8 As 11/2025 — Nejvyšší správní soud

8 As 11/2025- 44 - text  8 As 11/2025-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: Z-Group bus a.s., se sídlem třída Tomáše Bati 258, Zlín, zast. JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem Palackého 168, Vsetín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2022, č. j. MV-55630-64/ODK-2021, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňský kraj, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024, č. j. 17 A 78/2022-102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl ve sporu z veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby uzavřené mezi osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „OZNŘ“) a žalobkyní o vypořádání nároků za roky 2017 a 2018. Žalobkyni uložil zaplatit částku 17 995 102,07 Kč jako přeplatek na vyúčtování veřejné dopravy, včetně zákonných úroků z prodlení, a dále náhradu nákladů řízení ve výši 899 755,50 Kč. Žalovaný vycházel z předchozího mezitímního rozhodnutí ze dne 26. 1. 2022, č. j. MV-55630-42/ODK-2021, kterým žalovaný v témže sporu z veřejnoprávní smlouvy rozhodl dle § 148 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, o tom, že nárok OZNŘ je v základu věci důvodný. Žalobu proti tomuto mezitímnímu rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 9 A 29/2022-59, a kasační stížnost proti rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 4 As 415/2023-54. [2] Žalobkyně podala také proti konečnému rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2022 žalobu k městskému soudu, který ji zamítl. [3] Městský soud uvedl, že otázka platnosti dodatků ke smlouvě a nároku na přiměřený zisk byla již vyřešena v dřívějším mezitímním rozhodnutí žalovaného, které nebylo zrušeno ani v řízení před správními soudy. Z něj plyne, že pro rok 2017 a začátek roku 2018, tj. do 13. 2. 2018, žalobkyni platně nevznikl závazek veřejné služby provozovat na území Plzeňského kraje dopravní obslužnost linkovými autobusy, takže uskutečňování dané veřejné služby žalobkyní v příslušném období probíhalo nejvýše na základě veřejnoprávní smlouvy nepojmenované mající základ v právních vztazích týkajících se závazku veřejné služby v linkové dopravě, a to na základě obecné Smlouvy o závazku veřejné služby zajištění dopravní obslužnosti na území Plzeňského kraje veřejnou linkovou dopravou uzavřené v roce 2009, k níž byly průběžně přijímány mezi OZNŘ a stěžovatelkou (či jejími právními předchůdci) dodatky, upravující podrobnosti pro jednotlivá časová období. V bodě 29 svého rozsudku vyšel z toho, že podle ustálené judikatury NSS veřejnoprávní smlouva o závazku veřejné služby nemůže založit tento závazek zpětně. Z rozsudku NSS ze dne 24. 11. 2017, č. j. 10 As 130/201756, vyplývá, že „smlouva o závazku veřejné služby nemůže vzniknout až po uskutečnění plnění jednou ze stran, jak tomu bylo v tomto případě. Závazek veřejné služby totiž vzniká až na základě písemné veřejnoprávní smlouvy, která však zpětně nemůže založit právní vztah. Nezbytnou náležitostí smlouvy je navíc předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty. Požadavku na transparentnost veřejné správy a důvěře v její činnost by rozhodně neprospělo, pokud by závazky veřejné služby vznikaly ex post a pokud by následně v rámci těchto závazků byly hrazeny prokazatelné ztráty, které by nebyly předešlým odhadem nijak limitovány.“ [4] Naopak pro období od 14. 2. 2018 do 31. 12. 2018 dle bodu 33 rozsudku č. j. 4 As 415/2023-54 závazek veřejné služby platně vznikl. Žalobkyně s OZNŘ sjednaly dle tohoto rozsudku pro období od 14. 2. 2018 do 31. 12. 2018 v dodatku č. 5/2018 smlouvy o závazku veřejné služby přiměřený zisk ve výši 0,00 Kč. Žalobkyně naopak neprokázala, že se součástí smlouvy o závazku veřejné služby stala příloha č. 2 ke zmíněnému dodatku, v níž byl uveden přiměřený zisk ve výši 1,00 Kč/km. [5] Městský soud dále přisvědčil závěrům žalovaného, že stěžovatelka v části roku 2017 a na počátku roku 2018 neprovozovala veřejnou linkovou dopravu na základě platného závazku veřejné služby, neboť dodatky ke smlouvě byly uzavřeny zpětně a bez předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty, a proto jí nevznikl nárok na úhradu přiměřeného zisku. Ve zbývajícím období roku 2018 pak přiměřený zisk nebyl podle dodatku smlouvy sjednán, resp. byl sjednán ve výši 0,00 Kč/km. [6] Městský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že návrh stěžovatelky na zadání znaleckého posudku nebyl ve správním řízení uplatněn dostatečně určitým způsobem a že žalovaný měl k dispozici dostatečné důkazní podklady k posouzení rozsahu plnění. Dle soudu nešlo o odbornou otázku, která by vyžadovala znalecké posouzení, ale o otázku právní, kterou byl schopen posoudit sám. [7] Dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil ani při právním posouzení věci, ani při vyhodnocení skutkového stavu. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [8] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka namítá především nesprávné právní posouzení otázky týkající se vypořádání finančních nároků mezi ní a OZNŘ v rámci sporu z veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby. Stěžovatelka sice připouští, že v uvedeném období nevznikl platný závazek veřejné služby, avšak namítá, že městský soud a žalovaný zcela opomněli vypořádat poskytnuté plnění z její strany jako bezdůvodné obohacení, jehož součástí je i ušlý zisk. Uvádí, že v tomto období poskytovala faktické plnění, které OZNŘ jako objednatel přijala a využívala. Má proto nárok alespoň na náhradu ve formě veřejnoprávní obdoby ušlého zisku podle rozsudku NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 171/2016–51. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož se soud s touto argumentací nevypořádal a paušálně odmítl její nárok s odkazem na neexistenci závazku veřejné služby. [10] Stěžovatelka dále uvádí, že žalovaný ani soud nerozlišili nároky za období, kdy nebyla uzavřena platná veřejnoprávní smlouva (od 1. 1. 2017 do 13. 2. 2018), a období, kdy byla smlouva platná (od 14. 2. 2018 do 31. 12. 2018). V této souvislosti poukazuje na to, že pro prvně uvedené období měl být posuzován její nárok na vydání bezdůvodného obohacení včetně ušlého zisku, a pro druhé období měl být použit výklad smlouvy s důrazem na sjednání přiměřeného zisku. [11] Dále brojí proti závěru, že nenavrhla vypracování znaleckého posudku. Podle ní byl tento návrh uplatněn přinejmenším v podobě kvalifikovaného procesního podnětu a soud i žalovaný měli povinnost se s tímto návrhem vypořádat. [12] Stěžovatelka proto navrhuje, aby NSS rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že se nevypořádal s její procesní námitkou započtení a že měl provést znalecké posouzení. Uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního řízení žádný návrh na provedení znaleckého posudku neučinila. Její vyjádření ze dne 10. 6. 2021 nelze za takový návrh považovat. Otázku přiměřeného zisku žalovaný považoval za otázku právní, nikoli odbornou. Proto ji posoudil bez potřeby znaleckého posudku. K námitce započtení žalovaný uvedl, že stěžovatelka ji opírala o údajný nárok na přiměřený zisk, který však nebyl mezi stranami sjednán, a proto nemohla být její procesní obrana úspěšná. [14] Žalovaný dále uvedl, že námitky stěžovatelky směřující do základu věci byly již vypořádány mezitímním rozhodnutím a následně potvrzeny rozsudkem NSS. K námitce bezdůvodného obohacení uvedl, že stěžovatelka v řízení žádný takový nárok neuplatnila a tvrzení o ušlém zisku nijak nekonkretizovala. Dodal, že plnění mezi účastníky probíhalo na základě veřejnoprávní smlouvy a jejích dodatků, a proto je aplikace institutu bezdůvodného obohacení v dané věci vyloučena. V této souvislosti žalovaný výslovně odmítl použitelnost rozsudku NSS č. j. 10 As 171/2016-51, neboť v nyní projednávané věci nebyly dodatky smlouvy posouzeny jako neplatné. Nebyl tudíž důvod řešit věc optikou bezdůvodného obohacení. Žalovaný se ztotožnil s právními závěry městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. [15] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netr