3 Ads 130/2024 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 130/2024- 37 - text  3 Ads 130/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce MAZRO CZ, s. r. o., se sídlem Praha 4, Meteorologická 792/29, zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 960/81, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 5 Ad 11/2022  40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce byl rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 3. 2. 2022, č. j. 28161/9.30/2112, uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustil tím, že dne 6. 10. 2020 na pracovišti Velkosklad ovoce a zeleniny HortimInternational, spol. s. r. o., na adrese Kšírova 242, Brno, umožnil celkem sedmnácti cizincům ukrajinské státní příslušnosti (ve výroku konkretizovaným) výkon závislé práce, která spočívala v pomocných, balících a úklidových pracích bez povolení k zaměstnání. Tím jim žalobce umožnil výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, čímž byl porušen § 89 odst. 2 tohoto zákona. Za uvedený přestupek byla žalobci podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 540 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. K odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí změněno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2079/1.30/226. Výrok I. byl změněn tak, že za datum narození každé z uvedených osob žalovaný doplnil slovní spojení „v rozporu s povolením k zaměstnání“, u každé osoby specifikoval, o jaké povolení se jednalo (uvedením čísla jednacího a data vydání) a vypustil slovní spojení „bez povolení“. Ve výroku II. žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil, pokud jde o ustanovení zákona, dle kterého byla ukládána pokuta tak, že namísto § 104 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti uvedl § 104 odst. 1 písm. f) tohoto zákona a konečně, slovní spojení „na účet Celní úřad pro Jihomoravský kraj“ nahradil spojením „na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj“. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] V odůvodnění svého rozsudku městský soud nejprve vyložil, proč považuje obě správní rozhodnutí za přezkoumatelná, pokud jde o jejich výroky. Nepřisvědčil proto výtce žalobce, že z výroků nelze „zjistit, v čem má být výkon závislé práce daného druhu u třetí osoby za existence vydaného a pravomocného povolení k zaměstnání označených cizinců nedovolený či dokonce zakázaný“. Jak z prvostupňového, tak i z žalovaného rozhodnutí je zřejmé, kdy, kde a jakou práci žalobce umožnil cizincům na pracovišti vykonávat v rozporu s jejich povoleními k zaměstnání. [4] Městský soud dále neshledal, že by žalovaný změnou rozhodnutí porušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení. V této souvislosti odmítl, že by korekcí vytýkaného skutku mohlo dojít ke změně jeho společenské škodlivosti, což by se muselo promítnout do výše uložené sankce. Uvedl, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 4. 2021, č. j. 4 Ads 346/2020  33) je nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti jak práce vykonávána bez povolení, tak i v rozporu s tímto povolením. [5] Žalobce dále namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, jelikož dohody o provedení práce uzavřené s cizinci měly být posouzeny jako neplatné právní úkony. Nebylo proto postaveno na jisto, na základě jakého pracovněprávního titulu cizinci fakticky práci pro žalobce vykonávali. Městský soud k této námitce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 3 Ads 321/2021  30, a ze dne 30. 4. 2021, č. j. 4 Ads 346/2020  33, z nichž vyplývá, že zákon o zaměstnanosti neumožňuje zaměstnávat cizince na základě dohody o provedení práce. Povolení k zaměstnání je vydáváno na základě žádosti, k níž je podle § 91 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti přiložena pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o smlouvě budoucí s příslibem uzavření pracovní smlouvy anebo dohody. Městský soud proto považoval za irelevantní zkoumat, jakým jiným způsobem by mohlo, z pohledu zákoníku práce, docházet k výkonu práce cizinců. Dodal, že v dohodách o provedení práce vystupoval na straně zaměstnavatele žalobce, a proto se námitka ohledně neplatnosti těchto dohod jeví ryze účelovou. Závěrem městský soud uvedl, že si je vědom pozdější novelizace § 140 zákona o zaměstnanosti, avšak skutková podstata přestupku, kterého se žalobce dopustil, měněna nebyla a stejně tak zůstala beze změny i maximální a minimální výše možné sankce. Stávající úprava proto není pro žalobce příznivější než úprava předešlá (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod). [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou podřadil pod kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel trvá na tom, že se přestupku kladeného mu za vinu nedopustil. Považuje za nesporné, že cizincům bylo uděleno pracovní povolení a bylo jim tak umožněno vykonávat závislou práci na základě dohody o pracovní činnosti anebo pracovní smlouvy; rovněž je nesporné, že mezi stěžovatelem a cizinci byly uzavřeny smlouvy, na jejichž základě se cizinci zavázali k výkonu závislé práce. V souladu s § 555 odst. 1 občanského zákoníku bylo namístě listiny označené jako „dohoda o provedení práce“ posuzovat dle jejich skutečného obsahu, nikoli dle jejich označení. Stěžovatel se zaměstnanci (osobami vyjmenovanými ve výrocích obou rozhodnutí) sice uzavřel smlouvy, které byly pojmenovány jako „dohoda o provedení práce“, ovšem po faktické stránce (dle jejich obsahu) se jednalo o dohody o pracovní činnosti. Správní orgány proto byly povinny zabývat se obsahem smluv, aby zjistily skutečný stav věci v souladu s požadavky § 3 správního řádu (zde stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zásady materiální pravdy). Pochybnosti ohledně právní povahy uzavřených smluv neodstranil ani městský soud, a to například provedením výslechů svědků či zjištěním, jak byly příjmy zaměstnanců daněny, ač na tento fakt bylo žalobou poukazováno. Judikatura, na niž městský soud odkázal, se nezabývala posouzením obsahu smluv a úmyslu při jejich uzavření, nýbrž procesem vydávání povolení k zaměstnání. [8] Závěr městského soudu, že „pro rozhodnutí ve věci […] bylo podstatné toliko zjištění, že cizinci vykonávali práci na základě dohod o provedení práce“, vychází ze zjištění, že se jednalo o dohody takto označené, aniž by se však soud vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně obsahu dohod. Stěžovatel nastínil dvě možné varianty, které v posuzovaném případě mohly nastat: (i) za předpokladu, kdy by se jednalo o neplatné právní úkony, šlo by o výkon závislé práce vykonávané na základě ústně uzavřené dohody o pracovní činnosti v souladu s § 20 zákoníku práce, anebo, (ii) jednalo se pouze o nesprávně pojmenovanou smlouvu, která vykazovala znaky dohody o pracovní činnosti. V obou případech by se tak nejednalo o dohodu o provedení práce, a proto se stěžovatel ani nemohl dopustit daného přestupku. [9] Pochybení městského soudu stěžovatel dále shledal v odkazu na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 436/2020  33, týkající se společenské škodlivosti přestupku, který není dle stěžovatele pro věc přiléhavý. Rozdíl ve společenské škodlivosti lze spatřovat v situaci, kdy by zaměstnavatel výkon závislé práce umožnil bez povolení (tedy zcela by ignoroval právní předpisy), anebo by zaměstnance zaměstnal v rozporu s povolením, tj. na základě špatně zvolené dohody. Druhý případ je dle stěžovatele méně společensky závažný a bylo proto na místě uvažovat v nyní projednávané věci o snížení výše uložené pokuty. [10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí vyjádření v řízení před městským soudem. K doplnění dokazování uvedl, že aby mohl aplikovat postup podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, není povinen provádět další dokazování, je k tomu pouze oprávněn. V posuzovaném případě takovou potřebu neshledal, a proto rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného prvostupňovým správním orgánem. Co se týče posouzení uzavřených dohod, žalovaný uvedl, že bylo prokázáno, že se skutečně jednalo o dohody o provedení práce a nikoli o pracovní činnosti. Tyto závěry vyplývají například z účasti cizinců na nemocenském pojištění či z dokladů o vyúčtování jejich mezd. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. [11]