21 Cdo 1211/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1211/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1211/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1211.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 39 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2011 § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 9. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.9.2017III.ÚS 2923/17JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1211/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny.v právní věci žalobce T. L., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČO 00025429, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 78/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016 č.j. 30 Co 295/2016-183, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 17.9.2015 domáhal určení, že „ke dni 26.5.2015 vznikl mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr na dobu neurčitou“, a „pro případ, že by se soud neztotožnil s názorem žalobce, že se v dané věci lze domáhat nesplnění podmínek dle § 39 odst. 2 až 4 pracovního poměru na dobu určitou, nebo pracovní poměr nevznikl z jiného důvodu“ se domáhal určení, že „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 14.5.2009 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou od 18.5.2009 do 31.12.2009, dne 17.12.2009 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy, jíž byla pracovní smlouva prodloužena na dobu čerpání mateřské dovolené Mgr. M. Č., a dne 17.9.2010 byla mezi účastníky uzavřena další dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou byla nově sjednána délka pracovního poměru „na dobu trvání neplaceného volna Mgr. M. N.“. Přestože žalobce dopisem ze dne 20.5.2015 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, dne 17.7.2015 se ředitelka personálního odboru žalované pokusila žalobci předat oznámení o skončení jeho pracovního poměru s ohledem na žádost Mgr. N. o ukončení neplaceného volna ke dni 20.7.2015. Toto oznámení žalobce odmítl převzít, neboť za situace, kdy délka pracovního poměru na dobu určitou od účinnosti poslední dohody o změně pracovní smlouvy (4 roky 9 měsíců a 16 dnů) „přesáhla maximální lhůtu 3 let“, „sjednala žalovaná se žalobcem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce“. Rozpor s uvedeným ustanovením spatřoval rovněž v tom, že se Mgr. N. do práce fakticky vůbec nevrátila, nebyla tedy „dočasně nepřítomným zaměstnancem, nýbrž zaměstnancem nepřítomným trvale“. Protože z oznámení žalobce ze dne 20.5.2015 (podáno 26.5.2016) se žalovaná dozvěděla, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání „dle § 39 odst. 5 zák. práce“, „nebyly již dále splněny materiální podmínky pro existenci pracovního poměru na dobu určitou“, neboť nastala „zákonná fikce“ a „pracovní poměr na dobu určitou se transformoval na pracovní poměr na dobu neurčitou“. Protože žalovaná některé pracovní poměry „v tomto smyslu transformovala“, žalobcův však nikoli, považoval žalobce skončení svého pracovního poměru rovněž za „přímý následek nerovného zacházení“. Kromě toho se žalobce domnívá, že doba trvání jeho pracovního poměru nebyla v dohodě ze dne 17.9.2010 uvedena dostatečně určitě, tak aby byla „navázána na objektivně zjistitelnou skutečnost“, která je „zjistitelná přiměřenou dobu předem“, nýbrž byla „navázána na libovůli jiného zaměstnance, resp. jeho právní jednání, které nemohla ani žalovaná předvídat“, a proto i z tohoto důvodu se nemůže jednat o pracovní poměr na dobu určitou. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval v tom, že se „tzv. ze dne na den“ ocitl bez možnosti opatřování si prostředků na obživu prací. Podáním ze dne 7.3.2016 změnil žalobu (se souhlasem soudu prvního stupně) tak, že se domáhal „na základě § 80 o.s.ř.“ jen určení, že „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá“. Zdůraznil, že žalované opakovaně oznamoval, že trvá na dalším zaměstnávání, že žalovaná „zůstala v právně relevantním ohledu pasivní“, a nepodala vůči žalobci příslušnou žalobu, „neboť na oznámení zaměstnance dle § 39 odst. 5 zákoníku práce lze účinně reagovat pouze žalobou k soudu“. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3323/14 tak žalovaná nezabránila nástupu účinků nyní již nevyvratitelné právní domněnky, že se v předmětné věci jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18.3.2016 č.j. 43 C 78/2015-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s poukazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu dovodil, že doba trvání pracovního poměru žalobce byla v dohodě účastníků ze dne 17.9.2010 sjednána platně, neboť Mgr. N. „byla ve smyslu ustanovení § 39 odst. 3 písm. b) zák. práce dočasně nepřítomnou zaměstnankyní“, po dobu jejíhož „neplaceného volna“ byla žalovaná oprávněna sjednat se žalobcem pracovní poměr na dobu určitou, přičemž tato doba byla „vymezena objektivně zjistitelnými skutečnostmi, jejichž vznik byl nezávislý na obou účastnících pracovního poměru“. Žalobce přitom „musel vědět, že jeho pracovní poměr může skončit ze dne na den v důsledku skutečnosti, že Mgr. N. opět nastoupí do práce“, a podpisem dohody ze dne 17.9.2010 s tímto vyslovil souhlas. Za dané situace tedy byly podle názoru soudu prvního stupně „splněny podmínky ust. § 39 odst. 3 písm. b) zák. práce a nebylo tak možné na daný případ aplikovat ust. § 39 odst. 2 zák. práce“, a proto je „irelevantní, jak dlouhou dobu trval pracovní poměr žalobce“. Jestliže tedy žalovaná sjednala se žalobcem trvání pracovního poměru na dobu určitou „za současného splnění podmínky uvedené v § 39 odst. 3 písm. b) zák. práce, oznámení žalobce ve smyslu ust. § 39 odst. 5 zák. práce, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala, nezpůsobilo, že se pracovní poměr žalobce stal pracovním poměrem na dobu neurčitou“, a pracovní poměr účastníků tak skončil „uplynutím neplaceného volna Mgr. N., tzn. dnem 20.7.2015“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2016 č.j. 30 Co 295/2016-183 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že nelze sdílet námitku žalobce, že žádný z účastníků nepodal ve dvouměsíční lhůtě vyplývající z ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Z obsahu žaloby (zjevně podané v zákonné dvouměsíční lhůtě) vyplývá, že žalobce „s argumentací tam rozebranou jednoznačně namítá nesplnění podmínek pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou mezi ním a žalovanou“. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalobce v průběhu řízení „vzal zpět“ žalobu v rozsahu jednoho ze dvou uplatněných petitů, neboť tímto úkonem žalobce pouze odstranil vadu žaloby, která ji do té doby činila neprojednatelnou, ovšem žaloba se obsahově nezměnila (tj. nezměnil se její skutkový základ). Jestliže žalobce – s ohledem na skutkové vymezení žalobního návrhu – podal žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, „pak žalobní petit měl odpovídat právě tomuto skutkovému vymezení žalobního požadavku, tj. měl znít na určení, že podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou nebyly v tomto případě splněny“. Domáhal-li se však žalobce určení, že pracovní poměr účastníků trvá, „pak tento žalobní petit skutkově vymezenému žalobnímu požadavku zjevně neodpovídá, a proto na takovém určení (již s ohledem na samotná skutková tvrzení žalobce) nemůže být dán naléhavý právní zájem“. Vzhledem k uvedenému závěru se odvolací soud již dalšími námitkami ani důkazními návrhy žalobce podrobněji nezabýval a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud změnil „právní náhled“ na věc, aniž účastníkům řízení dal možnost se k tomuto novému posouzení vyjádřit. Ačkoli v odůvodnění rozsudku odvolací soud odk