Ústavní soud I.ÚS 4917/12 – Poškozování cizí věci

Včasně a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 3 T 235/2009-281 ze dne 16. 5. 2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že úmyslně a neoprávněně odbagroval svým zemním strojem část tarasu, stojícího mezi pozemky stěžovatele a poškozeného, čímž způsobil poškozenému škodu v podobě poškození oplocení a možnosti sesuvu půdy jeho pozemku. Dále se stěžovatel dopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a odst. 1 trestního zákona, neboť poškozeného, bránícího bagrování předmětného tarasu, udeřil lžící bagru, což doprovázel výhružkami smrtí i tím, že "půjde po jeho manželce".

Za toto byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody podle § 257 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního zákona v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně soud stěžovateli uložil, aby v souladu s § 59 odst. 2 trestního zákona podle svých sil ve zkušební době nahradil nebo odstranil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nahradil poškozenému škodu ve výši 169.589 Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 To 434/2011-348 ze dne 15. 12. 2011 napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně trestného činu poškození cizí věci zrušil. Ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v souladu s § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že jej opět uznal vinným z trestného činu poškozování cizí věci, přičemž nově formuloval skutkové okolnosti. Za tento trestný čin a dále za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci tímto rozhodnutím nedotčený, uložit odvolací soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Vedle toho stěžovateli uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil, tedy nahradil poškozenému škodu ve výši 54.350 Kč.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť dovolání bylo v podstatné části podáno z jiného než zákonného důvodu, ve zbývající části pak byly relevantní dovolací výhrady nedůvodné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že došlo k zásahu do jeho základních práv, neboť se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jím navrhovanými tvrzeními.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví, a proto do jeho pravomoci nepatří přezkum hodnocení skutkového stavu, ani zákonnosti rozhodnutí obecných soudů. Do procesu rozhodování obecných soudů by Ústavnímu soudu příslušelo zasáhnout pouze tehdy, bylo-li by takovým rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 821/11 ze dne 3. 5. 2011]. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud je názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou trestního řízení dle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a hodnotily provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc zopakoval argumentaci, se kterou se přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele dle Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.