Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí o cestovních náhradách

(1) Při přeložení pracovníka (ženatého i svobodného) na určitou dobu náležejí mu náhrady jako při pracovní cestě; trvá-li toto přeložení déle než jeden rok, přísluší mu odlučné podle § 13 a 14. Jestliže lze od pracovníka požadovat, aby se denně vracel z obce přeložení do obce pobytu, nebo jestliže se pracovník do obce pobytu skutečně denně vrací, náležejí mu jen náhrady uvedené v § 15.

(2) Při přeložení na dobu určitou není třeba, aby pracovník učinil opatření k získání bytu v obci přeložení.

Pracovníku dočasně přidělenému k výkonu práce v jiné organizaci5b) náleží náhrady podle § 17.

(1) Organizace může pracovníku, kterého přijímá do pracovního poměru, poskytnout v odůvodněných případech náhrady uvedené v § 12 až 15 a v § 16 odst. 1 nebo některé z nich při splnění podmínek stanovených v těchto ustanoveních.

(2) Odůvodněnými případy podle předchozího odstavce se rozumí přijetí odborníků nebo jiných pracovníků těch povolání, v kterých jich má organizace nedostatek.

(3) Ustanovení předchozích odstavců se nevztahují na pracovníky přijímané v náboru prováděném národními výbory.

Svobodnému pracovníku, který byl v souvislosti s přestavbou organizačních struktur výrobnětechnické, vědeckovýzkumné a oběhové základny národního hospodářství na státní podniky a změnami v organizaci ústředních orgánů6a) přeložen v rámci organizace nebo uvolněn a přijat do pracovního (členského) poměru na dobu neurčitou jinou organizací, může organizace poskytovat náhrady podle § 12 až § 16 odst. 1 nebo některé z nich za stejných podmínek jako ženatému pracovníku.

(1) Pracovníkům organizací stavební výroby, kterým je přidělena práce na staveništi, poskytne organizace

a) náhradu jízdních výdajů (§ 20),

b) paušální náhradu výdajů za dopravu a stravování (§ 21),

c) staveništní odlučné a nocležné (§ 22),

d) náhradu stěhovacích výdajů podle § 16.

(2) Náhrady podle odstavce 1 nepříslušejí pracovníkům organizací stavební výroby, kteří mají organizací určené pravidelné pracoviště mimo staveniště a z něho, popřípadě z obce pobytu jsou vysíláni na pracovní cesty na staveniště, pracovníkům, kteří jsou vysíláni na montážní práce a další vybrané práce na staveništi (§ 23), a dále řidičům silničních motorových vozidel, závozníkům a posádkám mechanismů na motorových podvozcích, pokud jim není přidělena práce na staveništi (§ 24).

(3) Pracovníkům investora a pracovníkům projektových organizací, kteří jsou přiděleni na staveniště, náležejí náhrady podle této části jen, jsou-li dlouhodobě pověřeni výkonem investorského nebo autorského dozoru na staveništi; v ostatních případech se těmto pracovníkům poskytují náhrady jako při pracovních cestách.

(4) Staveništěm se rozumí prostor určený plánem organizace výstavby pro stavbu nebo soubor staveb a pro zařízení staveniště. Staveništěm je též závod (stavební správa), je-li umístěn v prostoru staveniště a zřízen jen na dobu pro provedení stavby, popř. souboru staveb, jakož i pracoviště přechodných oblastních staveništních základen. Staveništěm se rozumí i pracoviště, kde se provádějí stavební opravné a udržovací práce organizací stavební výroby.

(5) Organizacemi stavební výroby pro účely této vyhlášky se rozumějí dodavatelské stavební organizace zahrnuté v plánu stavebnictví podle jednotných metodických pokynů vydaných Státní plánovací komisí a federálním ministerstvem financí.7)

(6) Pracovníkům stavební výroby u ostatních organizací se poskytují náhrady při pracích na staveništích, jen pokud to stanoví příslušný ústřední orgán v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí a s příslušným ministerstvem stavebnictví.

(1) Náhrada jízdních výdajů se poskytuje pracovníkům, kteří z obce pobytu denně dojíždějí do práce na staveniště, které je v jiné obci a je vzdáleno více než 10 km.

(2) Náhrada jízdních výdajů se poskytuje ve výši prokázaného jízdného za veřejný hromadný dopravní prostředek určený organizací s výjimkou místních dopravních prostředků v obci pobytu; při jízdě vlakem se hradí jízdné za druhou vozovou třídu.

(3) Koná-li pracovník denně cestu na staveniště se souhlasem organizace jinak než veřejným hromadným dopravním prostředkem, přísluší mu za každý den, kdy se dostaví do práce na staveniště, při vzdálenosti z obce pobytu na staveniště více než 10 km až do 20 km 1 Kčs, při vzdálenosti více než 20 km 2 Kčs.

(4) Není-li do blízkosti staveniště spojení veřejným hromadným dopravním prostředkem a pracovník vykonává na žádost organizace jízdu vlastním osobním vozidlem, poskytne mu organizace náhrady stanovené předpisy o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách.3)

(5) Ustanovení předchozích odstavců platí též pro dny cesty k prvému nástupu práce na staveniště a pro dny cesty do obce pobytu při skončení pracovního poměru, jakož i pro dny cesty při přidělení práce na jiném pracovišti; v tomto případě se pracovníku poskytne též náhrada prokázaných výdajů za místenku a za použití lůžkového (lehátkového) vozu a náhrada mzdy za čas strávený na cestě podle § 6 odst. 1.

(6) Pracovník je povinen využívat možnosti poskytovaných slev jízdného. Má-li pracovník možnost využívat jízdních výhod poskytovaných mu jako pracovníku odvětví dopravy nebo zabezpečuje-li organizace jeho dopravu bezplatně, náhrady jízdních výdajů mu nepřísluší.

(7) Je-li pracovníku přidělena práce na staveništi na dobu kratší než 14 dnů, přísluší mu náhrada jízdného, i když staveniště je vzdáleno méně než 10 km od obce pobytu.

(8) Jsou-li pracovníci, kteří pobírají odlučné, nuceni ubytovat se mimo staveniště pro nedostatek vhodného ubytování na staveništi, přísluší jim náhrady jízdních výdajů (včetně místního dopravného) za cestu z místa ubytování do práce na staveniště a zpět, i když vzdálenost místa ubytování od staveniště je menší než 10 km.

(1) Pracovník (ženatý i svobodný), který pracuje na tak vzdáleném staveništi, že čas strávený cestou z bydliště na staveniště, které je v jiné obci, a zpět činí více než 3 hodiny a přesto se denně vrací do obce pobytu, obdrží za každý den, kdy se dostaví do práce na staveniště, paušální náhradu zvýšených výdajů za stravování v částce 17 Kčs denně; nezabezpečuje-li organizace pracovníku jeho dopravu bezplatně, postupuje se podle § 20.

(2) Při posuzování času stráveného cestou vychází organizace z použití časově nejvhodnějšího a hospodárného veřejného hromadného dopravního prostředku a z doby cesty z bydliště k nejbližšímu místu nástupu do tohoto prostředku a z místa výstupu z něho při cestě na staveniště a zpět, ale nezahrnuje do něho dobu čekání na dopravní prostředek při nastoupení cesty na staveniště nebo zpět po ukončení práce.

(3) Nepoužije-li pracovník veřejného hromadného dopravního prostředku, rozumí se časem stráveným cestou čas, kterého by pracovník k cestě potřeboval, kdyby použil tohoto prostředku nejvhodnějším způsobem.

(4) Přísluší-li pracovníku, kterému je jinak poskytována paušální náhrada, současně stravné z důvodu vyslání na pracovní cestu, nepřísluší mu paušální náhrada výdajů za stravování. Pokud východiskem pracovní cesty nebyla určena obec pobytu, přísluší pracovníkovi náhrada jízdních výdajů podle § 20.

(1) Pracovník (ženatý i svobodný), který pracuje na tak vzdáleném staveništi, že čas strávený cestou z obce pobytu (§ 2 odst. 3) na staveniště, které je v jiné obci, a zpět činí více než 3 hodiny, a je ubytován v obci staveniště nebo v jejím blízkém okolí a do obce pobytu se denně nevrací, obdrží staveništní odlučné ve výši 57 Kčs denně. Čas strávený cestou na staveniště a zpět se zjišťuje podle § 21 odst. 2.

(2) Staveništní odlučné podle odstavce 1 obdrží i ostatní pracovníci za dny, ve kterých se ubytují v obci staveniště nebo v jejím blízkém okolí proto, že jim organizace nařídila práci nebo pracovní pohotovost na staveništi, pro kterou se v tyto dny do obce pobytu nemohou vrátit.

(3) Staveništní odlučné se poskytne pracovníkovi též za dny cesty k jeho prvému nástupu práce na staveništi a za dny cesty do obce pobytu při skončení pracovního poměru, jakož i za dny cesty při přidělení práce na jiném staveništi (pracovišti), trvá-li jeho nepřítomnost v bydlišti v kalendářním dni více než 11 hodin a jestliže se do bydliště nevrací.

(4) Odjede-li pracovník na dny pracovního klidu do obce pobytu nebo lze-li to na něm požadovat, staveništní odlučné mu za tyto dny nepřísluší; přísluší mu však náhrada ve výši jízdného za cestu do obce pobytu a zpět, nejvýše však do úhrnu staveništního odlučného za tyto dny, pokud organizace nezabezpečí dopravu bezplatně. Možnost požadovat na pracovníku, aby odjel na dny pracovního klidu do obce pobytu, posuzuje organizace individuálně. Na stavbách s pětidenním pracovním týdnem může požadovat, aby pracovník na dny pracovního klidu odjel do obce pobytu, když po odpracování posledního pracovního dne v týdnu stanoveného rozvrhem pracovní doby dosáhne pracovník při použití nejvhodnějšího dopravního spojení téhož dne obce pobytu.

(5) Je-li pracovník, kterému je jinak poskytováno staveništní odlučné, vyslán na pracovní cestu, poskytne mu organizace odlučné místo stravného, jestliže je to pro pracovníka výhodnější.

(6) Pokud jde o ubytování pracovníků a nocležné, postupuje organizace podle § 8 odst. 2 až 4. Ustanovení § 13 odst. 5 a 6 platí obdobně.

(1) Pracovníkům organizací stavební výroby, kteří jsou vysíláni na montážní práce na staveništích, náležejí náhrady jako při pracovních cestách (§ 3 až 9).

(2) Za montážní práce se považují

a) strojní a elektromontážní práce na staveništích vykonávané pracovníky strojírenských povolání, např. montáž ocelových konstrukcí, vzduchotechniky, dopravních, sdělovacích a zabezpečovacích zařízení na železnicích, montáž strojních částí staveniště, opravářské práce strojního zařízení,

b) kompletační, instalační, dokončovací a opravné stavební práce na staveništích vykonávané pracovníky stavebních povolání, zejména práce instalatérské, izolatérské, malířské, natěračské, nastřelovací, sklenářské, pokrývačské, stavebně klempířské a truhlářské, dlaždičské, sklobetonářské, teracářské, kladečské, obkladačské, práce elektromontérské a provozně zámečnické,

c) stavební práce vykonávané pracovníky specializovaných tesařských čet,

d) stavební práce vykonávané pracovníky specializovaných a komplexních čet na stavbách, rekonstrukcích a opravách mostů.

(3) Organizace po projednání s příslušnými odborovými orgány může stanovit, u kterých z dále uvedených stavebních prací a za jakých podmínek se pracovníkům poskytují náhrady jako při pracovních cestách; jde o tyto práce a pracovníky:

a) práce žárotechnické, při stavbě a opravách továrních komínů, chladicích věží, údržbě a obnově historických objektů, při zemědělských a lesnickotechnických melioracích a lesních hospodářských úpravách, při snižování hladiny spodních vod, injektážích, provádění těsnících clon a při speciálním zakládání staveb; práce studnařské, komplexní destrukční práce, práce zeměvrtné včetně geologického průzkumu a geodetické,

b) členy posádek těžkých stavebních strojů a stavebních vlaků,

c) členy pracovních čet složených z pracovníků provádějících montážní práce a z pracovníků vykonávajících ostatní stavební a jiné práce (komplexních čet) a specializovaných čet při montáži železobetonových konstrukcí průmyslových, dopravních a zemědělských objektů, při výstavbě a generálních opravách železničního svršku, silnic, tunelů a dálkových potrubí a při stavbě železobetonových konstrukcí do posuvného bednění,

d) členy pohotovostních čet pro krátkodobé opravářské a údržbářské práce,

e) členy specializovaných čet ustavených pro práce, které na jednom staveništi netrvají zpravidla déle než 70 pracovních dnů (např. nástřiky a stěrkové omítky z plastických hmot, strojní omítání, protlačování potrubí pod komunikacemi a objekty).

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují též na technickohospodářské pracovníky, kteří práce a pracovníky uvedené v těchto odstavcích na staveništích řídí, popř. se těchto prací zúčastňují.

(5) Pracovníkům provádějícím práce uvedené v odstavci 2 písm. a) až d) může organizace po projednání s příslušnými odborovými orgány poskytnout bezplatné ubytování, popř. též snížené odlučné ve výši 17 Kčs denně při práci na staveništi v obci jejich pravidelného pracoviště nebo paušální náhradu výdajů za stravování za podmínek, za kterých se poskytují tyto náhrady podle § 21 nebo 22.

(1) Nepřidělí-li organizace stavební výroby práci na staveništi

a) řidiči osobního automobilu, náležejí mu při vyslání na pracovní cestu náhrady podle části II vyhlášky,

b) řidiči ostatních silničních motorových vozidel, závozníkovi a členu posádky mechanismů na motorových podvozcích, náleží mu při pracovní cestě mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu, která nepřesáhne jeden kalendářní den, paušální stravné ve výši 17 Kčs za každý kalendářní den, popřípadě též náhrada vzniklých jízdních výdajů; organizace stanoví bližší podmínky pro poskytování paušálního stravného. Při vyslání na vícedenní pracovní cestu náležejí těmto pracovníkům náhrady podle části II vyhlášky.

(2) Je-li pracovník uvedený v předchozím odstavci přidělen na staveniště, náleží mu za den pracovní cesty místo staveništního odlučného a paušální náhrady výdajů za stravování stravné nebo paušální stravné, je-li to pro něho výhodnější.

Pracovníkům, u nichž častá změna místa výkonu práce vyplývá ze zvláštní povahy povolání (pracovníkům v zemědělství, v lesním a vodním hospodářství, geodetům, provozním pracovníkům ČSD a jiným pracovníkům dopravy, členům lodních posádek, kominíkům, doručovatelům apod.), náleží zvláštní paušální náhrady ve výši a za podmínek stanovených příslušným ústředním orgánem v dohodě s příslušným odborovým orgánem a federálním ministerstvem práce a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgán republiky, též v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí republiky.

(1) Jestliže pracovník tráví dovolenou nebo dny pracovního klidu v obci přechodného pracoviště bezprostředně před vysláním na pracovní cestu, začíná pracovní cesta v obci přechodného pracoviště; náhrada jízdních výdajů, stravné a náhrada za ztrátu času za cestu do obce přechodného pracoviště mu nenáležejí. Nevrací-li se pracovník z obce přechodného pracoviště do obce pravidelného pracoviště nebo obce pobytu, protože nastupuje dovolenou, skončí pracovní cesta v obci přechodného pracoviště ukončením pracovního výkonu; náhrada jízdních výdajů, stravné a náhrada za ztrátu času na cestě z obce přechodného pracoviště do jiné obce mu nepříslušejí; obdobně se postupuje, jestliže pracovník zůstává v obci přechodného pracoviště trávit dny pracovního klidu a po jejich uplynutí nepokračuje v plnění pracovních úkolů na tomto pracovišti.

(2) Nastoupí-li pracovník v době, kdy pobírá náhrady podle této vyhlášky, dovolenou na zotavenou, náleží mu v době dovolené jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je z vážných důvodů i po tuto dobu zachoval. Vrací-li se do obce pravidelného pracoviště nebo pobytu, poskytne mu organizace náhrady jako při návštěvě rodiny.

(3) Pracovníku pobírajícímu náhrady podle této vyhlášky náležejí tyto náhrady i v době, kdy nepracuje pro překážky v práci, má-li v této době nárok na náhradu mzdy, popř. pro přerušení práce v důsledku nepříznivých povětrnostních vlivů, nebo i v době, kdy je hmotně zabezpečen podle předpisů o nemocenském pojištění, pokud je hospodárné nebo nezbytné, aby pracovník setrval mimo obec pobytu. Je-li pracovník v této době v obci pobytu nebo v místě (zařízení), v němž mu nevznikají zvýšené výdaje za stravování, a pracovník, který byl vyslán na pracovní cestu, též v obci pravidelného pracoviště, náleží mu jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je z vážných důvodů i po tuto dobu zachoval. Náhradou výdajů za ubytování se rozumí nocležné, část odlučného určená k úhradě ubytovacích výdajů, popř. rozdíl mezi touto částkou a prokázaným výdajem za ubytování. Při překážkách v práci poskytne náhrady podle této vyhlášky organizace, která je pracovníku poskytovala před vznikem překážky.

(4) Náhrady podle této vyhlášky nenáležejí pracovníku za dny pracovního volna, za které mu nepřísluší náhrada mzdy, s výjimkou dnů, jejichž pracovní dobu pracovník napracoval, ani za dny, ve kterých neomluveně zameškal směnu nebo její podstatnou část. Jestliže zameškání směny navazuje bezprostředně na den pracovního volna nebo na den pracovního klidu anebo mu předchází, nenáležejí pracovníku náhrady ani za tyto dny.

(1) Pracovníku, který je v době, kdy pobírá odlučné, vyslán k plnění pracovních úkolů do obce pobytu, poskytne organizace za celé dny pobytu v této obci jen náhradu výdajů za ubytování, jestliže si je pracovník z vážných důvodů i v těchto dnech zachoval. Za dny nastoupení a ukončení pracovní cesty však obdrží pracovník příslušné odlučné, náhradu jízdních výdajů, náhradu za čas strávený na cestě, popř. náhradu nutných vedlejších výdajů.

(2) Je-li pracovník při pracovní cestě povolán z obce přechodného pracoviště k pracovnímu výkonu do obce pravidelného pracoviště nebo obce pobytu, výše stravného se nemění, jestliže pracovník týž kalendářní den nastoupí cestu do obce přechodného pracoviště; jinak se mu poskytne stravné podle § 7 odst. 2 a 3; ostatní náhrady se mu poskytnou obdobně podle odstavce 1.

(1) Ženatému pracovníku, který pobírá náhrady podle této vyhlášky, poskytne organizace v každých 14 dnech jeho odloučení od rodiny náhradu prokázaného jízdného (popřípadě zlevněného jízdného) za dopravu veřejným hromadným dopravním prostředkem k návštěvě jeho rodiny (bydliště) a zpět s výjimkou letadla a lůžkového a lehátkového vozu. Svobodnému pracovníku poskytne organizace tuto náhradu jednou za tři měsíce. Při jízdě vlakem hradí se jízdné za druhou vozovou třídu osobního vlaku a při vzdálenosti přes 100 km jedním směrem i příplatek na rychlík.

(2) Pokud náhrada jízdného podle odstavce 1 nepřekračuje součet náhrad, které by pracovník obdržel (po snížení o náhradu za ubytování), kdyby zůstal v obci pracoviště (ubytování), nemusí výši jízdného prokazovat. Náhrada do výše tohoto jízdného náleží pracovníku, i když použije k návštěvě rodiny (bydliště) jiného dopravního prostředku.

(3) Organizace výjimečně poskytne pracovníku náhrady podle odstavce 1 nebo 2 za další cesty k návštěvě jeho rodiny (bydliště), je-li cesta vyvolána zvlášť závažnými prokázanými důvody (např. úmrtí, vážné onemocnění rodinného příslušníka).

(4) Brání-li pracovníku pracovní nebo vážné osobní důvody, aby sám vykonal cestu k návštěvě rodiny, a navštíví-li ho proto jeho rodinný příslušník, poskytne organizace pracovníku za tuto cestu rodinného příslušníka náhradu podle odstavce 1 nebo 2. V odůvodněných případech může organizace poskytnout náhrady prokázaného jízdného podle odstavce 1 i za cestu druhého rodinného příslušníka.

(5) Při návštěvě rodiny (bydliště) poskytne organizace stravné podle § 7 nebo odlučné podle § 13 a 22 za den odjezdu a den návratu pouze za podmínky, že pracovník v tyto dny odpracuje stanovenou pracovní dobu. Odjíždí-li nebo vrací-li se pracovník v den pracovního klidu, stravné nebo odlučné mu nepřísluší. Za celé dny návštěvy u rodiny (bydliště) se pracovníku poskytne jen náhrada za ubytování v obci přechodného pracoviště.

(6) Organizace může poskytnout pracovníku, který se vrací po skončení pracovního týdne do obce pobytu, náhrady podle odstavců 1, 2 a 5; tyto náhrady nesmí být vyšší než náhrady, které by pracovník obdržel (po snížení o náhradu za ubytování), kdyby zůstal v obci pracoviště (ubytování).

Cizinci, který je na území České a Slovenské Federativní Republiky hlášen k trvalému nebo přechodnému pobytu [§ 2a písm. a)], může organizace poskytnout náhradu jízdného za cesty k návštěvě rodiny na území České a Slovenské Federativní Republiky v rozsahu a za podmínek stanovených § 28.

Ženatému pracovníku (vdané pracovnici) je postaven na roveň osamělý pracovník (pracovnice), který žije a hospodaří ve společné domácnosti alespoň s jedním rodinným příslušníkem, jemuž poskytuje zaopatření a který je uznán za osobu pracovníkem vyživovanou pro účely daně ze mzdy. Za společnou domácnost se nepovažuje pouhé poskytování výživného.

Rodinnými příslušníky pracovníka se pro účely této vyhlášky rozumějí manželka (manžel), druh (družka), vlastní nebo nevlastní děti, děti svěřené do pěstounské péče, vlastní i nevlastní rodiče, pěstouni, osvojenci a osvojitelé.

Pracovník je povinen neprodleně oznámit organizaci každou změnu ve svých osobních poměrech, která má vliv na poskytování náhrad podle této vyhlášky; ke změně v osobních poměrech se přihlédne ode dne, kdy tato změna nastala.

(1) V zájmu zjednodušení účtování a zhospodárnění náhrad zejména u pracovníků, kteří pravidelně konají časté pracovní cesty do stejných míst nebo v určitém okruhu různých míst, mohou být náhrady stanovené touto vyhláškou určeny paušálními měsíčními nebo denními částkami odpovídajícími očekávanému průměrnému zvýšení výdajů pracovníka (§ 2 odst. 1).

(2) Okruh pracovníků, druhy paušálních náhrad a jejich výši stanoví organizace v dohodě s příslušnými odborovými orgány, pokud tak neučiní příslušný nadřízený orgán v dohodě s příslušnými odborovými orgány.

(3) Při stanovení výše paušálních náhrad se vychází z předpokládaného počtu nutných cest, pro které se paušální náhrada stanoví, z předpokládané doby trvání cest, ze způsobu ubytování a výše nocležného, z předpokládaného způsobu překonání vzdálenosti, počtu ujetých kilometrů a výše jízdného a ze sazeb náhrad stanovených touto vyhláškou; při cestě pěšky a jízdě na kole mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu se použije jako náhrada za tyto úkony sazba ve výši 0,40 Kčs za 1 km.

(4) Při stanovení výše paušální náhrady výdajů za používání místních hromadných dopravních prostředků vychází organizace z průměrných skutečných výdajů v uplynulých 6 měsících nebo z předpokládaného počtu pracovních cest nezbytně nutných ke splnění pracovních úkolů, z výše těchto jízdních výdajů a z výše ceny předplatní jízdenky; vzhledem k běžným výdajům pracovníka za cesty do práce a zpět může paušální náhrada činit nejvýše 50 % ceny předplatní jízdenky. Vyšší paušální náhradu, nejvýše však v ceně předplatní jízdenky, je možné stanovit jen v případech, kdy pracovník prokazatelně nepoužívá místních hromadných dopravních prostředků k cestám do práce a zpět.

(5) Při stanovení paušálních náhrad měsíčními nebo denními částkami je organizace povinna určit též způsob krácení paušálních částek za dny omluvené a neomluvené nepřítomnosti pracovníka v práci; přitom se použije též ustanovení § 26 odst. 4.

(1) Na náhrady podle této vyhlášky poskytne organizace pracovníku na jeho žádost přiměřenou zúčtovatelnou zálohu.8)

(2) Ve vyúčtování musí být uvedeny a podle potřeby doloženy všechny okolnosti rozhodné pro poskytování náhrad. Pracovník, který vyúčtování předkládá, odpovídá za úplnost a správnost údajů ve vyúčtování.

Organizace nesmí hradit pracovníkům výdaje za cesty do práce na pravidelném pracovišti (§ 2 odst. 2) a zpět s výjimkou případů upravených touto vyhláškou, popř. jiným zvláštním předpisem. Pokud tyto cesty organizace výjimečně zabezpečuje dopravním prostředkem vlastním nebo jiných organizací na své náklady, je povinna vyžadovat od pracovníků náhradu skutečných dopravních nákladů, a pokud jsou vyšší než jízdné veřejným hromadným dopravním prostředkem, ve výši tohoto jízdného; toto ustanovení se nevztahuje na pracovníky uvedené v § 21 odst. 1 a na výjimky povolené příslušným ústředním orgánem v dohodě s příslušným ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí.

V souvislosti s volbou a činností orgánů samosprávy9) státních podniků, družstev, společných podniků a podniků zahraničního obchodu podle zvláštních předpisů10) a podniků nebo hospodářských zařízení společenských organizací poskytne organizace pracovníkům náhrady jako při pracovních cestách.

Organizace může, v rozsahu a za podmínek dohodnutých s příslušnými odborovými orgány, snížit výši náhrad poskytovaných podle této vyhlášky (§ 7, 13, 15, 17, 17a, 18, 18a, 21, 22, 23, 24 a 25), zajistí-li pracovníkům možnost využívat výhod závodního stravování, a to až o částku představující rozdíl mezi plnou a sníženou cenou.8a)

(1) Výše sazeb cestovních náhrad, uvedených v odstavci 3, se upraví od 1. dubna 1991 ve stejném poměru, v jakém se změní úroveň cen veřejného stravování v únoru 1991 ve srovnání s úrovní cen v prosinci 1990.

(2) V dalších kalendářních měsících po dubnu 1991 se upraví výše cestovních náhrad, uvedených v odstavci 3, obdobně podle odstavce 1 tehdy, jestliže rozdíl indexu cen veřejného stravování v příslušném kalendářním měsíci a tohoto indexu v kalendářním měsíci, podle něhož byla naposled upravena výše sazeb cestovních náhrad, činí hodnotu alespoň 10. Upravené sazby náhrad podle věty první přísluší pracovníkům od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl uvedený rozdíl zjištěn.

(3) Úprava sazeb cestovních náhrad podle odstavce 1 se týká:

a) stravného podle § 7, 15 a § 24 odst. 1 písm. b),

b) odlučného podle § 13, po odečtení částky za ubytování ve výši 5 Kčs,

c) paušální náhrady výdajů za stravování podle § 21,

d) staveništního odlučného podle § 22 a sníženého odlučného podle § 23 odst. 5,

e) zvláštních paušálních náhrad stanovených příslušným ústředním orgánem ve smyslu § 25.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí pro organizace se sídlem na území České republiky.

Náhrady za dobu přede dnem 1. června 1984 se řídí dosavadními předpisy. Ke skutečnostem rozhodným podle této vyhlášky pro další poskytování náhrad nebo jejich výši se přihlíží, i když nastaly před tímto dnem, s výjimkou § 17 odst. 1 věty za středníkem.

(1) Příslušný ústřední orgán po projednání s příslušnými odborovými orgány může v jednotlivých odůvodněných případech k odstranění tvrdostí, k nimž by vůči pracovníku došlo při uplatnění této vyhlášky, výjimečně povolit:

a) poskytování odlučného a náhrad při denním návratu do obce pobytu na dobu delší než dva roky,

b) poskytnutí náhrady za použití lůžkového a lehátkového vozu a letadla při cestách k návštěvě rodiny a zpět,

c) prodloužení lhůty pro zastavení odlučného a náhrad při denním návratu do obce pobytu.

Přitom nelze měnit stanovené sazby náhrad a ostatní podmínky.

(2) V jiných případech může povolit výjimku k odstranění tvrdostí na návrh příslušného ústředního orgánu federální ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání s příslušnými odborovými orgány, a jde-li o ústřední orgán republiky, na jeho návrh příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky po projednání s příslušnými odborovými orgány.

(1) Zrušují se:

a) vyhláška Státní komise pro finance, ceny a mzdy č. 96/1967 Sb., o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů,

b) vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 91/1982 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška Státní komise pro finance, ceny a mzdy č. 96/1967 Sb., o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů,

c) směrnice federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. ledna 1972 čj. II/1-126/72-7501 k provedení některých ustanovení vyhlášky č. 96/1967 Sb., o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů (uveř. pod č. 2/1972 Ú. v. ČSR, č. 1/1972 Ú. v. SSR),

d) výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967 o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby (reg. v částce 10/1968 Sb.),

e) výnos ministerstva stavebnictví České socialistické republiky č. 3 ze dne 9. června 1978, kterým se mění a doplňuje výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967 o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby (reg. v částce 24/1978 Sb.),

f) výnos ministerstva stavebnictví České socialistické republiky č. 2 ze dne 5. června 1980, kterým se doplňuje výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967, o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby, ve znění výnosu č. 3 ze dne 9. června 1978 (reg. v částce 30/1980 Sb.),

g) výnos ministerstva stavebnictví České socialistické republiky č. 9 ze dne 28. prosince 1981, kterým se mění a doplňuje výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967, o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby, ve znění výnosu č. 3 ze dne 9. června 1978 a výnosu č. 2 ze dne 5. června 1980 (reg. v částce 11/1982 Sb.),

h) výnos ministerstva stavebnictví České socialistické republiky a ministerstva stavebnictví Slovenské socialistické republiky ze dne 30. srpna 1982 čj. 822/OLP-82, kterým se mění výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967 o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby (reg. v částce 3/1983 Sb.),

i) výnos ministerstva stavebnictví Slovenské socialistické republiky č. 29 ze dne 20. září 1978, kterým se mění a doplňuje výnos ministerstva stavebnictví č. 8 z 26. října 1967 o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby,

j) výnos ministerstva stavebnictví Slovenské socialistické republiky č. 17 ze dne 15. května 1980, kterým se doplňuje výnos ministerstva stavebnictví č. 8 ze dne 26. října 1967 o náhradách cestovních výdajů pracovníků stavební výroby.

(2) Nedotčeny však zůstávají předpisy vydané k provedení § 20 vyhlášky č. 96/1967 Sb., ostatní zvláštní předpisy o cestovních náhradách a opatření učiněná k odstranění tvrdostí podle § 30 vyhlášky č. 96/1967 Sb., pokud nejsou v rozporu s § 36 odst. 1 této vyhlášky.

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. června 1984.

Ministr:

Ing. M. Boďa v. r.

1) § 3 a 4 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů; podle záznamu v občanském průkazu.

2) § 3 vyhlášky Federálního statistického úřadu a federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 120/1979 Sb., o prostorové identifikaci informací.

2a) § 10 a 11 vyhlášky ministerstva vnitra č. 69/1965 Sb., kterou se vydávají podrobnější předpisy o pobytu cizinců na území Československé socialistické republiky.

3) Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 57/1979 Sb., o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, ve znění vyhlášky č. 2/1984 Sb.

4) Směrnice federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 8. 1979 č. 10/1979 Ú. v. ČSR a č. 6/1979 Ú. v. SSR o odměňování pracovníků, kteří v souvislosti s výkonem povolání řídí služební silniční motorová vozidla (reg. v částce 25/1979 Sb.).

5) § 232 a násl. zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

5b) § 38 odst. 5 zákoníku práce.

6) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR – hlavního hygienika ČSR č. 47/1978 o hygienických požadavcích na zřizování a provoz hromadných ubytoven (reg. v částce 3/1978 Sb.).

Výnos ministerstva zdravotnictví SSR – hlavního hygienika SSR č. Z–3480/1977–B/3–04 o hygienických požadavcích na zřizování a provoz hromadných ubytoven (reg. v částce 17/1978 Sb.).

6a) Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 82/1988 Sb., kterou se upravuje uvolňování, umísťování a hmotné zabezpečení pracovníků v souvislosti s přestavbou národního hospodářství a ústředních orgánů.

7) Jednotné metodické pokyny pro vypracování návrhu pětiletého plánu na léta 1981–1985 a návrhu prováděcího plánu na rok 1981 SPK čj. 70200/80, FMF čj. III/715/80 příloha I oddíl II část 12 – plán stavebnictví (reg. v částce 18/1980 Sb.).

8) Vyhláška předsedy Státní banky československé a federálního ministerstva financí č. 118/1972 Sb., o pokladních operacích v socialistických organizacích, ve znění vyhlášek č. 10/1978 Sb. a č. 91/1980 Sb.

8a) § 7 odst. 1 a 2 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 137/1989 Sb., o závodním stravování.

9) Písm. l) přílohy vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 236/1988 Sb., o jiných úkonech v obecném zájmu.

10) Zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění zákona č. 102/1988 Sb. (úplné znění č. 184/1988 Sb.).

Zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku.

Zákon č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví.

Zákon č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví.