10 As 301/2022 — Nejvyšší správní soud

10 As 301/2022- 42 - text  10 As 301/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: T. M., proti žalované: Česká advokátní komora, Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu kárné komise žalované ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. K 107/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, čj. 17 Ad 13/202136, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2020 uznal kárný senát kárné komise žalované žalobce vinným ze spáchání kárného provinění, kterého se měl dopustit tím, že poté, co v přesně nezjištěný den v roce 2012 převzal zastoupení K. U. jako žalované v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 97/2012, o zaplacení 1 225 900,32 Kč a 17 390 EUR s přísl., - klientku do současné doby neinformoval o průběhu řízení ani o vydání rozsudku doručeného mu dne 12. 7. 2018, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 217 000,32 Kč a částku 17 390 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a dále zaplatit státu soudní poplatek v částce 84 270 Kč, - bez porady s klientkou podal v jejím zastoupení blanketní odvolání proti uvedenému rozsudku, které však ani přes výzvu soudu nedoplnil, - klientku neinformoval o povinnosti zaplatit soudní poplatek z podaného odvolání, přičemž bez jejího vědomí požádal v jejím zastoupení o osvobození od soudního poplatku, - klientku neinformoval o průběhu odvolacího řízení ani o jeho výsledku a ani o tom, že věc se stala pravomocnou dne 12. 10. 2017, - klientce přes její žádost do současné doby nevrátil doklady vztahující se k předmětnému řízení, včetně rozhodnutí soudů obou stupňů, - pro klientku se stal nedostupným, v důsledku čehož klientka nesplnila soudem uložené povinnosti, jejichž splnění se tak po ní protistrana domáhá v rámci exekučního řízení, čímž porušil § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 17 téhož zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 1 a 4 usnesení představenstva žalované č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „etický kodex“). Za to bylo žalobci uloženo kárné opatření dle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii, a to pokuta ve výši 50 000 Kč. [2] Odvolací kárný senát kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021 zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí kárného senátu kárné komise a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil u městského soudu, který jeho žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností. [5] Stěžovatel vytkl, že městský soud nesprávně neuznal jako důvodnou jeho omluvu a žádost o odročení jednání, u něhož byl vyhlášen rozsudek. Městský soud jednal v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel je v pracovní neschopnosti od 28. 4. 2022 dosud. V tomto období se podrobil několika závažným operacím. Omluvu a žádost o odročení jednání napsal dle možností daných jeho zdravotním stavem jako textovou zprávu; jeho zdravotní stav mu neumožnil zúčastnit se jednání. [6] Stěžovatel dále namítl, že správní orgány vycházely jen z tvrzení jeho klientky a nebraly v potaz jeho tvrzení. Stěžovatel odkázal na svou emailovou korespondenci, v níž v rámci řízení před soudem I. stupně klientku vyzýval k doložení důkazů. Klientku stěžovatel informoval také o doručení rozsudku, jakož i podání odvolání, a požadoval po ní úhradu soudního poplatku a doložení dalších důkazů. Klientka na jeho telefonáty a emaily nereagovala. Poté, co byla klientka vyslechnuta a zúčastnila se jednání u soudu I. stupně, se k dalším jednáním nedostavovala a byla nedostupná. Stěžovatel nemohl svou emailovou korespondenci dodat, neboť jeho emailová adresa byla napadena viry; všechna korespondence byla zničena. [7] Klientka nepravdivě uváděla, že se stěžovatele nedopátrala. Uváděla sice různé databáze, ale nikoli web žalované, na němž bylo uvedeno jeho sídlo, telefonické spojení a adresa datové schránky. Klientka jej tedy mohla kontaktovat. [8] Městský soud se ztotožnil se závěrem žalované, avšak učinil tak na základě nepřípustného rozšiřujícího výkladu čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva žalované publikovaného v č. 1 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR (etický kodex). Tento výklad je v rozporu s principem ultima ratio trestního práva. Naopak je nutno postupovat v souladu se základními principy trestního práva (§ 2 odst. 5 trestního řádu); tj. opatřovat důkazy nejen v neprospěch, ale také ve prospěch kárně stíhaného. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 34/15, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 695/06. [9] Stěžovatel opětovně namítl, že novelou zákona o advokacii bylo s účinností od 1. 1. 2021 do § 17 tohoto zákona za slovo „postupuje“ (při výkonu advokacie) vloženo slovo „zejména“. Stěžovatel má za to, že tato změna dává žalované pravomoc rozšířit odpovědnost advokáta i na jednání, která nesouvisí s výkonem advokacie. S ohledem na datum účinnosti této změny ji však na tuto věc není možné aplikovat. Nelze připustit, aby žalovaná monitorovala činnost svých členů mimo výkon advokacie. [10] Žalovaná bez bližšího zdůvodnění převzala jako věrohodnou výpověď a nijak nepodložená tvrzení klientky (tj., že ji stěžovatel neinformoval). Důkazy, které mají být v souladu s výpovědí klientky, nejsou nikde (krom tvrzení klientky) uvedeny. Stěžovatel pak svá tvrzení neprokázal, jednalo se tedy „o tvrzení proti tvrzení“. Stěžovatel namítl, že byl shledán nevěrohodným zřejmě proto, že je advokát. [11] Stěžovatel je přesvědčen, že výklad žalované a městského soudu je založen na odpovědnosti bez ohledu na plynutí času. Stěžovatel je tak podle názoru městského soudu odpovědný za způsobení škody při výkonu advokacie až do doby úplného vymožení pohledávky (tj. doživotně). Plynutím času se však ztrácí i závažnost provinění. [12] Žalovaná se ztotožnila se závěry městského soudu a dále rozvedla, proč omluva stěžovatele a jeho žádost o odročení jednání nebyla včasná a důvodná. [13] Žalovaná navrhla, aby NSS kasační stížnost zamítl. 3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Podle § 50 s. ř. s. z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou. [16] V prvé řadě NSS konstatuje, že městský soud správně vyhodnotil omluvu stěžovatele a jeho žádost o odročení jednání jako nedůvodnou a opožděnou. [17] Ve večerních hodinách den před jednáním městského soudu, které se konalo 5. 9. 2022, zaslal stěžovatel městskému soudu textovou zprávu tohoto znění: „Vážený pane předsedo senátu, dovoluji si požádat o odročení nařízeného jednání z důvodů mé pracovní neschopnosti. Od 28. 4. 2022 do 28. 7. 2022 jsem byl hospitalizován z důvodů jedné operace nádoru plíce a dvou operací srdečních chlopní ve Fakultní nemocnici Motol včetně rehabilitace. V současné době jsem ještě v pracovní neschopnosti po třech operacích. Dovoluji si z těchto důvodů požádat o odročení nařízeného jednání s tím, že zítra zašlu lékařskou zprávu o mém zdravotním stavu. Děkuji za pochopení mé situace a omlouvám se.“ [18] Nejprve NSS konstatuje, že omluvu a žádost o odročení jednání bylo nutné učinit bezprostředně poté, co se stěžovatel dozvěděl, že se nebude moci jednání zúčastnit. K tomu, aby žádost byla včasná, nepostačuje, že se dostala k předsedovi senátu před zahájením jednání. Je třeba zohlednit veškeré okolnosti, především zda byla žádost o odročení podána skutečně bezprostředně poté, co bylo zřejmé, že se stěžovatel nebude moci jednání zúčastnit [19] Dále je nutno upozornit, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 729/01, soudy „nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním obstrukcím“. Tentýž názor zastává rovněž Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, zdůraznil, že „důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, neníli využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených; uvedený právn