým jednotlivým názorem účastníka, ale přehledným uvážením o podstatě sporu a rozhodných okolnostech. V tomto ohledu skutečně nelze ani krajskému soudu ani žalovanému cokoli vytknout.

Podle § 5 odst. 1 věta první a druhá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne věřitel spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy. Podle přílohy č. 2 bod I písm. g) tohoto zákona musí být před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, spotřebiteli poskytnuty informace o celkové částce splatné spotřebitelem a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, která musí být dále vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu s uvedením veškerých předpokladů použitých pro její výpočet.

Podle § 6 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. f) musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud shledal porušení citovaných ustanovení a uložil za něj sankci.

Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nedostatečně vypořádal námitky týkající se výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem. Této námitce lze obecně přisvědčit do té míry, že argumentačním těžištěm úvah krajského soudu skutečně nebyla výše částky splatné spotřebitelem, ale způsob stanovení RPSN. Z obou správních rozhodnutí je bezpečně zřejmé, že sankce byla stěžovateli uložena za neuvedení správné výše RPSN a za neuvedení správné výše celkové částky splatné spotřebitelem. Přestože jde o dvě kritéria dle přílohy 2 bod I písm. g) zákona o spotřebitelském úvěru, není pochyb, že nesprávné stanovení RPSN úzce souvisí se správným určením výše celkové částky splatné spotřebitelem. Přestože žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí v souvislosti s modelovým příkladem na šesté straně odůvodnění uvádí, v jakém rozsahu došlo též k ovlivnění celkové částky splatné spotřebitelem, zůstalo těžištěm odlišných právních názorů účastníků řízení to, jakým způsobem se mohl či nemohl do výpočtu RPSN promítnout „akcesorický“ úvěr na úhradu poplatku za uzavření úvěrové smlouvy. Tomu odpovídá i struktura žalobou napadeného rozhodnutí, žalobních námitek a konečně rozsudku krajského soudu.

Stěžovatel shledává předobraz krajským soudem nevypořádané námitky týkající se nesprávného uvedení celkové částky splatné spotřebitelem na straně 35 žaloby (pozn. NSS: nikoli na straně 35, ale v odstavci 35). Tato žalobní námitka však byla součástí teze, že výklad žalovaného není v konečném důsledku ve prospěch spotřebitele, nešlo tedy o námitku o nedostatku odůvodnění k části jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu.

Žalovaný vytkl stěžovateli obecně nesprávné nakládání s částkou poplatku za uzavření spotřebitelské smlouvy, které bylo způsobilé v konečném důsledku zkreslit ukazatele, pomocí kterých má mít spotřebitel možnost učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti nabízeného produktu. Stěžovatel však z požadavku na odlišné „zacházení“ s poplatkem za uzavření smlouvy, ve spojitosti s přímo nesouvisejícím rozsudkem soudu v civilní věci a při setrvání na přesvědčení o správnosti vlastního postupu, dochází k tomu, že po něm žalovaný vyžaduje zohlednit poplatek dvakrát. Žalovanému tento závěr podsouvá tvrzením, že jej v obou správních rozhodnutích uvedl. Nejvyšší správní soud však takový závěr v žádném z rozhodnutí nenalezl. Následně z tohoto tvrzení (již jako z premisy) stěžovatel vychází při úvaze, že by takto nesprávně podruhé zohledněný poplatek vedl v konečném důsledku k povinnosti spotřebitele uhradit částku ještě vyšší, než jaká byla uvedena jako částka celkově splatná spotřebitelem.

To, co stěžovatel označuje za nepřípustné dvojí zahrnutí poplatku, však ve skutečnosti znamená, že má být do vzorce pro výpočet RPSN v rámci celkových nákladů spotřebitelského úvěru zahrnut jak tento poplatek, tak i úroky z úvěru, který byl na úhradu tohoto poplatku poskytnut. Protože nebyl v rámci nákladů spotřebitelského úvěru zohledněn poplatek samostatně, nebyla o jeho částku rovněž zvýšena celková částka splatná spotřebitelem. Správné zohlednění poplatku při následném stanovení RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem bylo posouzeno komplexně a krajský soud postupoval správně, jestliže i s ohledem na obsah dílčí žalobní námitky postupoval obdobně.

Stěžovatel namítl, že na počátku úvěrového vztahu nedochází „k žádné platbě mezi klientem a žalobcem“. Tyto námitky již míří k jádru odlišných názorů účastníků řízení, k povaze a „chování“ sjednaného poplatku v průběhu splácení poskytnutého úvěru a jeho potenciálu ovlivnit jeho parametry. Není sporu o tom, jak je v § 3 písm. f) zákona definována celková částka splatná spotřebitelem. Zákonné vymezení vychází z obdobného znění čl. 3 písm. h) směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“). Celková částka splatná spotřebitelem je tvořena součtem celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Mezi náklady spotřebitelského úvěru pak v souladu s § 3 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru a čl. 3 písm. g) směrnice patří též poplatek za uzavření smlouvy.

Názor stěžovatele nezohledňuje, že poplatek za uzavření smlouvy je třeba považovat za samostatný náklad spotřebitelského úvěru i za situace, kdy není uhrazen jednorázově spotřebitelem v hotovosti, ale poskytnutým úvěrem. Podle stěžovatele se celková splatná částka oproti platbě poplatku v hotovosti nemění, pouze dochází k navýšení úroků placených spotřebitelem. Stěžovatel však ke splátce úvěru poskytnutého na úhradu poplatku přistupuje stejně jako ke splátce úvěru na pořízení věci. Pokud by byl jeho názor správný, ve výpočtu RPSN by se nijak neprojevil zcela odlišný účel, ke kterému byl každý z úvěrů poskytnut. Zde je vhodné zmínit účastníkům známé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 3481/2013, s právní větou: „RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru“. I bez hlubší analýzy spotřebitelského chování lze vycházet z toho, že při rozhodování spotřebitele o využití konkrétní úvěrové nabídky hraje roli celková výše poskytnutého spotřebitelského úvěru, úroková sazba, počet a výše splátek, jakož i nyní posuzované parametry. Nelze předpokládat, že by byl průměrný spotřebitel obeznámen s tím, jaký může sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ovlivnit RPSN při výpočtu zvoleném stěžovatelem a byl schopen jej vyhodnotit tak, aby RPSN zůstala zachována její, jakkoli případně zpochybňovaná, vypovídací hodnota. Stěžovateli bylo oprávněně krajským soudem i žalovaným vytčeno, že nečiní rozdílu mezi úvěrem na úhradu kupní ceny a úvěrem na úhradu poplatku, tedy úvěrem na úhradu nákladů primárního spotřebitelského úvěru.

Nejvyšší správní soud považuje za správný závěr krajského soudu (strana 56 rozsudku), že spotřebitel nikdy nedostal k dispozici částku poplatku a tuto částku si ponechal fakticky stěžovatel. Ne ve všech případech byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy (např. smlouva č. 33613957). V takovém případě však také nebylo zjištěno nesprávné uvedené parametrů úvěru. Pokud však byl poplatek za uzavření smlouvy sjednán, bylo k závěru o úhradě poplatku nerozhodné, že spotřebiteli nebyl nejprve fyzicky vyplacen (z poskytnutého úvěru na poplatek), aby jej spotřebitel následně stěžovateli „vrátil“ formou zpětné reálné úhrady, ať je již tato skutečnost označena jako jednostranné započtení či nikoli. I proto nemohou zvrátit výsledek řízení úvahy stěžovatele o náležitostech započtení jako právního úkonu a o nezbytnosti sjednat si takový postup ve smlouvě. Lze rovněž přisvědčit názoru krajského soudu, že je nerozhodné, zda byla částka poplatku následně převedena na dealera jako jeho odměna nebo zda si ji ponechal stěžovatel na úhradu nákladů spojených s poskytnutím úvěru. Je rovněž nerozhodné, že se tak nedělo nejprve faktickým vyplacením hotovosti spotřebiteli, ale přímým poukázáním částky dealerovi, případně ponecháním si částky poplatku.

Nelze konečně přisvědčit ani názoru, že byl poplatek splatný nikoli na počátku, ale byl splácen postupně v pravidelných splátkách spolu se splátkami úvěru. Z žádného ustanovení spotřebitelských smluv neplyne postupná splatnost poplatku, stěžovatelem zmiňované „rozložení poplatku v čase“. Pokud by tomu tak mělo být, chybí vysvětlení, proč se výše poplatku vůbec promítla do jistiny úvěru, tedy částky, která byla spotřebiteli „dána k dispozici“ (tím se míní poskytnuta, nikoli fyzicky vydána), proč si tedy spotřebitel na poplatek vlastně půjčoval. Na tom nic nemění ani úvahy, že zákon o spotřebitelském úvěru s takovým odkladem platby počítá, pokud v § 1 výslovně stanoví, že taková služba je rovněž spotřebitelským úvěrem. Z ničeho totiž neplyne, že se v souzené věci jednalo o tento případ. Stěžovatel rovněž netvrdí, že smlouvy o spotřebitelském úvěru obsahovaly konkrétní ujednání o formě úvěru v podobě odložené platby za službu, spočívající v úhradě poplatku věřitelem. Je tak třeba přisvědčit argumentům žalovaného, který dovozuje splatnost poplatku již na počátku vztahu z toho, že částka odpovídající úvěru poskytnutému na úhradu poplatku nebyla spotřebiteli nikdy reálně vyplacena a stěžovatel si ji bez vyplacení ponechal (strana 21 žalobou napadeného rozhodnutí). Nelze než uzavřít, že následně spotřebitel uhrazoval nikoli postupně poplatek, ale splácel úvěr na již dříve uhrazený poplatek.

Pro účely vypovídajícího vyjádření parametrů úvěru je tedy třeba odlišovat splatnost poplatku jako takového a splatnost splátek úvěru poskytnutého na úhradu tohoto poplatku. To stěžovatel důsledně nečiní. To je zřejmé z úvah, kterými žalovanému podsouvá nepřípustné dvojí zohlednění poplatku při výpočtu RPSN a následně podrobně rozvíjí, proč k dvojímu uhrazení poplatku nedochází a docházet nemá. Krajský soud ani žalovaný však nic takového po stěžovateli nepožadují. Měli však oprávněné výhrady k tomu, že splátky poplatku byly při stanovení parametrů zohledněny úplně stejně jako splátky úvěru na pořízení věci. Nebylo zohledněno, že šlo o splácení nákladů spotřebitelského úvěru. Tedy něčeho, k čemu byl spotřebitel na rozdíl od úvěru na pořízení věci jinak motivován. Zatímco z poskytnutého úvěru je hrazena cena pořizované věci, a proto si spotřebitel spotřebitelský úvěr bere, zmíněný poplatek představuje pro spotřebitele nezbytnost k tomu, aby byl úvěr poskytnut. Proto je třeba od celkové výše poskytnutého úvěru odlišovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele [čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48/ES, resp. § 3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru]. Je rovněž nerozhodné, že příjemcem poplatku a současně poskytovatelem úvěru na jeho úhradu byl tentýž subjekt. To na právní podstatě vzájemných vztahů ani na podstatě poplatku za uzavření smlouvy nic nemění.

Správnost stěžovatelových úvah nevyplývá ani z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013 – 100. V uvedené věci šlo o spor stěžovatele s jedním ze spotřebitelů o úhradu dlužné částky v souvislosti s odstoupením od úvěrové smlouvy. Dílčí polemika, zda měl či neměl být poplatek „za poskytnutí úvěru“ zahrnut do splátek úvěru se míjí s předmětem řízení v této věci. Již proto nelze tvrdit, že správní orgán a posléze správní soud nepřípustně nevycházely z předchozího právního posouzení soudem v civilní věci. Stěžovatel byl nyní postižen za řádné neuvedení informací z přílohy 2 zákona ke spotřebitelskému úvěru před uzavřením smlouvy, nesprávné uvedení RPSN a správné výše celkové částky splatné spotřebitelem. Správní orgány neuvážily o neplatnosti úvěrové smlouvy či zániku povinnosti spotřebitele z takové smlouvy plnit. Krajský soud ani žalovaný nezpochybňovaly, zda byl či nebyl úvěr poskytnutý k úhradě poplatku součástí úvěrové smlouvy, ani to, zda stěžovateli případně svědčí hmotněprávní nárok na úhradu dlužných částek, popř. v jaké výši.

Ve shodě s žalovaným (str. 38 žalobou napadeného rozhodnutí) je třeba za zájem, který je chráněn v nyní projednávané věci, považovat zájem na nezkreslené představě spotřebitelů o skutečné nákladnosti spotřebitelských úvěrů a zájem na jejich relativně snadné porovnatelnosti s jinými úvěrovými produkty. Správní orgány ani krajský soud nehodnotily přípustnost poskytnutí úvěru na úhradu poplatku, či zahrnutí splátek tohoto úvěru do celkové splátky, ani možnost smluvních stran si takto sjednat plnění. Proto ani to, že obecné soudy (následně i odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133) přiznaly stěžovateli právo na úhradu žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá za následek zánik trestnosti deliktního jednání, za které byl stěžovatel postižen. Proto nelze rozhodně souhlasit s námitkou, že „o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce bylo již soudy pravomocně rozhodnuto“.

V nyní projednávané věci není na soudu, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda stěžovatel postupoval správně při stanovení shora uvedených parametrů spotřebitelských úvěrů. Proto i argumentace částmi odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 28 Co 192/2015  391, nemůže být důvodná. Ačkoli je součástí správního spisu pouze dovolací rozsudek v uvedené věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015 – 436), lze konstatovat, že ani dílčí tvrzení v civilní věci, zda měl či neměl spotřebitel vedle celkové splatné částky vyčíslené věřitelem zaplatit ještě částku odpovídající poplatku, nemění nic na tom, že postup stěžovatele nevedl k poskytnutí relevantních informací spotřebitelům k vzájemné porovnatelnosti úvěrových produktů. Zde není na místě argumentovat tím, jestli byl výklad žalovaného pro spotřebitele příznivější či nikoli, ale bylo třeba uvážit, zda informace o RPSN a související celkové částce splatné spotřebitelem dává spotřebiteli objektivní informace k případnému využití úvěrového produktu. Ani stěžovatel patrně nezpochybňuje, že rozdíl v RPSN ve výši až 10 a více procent (u vyšších poplatků za uzavření smlouvy a delších dob splácení) je objektivně způsobilý relevantně ovlivnit chování spotřebitele.

S právě uvedeným souvisí námitka nepřípustné změny správní praxe. Stěžovatel předkládá obsáhlá shrnutí judikatury o tom, co se ustálenou správní praxí rozumí, o překvapivosti změny správní praxe, o zákazu změny správní praxe a nepřípustnosti zásahu do dobré víry stěžovatele. Všechny tyto argumenty však předpokládají správnost výchozí premisy, že se k interpretaci předmětných ukazatelů spotřebitelských smluv správní praxe skutečně vyvinula a ustálila. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že se tak před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nestalo. I zde se kasační soud přiklonil k názoru, že krajský soud vyhodnotil obsahově obdobnou žalobní námitku správně. Je třeba připomenout, že správní praxí, zakládající legitimní očekávání, je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Při úvaze, zda se již ustálila správní praxe ohledně posuzování okolností rozhodných v souzené věci, nejde o to, jaký konkrétní názor zaujal ten který správní orgán, ale o to, zda lze takový dílčí právní názor považovat za natolik obecný a určující pro výkon státní správy, že oprávněně ovlivnil očekávání adresátů stran posuzování konkrétních postupů či právních otázek. Je proto třeba klást zvýšený důraz na naplnění adjektiv dlouhodobosti, jednotnosti a ustálenosti posuzované činnosti. Jen tehdy lze o správní praxi hovořit jako o ustálené a jen tehdy je třeba trvat na splnění kvalifikovaných požadavků směrem k legitimnímu očekávání adresátů případné změny takové praxe.

Zákon o spotřebitelském úvěru nabyl účinnosti 1. 1. 2011. Součástí správního spisu jsou kontrolované smlouvy, které byly uzavírány ve druhé polovině roku 2011, roku 2012, 2013, s jedinou výjimkou, kdy smlouva byla uzavřena 2. 1. 2014. Již proto nelze přijmout argument stěžovatele vyjádřený v odstavci 97 kasační stížnosti, že závěr žalovaného z kontroly v roce 2013 (šlo o kontrolu z července 2013) „v dobré víře vztáhl ke všem dalším smlouvám, u kterých uplatňoval stejný způsob výpočtu RPSN“.

Jistě nelze kvantifikovat, jaké množství provedených kontrol je třeba, aby bylo možné hovořit o již vytvořené ustálené správní praxi. Stejně tak nelze obecně určit, jak dlouhodobá má být případná nečinnost správních orgánů k tomu, aby z ní bylo možné dovozovat postoj správních orgánů k podstatě sporu. Relativní nečetnost výstupů správních orgánů při posuzování typově shodných skutečností může být nepochybně z hlediska povědomí o ustálenosti správní praxe kompenzována kvalitou, propracovaností, věcným přesahem kontrolních zjištění v konkrétní věci, jakož i tím, že se správní orgány přihlásí při následné kontrolní činnosti k závěrům již dříve zaujatým v obdobné věci. Ani stěžovatel však netvrdí, že by k něčemu takovému docházelo. I jím předkládaná skutková tvrzení spíše než ustálené správní praxi nasvědčují izolovaným nečetným výstupům v návaznosti na jednotlivá podání k jednotlivým úvěrovým smlouvám, i tehdy časově mířící do druhé poloviny roku 2013. Neobstojí proto tvrzení, že „žalovaná dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN u