21 Cdo 1748/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1748/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1748/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1748.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. § 65 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 12 odst. 4 písm. d) předpisu č. 564/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1748/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. J. W., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – České školní inspekci se sídlem v Praze 5, Fráni Šrámka č. 37, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 215/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 č.j. 64 Co 226/2001-82, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 19.2.1999 č.j. 12/99-OPAM žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost „podle ust. § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 65 odst. 3 zákoníku práce“. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobkyně byla „k 15. únoru 1999 odvolána z funkce školní inspektorky“ a že pro ni nemá jinou práci „odpovídající její kvalifikaci, popřípadě jinou pro ni vhodnou práci (§ 46 odst. 2 zákoníku práce)“. Žalobkyně se domáhala určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že její odvolání z funkce školní inspektorky České republiky, do níž byla jmenována dekretem ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 6.9.1995, považuje za neplatné pro neurčitost, neboť dokument označený jako odvolání neobsahuje jméno jednající osoby ani její funkci a je opatřen „pouze nečitelným podpisem začínajícím na písmeno Z“; následná výpověď je proto „bezpředmětná“, protože není dán výpovědní důvod a žalobkyně může dál vykonávat práce podle pracovní smlouvy. I kdyby šlo o platné odvolání z funkce, nelze při něm podle jejího názoru postupovat „analogicky podle § 65 odst. 3 zák. práce“, jelikož „řadový školní inspektor nesplňuje základní charakteristiku“ vedoucího zaměstnance (nemá ve své řídící působnosti žádné podřízené zaměstnance), a proto jmenování školním inspektorem nemůže být skutečností, která zakládá pracovní poměr podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce. Kromě toho žalobkyně dovozovala, že, vykonávala-li po dobu výpovědní doby pro žalovanou sjednanou práci, není splněna podmínka nemožnosti dalšího zaměstnávání v místě výkonu práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7.3.2000 č.j. 8 C 215/99-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že v zákoně č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství, který je „v poměru k ZP lex specialis“, je vymezen okruh jmenovaných zaměstnanců „podstatně šířeji než v ZP“, dospěl k závěru, že „tak jako byla žalobkyně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. platně jmenována, byla i platně odvolána“, když toto odvolání bylo učiněno řádně „ve smyslu obecných ustanovení o právních úkonech, negativně vymezených v ust. § 242 ZP“. Protože v řízení „bylo prokázáno“, že žalovaná po odvolání žalobkyně z funkce neměla pro ni jinou vhodnou práci, kterou by jí mohla nabídnout, byl podle názoru soudu prvního stupně dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a výpověď tudíž „byla po právu“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.10.2000 č.j. 54 Co 320/2000-45 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil názor, že za situace, kdy žalobkyně ve funkci školního inspektorky neměla žádné podřízené zaměstnance, kterým by byla oprávněna stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci či jim dávat k tomu účelu pokyny (§ 9 odst. 3 zák. práce) a kdy jí ani nesvědčilo postavení orgánu zaměstnavatele (§ 9 odst. 1 zák. práce), je třeba - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřít, že funkce školního inspektora nepatří mezi okruh funkcí, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce; v daném případě tedy nemohlo dojít k platnému jmenování a posléze ani k platnému odvolání žalobkyně z funkce školní inspektorky, a proto se „ve vztahu k žalobkyni postup dle ust. § 65 odst. 3 zák. práce (tzv. fikce nadbytečnosti) neuplatní“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na posouzení otázky, zda se žalobkyně ustanovená do funkce školní inspektorky stala pro žalovanou nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí žalované (či rozhodnutí příslušného orgánu) o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 23.1.2001 č.j. 8 C 215/99-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.392,- Kč k rukám její „právní“ zástupkyně. Soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu - po doplnění řízení zjistil, že ze strany zaměstnavatele (žalované) ani jiného příslušného orgánu nebylo vydáno žádné rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se žalobkyně stala nadbytečnou, a že naopak bylo v řízení prokázáno, že žalovaná vyhlásila konkurz na místa školních inspektorů. Dovodil proto, že tvrzený výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nebyl v případě žalobkyně dán, a protože žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi byla podána ve lhůtě podle ustanovení § 64 zák. práce, nezbylo než jí vyhovět. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.10.2001 č.j. 64 Co 226/2001-82 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4.300,- Kč k rukám JUDr. V. P. Odvolací soud zdůraznil, že z ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. „je zřejmé“, že u školních inspektorů se pracovní poměr zakládá jmenováním podle zvláštních předpisů a že ministerstvo může podle vlastní úvahy školního inspektora z funkce odvolat. Soudu pak v této souvislosti přísluší zkoumat jen to, zda odvolání z funkce bylo provedeno k tomu oprávněným subjektem, zda bylo učiněno písemně a zda bylo odvolávanému doručeno. Protože odvolání žalobkyně z funkce školní inspektorky uvedené náležitosti splňovalo a k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobkyně u žalované nedošlo (žalovaná jiná volná místa než školních inspektorů nemá), dospěl odvolací soud k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (§ 65 odst. 3 zák. práce) je dán a že proto výpověď splňující rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce je platným právním úkonem. Odchýlení se od svého závazného právního názoru vysloveného v předchozím kasačním usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že „z kontextu zák. č. 564/1990 Sb.“ vyplývá postavení školního inspektora jako vedoucího zaměstnance, který může vykonávat tuto funkci (stejně jako ředitelé škol a školských úřadů) teprve na základě jmenování podle tohoto zákona, který je zvláštním předpisem ve vztahu k zákoníku práce; úvahy o tom, zda jsou školnímu inspektoru podřízeni nějací zaměstnanci či nikoliv, jsou proto právně bezvýznamné, neboť „určující je okruh funkcí vymezený zákonem, jež lze vykonávat jen na základě jmenování či volby“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že funkce školního inspektora je „ve smyslu ust. § 27 odst. 4 ZP jmenovanou funkcí“, z níž lze zaměstnance odvolat a při rozvazování pracovního poměru pak postupovat podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, neboť - jak zdůraznila - podle ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce se takto zakládá pracovní poměr pouze u vedoucích zaměstnanců, kterým ale školní inspektor není, protože nemá podřízené zaměstnance, kterým ukládá pracovní úkoly a řídí a organizuje jejich práci. Dovolatelka rovněž vyjádřila názor, že ze zákoníku práce (hlavy první upravující „vztahy subsidiarity“) „nelze dovodit“, že by zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, byl speciálním zákonem v poměru k záko