3 Azs 32/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 32/2021- 18 - text 3 Azs 32/2021 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: A. K., zastoupený opatrovníkem JUDr. Miroslavem Chupáčem, advokátem se sídlem Plzeň, Plovární 478/1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Nádražní 2437/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 12. 2020, č. j. 17 A 103/202033, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce JUDr. Miroslavu Chupáčovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2020, č. j. KRPP1276499/ČJ2020020022. Tímto rozhodnutím žalovaná podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila žalobce na dobu 30 dnů od okamžiku omezení jeho svobody, za účelem jeho předání do Rumunska, a to podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). [2] Po stránce skutkové vycházel krajský soud ze zjištění, že žalobce byl dne 18. 11. 2020 kontrolován hlídkou Policie České republiky; jelikož nebyl schopen prokázat svoji totožnost ani oprávnění k pobytu na území České republiky, byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Žalovaná následně zjistila, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Rumunsku; z rumunského dokladu předloženého žalobcem, nadepsaného jako „Temporary identity document for asylum seekers“ se podává, že žalobce se narodil dne 1. 1. 2003. Při podání vysvětlení dne 19. 11. 2020 žalobce opakovaně uvedl a trval na tom, že údaj o datu narození je na rumunském dokladu uveden chybně, že se narodil v roce 2001, a že mu je 19 let. Rovněž uvedl, že se nechce vrátit do Rumunska ani do země původu, chce být propuštěn a cestovat do Belgie. Poté žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí. [3] Krajský soud uvedl, že nezletilého cizince bez doprovodu zásadně nelze zajistit, ledaže jsou splněny zvláštní podmínky § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců; dostatečné zjištění věku zajišťovaného je proto nezbytností. Neztotožnil se ale s námitkou žalobce, dle které měla žalovaná vést další dokazování o věku zajištěného, neboť ve věci existovaly pochybnosti o jeho zletilosti. Krajský soud upozornil, že žalobce sám žalované opakovaně sdělil, že se narodil v roce 2001, a že datum uvedené na rumunském dokladu je nesprávné. V řízení před žalovanou tedy nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho zletilosti, které by měla žalovaná rozptylovat. Krajský soud dodal, že žalobce neprokázal své (ničím nepodložené) žalobní tvrzení, že již v řízení před žalovanou uváděl, že se narodil v roce 2003. Protokol o podání vysvětlení ze dne 19. 11. 2020 je veřejnou listinou a informace v něm zachycené se žalobci nepodařilo vyvrátit. Krajský soud také neakceptoval námitku, že žalovaná nedostatečně odůvodnila svůj závěr o potřebě zajištění namísto užití mírnějších zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Šlo totiž o typický případ, kdy tato zvláštní opatření nelze podle § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců uložit, neboť z protokolu o podání vysvětlení je zjevné, že žalobce má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného členského státu Evropské unie (mj. vyjádřil vůli cestovat dále do Belgie, ačkoli k tomu není oprávněn). Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaná nedostatečně hodnotila proveditelnost předání žalobce do Rumunska. Uvedl, že pandemie nemoci Covid19 nezměnila nic na použitelnosti nařízení Dublin III, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2020, č. j. 2 Azs 134/2020  29. Dočasné pozastavení přemístění tedy nemělo přímý vliv na povinnost Rumunska žalobce přijmout. Jakékoliv dočasné pozastavení mohlo trvat pouze po nezbytnou dobu, jak se podává i ze sdělení Komise č. 2020/C 126/02. Z ničeho současně neplynulo, že by předání nebylo možné provést ve lhůtě šesti měsíců a za podmínek předvídaných nařízením Dublin III. Závěr žalované, že nebyly známy skutečnosti, které by mohly předání (reálně) zmařit, krajský soud proto shledal souladný se zákonem. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel namítl, že po zjištění rozporu mezi tvrzeným datem narození a datem uvedeným na rumunském dokladu, měla žalovaná bezodkladně přistoupit k úkonům směřujícím ke zjištění skutečného věku stěžovatele; měla přitom vycházet primárně ze skutečností uvedených v rumunském dokladu. Tento stěžovatelem předložený doklad z jiného členského státu měla považovat za veřejnou listinu, k čemuž lze analogicky poukázat na § 57 odst. 3, § 59 odst. 1 a § 61 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Z těchto ustanovení vyplývá, že obdobné doklady vydávané žadatelům o azyl v České republice jsou veřejnou listinou. Není důvod, proč by v podstatě stejný doklad vydaný rumunskými orgány, neměl být za veřejnou listinu považován. Ačkoliv je datum narození jedním z elementárních údajů, jehož znalost lze rozumně předpokládat u každého člověka, přesto měla žalovaná povinnost chránit práva cizích státních příslušníků, obzvlášť těch nezletilých (což vyplývá z § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Žalovaná tedy pochybila jednak tím, že protiprávně zajistila nezletilého žalobce, jednak tím, že nezahájila úkony směřující ke zjištění jeho věku. Krajský soud pochybil tím, že tento její postup aproboval. [6] Dále stěžovatel namítl, že v době jeho zajištění byly z důvodu pandemie nemoci Covid19 pozastaveny transfery cizinců. Žalovaná nemohla vědět, kdy dojde k jejich obnovení, a nemohla tak předvídat, jak dlouho bude stěžovatel zajištěn. Jeho zajištění tak nemohlo být na počátku vedeno snahou dostát zamýšlenému účelu, tj. jeho předání do Rumunska. Zajištění tedy bylo nezákonné a krajský soud tuto vadu řízení nenapravil. [7] Stěžovatel konečně namítl, že krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr, dle kterého v případě rozporu mezi prohlášením stěžovatele o jeho věku a údaji uvedenými v předloženém dokladu mělo být přihlédnuto k prohlášení stěžovatele. Nezhodnotil ani další rozhodné skutečnosti (zda byl předložený doklad veřejnou listinou); pouze konstatoval, že protokol o výslechu stěžovatele je veřejnou listinou, a tedy nebyl důvod věk stěžovatele zjišťovat. V této části je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti bez dalšího odkázala na své vyjádření k žalobě. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou (dílčí) nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu (viz bod [6] tohoto rozsudku). Stěžovatel v žalobě k otázce své zletilosti pouze obecně namítal, (i) že již při podání vysvětlení před žalovanou uvedl, že se narodil v roce 2003, (ii) že se žalovaná otázkou jeho potenciální nezletilosti vůbec nezabývala, a (iii) že žalovaná neměla vycházet pouze z tvrzení stěžovatele o nesprávnosti údajů uvedených v rumunském dokladu, ale měla provést též šetření jeho skutečného věku. Stěžovatel tedy v žalobě nevznesl žádnou argumentaci vztahující se přímo k otázce posuzování rozporu mezi informacemi plynoucími z rumunského dokladu a z protokolu o podání vysvětlení; nenamítal ani, že je rumunský doklad třeba považovat za veřejnou listinu. Nebylo přitom povinností krajského soudu za stěžovatele vyhledávat či domýšlet žalobní argumenty; pro řízení před správními soudy naopak platí, že obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a míru podrobnosti argumentace rozhodnutí soudu (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004  54, nebo ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Afs 64/2010  102). Nejvyšší