21 Cdo 2034/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2034/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2020 Spisová značka:21 Cdo 2034/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2034.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Pracovní úraz Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 20 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 273 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2034/2019-313 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6, proti žalovanému F. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 281/44, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 200/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2019 č. j. 19 Co 819/2016-275, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2018 č. j. 30 C 200/2015-225 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 18. 6. 2015 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 2 835 683 Kč a povinnost „hradit“ mu 8 817 Kč měsíčně od měsíce prosince 2015. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 6. 8. 2013 „nastoupil“ do pracovního poměru k žalovanému, aniž by s ním byla uzavřena písemná pracovní smlouva, že byl „zařazen“ na pracovní pozici kvalifikovaného dělníka (svářeč-zámečník) a byla mu přislíbena „měsíční mzda v základní výši 12 000 Kč čistého“, že jeho náplň práce spočívala v opravě „gitterboxů“ svářením a užitím brusky, včetně opravy jejich dřevěných podlah, a že v rámci přidělené práce došlo (při řezání dřeva) k pádu kapovací pily na pravou ruku žalobce a k jeho úrazu, při němž utrpěl amputaci II.–V. prstu pravé ruky se ztrátovou zlomeninou koncových částí III.–V. záprstní kosti pravé ruky a částečnou ztrátou nehtového článku pravé ruky. Žalobce uplatnil nároky na bolestné (ohodnocené celkem 360 body, tj. ve výši „základní sazby“ 43 200 Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ohodnoceného 1 050 body, tj. ve výši „základní sazby“ 126 000 Kč), oba navýšené na patnáctinásobek „základní sazby“, tedy celkem 2 538 000 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 6. 8. 2013 do 21. 2. 2015 ve výši 200 696 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 8 817 Kč měsíčně (počínaje měsícem prosincem 2015) a dále již splatnou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce březen až listopad 2015 ve výši 96 987 Kč. Žalovaný zejména namítal, že žalobce nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uchazečem o zaměstnání, jemuž byl za účelem ověření schopností a šikovnosti zadán úkol „svařit několik gitterboxů“, že mezi žalobcem a žalovaným nikdy nedošlo k uzavření jakékoli pracovní smlouvy a že si žalobce zranění způsobil „zcela vědomě a v úmyslu se nejen na žalovaném finančně obohatit“ a při činnosti, kterou nebyl oprávněn vykonávat, a to navíc v době, kdy měl „areál“ žalovaného opustit. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 C 200/2015-89 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 215 670,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Vycházel ze zjištění, že k úrazu žalobce došlo na místě, kde se žalobce neměl nacházet, „se zařízením“ označeným nápisem „mimo provoz“, k jehož použití nedostal pokyn, a v době, kdy se již neměl nacházet v „areálu“ žalovaného, neboť žalovaný mu dal jasný pokyn, aby ukončil činnost a odešel domů, že všechny úkony žalovaného, respektive jeho zaměstnanců, směřovaly pouze k tomu vyzkoušet, zda umí „předmětnou práci“, a že sám žalobce v úředním záznamu policejního spisu o podání vysvětlení ze dne 26. 8. 2013 uvádí, že by s ním byla odpoledne uzavřena smlouva až podle toho, jak by se mu práce líbila. Dospěl k závěru, že mezi účastníky nevznikl žádný pracovněprávní vztah a že proto úraz žalobce nemůže být pracovním úrazem, přičemž „soud neshledal ani jiné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, které by nárok odůvodňovalo podle jiných právních předpisů“. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 35 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D., a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Shledal, že nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za úraz žalobce, protože se nestal při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nebo pro plnění pracovních úkolů (§ 380 zákoníku práce), a nelze ji dovodit ani „dle ust. § 265 odst. 2 zák. práce, příp. dle ust. 420 odst. 2 obč. zák.“, neboť žalobce začal svévolně pracovat na stroji, který byl označen cedulkou „mimo provoz“, a nerespektoval pokyn žalovaného k odchodu ze zaměstnání, tedy „zákaz další práce“, a v řízení nebylo prokázáno, že by se úraz žalobci stal v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti zaměstnance žalovaného. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 5060/2016-166 odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, a dovolatelem nastolená právní otázka byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 C 200/2015-89, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2016 č. j. 19 Co 819/2016-119 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 5060/2016-166 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tato rozhodnutí zrušil. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud shledal v tom, že obecné soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nereflektují vykonaná skutková zjištění, že v rámci zkoumání existence či neexistence pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nereflektovaly ustanovení zákoníku práce, ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu či ustanovení práva Evropské unie, včetně Listiny základních práv EU, a že bez přesvědčivého odůvodnění odepřely žalobci ochranu plynoucí z tzv. faktického pracovního poměru. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 C 200/2015-225 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 50 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce není již v základu důvodný, protože k úrazu žalobce došlo v době, kdy se již neměl nacházet v „areálu“ žalovaného (žalovaný dal žalobci jasný pokyn, aby činnost ukončil a odešel domů), na místě, kde se žalobce vůbec neměl nacházet, a při práci se zařízením, k jehož použití nedostal pokyn. Shledal, že na straně žalovaného ani na straně žalobce v době před jeho úrazem nebyla vůle uzavřít pracovněprávní vztah, neboť žalovaný s žalobcem po celou dobu zacházel jen jako s „uchazečem o zaměstnání“ a žalobce dobře věděl, že pracuje jen „na ukázku“, a že proto mezi nimi nevznikl pracovněprávní vztah, a to ani faktický pracovní poměr. Poté, co na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně poučil žalobce a vyzval jej podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, aby doplnil svá tvrzení o vylíčení rozhodných skutečností vzhledem k tomu, že věc bude posuzována „v režimu obecného občanského práva“, uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou svou právní povinnost a škodu nezavinil,