Hospodářský zákoník

(1) Do podnikového rejstříku se zapisuje způsob založení nebo zřízení organizace (právnické osoby), den jejího vzniku, název sídla, identifikační číslo, předmět činnosti, označení statutárních orgánů nebo zástupců (s uvedením funkcí a jmen), způsob, jak za organizaci podepisují, a udělení a zánik prokury.

(2) Do podnikového rejstříku se kromě skutečností uvedených v odstavci 1 zapisuje též hodnota majetku vlastního nebo svěřeného organizaci (právnické osobě) při jejím založení nebo zřízení (jmění), pokud právní předpis stanovení takové hodnoty ukládá.

(3) U družstevních organizací se zapisuje též, jak jejich členové přispívají k úhradě vzniklých ztrát.

(4) U právnických osob a u podnikatelů oprávněných vykonávat zahraničně obchodní činnost nebo zahraničně hospodářské služby se tato skutečnost zapisuje do podnikového rejstříku, pokud její výkon vyžaduje povolení nebo registraci podle zvláštních předpisů.2)

(5) U národních výborů, které provozují podnikatelskou činnost v drobných provozovnách bez právní subjektivity, se v zápise uvede pouze označení národního výboru, jeho sídlo a druh činnosti drobných provozoven.

(6) U odštěpných závodů se zapisuje označení závodu, jeho sídlo, název, sídlo a identifikační číslo organizace, jejíž součástí závod je, a jméno vedoucího odštěpného závodu. Má-li odštěpný závod sídlo mimo obvod rejstříkového soudu příslušného pro zápis organizace, zapíše se též u rejstříkového soudu příslušného podle sídla odštěpného závodu. To platí i pro vnitřní jednotky státních podniků, které se zapisují podle § 107 odst. 1 do podnikového rejstříku.

(7) Do podnikového rejstříku se zapisuje i změna nebo zánik skutečností uvedených v předchozích odstavcích, sloučení, splynutí, rozdělení, zrušení organizace, zavedení přímé správy a správce státního podniku, vstup organizace do likvidace, likvidátor a jeho způsob zastupování a podpisování. U obchodních společností se do podnikového rejstříku zapisuje uvalení konkursu.

(1) Návrh na zápis do podnikového rejstříku podává zakladatel nebo ten, jehož se zápis týká.

(2) Podává-li návrh na zápis do podnikového rejstříku organizace nebo likvidátor, musí být podepsán statutárním orgánem, popřípadě likvidátorem; jejich podpis musí být úředně ověřen, podepisují-li návrh na zápis do podnikového rejstříku poprvé. Návrh zakladatele na zápis do podnikového rejstříku musí být podepsán oprávněnou osobou.

(3) Rejstříkový soud je oprávněn provádět v rejstříku zápisy též bez návrhu, zejména k dosažení shody mezi zápisy v rejstříku a skutečným stavem; organizace jsou povinny na výzvu sdělit rejstříkovému soudu skutečnosti potřebné k provedení těchto zápisů.

(4) Návrhy na zápisy do podnikového rejstříku je nutno podat u rejstříkového soudu bez odkladu poté, kdy došlo ke vzniku skutečnosti, která je předmětem zápisu nebo ve lhůtě stanovené zvláštním předpisem.

(5) Zjistí-li soud, státní orgán nebo některá organizace, že nebyla splněna povinnost navrhnout zápis do podnikového rejstříku, oznámí to neprodleně příslušnému rejstříkovému soudu.

(6) Zjistí-li rejstříkový soud, že organizace nesplnila povinnost uvedenou v odstavci 1, vyzve ji k podání návrhu na provedení zápisu.

(1) Do podnikového rejstříku je každý oprávněn nahlížet a pořizovat si z něho výpisy.

(2) Soudy, orgány hospodářské arbitráže, prokuratury, státní notářství, jiné státní orgány a banky mohou si vyžádat úřední opisy, výpisy nebo potvrzení z podnikového rejstříku.

(3) Organizace nebo jednotlivci si mohou vyžádat úřední opisy, výpisy nebo potvrzení z podnikového rejstříku, osvědčí-li právní zájem na skutečnostech uvedených v podnikovém rejstříku.

Skutečnosti zapsané v podnikovém rejstříku jsou účinné vůči všem organizacím a osobám ode dne, kdy zápis byl proveden. Nebyla-li určitá skutečnost (její změna nebo zánik) do podnikového rejstříku zapsána, nelze se jí dovolávat vůči jiným organizacím a osobám, ledaže by o těchto nezapsaných skutečnostech věděly.

(1) Podnikatel, u něhož zvláštní předpis3) stanoví povinnost zápisu do podnikového rejstříku, podává návrh na zápis ve lhůtě stanovené tímto předpisem u rejstříkového soudu příslušného podle místa jeho trvalého bydliště.

(2) Návrh na zápis do podnikového rejstříku musí být podnikatelem podepsán; jeho podpis musí být úředně ověřen.

(3) K návrhu je nutné připojit souhlas příslušného orgánu státní správy s předmětem činnosti, pokud zvláštní předpisy takový souhlas vyžadují.

(4) Do podnikového rejstříku se zapisuje

- jméno a příjmení podnikatele, místo jeho trvalého bydliště,

- předmět podnikání,

- název (firma), pod nímž podniká,

- místo podnikání, je-li trvalé (sídlo firmy),

- prokura, je-li ustavena,

- identifikační číslo.

(1) U obchodních společností musí návrh na zápis do podnikového rejstříku obsahovat:

a) obchodní název (firmu) a sídlo obchodní společnosti,

b) datum uzavření společenské smlouvy,

c) jméno, příjmení, rodinný stav a bydliště každého společníka,

d) údaje o tom, který (kteří) ze společníků společnost zastupuje (zastupují), popř. údaj o tom, že ji navenek zastupují všichni společně,

e) předmět činnosti,

f) identifikační číslo,

g) prokuru, je-li ustavena,

h) další náležitosti stanovené tímto zákonem nebo zvláštními předpisy.

(2) Návrh na zápis do podnikového rejstříku podepisují osobně všichni společníci před rejstříkovým soudem, pokud nepředloží listinu s úředně ověřenými podpisy. Obdobný postup platí pro zástupce obchodní společnosti, kteří svůj podpis připojují k obchodnímu názvu (firmě).

(3) Návrh na zápis do podnikového rejstříku u komanditní společnosti musí obsahovat též údaj o tom, zda jde o osobně ručícího společníka nebo komanditistu, a výši jejich vkladů.

(4) Návrh na zápis do podnikového rejstříku u společnosti s ručením omezeným musí kromě náležitostí uvedených v odstavci 1 obsahovat též kmenové jmění společnosti a výši vkladů jednotlivých společníků.

(5) Návrh na zápis do podnikového rejstříku u společného podniku podává ten z účastníků, který k tomu byl ve smlouvě určen. Do podnikového rejstříku se zapisují kromě skutečností uvedených v odstavci 1 též názvy a sídla účastníků a výše jejich členských podílů. K návrhu nutno připojit

a) smlouvu o společném podniku,

b) souhlas příslušného orgánu státní správy s předmětem činnosti, pokud zvláštní předpisy takový souhlas vyžadují.

(1) O řízení ve věcech podnikového rejstříku platí ustanovení občanského soudního řádu; jeho ustanovení o pořádkových opatřeních se užije i v případech, kdy nebude uposlechnuto výzvy rejstříkového soudu.

(2) V řízení o povolení zápisu je rejstříkový soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy, zda předmět činnosti nebo jeho změny jsou ve shodě s oprávněním schváleným nebo vydaným příslušným orgánem a zda byl udělen též souhlas, je-li nutný podle zvláštních předpisů.

(3) Rejstříkový soud oznamuje zápisy organizací a podnikatelů, zápisy předmětu jejich činnosti a druhu činností drobných provozoven národních výborů, jakož i zápis změn a zániku těchto skutečností příslušnému státnímu orgánu správy daní a odvodů a příslušnému orgánu státní statistiky. Rejstříkový soud oznamuje zápis a výmaz podniku se zahraniční majetkovou účastí též povolovacímu místu.

Vláda Československé socialistické republiky může stanovit nařízením, že se do podnikového rejstříku zapisují i jiné skutečnosti než skutečnosti uvedené v § 108.

Ustanovení této části platí i pro státní hospodářské organizace.

(1) Plánovací akt, na jehož základě vzniká povinnost uzavřít hospodářskou smlouvu, je plánovací rozhodnutí vydané oprávněným orgánem v souladu s právním předpisem, které shodně po linii dodavatelské i odběratelské vymezuje budoucí dodávky výrobků, prací nebo výkonů mezi organizacemi, popřípadě i jinou jejich spolupráci (dále jen „plánovací akt“). Plánovací akt musí stanovit alespoň základní určení předmětu a období plnění určité organizace vůči jiné organizaci; vydává se zpravidla na roční nebo víceleté období. Prováděcí předpis může stanovit další náležitosti plánovacího aktu.

(2) Plánovacími akty, pokud splňují náležitosti podle odstavce 1, jsou limity a jmenovité úkoly státního plánu, popřípadě další druhy plánovacích rozhodnutí stanovené zákonem.

(1) Orgány hospodářského řízení mohou ve své působnosti uložit organizacím závazky, jejich závazky změnit nebo zrušit, jen vyžadují-li to v mimořádných případech zájmy obrany a bezpečnosti státu, plnění závazků z mezinárodních smluv, ochrana života, zdraví a výživy lidu, ochrana životního prostředí, odstraňování následků živelních pohrom a vážných havárií. Jde-li o závazky organizací, které jsou v působnosti různých orgánů, je k tomu třeba předchozí dohody těchto orgánů.

(2) Pro závazky uložené podle odstavce 1 platí ustanovení o závazcích z hospodářských smluv.

Organizace dodávající průmyslové výrobky jsou povinny zajišťovat v nezbytném rozsahu servisní službu a dodávky náhradních dílů, pokud to vyžaduje povaha těchto výrobků. Tato povinnost trvá i po zastavení výroby nadále po dobu, v níž je obvyklé a účelné výrobky opravovat.

Organizace nesmějí omezovat výrobu nebo vypouštět z výrobního programu výrobky, práce nebo výkony, pokud by tím bylo ohroženo zabezpečení závazných výstupů státního plánu, obrana a bezpečnost státu, výživa a zdraví lidu, životní prostředí a plnění závazků z mezinárodních smluv.

(1) Organizace nesmí ve své podnikatelské činnosti jednat způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy soutěže a může poškodit jiné soutěžící organizace.

(2) V rozporu s dobrými mravy soutěže jsou zejména

a) jakékoliv činy, které by mohly jakkoli způsobit záměnu s podnikem, výrobky nebo s průmyslovou nebo obchodní činností soutěžitele,

b) falešné údaje při provozování obchodu, které by mohly poškodit dobrou pověst podniku, výrobků nebo průmyslové nebo obchodní činnosti soutěžitele,

c) údaje nebo tvrzení, jejichž užívání při provozu obchodu by bylo s to uvádět veřejnost v omyl o vlastnosti, způsobu výroby, charakteristice, způsobilosti k použití nebo o množství zboží.

Organizace, která má právní zájem, může se u hospodářské arbitráže domáhat toho, aby organizace, která jedná v rozporu s ustanoveními § 119 až 119d, se zdržela takového jednání, popřípadě aby byl odstraněn protiprávní stav. Může rovněž požadovat, aby arbitrážní rozhodnutí bylo uveřejněno. Organizace, která uvedeným jednáním způsobila jiné organizaci škodu, je povinna jí tuto škodu nahradit.

Zjistí-li organizace, že nebude moci svoji povinnost včas nebo stanoveným způsobem splnit, musí to ihned písemně s uvedením důvodu oznámit druhé organizaci; zároveň musí uvést, kdy, popřípadě jakým způsobem závazek splní. Tímto oznámením se nemění obsah závazku ani majetková odpovědnost za jeho nesplnění.

(1) Zjistí-li organizace, že druhá organizace jí udělila nesprávné příkazy nebo předala nevhodné hmoty, výrobky, zařízení nebo obaly, je povinna ji na to upozornit.

(2) Hrozí-li nebezpečí vzniku škody, jsou organizace povinny učinit opatření, aby škodě bylo zabráněno; vznikne-li škoda, jsou povinny usilovat o to, aby se dále nezvětšovala, a podle svých možností přispět k jejímu odstranění.

Organizace, které vznikly náklady plněním povinností podle § 121, může od organizace, v jejíž prospěch jednala, požadovat náhradu odůvodněně vynaložených nákladů, a to i když tento prospěch nenastal nebo byl zmařen. Šlo-li o jednání ve prospěch několika organizací, rozdělí se náklady poměrně.

(1) Jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna se řídit jejími pokyny.

(2) Organizace, která způsobila, že došlo k neoprávněnému plnění, popřípadě jinému majetkovému prospěchu, je povinna nahradit jiným organizacím všechny náklady, které jim v souvislosti s tím vznikly.

(3) Není-li možné nebo účelné vydat to, co bylo neoprávněně získáno, nebo věc téhož druhu, je organizace povinna nahradit cenu podle doby získání. V takovém případě platí, že k získanému plnění, pokud záleželo ve věcech, přešlo dnem, kdy bylo získáno, vlastnické právo nebo právo hospodaření na organizaci, která plnění přijala.

Závazky mezi organizacemi vznikají především uzavřením hospodářských smluv, dále opatřením orgánů hospodářského řízení a rozhodnutím hospodářské arbitráže; vznikají též jako důsledek porušení povinností nebo z jiných skutečností, uvedených v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech.

(1) Organizace se mohou dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučuje právní předpis nebo povaha závazku; mohou se též dohodnout o tom, že jedna z nich požádá o rozhodnutí hospodářskou arbitráž.

(2) Organizace je povinna přistoupit na změnu nebo zrušení závazků z hospodářské smlouvy,

a) jestliže podkladem je plánovací akt,

b) jestliže druhá organizace prokáže, že by v důsledku obsahu závazku nemohla zabezpečit plnění úkolů uložených jí pozdějším plánovacím aktem; povinnost přistoupit na změnu nebo zrušení závazků organizace však nemá, pokud by požadovanou úpravou bylo u ní znemožněno plnění úkolu uloženého plánovacím rozhodnutím alespoň stejné síly,

e) jde-li o smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci, popřípadě o jinou smlouvu týkající se nemovitosti vydávané podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.

(3) Organizace jsou dále povinny přistoupit na změnu nebo zrušení závazků v případech, kdy

a) nebylo vydáno opatření, které je právním předpisem stanoveno jako předpoklad pro plnění závazku,

b) plnění závazku alespoň jedné z organizací by se dostalo do rozporu s opatřením příslušného orgánu učiněným podle právních předpisů,

c) po uzavření přípravné smlouvy nastaly nové skutečnosti, pro které nelze spravedlivě požadovat plnění příslušných závazků; změny nebo zrušení závazku ze smlouvy o přípravě dodávek, kterou organizace byly povinny uzavřít, se však lze domáhat jen podle odstavce 2,

d) byl odvolán příkaz k sistaci (§ 126) a s ohledem na její dobu je nutné upravit obsah závazku.

(4) Na změnu závazku je organizace povinna přistoupit též v případě, kdy splnění závazku je závislé na jejím spolupůsobení a včasné plnění závazku je znemožněno tím, že své povinnosti v dohodnuté lhůtě řádně nesplnila.

(5) Pokud se organizace nedohodly jinak, je ta organizace, na jejíž straně vznikl důvod pro změnu nebo zrušení závazku, povinna nahradit druhé organizaci nutné náklady, které jí v souvislosti s přípravou na plnění závazku, se změnou závazku nebo s jeho zrušením vznikly.

(6) Organizace není povinna přistoupit na změnu nebo zrušení závazku podle odstavců 2 až 5, jestliže o to druhá organizace nepožádala bez zbytečného odkladu poté, kdy zjistila nebo mohla zjistit skutečnost rozhodnou pro změnu nebo zrušení závazku. Podnik zahraničního obchodu není dále povinen přistoupit na změnu nebo zrušení závazku, pokud není zajištěno devizové krytí na úhradu nákladů, bez jejichž vynaložení nelze zajistit odpovídající změnu nebo zrušení závazku ve vztahu k zahraničí.

(7) Odběratel je povinen přistoupit na změnu nebo zrušení závazku, pokud v případech stanovených v § 361 odst. 4 na vyžádání dodavatele nesložil před splněním dodávky u banky prostředky na úhradu budoucích pohledávek vzniklých splněním této dodávky nebo neprokázal, že mu byla poskytnuta dotace nebo že uzavřel úvěrovou smlouvu. Náhradu škody může dodavatel v těchto případech uplatnit pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném v § 146 až 148.

(1) Jestliže organizace dohodnou nebo právní předpis stanoví případy, kdy oprávněná organizace nebo orgán příslušný podle právního předpisu má právo dát organizaci příkaz k dočasnému zastavení všech činností souvisejících s plněním závazku (sistace), druhá organizace je povinna tento příkaz uposlechnout a uschovat vše, co již připravila na plnění závazku.

(2) Příkazem k sistaci přestávají běžet lhůty ke splnění povinností dotčených sistací.

(3) Trvá-li sistace déle než tři měsíce, je organizace, která k ní dala příkaz, povinna vše, co dosud bylo připraveno na plnění, odebrat a zaplatit. Trvá-li sistace déle než 12 měsíců anebo uplynul-li již původně dohodnutý čas plnění, závazek zaniká, nedohodnou-li se organizace jinak.

(4) Organizace, která dala příkaz k sistaci, je povinna uhradit náklady účelně vynaložené druhou organizací v souvislosti se sistací.

(5) Organizace se mohou dohodnout nebo právní předpis stanovit důsledky sistace odchylně.

Je-li obsah závazku sporný nebo pochybný a není-li hospodářsky účelné jej přesně zjišťovat, může být obsah tohoto závazku stanoven dohodou organizací.

(1) Nevylučuje-li to právní předpis, dohoda organizací nebo povaha závazku, mohou být práva ze závazku postoupena dohodou na jinou organizaci. Dokud organizace, která má povinnost plnit, neví o postupu, může plnit organizaci původně oprávněné.

(2) Povinnost ze závazku může být dohodou převzata jinou organizací jen se souhlasem oprávněné organizace.

(1) Povinnost ze závazku zaniká jejím splněním.

(2) Čas, kdy musí být závazek splněn, určuje prováděcí předpis nebo právní úkon, zejména hospodářská smlouva. Není-li čas plnění takto určen, může oprávněná organizace požadovat splnění a povinná organizace plnit ihned. Před stanoveným nebo sjednaným časem může být plněno jen se souhlasem oprávněné organizace, nestanoví-li prováděcí předpis jinak.

(3) Pokud to neodporuje právnímu předpisu nebo povaze závazku, nesmí být odmítnuto plnění částečné.

Organizace, která uzavřela smlouvu nebo jinou dohodu na neurčitou dobu, je oprávněna ji vypovědět nejméně šest měsíců předem, pokud z povahy závazku, z právního předpisu nebo z dohody nevyplývá o možnosti výpovědi, popřípadě o výpovědních lhůtách něco jiného.

(1) Závazek zaniká, stane-li se jeho plnění nemožným (§ 21 odst. 1); organizace, která způsobila nemožnost plnění, se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, která v důsledku toho vznikla.

(2) Stane-li se nemožnou pouze část plnění, zaniká závazek pouze co do této části. Vyplývá-li však z povahy smlouvy anebo z účelu plnění, který byl organizacím znám při vzniku závazku, že plnění zbytku by bylo hospodářsky neodůvodněné, zaniká závazek v celém rozsahu.

(1) Zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem.

(2) Je-li zástavním právem zajištěna nepeněžitá pohledávka, má se za to, že do výše jejího zjistitelného ocenění v době vzniku zástavního práva je zajištěno peněžité plnění, které by oprávněné organizaci příslušelo v případě porušení závazku povinnou organizací.

(3) Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, je vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabytého majetku.

(1) Zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona.

(2) Ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje. Trvání zástavního práva je možné ve smlouvě omezit jen na určitou dobu. Zástavním právem lze zajistit i závazek budoucí nebo podmíněný.

(3) Na základě smlouvy vzniká zástavní právo

a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci),

b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.

(1) Zastaví-li někdo cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo organizace, které přísluší k věci jiné právo neslučitelné s právem zástavním, vznikne zástavní právo, jen jestliže je věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V pochybnostech platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

(2) Zástavní právo se vztahuje na zastavenou věc, na její příslušenství i na přírůstky věci.

(1) Příjemce movité zástavy je povinen vydat zástavnímu dlužníkovi zástavní list, ve kterém zástavu popíše a potvrdí její převzetí; v zástavním listě mohou být uvedeny podstatné podmínky zástavní smlouvy.

(2) Nedošlo-li k odevzdání movité zástavy a nejde-li o zástavní právo vznikající ze zákona, je zástavní dlužník povinen věc označit tak, že její zastavení může být každému patrno. Místo toho mohou dát zástavní dlužník a věřitel zástavu jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.

(3) Zřízení zástavního práva k nemovitosti i jeho zánik musí být zapsány na žádost vlastníka nebo organizace, která má k zastavené věci právo hospodaření, do evidence nemovitostí podle zvláštních předpisů.

(4) Zástavní věřitel má právo zástavu mít u sebe po dobu trvání zástavního práva, nesmí ji však užívat, pokud k tomu zástavní dlužník výslovně nedá souhlas. Zástavní věřitel je povinen zástavu opatrovat a chránit ji před poškozením, zneužitím a zničením.

(5) Zástavní věřitel má proti zástavnímu dlužníkovi právo na úhradu nákladů, které mu vznikly v důsledku plnění povinností podle odstavce 4.

(6) Zástavní dlužník může zástavu po dohodě se zástavním věřitelem zaměnit za něco jiného.

(1) Jestliže vyjde najevo, že hodnota zástavy již nepostačuje k úhradě pohledávky zástavního věřitele v důsledku vady nebo jiné okolnosti na straně zástavního dlužníka, má zástavní věřitel právo žádat od zástavního dlužníka, aby zajištění přiměřeně doplnil, a ten je povinen mu vyhovět.

(2) Jestliže není zajištěná pohledávka ve stanovené době splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy podle odstavců 3 a 4.

(3) Zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy.

(4) Zástavní věřitel může, má-li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, zástavu prodat za úředně stanovenou cenu. O zamýšleném prodeji je zástavní věřitel povinen zástavního dlužníka bez odkladu informovat.

(5) Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy, i když je zajištěná pohledávka již promlčena.

(6) Je-li k téže věci zřízeno více zástavních práv, bude přednostně uspokojeno právo starší. K věci či jiné hodnotě, která zajišťuje pohledávku banky, nesmí být zřízeno více zástavních práv.

(1) Zástavní právo zaniká, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo složí-li zástavní dlužník věřiteli cenu zastavené věci, je-li nižší než pohledávka. Zanikne-li zástavní právo, je věřitel povinen vrátit zástavu nebo umožnit vyznačení zániku zapsaného zástavního práva.

(2) Zástavní právo zaniká rovněž, zanikne-li zástava, vzdá-li se oprávněný zástavního práva nebo uplyne-li čas, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno.

(1) Neplatné jsou dohody, jimiž se ukládá zástavnímu dlužníkovi více povinností, než zákon dovoluje; zejména nesmí být smluveno, že zástavu nelze vyplatit, že zástava připadne věřiteli po splatnosti pohledávky, nebude-li tato pohledávka uspokojena, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo že věřiteli náleží výnos ze zástavy; lze však dohodnout, že věřitel může zástavu užívat za přiměřenou úplatu.

(2) Je-li tatáž pohledávka zajištěna několika věcmi, má zástavní věřitel právo domáhat se uspokojení pohledávky nebo její části z kterékoli zástavy.

(1) Organizace, která je jinak povinna vydat movitou věc, kterou má z vůle povinné organizace oprávněně u sebe, může ji zadržet, aby zajistila svou splatnou pohledávku vůči organizaci, jíž je povinna věc vydat. Zadržovací právo pro určitou pohledávku mohou organizace předem smluvně vyloučit.

(2) Zadržovací právo nepřísluší organizaci, jíž oprávněná organizace při odevzdání věci uložila, aby s ní naložila způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva. Zadržovací právo nepřísluší ani v případě, byla-li věc svémocně nebo lstivě odňata.

(3) Bude-li nepochybně zjištěna platební neschopnost povinné organizace, má oprávněná organizace zadržovací právo i k zajištění pohledávky dosud nesplatné a bez ohledu na to, zda bylo oprávněné organizaci uloženo, jak má s věcí naložit.

(1) Oprávněná organizace je povinna bez zbytečného odkladu informovat povinnou organizaci o tom, že byla věc zadržena.

(2) Oprávněná organizace má právo na náhradu nákladů vynaložených na zadržovanou věc. Je povinna věc pečlivě opatrovat.

(3) Oprávněná organizace může navrhnout hospodářské arbitráži prodej zadržené věci, pokud její pohledávku nezajistí povinná organizace jinak. V případě výkonu rozhodnutí má oprávněná organizace právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržené věci před ostatními věřiteli.

(4) Zřízením jiného zajišťovacího prostředku zadržovací právo zanikne.

(1) Ručení vzniká písemným prohlášením ručitele nebo ze zákona.

(2) Ručitelem povinné organizace je organizace, která písemně prohlásí oprávněné organizaci, že ji uspokojí, jestliže povinná organizace nesplní svůj závazek. Ručitel se může zaručit i jen za určitou část závazku nebo jen na určitý čas.

(3) Ručení lze poskytnout i pro budoucí závazky nebo pro podmíněné závazky.

(1) Ručení se vztahuje na všechna práva, která vzniknou oprávněné organizaci ze zajištěného závazku. Nevztahuje se na náhradu škody způsobené porušením závazku povinnou organizací, pokud ručitel splnil svou povinnost vůči oprávněné organizaci včas. Rozsah ručení může ručitel v písemném prohlášení zakládajícím ručení stanovit jinak.

(2) Ručitel je povinen závazek splnit, teprve nesplní-li povinná organizace svůj dospělý závazek, ačkoliv k tomu byla oprávněnou organizací písemně vyzvána. Vyzvání není zapotřebí, jestliže je nepochybné, že povinná organizace svou povinnost nesplní. Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník.

(3) Ručitel může odepřít splnění oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout uspokojení od povinné organizace.

(4) Povinná organizace musí kdykoliv bez zbytečného odkladu sdělit na požádání ručiteli rozsah své povinnosti zajištěné ručením.

(1) Práva oprávněné organizace vůči ručiteli se nepromlčí ani nezaniknou před promlčením nebo zánikem práva vůči povinné organizaci. Ručitel může, pokud se oprávněná organizace s ručitelem nedohodla jinak, proti oprávněné organizaci uplatnit všechny námitky, které proti ní má povinná organizace.

(2) Zaručilo-li se za týž závazek několik ručitelů, ručí každý ze společných ručitelů za celý rozsah povinnosti, pokud obsah ručení neomezil v písemném prohlášení zakládajícím ručení. Ručitel má proti ostatním ručitelům postih jako společně zavázaná organizace.

(3) Ručitel, který splní povinnost, za kterou ručí, vstupuje v práva oprávněné organizace a je oprávněn od ní požadovat všechno, co je potřebné k uplatnění nároku proti povinné organizaci. Přechod práva oprávněné organizace na ručitele nemá vliv na běh promlčecí doby vůči povinnému subjektu.

(4) Uspokojí-li ručitel oprávněnou organizaci bez souhlasu povinné organizace, může povinná organizace proti ručiteli namítat vše, co by byla mohla namítat oprávněné organizaci; to neplatí o námitkách, na které povinná organizace ručitele neupozornila ihned po vyrozumění, že oprávněná organizace uplatnila nároky z ručení.

Závazek ručitele zaniká současně se zánikem povinné organizace nebo uspokojí-li ručitel oprávněnou organizaci. Zavázal-li se ručitel jen na určitý čas, zaniká jeho závazek také uplynutím stanoveného času.