64 Co 92/2026-58 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 10. 9. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku Výrokem II žalobu zamítl ohledně částky 6 925 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 750 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že je žádnému z nich nepřiznal. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovaným 18. 7. 2025 smlouvu o podnikatelském úvěru a téhož dne mu poskytla na sjednaný účet částku 7 000 Kč, která byla splatná jednorázově spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 450 Kč a poplatkem za přijetí/posouzení ve výši 300 Kč do 12. 8. 2025. Žalovaný tak neučinil, a proto žalobkyně žádala přiznání dlužné částky 8 750 Kč se smluveným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně od 13. 8. 2025 do zaplacení, a k tomu smluvní pokutu ve výši 4 375 Kč, náklady za upomínky ve výši 800 Kč a paušální náhradu za vymáhání ve výši 1 200 Kč.2. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) se závěrem, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 a § 588 o. z. kvůli jejímu zjevnému rozporu s dobrými mravy. Ten spatřoval v nepřiměřené výši poplatku za poskytnutí úvěru (1 450 Kč) a za přijetí a posouzení žádosti o úvěr (300 Kč), v jejich případě se jedná zjevně o úrok. Při jeho přepočtu na roční úrokovou sazbu tomu odpovídá 365 %, což je výše nepřiměřená, neboť podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru 7,98 % p. a. v 7/2025 při poskytování úvěrů nebo půjček bankami. Přestože žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel a nejedná se o spotřebitelský úvěr, platí § 580 o. z. obecně a není vázán jen na spotřebitelské vztahy. Nárokem se proto zabýval z hlediska bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. a žalobkyni přiznal pouze dlužnou jistinu ve výši 7 000 Kč, kterou jí žalovaný dosud nevrátil, spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., od 10. 9. 2025 do zaplacení. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 150/2007, podle kterého neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně přitom prokázala, že 2. 9. 2025 poslala žalovanému do datové schránky výzvu k plnění, kde mu poskytla lhůtu v délce 7 dnů, která započala běžet dnem následujícím po jejím obdržení. Dne 10. 9. 2025 se žalovaný dostal do prodlení. Lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku vyjádřeném ve výroku II žalobu zamítl s tím, že uplatněné nároky vyplývají z absolutně neplatné smlouvy, proto nejsou důvodné. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu.3. Žalobkyně se proti výroku II rozsudku a proti nákladovému výroku III včas odvolala a namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Poukázala na to, že žalovaný měl možnost dovolat se ochrany slabší strany podle § 433 o. z., žádné takové mimořádné okolnosti ale netvrdil. Otázkou ne/přiměřenosti sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy, které v řadě rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010) dospěly k závěru, že přiměřenost úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud akcentoval rizikovost poskytovaného úvěru a dovodil, že sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. Podotkla, že stejně jako ona poskytuje obdobné úvěry prostřednictvím internetových stránek řada jiných subjektů (např.www.openfaktor.cz, www.podnikacek.cz) a úroky/poplatky za jejich poskytnutí nijak nevybočující z jejich ustálené praxe. Navíc byl v jejím případě úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní krátké časové období 25 dní a byl vyjádřen pevnou částkou, takže nenarůstal v čase, jako je tomu u úvěrů u bank. Krátká doba splatnosti úvěru výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká, ve skutečnosti jí však žalovaný za poskytnutých 7 000 Kč měl vrátit navíc 1 750 Kč, což nelze považovat za výrazně znevýhodňující či rozporné s dobrými mravy. V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, např. sp. zn. 25 Co 37/2020, 25 Co 397/2019, 25 Co 147/2023 a 64 Co 333/2019 a Krajský soud v Českých Budějovicích sp. zn. 80 Co 431/2025, kde bylo dáno jejímu názoru za pravdu. Stejně tak postupoval. V doplnění odvolání odkázala na další rozhodnutí jiných odvolacích soudů (Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn.: 27 Co 229/2025, Krajského soudu v Praze sp. zn.: 26 Co 196/2025 a sp. zn.: 27 Co 32/2026, Městského soudu v Praze sp. zn.: 51 Co 37/2026 a sp. zn.: 26 Co 35/2026, které ve skutkově a právně obdobných věcech se zcela ztotožnili s její argumentací. Z těchto důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení nečinný.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, 212a o. s. ř. v rozsahu, v jakém byl dotčen odvoláním, tedy jeho zamítavý výrok II a na něm závislý nákladový výrok III, a dospěl k závěru, že odvolání je z větší části důvodné.6. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že účastníci řízení uzavřeli 18. 7. 2025 „smlouvu o úvěru na podporu a rozvoj podnikání“, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla stejného dne částku 7 000 Kč za účelem nákupu materiálu/zboží. Žalovaný se zavázal vrátit ji žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 450 Kč a poplatkem za vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč do 25 dní. Pokud se tak nestane, byl srozuměn, že poplatek za odeslání doporučené upomínky činí 500 Kč, za odeslání SMS upomínky činí 50 Kč, že smluvní pokuta za prodlení činí podle čl. VIII, odst. 2 a 3 smlouvy 50 % z celkové dlužné částky v případě marného uplynutí 15tého kalendářního dne od počátku prodlení a smluvní úrok z prodlení činí 0,5 % denně z dlužné částky až do zaplacení. Ve smlouvě je žalovaný označen jeho IČ , IČO žalovaného, a místem podnikání (které je totožné s místem jeho bydliště). Z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku plyne, že žalovaný je od 28. 1. 2025 zapsán v předmětu podnikání Zednictví, druh živnosti Ohlašovací řemeslná. Protože žalovaný žalobkyni dlužnou částku 8 750 Kč (jistina + poplatky) nezaplatil do smluvených 25 dnů, tedy do 12. 8. 2025, ani na základě upomínek, žalobkyně žalobou požadovala zaplacení částky 13 925 Kč zahrnující jistinu ve výši 7 000 Kč, poplatky ve výši 1 750 Kč, smluvní pokutu ve výši 4 375 Kč (50 % z dlužné částky 8 750 Kč), náklady za upomínky ve výši 800 Kč (6 SMS upomínek/50 Kč a 500 Kč za doporučenou upomínku) a náklady za vymáhání pohledávky ve výši 1 200 Kč. K tomu žádala přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky 8 750 Kč od 13. 8. 2025, tj. ode dne následujícího po její splatnosti, do zaplacení.7. Soud prvního stupně správně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek z 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019), podle kterých princip použitelnosti korektivu dobrých mravů je třeba použít i na vztahy mezi podnikateli, neboť i pro ně platí, že pokud se jejich právní jednání příčí dobrým mravům, je třeba je posoudit jako neplatné podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) posuzoval předmětnou smlouvu o úvěru z tohoto hlediska. Jeho závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, který dovodil pouze z výše smluveného úroku a údajů plynoucích z ARAD, však není správný, resp. odvolací soud se s ním neztotožňuje.8. Souhlasit je třeba s tím, že smlouvou dohodnutý celkový poplatek ve výši 1 750 Kč představoval odměnu za poskytnutí částky 7 000 Kč, a jednalo se o úrok za poskytnutí částky 7 000 Kč na dobu 25 dní. Podle odvolacího soudu jej nelze považovat za natolik nemravný, aby vedl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, a to zvlášť v situaci, kdy zbývajícímu obsahu smlouvy s výjimkou níže uvedenou nelze nic vytknout. Přepočet úroku na roční úrokovou sazbu 365 %, kterým soud prvního stupně zdůvodňoval nehoráznost úroku, však nemá s platností smlouvy žádnou souvislost a jeho výše nic o mravnosti smlouvy nevypovídá. V přezkoumávané věci, kdy jde o úvěr, který žalovaný čerpal v souvislosti se svým podnikáním, nelze takový podnikatelský úvěr se spotřebitelskými úvěry pro domácnosti zaměňovat a ani je s nimi porovnávat. Rovněž soudem prvního stupně uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nelze interpretovat mechanicky tak, že úvěry, u nichž úroková sazba převýší trojnásobek průměru úroků z úvěrů stejného typu, jsou pokaždé absolutně neplatné. V předmětné věci přitom žalovaný vůbec netvrdil,