3 As 75/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 75/2025- 27 - text  3 As 75/2025 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. P., zastoupen Mgr. Vladimírem Partlem, sídlem Kopečná 11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti: město Bučovice, sídlem Jiráskova 502, Bučovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2023, č. j. JMK 88483/2023, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 30 A 71/202336, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 30 A 71/202336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Bučovice jako stavební úřad zahájil na základě oznámení ze dne 19. 8. 2020 řízení o odstranění stavby na pozemku parc. č. st. XA v katastrálním území Č. Účastníkem řízení označil žalobce a osobu zúčastněnou na řízení. Součástí oznámení bylo poučení o možnosti vlastníka nebo stavebníka podat v souladu s § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 3. 9. 2020. Sdělením ze dne 12. 11. 2020 upozornil stavební úřad žalobce, že dosud nepodal žádost o vydání dodatečného stavebního povolení, a pokud tuto žádost obratem nepodá, nezbude mu než nařídit odstranění stavby. Oznámením ze dne 30. 4. 2021 rozhodl stavební úřad o pokračování řízení o odstranění stavby a současně nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 21. 5. 2021. Při ohledání bylo ujasněno označení stavby jako betonové oplocení. Dne 26. 5. 2021 doručil žalobce stavebnímu úřadu žádost o dodatečné povolení stavby, bez uvedení popisu a účelu stavby. Stavební úřad řízení usnesením ze dne 4. 8. 2021 zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Konstatoval, že se žádost stala bezpředmětnou, neboť stavebník nepodal v řádné lhůtě žádost o dodatečné povolení stavby, ani nijak nereagoval na upozornění stavebního úřadu, který tedy pokračoval v řízení o odstranění stavby, kde mu nezbývá než nařídit její odstranění. [2] Proti usnesení o zastavení řízení podal žalobce odvolání, na jehož základě žalovaný zrušil prvostupňové rozhodnutí a vrátil věc stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Konstatoval, že stavební úřad měl žádost žalobce věcně projednat, neboť byla podána před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. [3] Stavební úřad následně vyzval žalobce k odstranění vad a nedostatků žádosti ve lhůtě do 31. 3. 2022, kterou k žádostem žalobce postupně prodloužil do 31. 10. 2022. Usnesením ze dne 21. 11. 2022 řízení o žádosti opět zastavil, a to podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Uvedl, že žalobce na výzvu reagoval pouze doložením projektové dokumentace, avšak neodstranil další podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. [4] Proti usnesení stavebního úřadu o zastavení řízení podal žalobce opět odvolání. Žalovaný tentokrát v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že nahradil odkaz na § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu odkazem na § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, a ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání zamítl. Konstatoval, že podle aktuální judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 As 260/2020  42), kterou je povinen respektovat, se v případě lhůty stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona jedná o procesní lhůtu propadnou. Tato lhůta v případě žalobce uplynula dne 4. 10. 2020. Žalobce podal svou žádost o dodatečné povolení stavby opožděně, tato je proto zjevně právně nepřípustná. [5] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u Krajského soudu v Brně. Poukázal v ní na to, že stavební úřad posuzoval jeho žádost jako včasně podanou a vytkl mu toliko neodstranění jejích vad. S tvrzenou existencí vad žádosti žalobce nesouhlasil, a proto podal odvolání. Žalovaný se však překvapivě otázkou vad nezabýval a změnil svůj předchozí (opačný) právní názor ohledně uplynutí lhůty k podání žádosti o dodatečné povolení stavby s odkazem na rozsudky vydané po podání žádosti. Žalobce označil postup žalovaného spočívající v aplikaci nového právního názoru na povahu lhůty v § 129 odst. 2 stavebního zákona za rozporný s doktrínou omezené judikaturní retrospektivity. K tomu odkázal na několik nálezů Ústavního soudu, v nichž se k této doktríně přihlásil. Podle žalobce proto neměl být na jeho věc aplikován výklad lhůty v § 129 odst. 2 stavebního zákona jako propadné z důvodu ochrany jeho legitimního očekávání. [6] Krajský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že spor „spočívá ve výkladu, zda třicetidenní lhůta uvedená v § 129 odst. 2 stavebního zákona má charakter lhůty propadné či nikoliv.“ Následně pak navázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 29. 1. 2025, č. j. 31 A 73/2023  88, v němž se shodnou právní otázkou zabýval. Podle daného rozsudku zopakoval Nejvyšší správní soud závěr o propadném charakteru lhůty stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona v rozsudku ze dne 31. 10. 2024, č. j. 3 As 189/2023  45, zatímco z rozsudků ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 293/2022  36, a ze dne 17. 1. 2024, č. j. 4 As 42/2022  19, vyplývá opačný názor. Krajský soud se v nynější věci přiklonil k tomu, že lhůta nemůže být vykládána jako propadná. Krom důvodů uvedených v jeho rozsudku ze dne 29. 1. 2025 poukázal dále na to, že stavební úřad žalobce sdělením ze dne 12. 11. 2020 fakticky informoval, že na lhůtu nepohlíží jako na procesní propadnou. Současně v posuzované věci nejde o opakovanou či novou žádost a z obsahu spisu nelze dovodit ani to, že by se jednalo o účelové či obstrukční jednání žalobce. Krajský soud dodal, že vzal v potaz i to, že žalovaný v předchozím rozhodnutí posoudil lhůtu jako nikoliv propadnou a aplikoval na věc judikaturu vzniklou v průběhu neukončeného řízení, jež míří v neprospěch žalobce a má za následek zkrácení jeho procesních práv. II. Kasační stížnost žalovaného [7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž mu vytýká nesprávné posouzení charakteru lhůty stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona. Trvá na názoru, že řízení o dodatečném povolení stavby nemělo být v případě žalobce vůbec vedeno právě z důvodu uplynutí uvedené lhůty pro podání příslušné žádosti. Stěžovatel připouští, že se pohledy jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu na charakter posuzované lhůty rozchází, což by mělo být řešeno postupem podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Na rozdíl od krajského soudu má však za to, že správný je názor třetího senátu, který se promítl i do aktuální právní úpravy v § 255 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., což podle něj nasvědčuje tomu, že záměrem zákonodárce je považovat lhůtu za propadnou. Stěžovatel dále uvádí, že vlastník (stavebník) nepovolené stavby, který má zájem na jejím dodatečném povolení, má vystupovat v řízení aktivně tak, aby byl stav věci uveden do souladu s právem. Tato skutečnost plyne i z § 129 odst. 3 stavebního zákona, který na něj klade důkazní břemeno stran prokázání naplnění zákonných podmínek pro dodatečné povolení stavby. Pokud by lhůta nebyla chápána jako propadná, nehrozil by mu žádný postih za nesoulad se zákonem. V praxi by se totiž lhůtou neomezené řízení o dodatečném povolení stavby vyrovnalo klasickému stavebnímu řízení o běžné žádosti o stavební povolení. Závěrem zdůrazňuje, že lhůta v § 129 odst. 2 stavebního zákona chrání veřejný zájem na omezení trvání nelegální stavby a následků s ní spojených. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřili. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. [10] Před posouzením kasačních námitek se Nejvyšší správní soud musel zabývat tím, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek právě takovou vadu vykazuje. [11] Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že přezkoumalli správní soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žaloby (aniž by se jednalo o otázky, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti) a z toho důvodu je zrušil (ultra petitum), je v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší spr