I.ÚS 3600/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3600/10 ze dne 8. 2. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis s. r. o., se sídlem Žitná 45/1656, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 68/2009-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 18/2009 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím - výzvou k poskytnutí součinnosti ze dne 19. 12. 2008 č. j. 5363-18/08-016400-024 vyzval Celní úřad Žďár nad Sázavou stěžovatelku "k poskytnutí potřebné součinnosti k výkonu správy spotřební daně, spočívající zejména v realizaci oprávnění správce daně v souladu s § 41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních". Dále byla stěžovatelka vyzvána ke splnění těchto povinností: umožnění pracovníkům Celního úřadu Žďár nad Sázavou vstupu do provozní budovy daňového subjektu, do místností, kde jsou vyráběny, zpracovány a skladovány vybrané výrobky, a dále ke splnění dalších skutečností, které bude Celní úřad Žďár nad Sázavou vyžadovat v rámci součinnosti pro řádný výkon správy spotřebních daní. Proti rozhodnutí Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Brně. Usnesením ze dne 28. 4. 2009 č. j. 30 Ca 18/2009-21 Krajský soud v Brně žalobu odmítl s odůvodněním, že výzva k součinnosti podle § 41 zákona o spotřebních daních je opatřením dočasné povahy, které je z přezkumu ve správním soudnictví podle § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno. Stěžovatelka podala poté k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, ve které namítala, že výzva k součinnosti je konečným rozhodnutím, kterým Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou stěžovatelce ukládá s konečnou platností a bez možnosti odvolání povinnost. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 8 Afs 68/2009-43 byla kasační stížnost odmítnuta, současně bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009 č. j. 30 Ca 18/2009-21, neboť bylo - byť jako věcně správné - nesprávně odůvodněno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právními názory uvedenými v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že povinnosti, které jí Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou uložil a odůvodnil ustanovením § 41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb."), stěžovatelka ze zákona nemá, neboť toto ustanovení popisuje práva správního orgánu, nikoliv povinnosti stěžovatelky. Další povinnosti uložené stěžovatelce jsou povinnostmi v místním šetření dle § 15 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), tyto povinnosti však správní orgán uvedeným ustanovením zákonně neodůvodnil. Dřívější judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu bylo přitom konstatováno, že místní šetření, které není konáno v přímé souvislosti s probíhajícím daňovým řízením, je nezákonným zásahem do základních práv postiženého subjektu. Stěžovatelka má dále za nepřijatelný odkaz Nejvyššího správního soudu na svá rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Afs 92/2006 a 1 Afs 10/2006, neboť v obou citovaných případech jde o výzvy, které jsou zjevně vydány v rámci probíhajícího daňového řízení - jedná se tedy o výzvy předcházející stanovení daně, v případě stěžovatelky však není vedeno žádné daňové řízení - správní orgán proto není oprávněn stěžovatelce ukládat povinnosti v neexistujícím daňovém řízení, stěžovatelka nemá ani povinnost spolupráce dle § 2 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, které stěžovatelka napadla správní žalobou, je tedy rozhodnutím, a to rozhodnutím nezákonným, kterým Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou v rozporu s ustanoveními § 41 zákona č. 353/2003 Sb. a § 15 zákona č. 337/1992 Sb. ukládá stěžovatelce povinnosti. Stěžovatelka poukazuje závěrem na skutečnost, že při výrobě doplňků stravy postupuje v souladu s ustanovením § 67 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb. přesně podle doporučení zákonodárce z důvodové zprávy - nakupuje líh s daní, aniž by konečné výrobky stěžovatelky podléhaly opětovnému zdanění. Stěžovatelka tedy koná činnost zcela identickou s postupem provozovatelů barů, restaurací, kaváren, vináren, cukráren apod., kteří také nakupují líh se spotřební daní a z něj vyrábějí zcela jiné (nové) výrobky zařazované pod jiný (nový) kód KN 2208 90 69. Na rozdíl od stěžovatelky však žádného z výše jmenovaných podnikatelských subjektů Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou k místnímu šetření ani k opětovnému zdanění nedonucuje a nikdy nedonucoval, stejně tak žádné z výše uvedených alkoholických nápojů a lihovin Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou nezajišťuje a nikdy nezajišťoval. Tím Celní úřad ve Žďáru nad Sázavou zasáhl do stěžovatelova práva na rovné postavení všech subjektů před zákonem dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě