3 Afs 65/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 65/2023- 49 - text  3 Afs 65/2023 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupená JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2021, č. j. 864119/2021900000314, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 29 Af 73/2021  63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 29 Af 73/2021  63, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, č. j. 2909/201664000042 (dále jen „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“), zřídil podle § 170 daňového řádu a § 1309 občanského zákoníku zástavní právo k nemovitostem specifikovaným v tomto rozhodnutí ve vlastnictví žalobkyně (pozemky v k. ú. O. a bytová jednotka v k. ú. Z., dále společně jen „nemovitosti“), a to za účelem zajištění dosud neuhrazené daně manžela žalobkyně, R. B., ve výši 659 015 625 Kč. [2] Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podala žalobkyně odvolání. Namítla, že nemovitosti nejsou a nebyly ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“), stejně jako vymáhaný dluh, který vznikl až poté, co bylo SJM pravomocně zúženo. Žalovaný žalobkyni přisvědčil v tom, že dluh nespadá do SJM, nesouhlasil však se závěrem, že předmětné nemovitosti nebyly součástí SJM. Výrok rozhodnutí o zřízení zástavního práva změnil tak, že zřídil zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální ½ nemovitostí ve vlastnictví pana R. B. [3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jí rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 29 Af 84/2016  97 (dále jen „první rozsudek ve věci“), zamítl. [4] První rozsudek ve věci poté žalobkyně napadla kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou. Dospěl k závěru, že se žalovaný při provádění dokazování v odvolacím řízení dopustil procesního pochybení, neboť neseznámil žalobkyni se změnou svého právního názoru a se svým hodnocením důkazů. Nejvyšší správní soud proto rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 Afs 336/2019  30, zrušil první rozsudek ve věci i první rozhodnutí žalovaného, kterému zároveň vrátil věc k dalšímu řízení (dále jen „zrušující rozsudek NSS“). [5] Žalovaný poté v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí o zřízení zástavního práva tak, že zřídil zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví pana R. B. o velikosti ideální ½ na předmětných nemovitostech. Žalobu, kterou žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala, krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. [6] Podle krajského soudu je ve věci sporné zejména to, zda předmětné nemovitosti náležejí do SJM či nikoliv. Krajský soud zrekapituloval, že k uzavření manželství mezi žalobkyní a R. B. došlo 16. 10. 1993, přičemž část nemovitostí byla nabyta na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2005 (právní účinky vkladu práva 27. 6. 2005) a část nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2012 (právní účinky vkladu ke dni 17. 7. 2012). Z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 7. 2012, č. j. 45 C 65/2012  15, (dále jen „rozsudek o zúžení SJM“), který byl předložen až v odvolacím řízení, vyplynulo, že SJM bylo zúženo až na obvyklé vybavení společné domácnosti s účinností od 5. 9. 2012. Vzhledem ke zúžení SJM a tomu, že ve lhůtě 3 let od tohoto zúžení nedošlo k jeho vypořádání, nastoupila fikce vypořádání upravená v původní právní úpravě v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „starý občanský zákoník“) a nově v § 741 občanského zákoníku. Nemovitosti se tedy staly podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a R. B., přičemž každý z nich se stal výlučným vlastníkem ideální ½ těchto nemovitostí. [7] Odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud dále rozdělil podle katastrálních území, v nichž se nacházejí nemovitosti, k nimž bylo zástavního právo zřízeno (pozemky v k. ú. O. a bytová jednotka v k. ú. Z.). Následně postupně hodnotil jednotlivé žalobní námitky, jež se týkaly zejména hodnocení svědeckých výpovědí. U všech nemovitostí přitom dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že by je pořídila ze svého výlučného majetku (a tedy že nikdy nebyly součástí SJM). Konstatoval, že skutková zjištění žalovaného odpovídají provedeným důkazům a jeho postup byl v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť žalovaný všechny důkazy řádně hodnotil. Žalobkyně vznesla i námitky týkající se návrhu na výslech R. B. I v tomto případě však postupoval žalovaný podle krajského soudu správně, jestliže tomuto návrhu nevyhověl. Krajský soud jej označil za nadbytečný pro prokázání tvrzení žalobkyně. [8] Krajský soud se vyjádřil i k otázce trestního řízení, jež je proti žalobkyni vedeno v jiné věci. Namítla totiž, že jí ani svědkům nebyla prokázána vina a žalovanému vyčetla, že nectí presumpci neviny. Podle krajského soudu však žalovaný na této skutečnosti své hodnocení nepostavil. Ani v tomto postupu žalovaného tak krajský neshledal žádné pochybení. [9] S ohledem na výše uvedené krajský soud uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran svých tvrzení. Pokud jde o svědecké výpovědi a jejich hodnocení, postupoval žalovaný správně, jestliže je vyhodnotil jako nedostatečné. Závěr, podle něhož žalobkyně neunesla důkazní břemeno, podpořila podle krajského soudu i celková absence dalších důkazů. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [10] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [11] Předně uvedla, že se jedná o opakovanou kasační stížnost. Jelikož Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek ve věci a první rozhodnutí žalovaného z důvodu procesní vady v odvolacím řízení, dovodila, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 3 s. ř. s. přípustná. Kasační námitky rozdělila do dvou okruhů; převážná část kasační argumentace přitom směřovala vůči hodnocení skutkového děje žalovaným a jeho přezkumu krajským soudem [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Namítla, že jak v řízení před žalovaným, tak v řízení před krajským soudem byla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Jednotlivé vady podle svého tvrzení vymezila již ve správní žalobě, krajský soud však po posouzení věci pochybení žalovaného neshledal. V kasační stížnosti rozporovala zejména hodnocení výpovědi svědků, které podle ní nelze považovat za nevěrohodné, neboť to není podloženo objektivními a přesvědčivými důvody. S ohledem na absenci reálných důvodů zpochybňujících nepodjatost svědků bylo prokázáno nabytí nemovitostí z výlučných finančních prostředků stěžovatelky. [12] Stěžovatelka dále namítla, že jí v průběhu správního řízení i řízení před krajským soudem bylo vyčítáno, že neprokázala svá tvrzení. Na druhou stranu byla podle svých slov v tomto směru omezována, neboť její návrh na provedení účastnické výpovědi R. B. byl bez přesvědčivých důvodů zamítnut. Ačkoliv žalovaný neprovedení tohoto důkazu odůvodnil, učinil tak za cenu porušení procesních práv stěžovatelky. Hodnota navrhovaného důkazu byla nepřípustně předjímána. Prokazování tvrzení stěžovatelky bylo znemožněno s odkazem na to, že vyslýchaný může mít zájem na výsledku řízení. S ohledem na skutečnost, že manželství stěžovatelky a R. B. nebylo idylické, stěží si lze představit, že by byl ve shodě se svojí bývalou manželkou a jeho výpověď by tím byla poznamenána. Nesprávné je rovněž odmítnutí předvolání R. B. k podání výpovědi jen proto, že tak do dnešního dne spontánně neučinil; jedná se pouze o zástupný důvod, jehož důsledkem je poškození práv stěžovatelky. Vysvětlení krajského soudu, který tento důkaz považuje za nadbytečný, nemůže rovněž obstát. Stěžovatelka sdělila, k čemu by se její bývalý manžel měl vyjádřit. [13] Podle stěžovatelky může být důvodem „zmatečnosti“ podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. i to, pokud krajský soud nejedná se všemi, kteří přicházejí do úvahy, potažmo i okolnost, že opomněl jednat s někým, kdo měl být účastníkem řízení. Jak ve správním, tak i předchozím soudním řízení byl jeho účastníkem R. B. V napadeném rozsudku není uvedeno, proč se s ním jakožto s účastníkem řízení nepočítá. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na § 36 s. ř. s. a nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III ÚS 202/03. Namítla, že pokud se R. B. neúčastnil všech stádií soudního řízení, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. [14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Tvrzení stěžovatelky, podle něhož pozemky zatížené zástavním právem nikdy nebyly součástí SJM, nebylo p