4 As 110/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 110/2025- 59 - text 4 As 110/2025-62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: OKK Koksovny a.s., IČO: 476 75 829, se sídlem Koksární 1112, Ostrava, zast. Mgr. Danielem Marouškem, advokátem, se sídlem Ježnická 2388/23a, Krnov, proti žalovanému: Úřad městského obvodu Slezská Ostrava, se sídlem Těšínská 138/35, Ostrava, zast. Mgr. Matějem Kremplem, advokátem, se sídlem Okružní 433/1, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DIAMO, státní podnik, IČO: 000 02 739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2025, č. j. 25 A 46/2024-74, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2025, č. j. 25 A 46/2024-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Společnost CRESCO&FINANCE a.s. (původní žalobce) se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění terénní úpravy provedené na pozemku parc. č. 1094/10 v k. ú. Hrušov, obec Ostrava, vymezené v projektu PROB jako OVS-4 (oddělovací stěna). [2] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Připustil, že předmětná oddělovací stěna může naplňovat pojmové znaky terénní úpravy podle § 8 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Navázal, že na odstranění předmětné oddělovací stěny by mohly vedle sebe dopadat dvě veřejnoprávní regulace (podle stavebního zákona a podle zákona o nakládání s těžebním odpadem a podle zákona o odpadech). S ohledem na zásadu, že zvláštní právní úprava má přednost před úpravou obecnou, dospěl k závěru, že odstranění předmětné oddělovací stěny je možné pouze postupy obsaženými v předpisech o nakládání s odpady. Žalovaný není příslušným orgánem státní správy na úseku odpadového hospodářství. II. Obsah kasační stížnosti, další podání stran a postup soudu [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal původní žalobce kasační stížnost. V prvé řadě uvedl, že strohost odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodnutí podle § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o.s.ř.“), a v rozporu se základními zásadami spravedlivého procesu. Krajský soud měl systematicky a pečlivě posoudit povahu oddělovací stěny z hlediska zákonné definice (včetně příslušné judikatury) podle stavebního zákona. Jestliže dospěl k závěru, že se jedná o terénní úpravu ve smyslu příslušného stavebního zákona, pak nemohl zcela rezignovat na výklad příslušných ustanovení vztahujících se k terénním úpravám a k jejich odstraňování. Krajský soud nevysvětlil, jaký konkrétní postup pro odstraňování terénních úprav obsahuje jím uváděný zákon č. 157/2009 Sb., zákon o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů, a zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech. Pravidlo lex specialis derogat legi generali nelze vztahovat na zákon jako celek, nýbrž vždy je třeba jej použít na konkrétní ustanovení, což standardně judikuje Nejvyššího správní soud (viz rozsudky ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011–347 a ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 As 157/2017 – 38). Krajský soud proto pochybil při aplikaci výše uvedené zásady, jelikož neměl porovnávat stavební zákon a výše uvedené zákony jako celky, nýbrž měl porovnat toliko ustanovení týkající se terénních úprav. Krajský soud tak ani činit nemohl, neboť zákony o nakládání s těžebním odpadem a o odpadech neobsahují žádnou specifickou úpravu týkající se odstraňování terénních úprav oproti stavebnímu zákonu. [4] Původní žalobce krajskému soudu vytknul, že neprovedl dokazování a nereflektoval navržené důkazy vztahující se k posouzení oddělovací stěny a právní úpravy, která se na ni vztahuje. Krajský soud tak nedostál své povinnosti zjistit skutkové okolnosti tak, aby bylo možné o věci rozhodnout v souladu se zákonem. V této souvislosti poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89. V protokolu o jednání ze dne 19. 3. 2025 je pouze uvedeno, že veškeré dosud neprovedené důkazy se zamítají, aniž by bylo zdůvodněno, které konkrétní důkazy byly provedeny a které nikoli a proč se krajský soud rozhodl důkazy zamítnout. Uvedený postup je v rozporu také s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98. Napadený rozsudek tak trpí zásadními vadami a je nepřezkoumatelný. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na § 10 odst. 1 zákona o nakládání s těžebním odpadem a vyjádřil přesvědčení, že tento specifický režim vylučuje aplikaci obecné úpravy podle stavebního zákona. Podle skutkového zjištění krajského soudu založeného na nesporných tvrzeních účastníků byla oddělovací stěna realizována v rámci zásahu do odvalu Heřmanice a tvoří součást konstrukce oddělovací vzdušné stěny mající zabránit šíření hořlavých procesů v haldě. Jde o zásah do velmi rizikového a sledovaného území s enviromentálními a technickými aspekty. Z toho plyne, že nejde o terénní úpravu běžného typu, ale o opatření spadající pod výslovně určený režim podle zákona o odpadech. Oddělovací stěna nemůže být odstraněna bez rozhodnutí příslušného báňského úřadu a bez předchozího posouzení rizik, neboť je to opět báňský úřad, který v souladu s § 9 odst. 2 zákona o nakládání s těžebním odpadem v případě změny provozu úložného místa posuzuje, zda změna nevyžaduje nové posouzení k provozu, event. změnu povolení k provozu úložného místa. Opačný závěr by vyvolal absurdní důsledky. Znamenal by totiž, že o zásahu do odvalu s odhadovaným objemem 30 milionů tun hlušiny, tedy jedné z nejzávažnějších ekologických zátěží v regionu, by měl rozhodovat obecný stavební úřad, aniž by byla zohledněna specifika nakládání s odpady a sanačních opatření. Výtka, že krajský soud neprovedl větší část navržených důkazů, neobstojí. Účastníci u jednání totiž učinili skutkový stav nesporným. Většina navržených důkazů směřovala k prokázání, zda jde o terénní úpravu či nikoli. Napadený rozsudek vychází z účinné právní úpravy a závěry v něm uvedené jsou logické a systematické. Kasační stížnost je nedůvodná a přehlíží zvláštní právní režim záměrů týkajících se sanačních a ekologických zásahů na odvalech. [6] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že z napadeného rozsudku plynou nosné důvody, pro které byl vydán. K žalobcem tvrzeným neprovedeným důkazům odkázala na zásadu hospodárnosti řízení. Nejde o tzv. opomenuté důkazy. [7] Původní žalobce v replice k vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení uvedl, že princip lex specialis derogat legi generali se v projednávané věci jednoznačně musí uplatňovat ve vztahu k právní regulaci terénních úprav, a nikoli ve vztahu k obecným (úvodním) ustanovením jednotlivých zákonů. Právní úprava terénních úprav je obsažena výlučně ve stavebním zákonu. Žalovaný podobně jako krajský soud nebere v úvahu zásadu, že státní moc lze uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Nepřípustným způsobem tak dovozuje působnost báňského úřadu ohledně terénních úprav pouze z § 9 odst. 2 zákona o nakládání s těžením odpadem, ačkoli toto ustanovení vůbec nehovoří o povolování či odstraňování staveb či terénních úprav. Stěžovatel nesouhlasí s názorem žalovaného, že nebylo potřebné sdělení Obvodního báňského úřadu pro území krajů Moravskoslezského a Olomouckého (dále též „OBÚ“) provádět jako důkaz, jelikož se jedná o pouhé subjektivní přesvědčení daného úřadu. Jestliže totiž OBÚ v rámci své činnosti jasně konstatuje, že není k projednání odstranění terénních úprav příslušný a je třeba postupovat podle stavebního zákona, jedná se klíčový důkaz a podstatnou skutečnost pro předmět řízení. [8] V rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu byla jednoznačně dána priorita ochraně vlastnického práva soukromé osoby před zásahy státu. Je tak nepochybné, že je nezbytné zaujmout takový výklad právní úpravy, který bude v dostatečné míře chránit majetek adresátů právních norem, nevyjímaje vlastnické právo stěžovatele. Výklad žalovaného by ve výsledku znamenal nemožnost domoci se nápravy protiprávního jednání osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný „dubluje“ zcela nedostatečnou argumentaci krajského soudu a otázku dokazování zcela marginalizuje. [9] Krajský soud své právní závěry neopřel o žádné konkrétní podklady. V této souvislosti původní žalobce poukázal na závěry uvedené v rozsudcích NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89, a ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 As 147/2016–38. Postačí, aby se soud nevypořádal s jedním či dvěma důkazy navrženými účastníkem řízení a již to představuje zásadní vadu jeho rozhodnutí v podobě nepřezkoumatelnosti. V posuzované věci je situace o to závažnější, že ačkoli stěžovatel navrhl,