3 As 277/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 277/2021- 40 - text  3 As 277/2021 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně K. P., zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jaltská 7, proti žalovanému policejnímu prezidentovi, se sídlem Praha 7, Strojnická 935/27, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2021, č. j. 77 Ad 8/2020  84, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2020, č. 160/2020, ředitel Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje (dále jen „ředitel KŘ“) s odkazem na § 170 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), a § 93 odst. c) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen zákon č. 186/1992 Sb.“), přiznal žalobkyni náhradu nákladů na výživu pozůstalých s účinností od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2016 v měsíční výši 7 872 Kč, od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 8 046 Kč, od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 328 Kč, od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 8 610 Kč, a od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 8 610 Kč. Ředitel KŘ provedl výpočet náhrady žalobkyně podle dílové metody, přičemž k výpočtu použil čistý služební příjem zemřelého policisty bez výchovného ke dni úmrtí, postupně valorizovaný pro jednotlivé následující roky. Z takto valorizovaných částek žalobkyni přiznal náhradu odpovídající dvěma ze šesti dílů (na ni a režii domácnosti), neboť zemřelý v době úmrtí vyživoval celkem tři osoby, přičemž dva díly připadly na zemřelého. Ředitel KŘ zdůraznil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 30 Ad 4/2017, zrušil předchozí správní rozhodnutí v téže věci a uložil řediteli KŘ provést výpočet náhrady žalobkyně jednak podle dílové metody, jednak podle občanskoprávních předpisů, a následně žalobkyni přiznat náhradu podle pro ni příznivější metody. Ředitel KŘ nicméně výpočet náhrady podle občanskoprávních předpisů (§ 91 a § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) nemohl provést, protože k tomu bylo nutné zjistit osobní a majetkové poměry žalobkyně. Žalobkyně však ani přes tři výzvy ke svým poměrům ničeho nesdělila, a ředitel KŘ tedy nemohl náhradu dle občanskoprávních předpisů stanovit. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 6. 2020, č. j. PPR814012/ČJ2020990131, změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že náhradu za období od 1. 1. 2020 časově neomezil (vypustil časové ohraničení datem 31. 12. 2020). [2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nejprve uvedl, že žalobkyni uplynula šedesátidenní lhůta k podání žaloby dnem 14. 8. 2020. Krajský soud proto v souladu s § 71 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) nepřihlížel k novým žalobním bodům uplatněným v písemnosti ze dne 17. 8. 2020, v replice ze dne 1. 10. 2020, a při následném soudním jednání (jednalo se zejména o námitky směřující ke způsobu výpočtu náhrady nákladů na výživu). Jediným včas uplatněným žalobním bodem tak byla námitka, že žalovaný vypočetl náhradu žalobkyně výlučně dílovou metodou, přestože mu krajský soud předcházejícím rozsudkem sp. zn. 30 Ad 4/2017, uložil vypočíst náhradu také metodou odpovídající občanskoprávnímu řízení. Žalobkyně popřela, že by žalovanému neposkytla dostatek podkladů pro výpočet náhrady, protože v souladu se zásadou materiální pravdy měl podklady zajistit žalovaný, respektive měl specifikovat, jaké doklady požaduje předložit. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že neprovedení výpočtu podle občanskoprávních předpisů nevedlo k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Ředitel KŘ již v prvoinstančním rozhodnutí zřetelně vysvětlil, proč neprovedl výpočet náhrady také touto metodou; tímto způsobem nemohla být výše náhrady zjištěna, neboť žalobkyně pro to neposkytla nezbytnou součinnost. Bylo totiž nezbytné zjistit aktuální poměry žalobkyně, z nichž by bylo možno dovodit její odůvodněné potřeby a srovnat takto zjištěné (aktuální) majetkové poměry žalobkyně se zjištěnými majetkovými (valorizovanými výdělkovými) poměry zemřelého. Žalobkyně byla celkem třikrát vyzvána, aby své poměry tvrdila a osvědčila, a současně byla opakovaně poučena, že jinak nebude možné výpočet podle občanskoprávních předpisů provést. S tímto vědomím jakékoli údaje sdělit odmítla. Ředitel KŘ tedy nepochybil tím, že sporný výpočet neprovedl, neboť jej pro nesoučinnost žalobkyně provést ani nemohl. Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně si z prvoinstančního rozhodnutí musela být vědoma, že výpočet náhrady podle občanskoprávních předpisů nelze pro její nesoučinnost provést, a přesto ke svým poměrům ničeho nesdělila ani v odvolacím řízení. Zcela se přitom ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí, kde žalovaný správně vysvětlil, že vypočítávané výživné se podle občanskoprávní úpravy stanovuje tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná, přičemž rozhodné jsou aktuální odůvodněné potřeby oprávněného, a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Proto byla vyžádaná součinnost žalobkyně, týkající se jejích osobních a majetkových poměrů, pro zjištění náhrady podle občanskoprávních předpisů nezbytná. Poměry žalobkyně, jež bylo nutno pro výpočet zjistit, přitom žalovaný nemohl znát z úřední činnosti, ani je zjistit z úředních evidencí (žalobkyně to ostatně ani netvrdila a tento dílčí závěr napadeného rozhodnutí nesporovala). Krajský soud rovněž poznamenal, že posuzované řízení bylo zahájeno na žádost, a že žalobkyně byla proto povinna označit důkazy na podporu svých tvrzení ve smyslu § 52 správního řádu. Skutečnost, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoli na správním orgánu, a že nečinnost žadatele v řízení o žádosti jde k jeho tíži, vyplývá i z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný tedy splnil povinnost kladenou na něj v § 180 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., a postupoval dle pokynů uvedených v předcházejícím rozsudku. Tímto postupem mohla být žalobkyně poškozena jedině v případě, že by druhá, nezjištěná, náhrada převyšovala náhradu zjištěnou dílovou metodou. Jelikož však žalobkyni muselo být zřejmé, že již řediteli KŘ údaje k druhé náhradě nedoložila a jaké to pro ni mělo následky, aniž by v odvolacím řízení svůj odmítavý postoj ke sdělení údajů revidovala, nelze správním orgánům ničeho vytknout. Nedůvodná není podle krajského soudu ani námitka, dle které měl žalovaný specifikovat, jaké doklady žádá předložit. Ředitel KŘ již v první výzvě ze dne 18. 6. 2019, č. j. KRPK422555/ČJ2019/1900KR, jasně uvedl, co má žalobkyně prokázat, a rovněž uvedl demonstrativní výčet dokladů, jejichž doložením bylo možné výzvu splnit. Nadto je ze všech reakcí žalobkyně na výzvy ředitele KŘ zřejmé, že výzvám nevyhověla úmyslně, ač rozuměla, k čemu byla vyzvána. K odkazu žalobkyně na čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod krajský soud uvedl, že tohoto práva je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž v dané věci žádný rozpor s tímto článkem Listiny neshledal. Konečně, krajský soud k důkazu provedl zprávu veřejného ochránce práv ze dne 10. 8. 2020 a reakci žalovaného na ni, jak žalobkyně požadovala v žalobě, avšak z nich nevyplynulo nic, co by mělo mít vliv na rozhodnutí soudu o žalobě. [4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody formálně podřadila pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud neakceptoval žádné důkazní prostředky, nevyžádal si „subsidiární důkazní prostředky“, nezohlednil „přepočet dle zákoníku práce“, který krajský soud požadoval v předchozím řízení, „když toto je povinnost zaměstnavatele“. Zaměstnavatel také nesplnil povinnost, aby stěžovatelku řádně poučil “po celou dobu správního řízení“, a také ještě krátce před podáním žaloby tvrdil, že žalobkyně nárok na náhradu výživy po zemřelém nemá. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší jen do výše limitu představovaného výší náhrady za ztrátu výdělku zemřelého, a to bez ohledu na to, zda tento limit odpovídá skutečným odůvodněným potřebám jednotlivých oprávněných, což plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3782/2013. Žalobkyně zdůraznila, že policie nevyplácela 26 let pozůstalým náhradu na výživu. Navíc nyní postupovala nesprávně, neboť výpočet průměrného platu má být stanoven hodinovým výdělkem, nikoli aritmetickým průměrem. Krajský soud měl trvat na doložení důkazů policií o dodržení jejích povinností, především o tom, že stěžovatelka byla poučena o svých nárocích, jak to požaduje výnos MV ze dne 23. 6. 1992, kterým byl prováděn zákon ČNR č. 186/1992 Sb. Stěžovatelka dále citovala § 96