Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 5. 5. 2025, na jejímž základě žalovaný vyčerpal celkem 21 500 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet minimálními měsíčními splátkami, přičemž ke dni posledního čerpání činila minimální splátka 1 075 Kč. Žalovaný neuhradil splátku splatnou dne 15. 3. 2026, a proto jej žalobkyně vyzvala k zaplacení první upomínkou ze dne 20. 3. 2026 a následně druhou upomínkou ze dne 5. 4. 2026. Protože žalovaný dluh neuhradil ani dodatečně, žalobkyně dne 21. 4. 2026 úvěr zesplatnila a současně žalovanému odeslala předžalobní výzvu, v níž mu stanovila lhůtu k úhradě do 5. 5. 2026. V řízení žalobkyně požadovala zaplacení zesplatněné jistiny ve výši 21 051 Kč. Dále se domáhala kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 237,47 Kč, vypočteného sazbou 57,99 % ročně z částky 21 051 Kč za období od 16. 3. 2026 do 21. 4. 2026. Požadovala rovněž náklady na dvě upomínky v celkové výši 1 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z dlužné částky a náhradu nákladů soudního řízení. Vedle toho uplatnila smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za dobu pěti dnů, tedy podle uvedeného vzorce v částce 105,26 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Z doložené smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, a výpisu z účtu ohledně verifikační platby bylo prokázáno, že dne , datum, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 21 500 Kč, který měl být podle smlouvy vyplacen na účet žalovaného č. , č. účtu, nejpozději do 10 pracovních dnů od nabytí účinnosti smlouvy. Úrok činil 57,99 % ročně, RPSN 76,18 % a žalovaný se jej zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy ke každému 15. dni v měsíci ve výši 5 % čerpané a nesplacené jistiny, v době uzavření smlouvy ve výši 1 075 Kč. Dále se strany sjednaly podmínky opakovaného čerpání, přičemž žalobkyně byla oprávněna z objektivních důvodů ukončit oprávnění čerpat další tranše úvěru, o čemž byla povinna žalovaného toliko informovat. Na základě smlouvy žalovaný čerpal úvěr dne 5. 5. 2025 v částce 21 500 Kč na výše uvedený účet, jak vyplývá z potvrzení o platbě doloženém žalobkyní. Z negativního tvrzení žalobkyně bylo soudem zjištěno, že žalovaný úvěr nesplatil, resp. uhradil toliko částku 10 x 1 075 Kč. Žalobkyně po marných upomínkách přistoupila k zesplatnění úvěru spojeném s předžalobní výzvou zaslanou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 4. 2026, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, se lhůtou k plnění do 5. 5. 2026. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výpis z účtu žalovaného, z něhož vyplývá pravidelný příjem od společnosti , právnická osoba, , který v průměru za šest měsíců činil 25 148,50 Kč, přičemž dále žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným ohledně měsíčních výdajů ve výši 5 500 Kč na bydlení, nákladů domácnosti ve výši 3 000 Kč a dalších závazků ve výši 15 000 Kč.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.9. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Podle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené její možnostem.13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.15. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud v první řadě shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly vedle úroku ve výši od 57,99 % ročně, RPSN 76,18 %. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (8,16 % ročně dle ČNB k 5/2025). Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kterým bylo shledáno rozporné s dobrými mravy čtyřnásobné překročení úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Pokud si žalobkyně již v samotné úvěrové smlouvě odůvodňuje výši úroku povahou úvěru, jakožto revolvingového, pak je soud toho názoru, že podle obsahu smlouvy se fakticky o revolvingový úvěr nejedná a jde o běžný spotřebitelský úvěr. To vyplývá jednak z ujednání o jednorázovém čerpání úvěru nejpozději do 10 dnů od uzavření smlouvy a dále ze skutečnosti, že smlouva umožňuje žalobkyni kdykoliv další čerpání jednostranně odmítnout, k čemuž se váže toliko povinnost informovat o důvodech. Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že daný úvěr je svou povahou v zásadě blíží běžným jednorázovým spotřebitelským úvěrům, proto soud při posouzení věci vycházel z úrokové sazby těchto úvěrů.16. Nad rámec toho došel soud k závěru, že žalobkyně neprokázala prověření úvěruschopnosti žalovaného, když v dané věci sice ověřila příjmy žalovaného, nicméně zároveň v rámci prověřování zjistila, že žalovaný má velmi vysoké finanční závazky vůči svému příjmu, když tyto tvořily cca 60 %. Současně žalovaný deklaroval výši nákladů na bydlení 5 500 Kč, které však neodpovídají obvyklým výdajům v daném místě a čase. V tomto směru pak nebylo prokázáno, že by se žalobkyně otázkou výdajů žalovaného podrobněji zajímala, ačkoliv si musela být zřejmá rizikovost poskytnutí daného úvěru. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání nedostavila, podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).17. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 21 500 Kč a zaplatil dosud částku 10 750 Kč. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni dále vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, tedy dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 6. 5. 2026 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 21. 4. 2026 byla žalovanému zaslána výzva k plnění do 5. 5. 2026.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť jejich úspěch či neúspěch byl až na nepatrnou část v zásadě shodný.